Glosolálie jako ne-jazyk v historii a dnes

Sdílet článek:

K sepsání této úvahy mě motivovala kniha Speaking in Tongues: A Critical Historical Examination (vol. 1, vol. 2) od Philipa E. Blossera a Charlese A. Sullivana. První díl knihy se pokouší dokázat, že pojem glosolálie ve smyslu nesrozumitelné promluvy je v podstatě výsledkem dvou nesouvisejících historických hnutí. Za prvé to byla nastupující historická kritika, která na počátku 19. století redefinovala pavlovské jazyky v 1. Korintským 12-14 jako „extatickou promluvu“ a vtlačila toto přesvědčení následné biblistice. Za druhé to bylo letniční hnutí, které sice zpočátku vycházelo z názoru, že jde o srozumitelné misijní jazyky, ale po praktickém neúspěchu této teorie se uchýlilo k tezi, že jde o jazyky nesrozumitelné, tzv. modlitební či soukromé. Glosolálii jako neznámé jazyky tedy autoři pokládají za konstrukt, který až do 19. století neexistoval. Ve druhém díle autoři tuto argumentaci rozšiřují o historicko-teologický průřez, který chce dokázat, že glosolálie jako nesrozumitelná promluva se v historii církve nevyskytuje. Třetí díl, který je teprve připravován, má osvětlit, o jakých jazycích, ne-li o nesrozumitelných, se píše v 1. Korintským 12-14.

Charles E. Sullivan je výzkumník na volné noze, který o otázkách glosolálie píše zajímavý blog. Zdá se, že se tam nachází značná část materiálu publikovaného v knize, byť kniha obsahuje hodně navíc. Philip Blosser je profesorem na katolickém Sacred Heart Major Seminary. Jde o autory se zřejmou expertízou v lingvistice a souvisejících otázkách.

Kniha obsahuje řadu hodnotných a poučných statí. Jsou zde dobře zpracovány bibliografické přehledy např. psychologických rozborů glosolálie, je zde pro letničního čtenáře zajímavý vhled do katolické charismatické perspektivy a je zde podnětná kapitola o cesacionismu, který autoři pokládají v podstatě za výsledek protikatolické protestantské polemiky. Za pozornost stojí i to, že jako hlavní představitele názoru, který se snaží vyvrátit, zmiňují Blosser & Sullivan především charismatické katolíky, torontské požehnání (popř. různé extrémní charismatiky) a proponenty historické kritiky, kteří měli v podstatě glosolálii jako „promluvu ve vytržení“ vynalézt. Polemika s klasickou letniční teologií zde není, byť je jakoby předpokládána.

Kniha je tedy beze sporu zajímavou historicko-teologickou studií. Její poněkud sveřepý tón je pro literaturu tohoto typu běžný. Za problém pokládám triumfální akcent autorů. Důkazy, které předkládají, jsou dle nich „tak přesvědčivé, že stojí jako kolos z oceli a bronzu na historickém horizontu a podněcují otázku, proč si toho ještě nikdo nevšiml“ (Blosser & Sullivan, Speaking in Tongues, Vol. 2, Conclusion). Inu, s kolosy z bronzu a železa to někdy bývá tak, že je rozbije malý kamínek (Da 2,32nn) a nevšiml si jich nikdo třeba i proto, že to z nějakého třeba i dobrého důvodu nepokládal za důležité. V této úvaze nenabídnu podrobnou analýzu argumentů knihy, byť některé vybrané zpochybním. Spíš se zamyslím, co by závěry této knihy mohly znamenat pro klasické letniční pojetí jazyků, o němž jsem nedávno pojednal ve vyučování na Spolku letničních křesťanů (zde a zde). Dejme tedy tomu, že se cítím Blosserem a Sullivanem dotčen.

Co je v sázce?

Modlitba v jazycích je jedním z výrazných prvků letničního a charismatického hnutí. Pokud by se prokázalo, že Nový zákon ani historická církev nezná zkušenost glosolálie jako pronášení nesrozumitelných slabik či zvuků při modlitbě, mohlo by to pro některé znamenat, že letniční a charismatická praxe modlitby v jazycích nemá žádnou oporu v Bibli a nemůže být pokládána za součást striktně biblické víry. Toto potenciální nebezpečí pro letniční perspektivu se opírá o tři předpoklady:

  1. Bible sama představuje dar jazyků vždy jako srozumitelnou promluvu. Jenže tak to není. Jediný v Bibli uvedený případ, kdy se někdo modlí v jazycích a je mu rozumět, jsou Letnice. A i tam se můžeme ptát, zda nešlo spíše o zvláštní zázrak rozumění spíše než o promluvu v cizích jazycích. Ten příběh totiž naznačuje, že učedníkům mluvícím jinými jazyky nerozuměli všichni. Jedni říkají „slyšíme je každý svým jazykem“ (v. 6), druzí říkají „jsou opilí“ (v. 13). Tak či onak, v žádné jiné novozákonní zmínce není jasné, jestli jde o srozumitelné jazyky nebo ne (Sk 10; 19; 1Kor 12-14; Ř 8,26). Ano, řada vykladačů se domnívá, že např. ve Skutcích 10 a 19 šlo o srozumitelné jazyky podobné, jako ve Skutcích 2. Ze samotného textu to ale nevyplývá a je to spíš věc názoru. O situaci 1. Korintským 12-14 pojednám zvlášť.
  2. Letniční zkušenost vždy zahrnuje pouze jazyky, jimž nelze rozumět. Tak to ale opět není. Někteří letniční dokládají zkušenosti s mluvením v jazycích, kterým se dotyční neučili. Ano, je pravdou, že ve většině případů to nelze prokázat. Některé neurologické výzkumy prokázaly, že při zkoumané glosolálii je jazykové centrum v mozku v podstatě vypnuté. Některé lingvistické analýzy nahrávek glosolálie neprokázaly přítomnost známých jazyků ani typickou jazykovou syntax. Na druhou stranu, moderních věrohodných svědectví o xenolálii mezi letničními je řada (Keener, Acts I, s. 829).
  3. Historická teologie má v doktrinálních otázkách právo veta, takže pokud se něco nedělo v dějinách církve, nemá se to dít ani dnes. To je ale sporné, protože dnešní věřící dělají spoustu věcí jinak, než první církev. Přivádí nás to k otázce teologické metody. Jak vlastně zjistit, co má církev dělat?

Tyto tři předpoklady tedy nejsou naplněny, a tak můžeme kolos z bronzu a železa nechat čnít na historickém horizontu a spolu s Blosserem a Sullivanem jej obdivovat. Teď se na tyto předpoklady podívejme blíže.

Mluví se v Bibli o nesrozumitelných jazycích?

V zájmu stručnosti jen srovnám tři nejlépe hodnocené komentáře k 1. Korintským 12-14 dle žebříčku na stránce BestCommentaries.com. (Tuto stránku založil John Dyer, absolvent Dallas Theological Seminary a University of Durham. Jakékoli favorizování letničního a charismatického pohledu je vyloučeno.)

  1. Gordon D. Fee, The First Epistle to the Corinthians. Fee pocházel z Assemblies of God (největší letniční denominace v USA), ale prosadil se jako výtečný biblista v evangelikálním prostředí. Docela stručně a správně zde tvrdí, že glosolálie z 1. Korintským je Duchem inspirovaná promluva, která je nesrozumitelná mluvčímu i posluchačům (s. 598). Fee pokládá za nejasné, zda byla pavlovská glosolálie „jazykem“ v lingvistickém smyslu či nikoli, ale tato otázka je dle něj irelevantní. V situaci 1. Korintským 12-14 se předpokládá, že jde o jazyky používané na bohoslužbě, kterým nerozuměl posluchač ani mluvčí. Jednoduše řečeno, ať už jde o jazyky srozumitelné nebo nesrozumitelné, situace je pro Pavla vždy stejná a není to tak, že by ty srozumitelné byly předpokládány a nesrozumitelné zavrhovány.
  2. David E. Garland, 1 Corinthians. Garland je profesorem na Truettově semináři a tudíž výraznou postavou Jižních baptistů v USA. Čistě teoreticky by tedy měl být k jazykům nejopatrnější. Vzpomeňme, že Jižní baptisté teprve poměrně nedávno zrušili pravidlo, které říkalo, že lidé modlící se v jazycích se nemohou stát jejich misionáři. Garlandův přístup je však velmi férový. V úvodu ke komentáři k 1. Korintským 12,4-11 podotýká, že čtenářova zkušenost vždy bude hrát při výkladu roli. Uznává, že on sám některá z popisovaných charismat nikdy nezažil, ale nepopírá jejich existenci. Vybízí k opatrnosti ve výkladu a důraz klade na ústřední myšlenku této kapitoly. Pavel přeci chce hlavně říci, abychom mezi sebou nedělali rozdíly s ohledem na to, jakou službu či dar máme (1Kor 12,18-26). K verši 14,2 Garland píše: „Glosolálie je svatou samomluvou, které ostatní, slyšíce pouze amorfní zvuky, nerozumí.“ V komentáři k veršům 14,7-9 Garland glosolálii popisuje jako „pronášení nesrozumitelných zvuků a slabik“. Garland tedy otevírá prostor jasné lince mezi současnou letniční zkušeností a tím, o čem píše Pavel.
  3. Anthony C. Thiselton, The First Epistle to the Corinthians. Jako anglikánský teolog byl Thiselton k letničním sice vstřícný, ale místy i dost kritický. Pokud vím, nikdy neměl výrazný kontakt s charismatiky v rámci Anglikánské církve. Ve výkladu 1. Korintským 12,10 („dalšímu [jsou dány] druhy jazyků“, řec. gené glossón) klade Thiselton důraz na množné číslo toho slova „druhy“. Varuje před příliš velkým omezením významu tohoto daru, protože jde o různé druhy projevů různých jazyků (s. 972). Na jednu stranu tedy nenalézá důvod, proč by nemělo jít o extatický projev, čili o nesrozumitelnou glosolálii (s. 983), na druhou stranu upozorňuje, že Pavel pravděpodobně myslel více věcí najednou.
    Zvláštní náklonnost má Thiselton k názoru Gerda Theissena, dle nějž jsou jazyky u Pavla „jazyky nevědomí, které mohou vědomí získat skrze výklad“ (ss. 984, 986). I když je Thiselton vůči letničním velmi opatrný a ve své pneumatologii (kniha The Holy Spirit: In Biblical Teaching, through the Centuries, and Today) místy dost kritický, spolu s dalšími autory varuje, že ignorovat podobnost mezi moderní letniční glosolálií a pavlovskými jazyky ochuzuje vykladače o důležitou perspektivu. Ve svém vlastním shrnutí Thiselton říká, že „[pavlovské] jazyky jsou ‚jazykem nevědomí‘, protože je nesrozumitelný mluvčímu i těm, kdo je slyší“ (s. 988; srov. Thiselton, The Holy Spirit, ss. 114-20).
    Thiseltonův hlavní výkladový důraz je na tom plurálu v 1. Korintským 12,10. Jak ho znám z jeho jiných spisů, asi by řekl, že Pavel zde má na mysli jak nesrozumitelné vzdechy (Ř 8,26), tak různé srozumitelné, ale ne vždy vhodné výkřiky a hlášky, tak extatické projevy či „andělské jazyky“ (1Kor 13,1). Obecně Thiselton na základě logiky 14. kapitoly 1. Korintským pokládá jazyky za něco, co je nesrozumitelné. Ten jeho důraz na plurál „druhů jazyků“ nás ale přivádí k myšlence, že může jít o obojí.

Tyto tři hlavní komentáře svědčí o odborném konsenzu. Pavel v 1. Korintským 12-14 hovoří o neznámých nebo nesrozumitelných jazycích. Fakt, že tak rozmanité osobnosti jako Rudolf Bultmann, Krister Stendahl, Luke Timothy Johnson či Craig Keener pokládají pavlovské jazyky za logicky a jasně jazyky neznámé či nesrozumitelné, je poměrně zřetelným ukazatelem.

Někteří by možná mohli chtít rozlišovat mezi konceptem nesrozumitelných reálných jazyků a konceptem extatických ne-jazyků. A vskutku, například i Keener se domnívá, že Pavel v 1. Korintským 12-14 hovoří o neznámých jazycích spíše než o ne-jazycích (Keener, 1-2 Corinthians, s. 113; srov. Turner in Cartledge, Speaking in Tongues, s. 14). V praxi je to ale vlastně jedno, protože obojí je v souladu se zkušeností mnoha moderních letničních a charismatiků. V obou případech totiž platí, že když se modlíme v jazycích, něco to znamená, byť my sami vlastní hlavou nevíme co.

Jelikož většinou nevíme, co při modlitbě v jazycích říkáme, ale tušíme, že to něco znamená, snaží se letniční teologové někdy hovořit o jazycích jako o druhu řečového jednání v intencích Austinovy teorie (viz tuto mou starou a nepřehlednou přednášku, kterou plánuji jednou sepsat do čitelné podoby). Někteří hledají v podobném smyslu jejich teologický význam, který povýtce nebývá v letničním hnutí dobře vysvětlen. Jako příklad pokusu o teologii glosolálie uveďme pojetí Ryana Lyttona, který v dialogu s Dionysiem Areopagitou a Řehořem Naziánským hovoří o glosolálii na půdorysu apopatické teologie. Hovořit o Bohu apopaticky znamená hovořit o tom, co o Bohu nemůžeme vyjádřit. Je to tedy výrazně mystická disciplína, v níž zkoumáme hlubiny Boží (1Kor 2,10) a zjišťujeme, že jsou pro obyčejnou mluvu nepřístupné, takže lze hovořit pouze o tom, co v nich nenalézáme. Neletniční apopatická teologie zde tedy jako vhodný výrazový prostředek vidí ztišení. Letniční za apopatický výrazový prostředek pokládají glosolálii. V ní dochází k „trans-racionální komunikaci s Bohem“ (Lytton, s. 43), která nás buduje skrze „tajemství“ (1Kor 14,2), které „nelze vyjádřit slovy“ (Ř 8,28).

Všichni, kdo se modlíme v jazycích, tušíme, že nám není dáno detailně porozumět tomu, oč vlastně jde, stejně jako nerozumíme, jak Bůh uzdravuje nebo jak bude vypadat Kristův druhý příchod. V zásadě ale vždy platí, že z hlediska exegeze je jedno, zda jde o neznámé jazyky nebo nesrozumitelné ne-jazyky. V obou případech ve víře necháváme Ducha v našem nitru říkat Boží věci.

Nesrozumitelné jazyky v historii

Značný důraz na glosolálii jako na nesrozumitelné jazyky nesporně přineslo až letniční hnutí začátkem 20. stol. Je pravdou, že před tímto obdobím vidíme podobných případů málo. Blosser & Sullivan se nadto snaží dokázat, že žádný z historicky zaznamenaných případů mluvení v jazycích není glosolálií, ale vždy pouze xenolálií – mluvením ve srozumitelných jazycích. Nemám nyní energii zabývat se každým případem, který tito autoři popisují a také by to dalece přesáhlo meze tohoto článku. Vyberu jen dva případy jejich sporné argumentace.

(1) Celsův citát u Origena. Historička letničního hnutí Edith Waldvogelová (Blumhoferová) ve svém historickém přehledu glosolálie/xenolálie uvádí jako jeden z řady příkladů Origenův (~185-253 po Kr.) citát Celsovy kritiky křesťanů, který říká:

K těmto [falešným] slibům [věčného života] se přidávají divná, fanatická a nesrozumitelná slova, kterým nikdo rozumný nerozumí, neboť jsou tak ponurá, že nemají žádný význam, … (Celsus citován Origenem ve spisu Proti Celsovi, kap. IX)

Blosser & Sullivan o tomto případu vědí a pokouší se s ním polemizovat. Uznávají sice konsenzus autorit, že jde o narážku na nějakou extatickou náboženskou situaci, ale odmítají to jako glosolálii započítat, protože se v kontextu nepoužívá slovo glossa – jazyk (Blosser & Sullivan, Speaking in Tongues, Vol. 2, kap. 5). Uznávám, že jde o dost nejasnou zmínku, ale tento způsob argumentace skeptických autorů pokládám za podivný. Pokud šlo o nesrozumitelné jazyky, muselo být pro jejich starověkého kritika či obhájce obtížné popsat, oč vlastně jde. I my používáme pro popis glosolálie termíny jako „mluvení v jazycích“ i když tušíme, že to třeba nemusí být jazyky v lingvistickém smyslu. Smést tedy tuto zmínku jen proto, že neobsahuje konkordantní termín, není na místě. Od kritika určitého náboženského jevu (zde je jím Celsus) nemůžeme čekat, že přistoupí na tu správnou terminologii.

(2) Tertuliánova zmínka o duchovních darech. Podobně podivná je argumentace Blossera & Sullivana v případě Tertuliánovy zmínky o jazycích ve spisu Proti Markiónovi. Tertulián (~155-220 po Kr.) zde píše Markiónovi vyzývavě, aby jako „dary svého boha“ představil „proroky, kteří nemluvili lidským způsobem, ale Duchem Božím“ anebo třeba „extatickou modlitbu, čili modlitbu ve vytržení a aby [doložil], kdy k němu přišel výklad jazyků“ (Proti Markiónovi, kniha 5, kap 8). Blosser & Sullivan zde předpokládají, že se Tertulián vysmívá Markiónovu způsobu bohuslužby, takže všechny tyto projevy včetně jazyků vlastně připisuje jemu. Toto předpokládá, že Markión by Tertuliánem mohl být obviněn z charismatických excesů. V reálu však vidíme spíše opak. Zatímco Tertulián byl touto dobou bezpečně pod vlivem montanismu (kontroverzní hnutí zdůrazňující mimo jiné působení charismat), Markiónovi žádný takový „charismatický exces“ přičíst nelze. (Tertulián se přiklonil k montanismu okolo roku 199 po Kr., Proti Markiónovi napsal okolo roku 207 po Kr.) Tuto skutečnost Blosser & Sullivan nezmiňují.

Historický kontext Tertuliánových narážek nabízí tento výklad: Tertulián se jako sympatizant montanistů chlubí tím, že má duchovních prožitků včetně podivných jazyků na rozdávání a vyzývá Markióna, aby se jimi také pochlubil, může-li. Tertuliánovo svědectví o existenci nesrozumitelných jazyků je přinejmenším hodné zvážení. Zřejmě věděl, co je to „modlitba v Duchu, totiž v extázi, ve vytržení“.

Dle Jeronýma napsal Tertulián o zvláštních projevech Ducha sérii šesti knih O extázi (lat. De Ecstasi). Žádná z nich se nedochovala. I to může být významné, protože právě jako v archeologii absence důkazu není důkazem absence, ani absence popisů glosolálie v historii nemusí dokazovat, že nikdy nebyla.

Kontinuita novozákonní praxe a doktríny

Vidíme tedy, že snaha Blossera & Sullivana dokázat, že glosolálie v moderním smyslu se v historii nikdy nevyskytovala, přetěžuje možnosti odborné argumentace v historické teologii. Pro vyvrácení jejich teze stačí, když spatříme glosolálii u Origena či Tertuliána. Na druhou stranu Blosser & Sullivan správně upozorňují přinejmenším na to, že moderní letniční glosolálie se v historii vyskytovala zřídka, že mnohdy šlo spíše o xenolálii (jak dokazuje i Waldvogelová) a že tedy existuje určitý nepoměr mezi 20. stoletím a zbytkem dějin církve. Je to pro nás jazykovce důvod k panice? Jak má vlastně fungovat naše napojení na církev 1. století a na tradici mezi ní a námi? Co a do jaké míry si můžeme dovolit dělat jinak, aby to nebyla hereze?

Církev se neustále reformuje, a to ne aby odpadla dále od pravd evangelia, ale aby se k nim v proměnlivých dobách blíže přimkla. Proto některé věci neděláme přesně tak, jak je Nový zákon přikazuje (o Starém zákoně nemluvě!) a některé si dokonce přidáváme. Některé věci, které církev na dlouhou dobu opustila, musela znovu objevit. Jiných se zbavila a zase jiné pozměnila. Uvedu několik příkladů:

Děláme úplně jinak:

  1. Narozdíl od rané církve máme sborové budovy, zatímco oni je neměli. Jde o vymoženost počínající asi 3. stoletím. (Souvisí to i s nástupem konstantinovského křesťanství. Z církve, která do té doby žila v katakombách a zprostředkovala v nich svátosti, se náhle stala společenská instituce s významem. A tak je tomu dodnes.)
  2. Máme pastory a kazatele, což je vymoženost 2. století. V prvním století nebyl sbor veden jednotlivcem, ale spíše kolektivně. Neexistuje žádná novozákonní pasáž, která by jasně etablovala pastora, faráře, kněze či kazatele jako lídra místního sboru. To přišlo až se zavedením episkopátu, který vyvrcholil v protestanty neoblíbené hierarchii Katolické církve a v naší době je to obnovováno mnohdy ve sborech letničního hnutí, které se proti katolictví často tak vehementně vymezovalo.

Sami jsme si vymysleli:

  1. Uzavíráme manželství a pokládáme je za klíčový prvek pro sexuální morálku a vztahovou etiku. Ale kde se v Bibli píše o přesném postupu uzavírání manželství? Naše představa o námluvních postupech a manželství jako takovém je silně ovlivněna viktoriánskou morálkou a josefínskými právními reformami.
  2. Slavíme řadu svátků, které první církev neslavila a slavíme je jako křesťanské.
  3. Někteří křesťané podporují Izrael. Ovšem křesťanský sionismus je vynálezem britských evangelikálů z počátku 19. stol. V církevní historii nemá tento názor výraznou oporu. Mnoho lidí se v historii domnívalo, že národ Izrael se vrátí do Palestiny, ale až po tom, co přijme Krista. Nikoho by nenapadlo, že se tam vrátí, ale Krista nepřijmou a založí si tam sekulární židovský stát.

Pozměnili jsme:

  1. Evangelikálové kladou důraz na individuální konversionismus. Ty, jednotlivec, se musíš znovuzrodit. To je z velké části důraz anglosaského revivalismu 18. a 19. stol. Biblické myšlení je kolektivnější (srov. Sk 16,31).
  2. Pozměňujeme dobové zvyky. Většina z nás si neumývá nohy (J 13,14) a nezdraví se svatým políbením (Ř 16,16). Většina žen se dnes modlí bez pokrývky hlavy a chlapcům či mužům procházejí delší vlasy (1Kor 11).
  3. Mnoho evangelikálů platí desátky, z nichž se podporuje sbor, denominace a její instituce. Pavel ale doporučuje vybírat sbírky „první den týdne“, a to striktně na podporu služebníků a chudších křesťanů (1Kor 16,2-3). Nový zákon desátky nevyučuje.

Prošlo vývojem a prochází:

  1. Křest novorozenců. Mnoho otců rané církve věřilo v křestní znovuzrození. Z toho vyplývá potřeba křtít malé děti. Křest dětí byl nastolen v historii církve poměrně brzy.
  2. Křest ponořením byl v dobách Nového zákona standardem, pak byl okolo 4. stol. postupně nahrazen křtem politím či pokropením, aby byl v 17. stol. baptisty znovuobjeven jako křest ponořením.

Nic z tohoto seznamu teď nekritizuji. Jen chci říct, že řadu věcí děláme jinak, než první církev. Některé věci jsme si upravili kvůli odlišné kultuře, některé jsme jako církev vypustili, abychom je znovuobjevili a ano, některé jsme si možná vymysleli a budeme je muset odhodit. Naše praxe prochází proměnami, které volají po neustálé kritické ostražitosti, ale jsou v zásadě nevyhnutelné. A pokud připustíme, že zbožnost a doktrína církve může doznat změn vlivem kultury a přesto být věrná, měli bychom připustit, že i míra a povaha biblických duchovních prožitků se může napříč dějinami měnit. Právě jako křest ponořením, i glosolálii v kontextu zkušenosti s Duchem svatým církev na čas vypustila, aby ji v našich dobách opět objevila.

Glosolálie v teologických souřadnicích

Jak ale zjistit, co je ještě v souladu s vírou a co už ujíždí k herezi? Užitečnou pomůckou pro rozlišování učení je tzv. wesleyánská čtyřstranka. Jde o to, že správné učení musí být podpořeno rozumem, tradicí, zkušeností a Písmem. (Více o wesleyánské čtyřstrance zde.) Takže pokud jde o glosolálii:

  • Písmo nám říká, že jde o normální věc (Sk 10, 19; 1Kor 12-14).
  • Zkušenost nám říká, že se tento jev vyskytuje v kontextu chvály, modlitby, když se člověk hluboce vydává Bohu. Empirická data by jistě ukázala i na případy přehnané, naučené nebo dokonce démonické glosolálie, ale drtivá většina případů glosolálie se odehrává v kontextu vroucí modlitby a čistého srdce, které opravdu miluje Boha. Zkušenost je tedy veskrze pozitivní.
  • Tradice nám říká, že i když tento jev nebyl v historii hojně zastoupen, v první církvi byl, u církevních otců je doložen několika zmínkami a během posledních 200 let jeho intenzita v církvi stoupá. Pojmem tradice rozumíme nejen historii, ale především komunitu víry, kterou ta historie utvořila a která jediná nám tradici dokáže komunikovat.
  • Rozum nám říká, že „co je u světa bláznivé, to si vybral Bůh, aby zahanboval moudré“ (1Kor 1,27). Ale právě když je rozum v koncích, „přichází Duch na pomoc naší slabosti“ a „přimlouvá se za nás vzdechy, které nelze vyjádřit slovy“ (Ř 8,26). Rozum tedy uznává, že jde o nesrozumitelný projev. Pokud jde o „vzdechy, které nelze vyjádřit slovy“, pak je rozum z glosolálie frustrovaný natolik, nakolik se pokouší vyjádřit ji slovy. Rozum může glosolálii porozumět jako symbolu, který něco znamená i beze slov. Je to protest proti systémové racionalitě tohoto světa. Je to vyprázdnění jáství vstříc přijetí božství (pozor, jen závdavkem ve smyslu 2Pt 1,4). Je to zapředení dialogu s Bohem. Pokud je glosolálie promluvou k Bohu (1Kor 14,2), pak prostě musí něco znamenat. I kdyby byla ne-jazykem pro svět, pro Boha je formou komunikace. A kdo ví, třeba jde o formu komunikace, kterou náš rozum ovládne až na věčnosti, až bude Bůh všechno ve všem (1Kor 15,28). Tyto částí biblické údaje, částí abdukce (hypotetické vývody) a částí empirické vjemy poskytují rozumu pro glosolálii dostatečnou satisfakci.

Závěr a doporučení

Závěrem se tedy dá říct, že kniha od Blossera & Sullivana i glosolálie obecně si žádají další kritickou pozornost. Autoři nashromáždili úctyhodné množství materiálu, ale jejich argumentace místy volá po další diskusi. Charles A. Sullivan i Philip Blosser jsou beze sporu vysoce erudovaní odborníci a celý jejich autorský počin má velkou hodnotu, jen bych jim možná doporučil méně triumfální rétoriku v jejich závěrech.

Teze Blossera & Sullivana se letniční praxe týká pouze pokud by se prokázalo, že se v Bibli nehovoří o nesrozumitelných jazycích, že letniční vždy praktikují pouze nesrozumitelné jazyky a že v historii se nesrozumitelné jazyky také nikdy nevyskytovaly. Žádný z těchto předpokladů neplatí a je tedy otázkou, zda Blosserova & Sullivanova kniha vůbec má s letniční teologií nějakou třecí plochu.

Bohužel nemohu najít žádnou monografii o historii daru jazyků, která by se rozsahem mohla rovnat této. Možná mi něco uniká, ale možná to teprve čeká na nějakého šikovného historického teologa, aby tu věc znovu prošel a případné nedostatky u Blossera & Sullivana pečlivě adresoval. Prozatím mohu doporučit toto:

Anderson, Allan. „Historical and Theological Background“ in An Introduction to Pentecostalism

Hinson, E. Glenn. „A Brief History of Glossolalia“ in Glossolalia: Tongue Speaking in Biblical, Historical, and Psychological Perspective (ed. F. Stagg & al.)

Waldvogel, Edith L.. „A History of Speaking in Tongues and Related Gifts“ in The Charismatic Movement: Confusion or Blessing (ed. M. Hamilton)

K tomu bych doplnil:

Fuiten, Joseph. Modern Pentecostal Controversies in Light of the Early Church

McDonnell, Kilian & Montague, George T. Christian Initiation and Baptism in the Holy Spirit: Evidence from the First Eight Centuries

3 Responses

  1. V odborném tisku jsem zvyklý na krátké shrnutí obsahu článku.
    I v tomto případě by, vzhledem k délce – 33 min. čtení, bylo více než žádoucí.

    1. Ano, to by chtělo. On ten text měl být kratší, ale pak bobtnal až nabobtnal.

      Shrnutí:

      Blosser a Sullivan ve své knize tvrdí, že mluvení v nesrozumitelných jazycích je výmysl, se kterým v praxi přišlo až letniční a charismatické hnutí. Pokud je to tak, pak si letniční nemohou dělat nárok na to, že se jejich praxe řídí původní praxí apoštolů podle Bible. V reakci na tuto „hrozbu“ (byť Blosser & Sullivan nikomu nehrozí) tvrdím, že (1) modlitba v nesrozumitelných jazycích je popsána v 1. Korintským 14 a (2) i kdyby šlo o nesrozumitelné jazyky, jejich význam nemusí spočívat v tom, co znamenají z pohledu lidské jazykovědy, ale co znamenají pro Boha.

      Dále tvrdím, že (3) Blosser a Sullivan nejsou úplně fér v hodnocení dvou vybraných zmínek o mluvení v jazycích u Origena a Tertuliána. V závěrečné části článku uvádím, že církev mnoho věcí dělá o něco jinak, než je dělala první církev a že to nemusí vždy vadit. Některé věci církev opustila a později se k nim vrátila (např. křest ponořením nebo modlitba v jazycích).

  2. Zdá se mi, že teologové moc neberou na zřetel Sherrillův postřeh, že jazyky mohly být spíše zázrakem pro uši, než pro ústa. Podobně, jako někteří mohli slyšet hlas z nebe a jiní zahřmění, je možné, že v blábolení slabik někteří, kterým Bůh otevřel uši, slyšeli svoji mateřštinu. Traduje se, že v modlitebně AC Brno v 80. letech porozuměla jedna Američanka češtině z kazatelny jako své mateřštině. Takže ani nešlo o promluvu v jazycích. Nevím, zda to ještě někdo z pamětníků dnes může potvrdit.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *