Se křtem v Duchu svatém se pojí řada praktických otázek, z nichž některé nebyly přímo zodpovězeny v příslušné kapitole vyučování na spolku. Pokusím se nyní tyto otázky sepsat a stručně zodpovědět. Jako autor se nemohu zbavit dojmu, že tento formát připomíná Wesleyho spis A Plain Account of Christian Perfection, který obhajuje nikoli křest v Duchu, ale posvěcení.

Tyto otázky jsou schematické a odpovědi zhuštěné. Pokládám nicméně za nutné takovouto krátkou příručku vypracovat, protože odpovídá na potřeby běžného tázajícího se křesťana, který zcela pochopitelně nemá čas zabývat se teologickými principy a promýšlet jejich aplikaci. Pusťme se tedy do toho.

Co je to křest v Duchu svatém?

Je to zkušenost, kterou věřící může mít s Duchem svatým po svém obrácení. Věříme, že právě jako

1. učedníci na den Letnic ve Skutcích 2,
2. jako Samařané ve Skutcích 8,
3. jako lidé v Kornéliově domě ve Skutcích 10
4. a jako efezsští učedníci ve Skutcích 19

můžeme i my přijímat křest v Duchu jako zvláštní zkušenost s Duchem svatým.

Křest v Duchu svatém je v první řadě uvedením do boží blízkosti, která nám jde z budoucnosti jakoby naproti. Je to významný milník ve vztahu s Bohem. Co v té boží blízkosti nacházíme? Nacházíme tam lásku, přijetí a hlavně nahlédnutí do božích věcí a plánů pro tento svět. Křest v Duchu nás jakoby „magnetizuje“, čili předává nám polaritu božích plánů. Kdybychom měli použít termín z jedné biblické metafory, křest v Duchu nás uvádí do věku pozdního deště, v němž Pán Bůh pomocí střípků a záblesků dává najevo, jak chce obnovit celý svět. Křest v Duchu je jedním takovým střípkem nebo zábleskem. A jako střípek a záblesk budoucí obnovy světa nás křest v Duchu popouzí a autorizuje k tomu, abychom se na té obnově světa podíleli kázáním evangelia (mluvením o Ježíši) a vyhlašováním Boží spravedlnosti (dobrými skutky). Člověk pokřtěný Duchem se ztotožňuje se slovy této písně:

Přijď již, přijď Duchu Stvořiteli, Duchu smíření,
přijď již a proměň svět náš celý v nové stvoření.

Je křest v Duchu jednorázový, nebo k němu dochází opakovaně?

Jde o opakovanou událost. Když přijmeš křest v Duchu, není to jediné naplnění Duchem, které máš kdy přijmout a o které máš kdy usilovat. I učedníci byli naplňováni Duchem opakovaně (Sk 4,31; Ef 5,18).

Na druhou stranu si myslím, že čistě pro pořádek je potřeba oddělit první naplnění Duchem v životě křesťana jako významnou událost. Stejně jako manželství svatbou nekončí, ale začíná a řízení auta nekončí získáním řidičáku, tak život v plnosti Ducha nekončí křtem v Duchu. Na druhou stranu svatba nebo získání řidičáku jsou významné úvodní události. Právě tak je první naplnění Duchem významnou událostí v životě křesťana. Této události říkáme křest v Duchu svatém.

Proč nemají křest v Duchu všichni?

Protože křesťanská duchovní zkušenost, ačkoli je plná v Kristu, nemusí být naplněna v situaci každého věřícího. Věřící se liší ve způsobu vodního křtu, frekvenci přijímání Večeře Páně, v míře utrpení pro Krista, v intenzitě modlitebního života, v četnosti nadpřirozených zážitků. Právě v tomto smyslu je křest v Duchu zkušeností nikoli úplně všech křesťanů na planetě. Lze o něj však usilovat a věřit, že Pán to dá.

Mohou existovat lidé, kteří přijali křest v Duchu, ale neví o tom, nebo tomu říkají jinak. To nevadí. Duch svatý neslovíčkaří. Pokud jsi byl/a na modlitbách naplněna nevysvětlitelnou láskou, pokojem, pokud tvá modlitba najednou začala přetékat až do té míry, že jsi ztrácel/a slova, pokud jsi pocítil/a, že Boží láska chce obejmout celý svět a že ty toho chceš být součástí, pak jsi možná byl/a pokřtěn/a v Duchu svatém. Nemohu to vědět jistě a jako letniční bych byl rád, kdybys hledal/a i dar jazyků. Je to však docela dobře možné, protože Duch se zdaleka neomezuje jen na charismatické konference a letniční denominace.

Jak o křest v Duchu usilovat?

Křest v Duchu se nedá koupit, jak si myslel Šimon Kouzelník, nejde si pro něj dojet a nikdo si ho nemůže vymínit, protože jde o dílo Boží milosti. Zkušenost nicméně říká, že existuje několik faktorů, které významně zvyšují vyhlídky na křest v Duchu svatém:

1. Dát Bohu všechno nebo být ochoten dát Bohu všechno. Máš v životě něco, co jsi ještě nepodřídil Kristově vládě? Pokud ano a pokud chceš o křest v Duchu usilovat, odevzdej tu záležitost Bohu. Může jít o romantický vztah, kariéru, podnikání, může jít o koníček. Pokud je zde něco, nač se upínáš, Duch Ti to brát nebude, ale možná to brání hlubšímu ponoru do Božích věcí. Pozor! Dát něco Bohu neznamená zničit to nebo to ukončit! Znamená to podřídit to Bohu, aby s tím On mohl pracovat. Ne, nemusíš se izolovat od světa a od lidí, abys to dostal. Ani v Bibli nic takového nevidíme. Izolace a sektářství, to není dobrá cesta. Jde tu o postoje srdce. Myslím, že když se podíváš do svého srdce, moc dobře víš, o čem mluvím.
2. Činit pokání, a to neustále. Pokání je věc, kterou má člověk činit průběžně. Pokání není zbabělost a neustálá slabost, kdy člověk jen sedí v koutě a ušláple špitá nějakou modlitbičku. Je to pokora před vlastní omezeností a konečností tváří v tvář Boží všemoci a nekonečnosti. Já jsem se ztratil, On mě našel. Já jsem ublížil, ale On uzdravil. Moje hanba vyšla najevo, ale On ji přikryl. Přibližně tak musíme činit pokání každý den.
3. Prosit za to a očekávat to každý den. Pokud něco chceš, pros o to a očekávej to. Kdo prosí, dostává.
4. Volitelně: Požádat o vzkládání rukou. O tomto pojednám ještě níže. Se vzkládáním rukou to někdy není jednoduché. Ale pokud cítíš, že by se za tebe měl někdo modlit se vzkládáním rukou, klidně o to požádej pastora, starší sboru, faráře, apod.
5. Dát tomu čas, nechat to uzrát. Bůh ti chce dát moc z výsosti, ale stejně tak ti možná chce dát moudrost, zralost, pochopení Božích pravd, uzdravení duše nebo těla. Bůh má čas. Možná, že v této tvé životní etapě není křest v Duchu tou hlavní prioritou. Možná, že je to něco jiného.
   Tvůj vztah s Bohem se odvíjí od Kristovy věrnosti. Neodvíjí se od toho, jaké a jak četné duchovní prožitky máš. Pokud se modliš za křest v Duchu a nepřichází to, zkus se zastavit a vrátit se na začátek. Představ si, že je vedle tebe Ježíš a mluv s ním otevřeně. On tam fakt je. (Mt 28,20)

Může někdo obdržet duchovní dar, aniž by byl pokřtěn v Duchu svatém?

Nikoli. S ohledem na to, co jsem napsal v příslušné kapitole, to není možné. Duchovní dar pochází ze stejného horizontu zaslíbení, jako křest v Duchu. Křest v Duchu je uvedením do této reality vč. duchovních darů. Pokud někdo tvrdí, že není pokřtěn v Duchu, ale duchovní dar má, pak buď na svůj křest v Duchu zapomněl, nebo nemá duchovní dar v biblickém smyslu.

Uvědomme si, že křest v Duchu musí být doprovázen ovocem Ducha, které jsou v protikladu ke skutkům těla (Ga 5,22-25). Přijetí křtu v Duchu předpokládá určitou zralost. I ve Skutcích vidíme, že ti, kdo přijímali Ducha, již prošli určitým tréninkem ve zbožnosti. Učedníci (Sk 2) strávili s Ježíšem tři roky. Samařané (Sk 8) již znali Boha a měli určitý duchovní základ (J 4,22n). Lidé v Kornéliově domě již byli zbožní, štědří a duchovní (Sk 10,1-2). Efezští učedníci už měli základy duchovní disciplíny (Sk 19,3).

Z toho vyplývá, že člověk, který je pokřtěný Duchem, by měl vykazovat proměnu do Kristovy podoby, což znamená mít pevný charakter, základní duchovní disciplínu, být milý lidem i Bohu. Pokud někdo tvrdí, že má duchovní dary, ale jeho projevy jsou křečovité spíše než pokojné, jeho život chaotický spíše než řádný a jeho chování podivné a sporné spíše než slušné, nabízí se otázka, zda dotyčný skutečně přijal Ducha svatého. Nechci nikoho očernit, ale sama Bible nás vyzývá k rozlišování Duchů (1Kor 12,10; 1Te 5,19-22). Obecně platí, že kdo přijímá Ducha Kristova ve křtu zvláštním způsobem, ten by se podle toho měl chovat.

Jsou ti, kdo přijali křest v Duchu, něco víc?

V žádném případě. Jsou to hříšníci ospravedlnění z víry, kteří měli to štěstí, že se jim naskytla účast na této svátosti Ducha. Je to podobné jako s jinými svátostmi. Jsou ti, kdo slaví Večeři Páně častěji, něco víc než ti, kdo ji slaví méně často? Stejná odpověď.

S každým člověkam má Bůh zvláštní vztah. Bůh vidí, z jakého prostředí vycházíme, jaká je naše rodina, kultura, církev, v níž jsme se obrátili. Bůh netlačí na to, aby jazyky povinně mluvil člověk, pro kterého to je absolutně nepřirozené.

Proč tolik evangelikálů křest v Duchu odmítá a vůbec nevyhledává?

Protože máme různé názory, což je přirozené. Naprostá doktrinální jednota není vůbec možná a nebyla běžná ani v první církvi. Dle mého názoru je nicméně křest v Duchu jedním z důvodů, proč se v globálním měřítku letniční křesťanství šíří rychleji. Účast na Boží budoucnosti v křtu v Duchu akcentuje tu naději, co neklame (Ř 5,5) a podněcuje její šíření.

Evangelikální hnutí je v dnešní době velmi rozmanité. Nedá se říci, že by všichni evangelikálové křest v Duchu odmítali. Je také otázkou, co přesně vlastně evangelikální hnutí je, protože ani v tom nepanuje přesná shoda. Nicméně konzervativní evangelikálové, kteří křest v Duchu vůbec nevyhledávají a modlitbu v jazycích odsuzují, podle mého názoru sešli z cesty zdravé biblické hermeneutiky.

Musí mít jazyky všichni?

Ano, všichni by je měli vyhledávat. Na tomto všichni se shodnou Lukáš i Pavel (Sk 2,4; 1Kor 14,5). Je nicméně možné, že v některých případech bude křest v Duchu doprovázen jiným průvodním znakem. I Lukáš dává v této věci prostor.

Bůh respektuje individualitu věřícího. Je zřejmé, že třeba němý nebo jinak postižený člověk nebude fyzicky či psychicky schopen jazyky hovořit. Znamená to, že křest v Duchu pro něj není? Neznamená. Podobně ale Bůh respektuje například to, že pro někoho je modlitba v jazycích naprosto nepřirozená. Bůh bude mít s takovým člověkem trpělivost. Křest v Duchu je v první řadě o ponoření do Boží naděje. Není to o tom, abychom si něco dokazovali a pak odškrtli, že máme splněno.

Jak se křest v Duchu liší od znovuzrození?

Obě zkušenosti čerpají ze stejného Kristova spasení, ze stejné Kristovy věrnosti, ze stejného Ducha. Podstata je tedy jedna. Avšak zatímco znovuzrození je okamžikem přijetí věřícího Bohem za syna či dceru, křest v Duchu je okamžikem ponoření do Ducha svatého, který je prostředníkem budoucí naděje. Proto ze znovuzrození vyplývá život ve víře a ze křtu v Duchu vyplývá Duchem oživená služba. Všechno to má počátek v Kristově díle na kříži.

• To s Kristem ve křtu symbolicky uléháme do hrobu, abychom s ním dnes symbolicky, ale jednou skutečně, byli vzkříšeni k věčnému životu (Ř 6,4).
• To víra v Krista je tou pečetí nového narození, která označuje každého, kdo se spoléhá na Ježíšovu věrnost (Ef 1,13).
• To Kristus posílá církvi Ducha svatého jako moc z výsosti, která je umožněna dílem kříže (Fp 3,8-11).

Jak křest v Duchu prakticky poznat?

Většina těch, kdo křest v Duchu zažili, hovoří o hlubokém vnitřním prožitku Boží lásky. Není to trans, člověk se normálně ovládá a vše si pak pamatuje, ale je to situace, v níž člověk třeba vůbec nechce chodit, stát, sedět, je mu všechno jedno a jediné, co chce, je být s Bohem. Někteří tuto zkušenost spojují s obrácením, jiní ji zakusí až s odstupem po svém obrácení.

Během této zkušenosti se mnoha lidem stává, že se jim začne během modlitby mysl jakoby rozplývat, ale nejde o nějaké delirium, jako spíš o vstup do něčeho, co je v lidské mysli někde mimo normální racionální vědomí, mimo mé já. V té chvíli mnoho lidí začne v modlitbě plést slova, která předem nezamýšleli vyslovit. Takto často vypadá křest v Duchu.

Jak ale křest v Duchu poznat v běžném životě?

Křest v Duchu se projevuje zvýšenou měrou ovoce Ducha (Ga 5,22n), jasnou vizí pro službu (Sk 13,2), radostí, záblesky nadpřirozena, láskou a řekl bych také jasným nadějným pohledem do budoucnosti (srov. Wyckoff in Horton, Systematická teologie, s. 454-55). Pokud toto někdo má a pokud si vybavuje zkušenost popsanou výše, je pokřtěný v Duchu svatém.

Co křesťané v historii, kteří křest v Duchu nezažili? Byli snad o křest v Duchu ochuzeni? Co hrdinové víry, reformátoři a další opravdoví křesťané minulosti?

Je pravdou, že přímočarý doktrinální důraz na křest v Duchu a jazyky přineslo až letniční hnutí. Během celých dějin církve ale vidíme příklady zkušeností, které křest v Duchu silně připomínají. John Wesley například hovoří o tom, jak se během jeho návštěvy sboru Moravských bratří v Londýně jeho srdce „zvláštním způsobem rozehřálo“ (Schneeberger, Přehledné dějiny metodismu, s. 20) a jak to mělo na jeho život a službu naprosto zásadní pozitivní vliv. Martin Luther podobně popisuje zvláštní zkušenosti při modlitbě Páně, kdy je jeho srdce „rozehřáto“ a jeho duch „přetéká myšlenkami“. V takové chvíli Luther doporučuje „tiše poslouchat, nebránit těm myšlenkám“, protože „v těchto případech přichází Duch svatý a jedno jeho slovo je lepší než tisíc slov v modlitbě“ (Luther, A Simple Way to Pray, s. 7). To úplně připomíná popis zkušenosti křtu v Duchu s darem jazyků, jak to popisují někteří letniční.

Takových analogií letniční zbožnosti a letničních předchůdců bychom našli napříč dějinami mnoho, i když jednotlivé případy se od sebe liší (srov. Burgess, „Antecedents of Pentecostalism“ in Encyclopedia of Pentecostal and Charismatic Christianity).

Jaký je vztah mezi křtem v Duchu a posvěcením?

Posvěcení křesťana je zajištěno v jeho znovuzrození. Tehdy je věřící adoptován za Božího syna či dceru a tím posvěcen, totiž oddělen pro Boží záměry nyní i v budoucnu. Kristus vysvobozuje člověka z hříšných vzorců chování, závislostí a zlozvyků, hněvu, depresí a ze všeho, co se míjí původním Božím záměrem pro člověka. Aktivní účast na osobním posvěcení musí být tím, co jde ruku v ruce s hledáním křtu v Duchu a se samotným uctíváním Boha. Neustálé posvěcování je nezbytným předpokladem křtu v Duchu.

Zároveň vidíme, že právě jako Bůh ve své moudrosti neuzdraví každou nemoc a nepředejde naší fyzické smrti, nevykoření v naší současné pouti ani celou naši hříšnou přirozenost. Ta zaniká na horizontu naděje, nikoli dnes. To nás nevede ke schvalování hříchu, ale k pokoře před Bohem. Hřích je neomluvitelný. Tím, co nás omlouvá, je krev Kristova. Kdo s ní drze mrhá, chystá si sám na sebe odsouzení. Kdo se na ni spoléhá, tomu Bůh odpouští hříchy, protože vidí víru v srdci hříšníka.

Jsou křesťané pokřtění v Duchu lépe disponováni k životu víry?

Ano, ale s velkým ale. Jednoho staršího bratra kazatele se jednou ptali, proč musíme usilovat o stále nová a nová naplnění Duchem. „Protože jsme děraví,“ zněla jeho odpověď. Uvědomme si, že události popisované v Janovi 21, kdy se Petr sebral, vrátil se od služby k původnímu řemeslu, aby se musel opět setkat s Ježíšem, se mohly klidně stát až po událostech ve Skutcích 2. (Jistě to nevíme. Mohlo to být i před nanebevstoupením.) Pokud to bylo po Letnicích, pak Petr, opora první církve, který byl osobně přítomen na den Letnic a při řadě zázraků, zde prostě vyhořel a šel lovit ryby. Křest v Duchu může podnítit touhu, dát vizi, zmocnit k evangelizaci a k další službě, ale nezajistí, že dotyčný bude už navždy planout stejným zápalem. A někdy to snad ani není žádoucí či zdravé.

Jak napsal Krister Stendahl, což byl jeden z nejpronikavějších teologů 20. stol., který sice sám nebyl letniční, ale sympatizoval s charismatickým hnutím,

Glosolálie je oblastí toho, čemu říkám vysokonapěťové křesťanství. … Křesťanství s napětím na úrovni ruční baterky není dost silné na to, aby se vyrovnalo se závislostí na drogách. A žádná náboženská tradice se neobnoví bez přísunu hrubé a čerstvé primární náboženské zkušenosti. … Zdá se mi, že pouze nemnozí dokáží zdravě žít s vysokonapěťovou náboženskou zkušeností po delší dobu. (Stendahl, Paul Among Jews and Gentiles, ss. 122-23.)

Tak je to se křtem v Duchu a s mluvením v jazycích (glosolálií). Křesťané pokřtění v Duchu tedy jsou lépe disponováni, protože přesněji zahlédli horizont naděje a modlitba v jazycích prohlubuje vztah s Bohem, ale jejich vysokonapěťovou zkušenost musí střídat trpělivé studium, tichá modlitba a soustavné svědectví o Kristu v běžném životě. A kdo se naučí důvěřovat Bohu, má pro život víry stokrát lepší výbavu než ten, kdo se modlí v jazycích.

Je křest v Duchu možný i mimo letniční církev?

Ano, naprosto. Církve, které se dnes označují jako letniční, jsou ve své praxi velmi rozmanité. Existují sbory Apoštolské církve, kde se o křtu v Duchu svatém nekáže téměř vůbec. V některých se třeba káže o nebiblické doktríně vytržení, v jiných o středotřídní životosprávě, jak být cool a in, v dalších o tom, jak si vírou vykouzlit zdraví a bohatství. Na druhou stranu vím o evangelikálních sborech (např. Církev bratrská), v nichž jsou lidé, kteří tuto zkušenost mají a hovoří o ní. Příkladů by se našla celá řada.

Křest v Duchu dává Otec skrze Syna těm, kdo o to prosí (Lk 11,13), čili komukoli, kdo je ospravedlněn z víry v Krista, narozen z Ducha a kdo touží po moci z výsosti, a to třeba i v trochu jiných teologických termínech, než v těchto našich „letničních“. Bůh neslovíčkaří, hledí do srdce. I když tedy je pravdou, že ti, kdo křest v Duchu káží, sdružují se hlavně v letničních denominacích, Duch na denominace nehledí a vane tam, kam sám chce (J 3,8).

Pomůže pro křest v Duchu vzkládání rukou?

Může to tak být, ale není to pravidlo. Vzkládání rukou je v Novém zákoně významným symbolem autorizace ke službě (Sk 6,6; 13,3; 1Tm 4,14; 5,22; 2Tm 1,6; Sk 9,17; 13,3; srov. Nu 8,10; 27,18), jindy součástí modlitby za uzdravení (Mt 9,18; Mk 5,23; 6,5; 7,32; 8,23.25; 16,18; Lk 4,40; 13,13; Sk 9,12?), žehnání (Mt 19,13.15; Mk 10,16), ale právě také nástrojem modlitby za křest v Duchu (Sk 8,17-19; 9,12?; 19,6; srov. Žd 6,2). Pokud se tedy někdo chce modlit za křest v Duchu se vzkládáním rukou, může. Nejde o chybu. Každá modlitba zaměřená k určitému člověku může (byť nemusí) být doprovázena vzkládáním rukou. Všichni zúčastnění si musí uvědomit jen to, že ten, kdo vzkládá ruce, není tím, kdo Ducha jakkoli předává. Duch je darem Otce skrze Syna. Ze zkušenosti bych dále uvedl dvě varování:

1. Pozor na tlačení na čelo. Někteří lidé, kteří se rádi pasují do role velkých apoštolů a rádoby Božích mužů, ovládají tajnou fintu. Když stojícímu člověku vložíme ruku na čelo a zatlačíme přibližně v místě, kde začínají růst vlasy, pod úhlem asi 45 stupňů směrem dolů, dojde k narušení stability postoje a dotyčný, pokud se nezapře nohou, ztratí rovnováhu a spadne na záda. To je hloupý trik, který používají ti, kdo si myslí, že když někdo spadne, je pod mocí Ducha svatého. Tak tomu však není. Ano, pod mocí Ducha může člověk spadnout, byť v Novém zákoně takový případ není zdokumentován. Ne, tlačení na čelo není dílo Ducha. Je to podvůdek některých šarlatánů. (A vůbec, proč vkládat ruce na hlavu a ne třeba na ramena? Pak by ten trik už asi tak moc nefungoval! A přitom Bible neuvádí, kam se ruce mají klást. Na ramena je to tedy lepší.)
2. Pozor na osahávání. Některým lidem může být nepříjemné, když na ně někdo při modlitbě sahá. Toto musí modlitebník respektovat a nesmí nikdy a nijak sahat na nikoho, kdo o to vysloveně nepožádá. Pokud je osoba přijímající modlitbu opačného pohlaví, musí být u modlitby přítomny další osoby, aby se předešlo nedorozumění. Drahý čtenáři, drahá čtenářko, pokud ti někdo nabízí, že se za tebe bude modlit se vzkládáním rukou, ty to nepřijímáš výslovným souhlasem, ale on či ona se tě navzdory tvému přání záměrně dotkne nebo prostě jen pořád dotírá, nahlaš tento incident lidem, kteří se věnují problematice sexuálního zneužívání. Nečekej na to, co budou dělat nadřízení dotyčného, protože ti s tím v danou chvíli neudělají vůbec nic. Seznam kontaktů na kompetentní odborníky a poradce se nachází v brožuře Sexuální zneužívání (nejen) v církvi. Je lepší nahlásit to a litovat, než to nenahlásit a litovat.

Pomůže pro křest v Duchu, když se vypravím na nějakou charismatickou konferenci?

Spíše ne, protože Duch nehledí na místo, ale možná ano ze stejného důvodu – protože Duch nehledí na místo. Charismatické konference (např. Otevřené nebe apod.) jsou zpravidla organizovány tak, aby podnítily dychtivou duchovní atmosféru. Jako teolog řadím velkou část řečníků na těchto konferencích mezi šarlatány. Kázání na těchto konferencích je po technické stránce často excelentní, ale po obsahové stránce často čirý děs běs. (To je zvláštní paradox, protože tito kazatelé často brojí proti náboženskému formalismu. A při tom sami mají skvělou formu, ale chabý obsah kázání.) Jsou to lidé, kteří nakonec vždy loudí z lidí slávu, moc a peníze a pak je „vyjídají, obírají, přezírají, bijí do tváře“ (2Kor 11,20).

Na druhou stranu, jak říkal můj profesor David Courey, zázraky se často dějí na místech, která jich nejsou hodna. Bůh vidí tvé upřímné srdce a chce ti dávat dobré dary. Proto nehřešíš, pokud jedeš na charismatickou konferenci. Všechno, co slyšíš, hodnoť kriticky (Sk 17,11; 1Te 5,21n). Může se stát, že právě tam tě osloví Duch svatý. Samozřejmě by bylo ideální, kdyby se na žádné pofidérní konference jezdit nemuselo. Jenže to by se muselo o křtu v Duchu jasně a zřetelně kázat v místních sborech! A to se žel děje pouze do určité míry.

Máte nějaké další otázky, které nejsou výše zodpovězeny? Napište nám je do komentářů nebo na info@ilst.cz.