9. KŘEST V DUCHU SVATÉM
Věříme, že křest v Duchu svatém dává věřícímu moc k životu a službě pro Krista. Tato zkušenost je odlišná od obrácení a navazuje na něj, přijímá se vírou a doprovází ji projev mluvení v jazycích, jak Duch dává promlouvat. Mluvení v jazycích je počátečním důkazem křtu v Duchu svatém (Lukáš 24,49; Skutky 1,8; 2,1-4; 8,15-19; 11,14-17; 19,1-7).

Stejně jako předchozí přednášky je i tato k dispozici na našem Youtube. Obsah se opět do určité míry, ale tentokrát spíše málo, překrývá s přednáškou pro Launchpad o Duchu svatém dle knihy Skutků.

Play

Co je křest v Duchu?

Letniční učení o křtu v Duchu svatém říká, že křest v Duchu se liší od křtu ve vodě a od znovuzrození a že jde o zvláštní aspekt díla spásy právě jako křest ve vodě a znovuzrození. Toto učení se zakládá na výkladu několika pasáží v evangeliích a ve Skutcích, nicméně svědectví o realitě následné zkušenosti s Duchem svatým je i jinde v Novém zákoně bohaté. Termíny jako „být naplněn Duchem“ (Sk 2,4; Ef 5,18), „vylití Ducha“ (Sk 2,17n), či „padnutí Ducha“ (Sk 10,44) a různé další alternativy a variace podle našeho názoru všechny ukazují na okamžik, okolnosti či důsledky křtu v Duchu svatém, o němž nyní pojednáme (Wyckoff in Horton, Systematická teologie, s. 438). Rozmanitost terminologie prozrazuje, že termín „křest v Duchu“ a termíny jemu příbuzné jsou metafory popisující skutečnost hlubokého setkání s Boží osobou Ducha svatého.

Zaslíbení a jeho naplnění

V evangeliích nacházíme zaslíbení, že zatímco Jan Křtitel křtil vodou, Ježíš bude křtít lidi Duchem svatým a ohněm:

Já vás křtím ve vodě k pokání; ale ten, který přichází za mnou, je silnější než já; jemu nejsem hoden ani nést sandály. On vás bude křtít v Duchu Svatém a ohni. (Mt 3,11; cf. Mk 1,8; Lk 3,16; J 1,33; Sk 1,5; 11,16)

Na začátku knihy Skutků je toto zaslíbení zopakováno. Toto zaslíbení je opakováno učedníkům, kteří jsou již věřící, tudíž můžeme říci znovuzrození. O tomto zaslíbeném křtu se hovoří také jako o „oblečení mocí z výsosti“ (Lk 24,49), jako o „Otcově zaslíbení“ (Sk 1,4) a jako o „moci Ducha svatého“ (Sk 1,8).

A když s nimi jedl, nařídil jim, aby se nevzdalovali z Jeruzaléma, ale očekávali Otcovo zaslíbení – „které jste slyšeli ode mne, neboť Jan křtil vodou, vy však po nemnohých těchto dnech budete pokřtěni v Duchu Svatém.“ (Sk 1,4n)

K naplnění tohoto zaslíbení dochází ve Skutcích 2 na den Letnic, kdy jsou učedníci skutečně zmocněni k tomu, aby zvěstovali evangelium poutníkům o svátku šavuot v Jeruzalémě. Tato událost na den Letnic je naplněním onoho zaslíbení, že Ježíš bude křtit Duchem svatý a ohněm.

1 Když nastal den Letnic, byli všichni spolu na jednom místě. 2 Náhle se ozval zvuk z nebe, jako když se žene prudký vítr, a naplnil celý dům, kde seděli. 3 A ukázaly se jim jazyky jakoby z ohně, které se rozdělovaly, a na každém z nich se usadil jeden. 4 Všichni byli naplněni Duchem Svatým a začali mluvit jinými jazyky, jak jim Duch dával promlouvat. 5 V Jeruzalémě pobývali Židé, zbožní muži ze všech národů, které jsou pod nebem. (Sk 2,1-5)

Ve Skutcích potom vidíme několik událostí, které se odehrály podle podobného vzorce. O tomto vzorci v knize Skutků pojednáme níže. Zaslíbení křtu v Duchu je ještě jednou zmíněno, když Petr popisuje události v Kornéliově domě.

15 Když jsem začal mluvit, padl na ně Duch Svatý, jako i na nás na počátku. 16 Vzpomněl jsem si na Pánův výrok, jak říkal: ‚Jan křtil vodou, ale vy budete pokřtěni v Duchu Svatém.‘ 17 Jestliže jim tedy Bůh dal stejný dar jako nám, když uvěřili v Pána – Ježíše Krista, kdo jsem já, abych směl překážet Bohu?“ (Sk 11,15nn)

Znovuzrození, křest ve vodě a křest v Duchu

Z tohoto usuzujeme, že křest v Duchu je běžná křesťanská duchovní zkušenost, která se liší od znovuzrození i od vodního křtu. Stejně jako znovuzrození a křest je to symbol, který má určitý význam. Znovuzrození (J 3), které známe také jako adopci za dcery a syny (Ř 8,15) nebo jako zapečetění Duchem (Ef 1,13), je symbolem nového života, k němuž nás Bůh povolává, abychom ho žili v životě i po smrti. Vodní křest je viditelným symbolem smrti starého člověka a povstání člověka Duchem obnoveného (Ř 6,4). Stejným způsobem je křest v Duchu symbolem Boží moci v našich životech. Všechny tyto tři symboly ukazují na jedno spasení, které vykonal na kříži Pán Ježíš Kristus.

• To s ním ve křtu symbolicky uléháme do hrobu, abychom s ním dnes symbolicky, ale jednou skutečně, byli vzkříšeni k věčnému životu (Ř 6,4).
• To víra v Krista je tou pečetí nového narození, která označuje každého, kdo se spoléhá na Ježíšovu věrnost (Ef 1,13).
• To Kristus posílá církvi Ducha svatého jako moc z výsosti, která je umožněna dílem kříže (Fp 3,8-11).

Jde tedy o různé aspekty jednoho spasení. Proto například některé tradiční církve zastávají učení o křestním znovuzrození, které říká, že právě vodní křest je momentem, kdy ke znovuzrození dochází. I když toto učení nezastáváme, nelze mu upřít, že z jisté perspektivy se na věc dívá správně. Znovuzrození a křest se opravdu vztahují k jedinému momentu v Kristově díle smíření. Podle našeho názoru ale v časových podmínkách nás lidí lze rozlišit mezi okamžikem znovuzrození při ústním vyznání víry (Ř 10,9) a následným křtem (Mk 10,9; Sk 8,12.36n). Nu a pokud lze rozlišovat mezi znovuzrozením a křtem jako dvěma různými symboly stejného spasení, pak lze rozlišit i mezi znovuzrozením a křtem v Duchu svatém. Je-li znovuzrození pečetí Ducha, která je podmíněna vyznáním víry a je-li křest je vyjádřením víry ve vzkříšení, pak je křest v Duchu iniciací do života víry.

Znovuzrození, křest ve vodě a křest v Duchu jsou tedy tři různé symboly ukazující na různé aspekty jedné reality vykoupení. Takto musíme křest v Duchu integrovat do celého spektra díla Ducha. Pokud tak neučiníme a budeme v naší teologii vnímat křest v Duchu jako pouhou nástavbu, může se stát, že vytrhneme křest v Duchu z matice Kristova díla spásy a tím i z kristocentrického podmínění (Macchia, Baptized in the Spirit, s. 31). Právě z takového pohledu by pak mohlo vyplývat chápání Ducha jako jakési bílé magie, jak to mylně chápal Šimon Kouzelník (Sk 8,13.18-23). Proto musíme trvat vždy na tom, že křest v Duchu není volitelná nástavba, ale neoddělitelná část Kristova díla spásy. Křest v Duchu tedy je podmínkou a nedílnou součástí spásy, a to v eschatologickém smyslu. Jak uvedeme níže, křest v Duchu je ústavním okamžikem pozdního deště a tedy uvedením do reality konečného Božího verdiktu nad historií.

Jádro letniční zbožnosti a normální křesťanská zkušenost

Potřebujeme moc z výsosti

Křest Duchem svatým se někdy z kazatelen prezentuje, ať už v dobrém či ve zlém, jako takový „vyšší způsob bytí“. Jakoby šlo o iniciaci do duchovní reality, která udělá z věřícího nadčlověka. Myslím, že může jít o správně motivovaný, ale zavádějící pohled. Z hlediska novozákonního křesťanství není křest v Duchu nástavbou, ale základem. Nejde o zkušenost elitářskou, ale o všeobecnou a normální zkušenost, ke které má přístup každý. Vycházíme z toho, že když byl Ježíš dle Lukášova evangelia vzkříšen a loučil se s učedníky před tím, než vystoupil do nebe, dal učedníkům pokyn, aby čekali na moc z výsosti. Tam, kde je v Matoušově evangeliu velké poslání (Mt 28,19n), tam Ježíš u Lukáše učedníkům říká:

A hle, já na vás posílám zaslíbení mého Otce; vy však zůstaňte ve městě, dokud nebudete oblečeni mocí z výsosti. (Lk 24,49)

Při souběžném čtení tedy vidíme, že naplnění Matoušova velkého poslání je u Lukáše podmíněno oním „oblečením mocí z výsosti“. Bez moci z výsosti nelze velké poslání naplnit. Evangelium se dobrou zprávou stává až po Letnicích a teprve po Letnicích jsou učedníci autorizováni k apoštolské službě. Před Letnicemi se učedníci modlili, ale evangelium nehlásali. Bez Ducha je totiž kříž pouhou katastrofou a bez Letnic je vzkříšení pouze zajímavá událost. To letniční Duch působí, že se nás kříž vůbec týká, protože orientuje naše bytí do budoucna k zaslíbenému Božímu konečnému verdiktu. Křest v Duchu je provizorní nastolení tohoto verdiktu v nás a autorizuje nás k jeho ohlašování.

Pokud se nám tato formulace zdá příliš radikální, pak je potřeba připomenout, že Duch Letnic je Duchem nového narození. Proto nelze odmítat Letnice a být znovuzrozen. Ty věci jsou Duchem propojeny a vyprázdnění jedné je vyprázdnění druhé stejně jako plnost jedné je plnost druhé. Znovuzrození je krokem ke křtu v Duchu, byť k naplnění tohoto křtu může dojít až po blíže neurčené časové prodlevě. Z tohoto propojení vyplývá, že dobrá zpráva o Kristu je dobrou zprávou až po Letnicích a bez Letničního Ducha dobrou zprávou není.

Devět dní toužebného očekávání

V jádru letničního křesťanství je tedy přesvědčení o naprosté závislosti na díle Ducha svatého v nás. Není to nepovinná nástavba. Není to dezert, který letničním zachutnal, ale neletničním nikoli, takže ho slušně odmítnou. Křest v Duchu je zásadní součást Kristova díla spásy stejně jako naše znovuzrození nebo jako náš vodní křest. Křest v Duchu je zkušenost pro každého. Kdo jej nepřijme nyní, zakusí jej v budoucnosti. Na každého křesťana ale čeká okamžik, kdy je ponořen do Božího srdce, naplněn Boží láskou a zahlédne horizont naděje pro celý svět.

Letniční zkušenost spočívá v hledání moci z výsosti po obrácení. Ježíš se učedníkům zjevoval čtyřicet dní po svém vzkříšení (Sk 1,3; Lk 24,1-7). Letnice (židovský šavuot, řecky pentekostē) se slaví 50 dní po prvním dni velikonoc (židovské paschy). Byl-li Ježíš ukřižován v den příprav na paschu, totiž v pátek, byla-li prvním dnem paschy sobota a vstal-li Ježíš z hrobu v neděli po prvním dni paschy, mohlo by z toho vyplývat, že učedníci po Kristově nanebevzetí, k němuž došlo 40 dní po Jeho zmrtvýchvstání, čekali na křest v Duchu 9 dní. (Tato kalkulace se opírá o několik proměnných a její význam zde je pouze symbolický.) Během těchto devíti dní měli radost (Lk 24,52), chválili v chrámě Boha (24,53), spolu se modlili (Sk 1,14) a zvolili si nového apoštola namísto Jidáše (1,15-26). Věnovali se tedy běžným věcem jako kterýkoli sbor věřících. Nezanedbávali organizační věci a záležitosti běžného života, ale věděli, že je čeká otcovo zaslíbení.

Toto čekání, zůstávání, prodlévání, je důležitou součástí přípravy na křest v Duchu. Součástí očekávání by měla být modlitba, chvála, pokání a společnost církve. Vidíme zde tedy schéma událostí, jimiž první církev prošla. Toto schéma letniční zbožnosti bychom mohli zachytit takto:

víra a znovuzrození	očekávání	křest v Duchu
↘ pokání, změna životního stylu, poznání Ježíše jako vzkříšeného Pána, základní vzdělání v biblickém učení, vodní křest	→ pravidelná modlitba, radost, chvála, pokání, očekávání Božích věcí, zůstávání ve společenství církve, prosba o křest v Duchu	↗ kázání, evangelizace, misie, mocné činy, povolání k širší službě

Jednotlivé fáze mohou splývat. Důležité je ono očekávání. Zde si připomeňme jedno ze zaslíbení Ducha:

Jestliže tedy vy, ač jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, čím spíše Otec z nebe dá Ducha Svatého těm, kteří ho žádají. (Lk 11,13; srov. Mt 7,11)

Celá pasáž v Lukáši 11,1-13 je mimochodem vhodným důkazem o následnosti křtu v Duchu. Ježíš nejprve představuje učedníkům Boha jako Otce (v. 2), konstatuje dobrotu Boha Otce a jeho zájem o naše zaopatření (vv. 5-12) a potom jako přední věc, o kterou mají učedníci na modlitbě žádat, uvádí Ducha svatého (v. 13). Důležitý je zde princip prosby. Ten, kdo křest v Duchu očekává, o něj také prosí. A právě ve snažné prosbě, v tom napjatém očekávání, spočívá jádro letniční zbožnosti a možná také určitý klíč k přijetí křtu v Duchu (Wyckoff in Horton, Systematická teologie, s. 464).

Domnívám se, že toto jádro letniční zbožnosti by mělo charakterizovat celý život křesťana, který žije pod zorným úhlem Letnic. V životě každého z nás mohou nastat nové Letnice, avšak stejně tak i doba očekávání. I ti, kdo již křest v Duchu přijali, mohou snažně, s pokorou a napjatě (ne však freneticky) očekávat nové dílo Ducha v církvi, které zasahuje celý svět. Být letniční nespočívá pouze v tom, že se člověk modlí v jazycích. Znamená to spoléhat na Boha sesílajícího Ducha Kristova a naplňujícího zaslíbení.

Křest v Duchu se liší od znovuzrození

Proti učení o následnosti křtu v Duchu se někdy používá argument, že Pavel spojuje zkušenost s Duchem se spasením.

Neboť v jednom Duchu jsme my všichni byli pokřtěni v jedno tělo, ať Židé nebo Řekové, ať otroci nebo svobodní, a všichni jsme z jednoho Ducha dostali napít. (1Kor 12,13)

Nepřijali jste ducha otroctví, abyste se opět báli, nýbrž přijali jste Ducha synovství, v němž voláme: Abba, Otče! (Ř 8,15, cf. v. 9)

Z těchto veršů by dle některých mohlo vyplývat, že křest v Duchu je součást znovuzrození a že nejde o zvláštní zkušenost po obrácení. Takový pohled nepokládám za správný. Křest v Duchu a znovuzrození jsou spolu součástí našeho spasení, avšak je mezi nimi chronologický rozdíl právě jako je chronologický rozdíl mezi smrtí a vzkříšením. Sousledným chápáním se z díla spásy vytrácí eschatologický rozměr, který je nikoli tříští, ale integruje do jednoho.

Navíc se nabízí otázka, proč podřizovat lukášskou perspektivu pavlovské? Proč ne naopak, jak to dělají letniční jednosti (ang. Oneness Pentecostals)? Podle nich je křest v Duchu podmínkou spasení právě jako znovuzrození. Toto učení se vlastně opírá o stejný omyl sousledného chápání jako učení konzervativních evangelikálů jen s tím rozdílem, že letniční jednosti se neobávají novozákonních duchovních projevů. Na rovině exegeze spočívá tento omyl v pokusu násilně harmonizovat lukášskou a pavlovskou pneumatologii. Evangelikálové čtou Lukáše skrze Pavla a letniční jednosti Pavla skrze Lukáše. Na rovině teologické hermeneutiky spočívá tento omyl v opomenutí eschatologického rozměru díla spásy.

Pokud bychom logiku souslednosti dovedli do naprostého extrému, museli bychom na základě Římanům 6 tvrdit, že otroky hříchu buď musíme být po celou dobu před naším zmrtvýchvstáním, nebo že již jsme vzkříšení, takže žádné budoucí vzkříšení už nebude, jak to učili někteří v Korintu (1Kor 15,12), protože přeci pouze „ten, kdo zemřel, je zproštěn hříchu“ (Ř 6,7). My však učíme, že mezi vodním křtem jako symbolem nového narození a budoucím vzkříšením našich fyzických těl je chronologický odstup stejně jako mezi okamžikem našeho znovuzrození, našeho vodního křtu a našeho křtu v Duchu. Jde totiž o různé symboly jednoho spasení založeného ve stejné víře.

Proto tvrdíme, že 1. Korintským 12,13, Římanům 8,15 a další verše, které hovoří o díle Ducha v našem spasení, nijak neodporují učení o křtu v Duchu jako o následné zkušenosti. Jsou to metafory popisující jiný okamžik v díle spásy, protože se nachází na jiném místě Nového zákona a psal je jiný autor do jiné situace. V 1. Korintským 12,13 se píše o uvedení věřícího Duchem do církve, což je rovněž součást spasení, ale netotožná se křtem v Duchu. Mezi šesti verši, které o křtu v Duchu vysloveně hovoří, není ani jeden, který by křest v Duchu spojoval s uvedením věřícího do církve (Mt 3,11; Mk 1,8; Lk 3,16; J 1,33; Sk 1,5; 11,16). V Římanům 8 čteme o přijetí za syny, což je věc znovuzrození a duchovní transformace, která je opět vedena Duchem, ale není totožná s následnou zkušeností křtu v Duchu. Duch svatý je jeden a Kristovo dílo spásy je jedno, avšak dílo Ducha je rozmanité.

Biblický vzorec následné zkušenosti

BIBTAB-Krest-v-Duchu

Ježíšův křest ve vodě a pomazání Duchem

Během Ježíšova vodního křtu dochází ke sledu několika událostí.

1. Ježíš přichází a křest vyhledává, aby byla naplněna „všechna spravedlnost“ (Mt 3,15), i když Jan Křtitel ve všech čtyřech evangeliích tvrdí, že není hoden Ježíše křtít, protože Ježíš nebude křtít lidi vodou, ale „Duchem svatým a ohněm“ (Mk 1,8 Mt 3,11; Lk 3,16; J 1,33). Ježíš je Křtitel v Duchu svatém.
2. Duch na Ježíše sestoupil v podobě holubice (J 2,32; Mk 1,10; Mt 3,16; Lk 3,22). Symbol holubice je symbolem nevinnosti (Mt 10,16), což se doplňuje s beránkem jako symbolem čistoty (J 1,29.36). Ježíš je nevinný Beránek přijímající čistou holubici.
3. Po křtu je Ježíš podle synoptických evangelií vyveden Duchem do pustiny (Mk 1,12; Mt 4,1; Lk 4,1), kde čelí pokušení na poušti. Po svém návratu z pokušení na poušti Ježíš cituje Izajáše a říká: „Pánův Duch je na mně, protože mne pomazal…“ (Lk 4,18; Iz 61,1).

Události Ježíšova křtu mohou být pokládány za Ježíšovo pomazání ke kněžské službě. Mesiáš znamená doslova „pomazaný“. Řeckým výrazem pro hebrejské „mesiáš“ (mašiach) je název „Kristus“, což opět doslova znamená „pomazaný“. K tomuto pomazání dochází v Ježíšově životě nikoli pomocí fyzického oleje, ale skrze Ducha svatého, který na Ježíše sestupuje při vodním křtu.

Ježíšův křest a pomazání můžeme vnímat jako naplnění toho, co je přikázáno stran starozákonních kněží. Áron a jeho synové byli jako kněží nejprve umyti a pak teprve pomazáni olejem (Ex 29,4.7). Podobně Ježíš byl nejprve umyt vodou křtu a pak teprve, když vystoupil z vody, přijal z nebe Ducha v podobě holubice (Mt 3,16), když se modlil (Lk 3,21). Vidíme zde tedy šablonu, která odpovídá klasickému letničnímu vzorci: 1/ Ježíš je pokřtěn, 2/ Ježíš vychází z vody, 3/ Ježíš se modlí, 4/ Ježíš přijímá Ducha svatého, 5/ Ježíš je vyveden do pustiny a ke zmocněné službě.

Je jistě otázkou, nakolik může epizoda z Ježíšova života sloužit jako doktrinální model pro nás dnes. Nikdo z nás není vtěleným Logem, nikdo z nás se nenarodil z panny, nikdo z nás neumírá na kříži za hříchy lidstva. Na druhou stranu Ježíšův život pro nás příkladem je. Zde si můžeme povšimnout, že například i otcové rané církve Ježíšův život a tuto konkrétní epizodu za model pokládali. Cyril Jeruzalémský (313-386 po Kr.) například říká:

Jestliže Pán dodržel pravý čas ve správném pořádku, měli bychom snad my, Jeho služebníci, tento pořádek narušit? Ježíš začal kázat od té doby, co na Něj sestoupil Duch svatý v tělesné podobě jako holubice; … (Katechetické přednášky, přednáška III, odst. 14)

On se obmyl v řece Jordánu a když vložil vůni svého božství do vod, vystoupil z nich a Duch svatý jej v plnosti své bytosti osvítil spočinutím na Něm. Stejným způsobem i tobě poté, co vystoupíš z bazénu posvátných proudů, bylo dáno pomazání, tj. protějšek pomazání Kristova, … (Katechetické přednášky, přednáška XXI, odst. 1)

Klement Alexandrijský (150-215 po Kr.) píše:

Ale je [Kristus] učiněn dokonalým obmytím křtu a posvěcen sestoupením Ducha svatého? Přesně tak. To samé se děje v případě nás, kterýmžto se Kristus stal příkladem. (Učitel, kniha I., kap. VI)

Z toho můžeme usoudit, že Ježíšův křest a přijetí Ducha je modelem i pro nás, novozákonní věřící (srov. Fuiten, Modern Pentecostal Controversies in Light of the Early Church; McDonnell & Montague, Christian Initiation and Baptism in the Holy Spirit: Evidence from the First Eight Centuries).

Křest v Duchu v knize Skutků

Skutky jsou druhým dílem Lukášova evangelia (Lk 1,1-4; Sk 1,1n) a pokračují v jeho teologických důrazech. Na Ježíšovu službu navazuje služba Ducha svatého v církvi. Věříme, že příběhy knihy Skutků mohou být předlohou pro naši dnešní zkušenost, praxi a doktrínu. Toto naše přesvědčení se zakládá na několika argumentech:

1. Lukáš a Skutky jako jednotné dílo jsou adresovány Teofilovi, aby „plně poznal spolehlivost těch věcí, kterým byl vyučen“ (Lk 1,4). Sám autor tedy otevírá tuto knihu tvrzením, že příběhy v ní obsažené korespondují s doktrinálními pravdami, které se běžně v první církvi vyučovaly. Z toho vyplývá, že tyto původní doktrinální pravdy můžeme ze Skutků zpětně zjistit, pokud budeme pozorně číst a porozumíme záměru autora.
2. Nový zákon o starozákonních příbězích opakovaně říká, že slouží k našemu poučení (2Tm 3,16; Ř 15,4; 1Kor 10,11). Pokud i starozákonní příběhy používáme k formulaci doktríny, měli bychom takto přistupovat k Lukáši a Skutkům. Bez příběhu o stvoření bychom například těžko dospěli k doktríně o stvoření světa. K příběhům ve Skutcích přistupujeme podobně.
3. Třetí argument se odkazuje na korespondenci dnešní zkušenosti se záznamy ve Skutcích. Pokud dnes vidíme, že se v kontextu víry a zvěstování evangelia dějí zázraky podobné jako v knize Skutků nebo pokud dnes zakoušíme duchovní dary takovým způsobem, jaký je popsán ve Skutcích, můžeme usoudit, že knihu Skutků lze použít k formulaci doktríny, která se týká současné zkušenosti. Tento přístup není čistě socio-pragmatický. Zakoušíme-li dnes zkušenost, kterou nelze ospravedlnit žádným biblickým textem, pak daná zkušenost může být nelegitimní nebo přinejmenším nebiblická. Avšak pokud se popis zkušenosti v Bibli shoduje s naší zkušeností, může naše zkušenost sloužit jako argument ve prospěch platnosti biblické doktríny.

Nyní se podíváme na vzorec zkušenosti křtu v Duchu, jak jej vidíme ve Skutcích v kapitolách 2, 8, 10 a 19.

Letnice (Skutky 2)

Ve Skutcích 2 vidíme, že:

1. Učedníci jsou shromážděni na jednom místě, a to nejspíše v chrámu (v. 1). Konají pravidelné židovské modlitby v 9 hodin ráno. Těchto pravidelných modliteb se pak první křesťané drželi i nadále (srov. Sk 3,1; 10,3; 10,9).
2. Objevují se symboly ohnivých jazyků a větru, čili symboly Boží slávy a stvořitelské moci (vv. 2n).
3. V chrámu je přítomno mnoho poutníků na svátek šavuot, kdy židé slaví přijetí Tóry. Šavuot má řecký název pentekostē, tzn. jednoduše „padesát“, protože se odehrává 50 dní po pesachu (velikonocích). Odtud tedy název „pentekostální“. Ti, kdo na svátek šavuot přijeli do Jeruzaléma, jsou z různých částí světa. Jsou to židé, proselyté, možná nějací bohabojní, ovšem lidé různých mateřských jazyků. Každý z nich je slyší ve svém vlastním jazyce. Jde tedy o zázrak akolálie (slyšení, rozumění) nebo xenolálie (mluvení) v jiných jazycích (srov. Sk 2,4.6). Tento zázrak lze pokládat za převrácení příběhu o babylonské věži naruby. Zatímco v Genesis 11 Bůh sestupuje k neposlušnému lidu, aby mezi něj dal nedorozumění, ve Skutcích 2 Bůh vystoupil na nebesa, aby svým Duchem svolal svůj poslušný lid k vzájemnému porozumění.
4. Petr se ujímá slova a cituje Joelovo proroctví (Jl 3,1-5). Důležité je zde Petrovo „toto je to“. Petr opravdu pokládal událost Letnic za zcela jasné naplnění Joelova proroctví, že Duch je dán na všeliké tělo. Na to Petr káže a zástupy se obrací. Církev pak je postupně svědkem v Judsku, Samařsku a na sám konec země.

Ani dle letničních tento příběh nepopisuje, jak by měl křest v Duchu vypadat doslova vždy. Jde o model, který rámcově popisuje naši zbožnost. Ve Skutcích 2 a i v dalších pasážích je sestup Ducha událostí, která prolamuje kulturní a náboženské bariéry a vysílá učedníky na misii.

Samařané (Skutky 8)

V příběhu o evangelizaci Samařanů vidíme podobný vzorec.

1. V první fázi Samařané slyší evangelium a věnují mu pozornost. Na místě se mezi neobrácenými projevují duchovní dary (vv. 5-8). Samařané se odvrací od Šimona Kouzelníka a dávají se pokřtít (vv. 9-13).
2. Apoštolé Petr a Jan sestupují z Jeruzaléma do Samaří, aby vložili na Samařany ruce a aby i oni dostávali Ducha svatého (vv. 14-16). Šimon Kouzelník vidí, že křest Duchem je doprovázen jakýmsi viditelným znamením. Dle Palmy jde nejspíše o jazyky (Palma, The Holy Spirit: A Pentecostal Perspective, s. 152).

Příběh o Samařanech je tedy dalším důkazem učení o následné zkušenosti. Jeho význam je ale hlubší. V první řadě jde o prolomení kulturní bariéry mezi judskými Židy a Samařany.

Saulovo obrácení (Skutky 9)

Hodným zmínky je i případ obrácení Saula, v němž opět vidíme známý dvoufázový vzorec.

1. Saul byl zprvu odpůrcem křesťanství (Sk 9,1-2), ale na cestě do Damašku se mu zjevil Ježíš (vv. 3-9). V důsledku tohoto setkání Saul dočasně oslepl.
2. Jeden bratr v Damašku jménem Ananiáš měl vidění, v němž dostal pokyn, aby Saula vyhledal a vložil na něj ruce. Paralelně s ním má vidění i Saul (vv. 10-16). Když se pak Ananiáš za Saula modlí, činí tak, aby Saul „opět viděl a byl naplněn Duchem Svatým“ (9,17). Ihned po tom začíná Saul kázat evangelium (vv. 18-23).

Saulovo obrácení tedy odpovídá dvoufázovému vzorci, který vidíme o Letnicích a v Samaří a uvidíme jej ještě dvakrát. Saul, který již je věřící a již k němu Pán hovoří, přijímá Ducha vzkládáním Ananiášových rukou.

Kornéliův dům (Skutky 10)

Dalším případem výrazného prolomení kulturní a náboženské bariéry je příběh o Petrově kázání v Kornéliově domě. I v tomto příběhu vidíme stejný vzorec jako výše.

1. Kornélius je římský setník v Cesareji, ale také bohabojný pohan, který má při pravidelné židovské modlitbě vidění s pokynem poslat do Joppe pro apoštola Petra (Sk 10,1-8).
2. Apoštol Petr má o den později vidění, aby Kornélia neodmítal, přichází k němu (vv. 9-33) a káže evangelium (vv. 34-43), které je vlastně takovým abstraktem ze synoptických evangelií. Během kázání padá na přítomné Duch svatý, načež jsou pokřtěni ve vodě (vv. 44-48). Petr později říká, že na přítomné padl „duch jako na nás na počátku“ (11,15), čímž potvrzuje analogii mezi jednotlivými případy vylití Ducha.

Efezští učedníci (Skutky 19)

V Efezu Pavel narazil na zvláštní skupinku učedníků Jana Křtitele. I v tomto případě nalézáme dvoufázový model.

1. Ze sledu otázek, které Pavel učedníkům klade (Sk 19,2-3) vyplývá, že tito učedníci sice jaksi „uvěřili“ (v. 2), ale zřejmě ne takovým způsobem, aby plně chápali význam evangelia. Jde o židovskou skupinku přívrženců Jana, kteří do určité míry sympatizují s Ježíšem, čili jaksi „věří“. Pavel jim stručně vysvětluje evangelium (v. 4), na což dotyční reagují kladně a dávají se „pokřtít ve jméno Pána Ježíše“ (v. 5).
2. Potom, když na ně v další fázi Pavel vložil ruce, „přišel na ně Duch Svatý a oni mluvili jazyky a prorokovali“ (v. 6).

Rozmanitost ve vzorci, vzorec v rozmanitosti

Keener (Acts I, s. 523) poukazuje na to, že ačkoli je princip následnosti v lukášské teologii výrazný, je zde i škála různých precedentů, které nezapadají do dvoufázového mustru zcela beze zbytku. Ve Skutcích může člověk přijmout Ducha zároveň s přijetím víry, ale před vodním křtem (10,44-48). Může jej přijmout ihned po vodním křtu (19,5-6). Může jej přijmout po několika dnech od přijetí víry (8,12-17). Je také možné přijmout víru toliko s radostí ze spasení (8,39).

I pokud jde o projevy křtu v Duchu, ve Skutcích nevidíme pouze jazyky, ale i jiné projevy, jako například odvahu mluvit o Bohu navzdory nepříjemnostem (4,31) nebo, pokud u něj předpokládáme křest Duchem, také radost etiopského dvořana (Sk 8,39). Zajímavostí je, že první dvě zaznamenaná naplnění Duchem v případě apoštola Pavla obsahují nikoli mluvení v jazycích, ale přijetí uzdravení (9,17) a odvahu směle odsoudit hřích (13,9).

Zároveň bychom neměli popustit z našeho přesvědčení, že pro Lukáše jazyky skutečně představovaly, jak píše Luke Timothy Johnson, „nezaměnitelný symbol přítomnosti Ducha a znamení misijního úspěchu“ (Johnson, Religious Experience in Earliest Christianity, s. 120). Události o dni Letnic, v Kornéliově domě a v Efezu jsou natolik paradigmatické, že jejich vzorec jednoduše dává jasný obsah Lukášovu literárnímu sdělení. Je tedy „vědecky“ přesnější říci, že Lukáš pokládá jazyky za důkaz křtu v Duchu, který jako znamení dokládá povahu tohoto křtu, ale neříká, že jazyky mají být důkazem v každém případě křtu v Duchu. Ve zkratce bychom mohli říct, že Lukáš jedním dechem (či jedním perem) hovoří o rozmanitosti ve vzorci a o vzorci v rozmanitosti díla Ducha svatého.

Křest v Duchu jako uvedení do věku pozdního deště

Pozor na triumfalismus

Prakticky vzato je křest v Duchu zmocněním ke službě (Sk 1,8), respektive, jak píše Wyckoff, je to moc pro „život dynamicky zmocňovaný Duchem svatým“ (Wyckoff in Horton, Systematická teologie, s. 461). Toto konstatování je zcela správné a já se k němu hlásím, avšak pokud se pokusíme vzít jej za bernou minci a doslova aplikovat do pastorační perspektivy bez ohledu na další teologický kontext, skončíme jako hlasatelé letničního triumfalismu ne nepodobní šarlatánům z Hnutí víry.

Co je letniční triumfalismus? Je to přesvědčení, které říká, že všechno musí být definitivní a musí to být teď. Příkladem triumfalismu je, když se někdo snaží horlivou evangelizací přitáhnout Kristův příchod, nebo když někdo vyznává, že je zdravý navzdory lékařské diagnóze, nebo když někdo hlásá, že je majetný nebo že finančně zbohatne skrze nějaký duchovní princip. Letniční k tomu mají sklon.

Kanadský teolog Douglas John Hall o triumfalismu hovoří jako o subjektivním pocitu triumfu „nad čímkoli co nevíme, čím si nejsme jistí, nad každou pochybností a neúplností a samozřejmě nad jakýmkoli jiným názorem“ (Douglas John Hall, The Cross in Our Context, s. 1). Můj profesor z letničního semináře o triumfalismu píše, že je to „nadměrné soustředění na současnost, neporozumění či zneužití triumfu Kristova kříže“ (David Courey, What Has Wittenberg to Do With Azusa?, s. 80). Ve vztahu ke křtu v Duchu je triumfalismus tím, co nás pokouší říkat, že když už to máme, pak jsme už definitivně a jednou pro vždy osvícení, duchovní, radostní, zdraví, silní a už o sobě nepochybujeme, protože my máme tu moc z výsosti. Pouze s námi pak Bůh mluví, pouze my jsme odpovědní za probuzení, za duchovní stav národa a za nastolení Božího království na zemi, protože svět se teď točí kolem nás, malých bohů. Ano, je to absurdní, ale mentalita mnoha letničních i jejich reálná vyjádření se tímto směrem mnohdy ubírají.

Symbolika pozdního deště

Jak se tomuto šarlatánství vyhnout? Abychom mu předešli, budu tvrdit, že křest v Duchu svatém je v první řadě eschatologické znamení, které značí vstup do doby takzvaného pozdního deště. Všimněme si, že zaslíbení tohoto pozdního deště se u Jóela nachází těsně před zaslíbením vylití Ducha, které je vlastně zaslíbením křtu v Duchu.

Synové Sijónu, jásejte a radujte se v Hospodinu, svém Bohu, protože vám dal učitele spravedlnosti, seslal vám déšť, podzimní i jarní déšť jako na počátku. (Jl 2,23)

Tento prorocký symbol čerpá z pravidelného jevu v palestinském podnebí. V Palestině jsou v zásadě dvě roční období – období sucha (zhruba náš květen až říjen) a období dešťů (náš listopad až duben). Na podzim nastává ten raný déšť, pak období dešťů střídavě pokračuje a v dubnu až květnu přichází pozdní (jarní) déšť. Vydatnost deště často předurčuje, jaký bude zemědělský rok (Dt 11,10-14). Důležité je uvědomit si, že období dešťů sice může být proměnlivé (neprší v jednom kuse), ale je souvislé. Myslím si, že obdobím pozdního deště je však z Joelovy prorocké perspektivy celé období historie církve. Naopak se mi nelíbí výklad, dle nějž Letnice představovují raný déšť a různá probuzení 20. stol. déšť pozdní. To zavání výše zmíněným triumfalismem.

Křest v Duchu a eschatologie

Metafora pozdního deště ukazuje na eschatologický rozměr křtu v Duchu. Víme, že celý svět má být s Bohem smířen skrze Krista, který je prostředkem i cílem stvoření (Kol 1,15-20). Celý svět má naději na „zjevení Božích synů“, „vysvobození z otroctví zániku“ a „uvedení do slávy“ (Ř 8,19.21). Závdavky, čili drobné střípky této naděje, nám z horizontu této naděje předává Duch, který se nyní „ujímá naší slabosti“ a přimlouvá se za nás „vzdechy, které nelze vyjádřit slovy“ (Ř 8,26). Tak dává Duch i duchovní dary, potvrzuje naše přijetí za syny (Ř 8,16) a naději do budoucna stvrzuje Boží láskou v našich srdcích (Ř 5,5).

Věk pozdního deště, v němž se nacházíme, je tedy věkem napětí mezi zaslíbením a jeho jistým naplněním v budoucnosti. Křest v Duchu je ponořením do této reality naprosté Boží lásky, uzdravující moci, nastupující spravedlnosti a obnovy všech věcí. V tomto smyslu není křest v Duchu nástavba spasení, ale jeho nedílná součást, která ke každému zvlášť proniká z horizontu naděje ve svůj čas. I kdyby křesťan svůj křest v Duchu odložil, nemůže se mu vyhnout. Není to věc, která by se omezovala na letniční hnutí. Je to zkušenost zřetelného prožití záměrů Božího srdce, jak nám je komunikuje Duch.

Když Jan Křtitel „připravuje cestu“ pro Ježíše, předpovídá jeho úlohu křtitele v Duchu a úlohu soudce (Mt 3,11; srov. Lk 3,16). V Lukášově záznamu Ježíšova prvního kázání však vidíme, že Ježíš ve své službě Boží soud pozdržel (Lk 4,18n; Iz 61,1n), protože definitivní Boží soud je záležitost budoucnosti (Ř 2,16). Křest v Duchu proto stejně jako Boží soud vnímáme jako součást závdavku definitivního Božího eschatologického verdiktu, který k nám proniká z budoucnosti. Křest v Duchu ukazuje na definitivní vykoupení celého tvorstva v Kristu. Jak píše Macchia, křest v Duchu „je dán o Letnicích, ale naplněn je v konečném dějství spásy při Kristově příchodu“ (Macchia, Baptized in the Spirit, s. 86).

Co je tedy křest v Duchu svatém? Je to ponoření do Ducha jako prostředníka obnovy, posvěcení a Boží lásky. Vylití Boží lásky k obnově a posvěcení se dnes týká křtěných, ale na eschatologickém horizontu již celého světa. Proto je křest v Duchu úvodem do Božího království a zmocněním ke službě. Ten, kdo byl ponořen v Duchu, který je prostředníkem budoucí proměny světa, je autorizován k apoštolské službě ve světě, který má být proměněn. Ještě jinak řečeno, stejným způsobem, jakým Duch přebývá ve věřícím při křtu v Duchu, bude Duchem naplněn celý vesmír (1Kor 15,28; Ef 4,10). Tak je křest v Duchu závdavkem budoucí slávy skrze uvedení do Božího království (Macchia, Baptized in the Spirit, ss. 102-8). V biblické obraznosti je to iniciace do věku pozdního deště, do nadšeného očekávání nového Božího díla a do toužebného volání po proměně světa.

Jazyky jako znamení soudu

Uvedli jsme, že křest v Duchu je zvláštní zkušenost po obrácení neboli po přijetí víry v Krista. Nejprve víra, potom křest v Duchu. Ne všechny případy křtu v Duchu zmiňují jazyky, ale případ učedníků na den Letnic (Sk 2,4), posluchačů v Kornéliově domě (Sk 10,46) a efezských učedníků (Sk 19,6) jazyky zmiňuje. Jazyky jsou nejčastěji zaznamenaným okamžitým projevem křtu v Duchu svatém, což mnohé letniční vede k učení o důkazu následné zkušenosti. Křest v Duchu se projevuje tím, že ten, kdo je pokřtěn, záhy po svém křtu v Duchu nebo po nedlouhé době spontánně pronese modlitbu v jazycích, kterým se neučil. Jaký je však význam jazyků? Mluví jazyky všichni? A jak o jazycích hovořit v pastoraci?

Význam daru jazyků

(1) Vztah s Bohem v modlitbě. Praktický význam daru jazyků spočívá v modlitebním životě. Jde o prostředek budování vztahu s Duchem svatým (1Kor 14,4). Když nám docházejí slova, Duch vstupuje do naší slabosti a zmocňuje nás k modlitbě, kterou sami neumíme formulovat (Ř 8,26). Na modlitbě opouštíme sami sebe, abychom se setkali s Bohem.

(2) Bláznivé znamení soudu. Jelikož jsou jazyky znamením křtu v Duchu, který je součástí Kristova výkupného díla, jsou jazyky znamením, které ukazuje na bláznivost kříže (1Kor 1,21) a na soud, který kříž přináší. V 1. Korintským 14,21-22 Pavel říká, že „{j}azyky nejsou znamením pro věřící, nýbrž pro nevěřící“ (v. 22) a cituje Izajáše 28,11, kde se píše, že Bůh bude ke vzpurnému Izraeli mluvit „žvatlavou řečí a cizím jazykem“. Jazyky jsou tudíž pro Pavla znamením soudu nebo, dle hezkého ekumenického překladu, „znamením k nevěře“ (1Kor 14,22 ČEP). I ve Skutcích 2 vidíme, že mluvení v jazycích je doprovázeno symbolem „jazyků jakoby z ohně“ (Sk 2,3). Oheň zde však stejně jako v Lukáši 3,16-17 („on vás bude křtít v Duchu svatém a ohni“) není symbolem zmocnění, ale symbolem soudu.

Kristův kříž, z nějž křest v Duchu vyvěrá a k němuž eschatologicky směřuje, není pro tento svět ničím jiným než odsouzením (Barth, Stručný výklad listu Římanům, s. 29). Je-li evangelium odsouzením člověka v Kristově slabosti a nadějí člověka v Kristově vzkříšení, pak jazyky jsou podobně symbolem naděje na vzkříšení, která ale obnáší i odsouzení člověka. V tomto smyslu jsou jazyky plně integrovány do Kristova díla spásy a poselství. Jak píše Macchia, „{g}losolálie nikdy nemůže obejít kříž jako přímou a slavnou zkušenost s Bohem“ (Macchia, Sighs Too Deep for Words, s. 69).

(3) Kolaps ega. Při mluvení v jazycích dochází k obchvatu lidského já. I když se nejedná o stav, kdy je člověk v tranzu a nemá nad sebou kontrolu, je to stav, kdy člověk neovládá, co říká skrze své jáství. Podobně i při glosolálii dochází pod tíhou slabosti ke kolapsu ega, které chce konstruovat smysluplný, ale zoufale nedostatečný projev. Je-li teologie „koktání o Bohu“ (takto např. Hron, Charakteristika náboženské promluvy, s. 250), pak glosolálie je cosi jako umocněná teologie, kdy ono koktání zesílí tak, že není schopno říci „pět slov srozumitelně“ (1Kor 14,19).

Víme, že Boha nikdo nemůže vidět a zůstat naživu (Ex 33,20). To ovšem nemusí nutně znamenat, že Bůh potrestá každého, kdo se dotkne Jeho svatého soukromí. Enoch a Elijáš nebyli z tohoto světa předčasně vzati kvůli svému hříchu, ale proto, že byli Bohu příliš blízko (Gn 5,24; 2Kr 2,11n; srov. Žd 12,29). Je tedy možné, že Boží blízkost znamená nikoli nutně negativní, ale pozitivní absorpci ega a glosolálii můžeme rozumět jako okamžiku, kdy je naše ego pohlceno Boží přítomností jako závdavek budoucí slávy. Víme, že jazyky ustanou (1Kor 13,8). Ustanou ale proto, že až bude Bůh „všechno ve všem“ (15,28), pozbudou smyslu.

Mluví snad všichni jazyky?

O daru jazyků čteme i v 1. Korintským 12-14, kde se o něm hovoří jako o „druzích jazyků“ nebo jako o „mluvení v jazycích“. Dle Pavla jde o dar určený k vlastnímu budování (1Kor 14,4). V kontextu 1. Korintským 12-14 však Pavel zdůrazňuje, že nesrozumitelné jazyky by měly být vykládány (1Kor 14,28) a ve verši 12,30 se rétoricky ptá:

Mají snad všichni dary uzdravování? Mluví snad všichni jazyky? Nebo je snad všichni vykládají? (1Kor 12,30)

Tento verš by mohl naznačovat, že jazyky nejsou průvodním znakem křtu v Duchu svatém vždy, ale snad jen v některých případech. Zde se domníváme, že v 1. Korintským 12,30 Pavel hovoří o pořádku na bohoslužbě spíše než o všeobecném pravidlu a nijak nepopírá, že jazyky mají hovořit všichni.

Chci, abyste všichni mluvili jazyky, avšak ještě více, abyste prorokovali. Kdo prorokuje, je větší než ten, kdo mluví jazyky, ledaže by i vykládal, aby se budovala církev. (1Kor 14,5)

Každý věřící je tedy povzbuzen k tomu, aby jazyky vyhledával. Mohou nastat případy, kdy je křest v Duchu přijat, ale jazyky jsou potlačeny, nejsou vůbec dány, jsou dány jinou formou nebo přijdou až s odstupem. Jak jsem uvedl výše, ve vzorci díla Ducha je rozmanitost.

Jazyky v praxi a v pastoraci

Jinou námitkou proti doktríně o důkazu následné zkušenosti může být častá námitka charismatiků, dle níž někdo třeba slouží jiným duchovním darem, ale jazyky nepřijal. V principu podobná námitka, která však zaznívá ze strany pastorů říká, že doktrínu o důkazních jazycích je z pastoračního hlediska obtížné vyžadovat, protože praktičtější a pohodlnější je dát lidem svobodu.

Takováto tvrzení mohou být opodstatněná a nemusíme se se s nimi přít. Je-li věřící přesvědčen, že je pokřtěn v Duchu svatém a slouží nějakým duchovním darem, může to tak být. Je-li pastor přesvědčen, že není vhodné ponoukat určitého věřícího, aby vyhledával jazyky, může jít o moudré rozhodnutí pro danou chvíli.

Nakonec i jako letniční, byť trváme na tom, že mluvení v jazycích je znamením křtu v Duchu, zdůrazňujeme, že nejde zdaleka o jediný důkaz tohoto křtu. Kromě znamení jazyků je potřeba, aby věřící nesl ovoce Ducha, tj. vykazoval známky proměny ke Kristovu obrazu a je žádoucí, aby usiloval o nějaký duchovní dar či dary. Musíme si uvědomit, že jazyky jsou znamením reality křtu v Duchu, nikoli křtem samotným. Vést k modlitbě za jazyky věřícího, který je ve špatném psychickém stavu nebo bez skrupulí hřeší nebo prochází ve víře těžkým obdobím, by mohlo mít kontraproduktivní efekt.

Pokud tedy jde o (v uvozovkách!) „vymáhání“ doktríny o následné zkušenosti, navrhuji přístup jemného, nevtíravého vedení. Pokud si někdo myslí, že křest v Duchu přijal, ale jazyky nemluví, proč o ně neusilovat? Je-li to biblická zkušenost, jak jsme popsali výše a chce-li Pavel, aby „všichni mluvili jazyky“ (1Kor 14,5), co brání tomu, aby člověk toto znamení vyhledával? Pastorům pak kladu otázku: Jak poznáte, že je někdo pokřtěný v Duchu? Protože mu to někdo řekl? Nebo protože si myslí, že může prorokovat? I velekněz Kaifáš, jeden z Ježíšových vrahů, vyslovil proroctví, ale pokřtěn v Duchu nebyl (J 11,49-52). Vám pastorům tedy dává doktrína o důkazu následné zkušenosti velmi praktický a funkční nástroj. Praktičnost této doktríny pro letniční hnutí potvrzují nejméně tyto dva argumenty.

(1) Pragmatický argument. Friesen ve své obsáhlé studii o historii a praxi provádí průzkum mezi pastory amerických klasických letničních denominací (AoG, OBSC, ICFG), který dokazuje dokazuje mimo jiné to, že „{s}lužebníci (např. pastoři), kteří se hlásí k rigidní doktríně důkazu následné zkušenosti zakouší viditelné projevy Ducha svatého častěji než ti, kteří se k ní nehlásí“ (Friesen, Norming the Abnormal, kap. 6). Obecně Friesen dokazuje souvislost mezi učením a praxí. Tam, kde se o díle Ducha hovoří, je statisticky vyšší pravděpodobnost, že se to bude také dít. Pokud to z našich kázání vymizí, dít se to přestane.

(2) Hermeneutický argument. Někteří pastoři si mohou povzdechnout, že jazyky nejsou všechno a že nám má jít hlavně o nadšení pro Ducha svatého, aby lidé nejen mluvili v jazycích, ale aby jejich životy byly jako „29. kapitola Skutků“. S tímto lze pouze souhlasit. Jenže jak lidi v našich sborech do této pomyslné 29. kapitoly Skutků zaplést? Jak se stát součástí příběhu zmocněné církve? K tomuto účelu výborně slouží doktrína o důkazu následné zkušenosti.

1. Nejprve se člověk obrátí, vyzná své hříchy a začne se modlit.
2. Potom začne očekávat moc z výsosti právě jako učedníci (Lk 24,49).
3. Potom obdrží dar Ducha se znamením mluvení v jazycích.

Jde o biblický vzorec, který v pastorační praxi může člověka vést k větší oddanosti Bohu a ke skutečnému zapředení příběhu 29. kapitoly Skutků tady a teď. Někdo může namítnout, že vyzývat lidi k očekávání může vést i k frustraci, pokud se jazyky nedostaví. Věřím, že se správným pastoračním přístupem lze frustraci nahradit autentickou touhou po Bohu a vpletením věřícího do biblické zkušenosti dle knihy Skutků.

Závěr

Jak tedy vidíme, křest v Duchu je zvláštní fazeta spasení, která se liší od znovuzrození a vodního křtu. Je to nauka biblická a smysluplná. I nauka o důkazních jazycích je dle mého názoru praktická a má oporu v Písmu, byť je možné hovořit o výjimkách. Jednou z praktických výhod učení o křtu v Duchu je, že uvádí věřícího do letniční zbožnosti, která spočívá v očekávání na letniční dílo Ducha, které činí ze zprávy o Kristu zprávu dobrou.

Křest v Duchu je ponořením do horizontu naděje (srov. Ř 5,5) a mluvení v jazycích je závdavek zkušenosti Boha ve všem (srov. Ř 8,26; 1Kor 15,28). Je to hluboké setkáním s mocí Ducha, která nám z budoucnosti přináší závdavek Boží blízkosti a proměny celého světa. Řečeno biblickou obrazností, je to úvod do věku pozdního deště. Křest v Duchu je zpravidla doprovázen znamením jazyků, které je promluvou Ducha z našeho nitra k Bohu a značí soud nad světem a kolaps našich já před Bohem.

Nezodpovězena zůstává řada pastoračních a praktických otázek. Jelikož by s nimi tento článek byl již opravdu moc dlouhý, zodpovím je ve zvláštním následujícím článku.