Pozn. redakce: Toto je příspěvek Milany Faldynové na vyučování na spolku.

Podobenství o marnotratném synu známe skoro všichni. Možná ale přehlížíme, že jeho příběh není jen o synovi, který odešel. Je také o tom druhém, který zůstal. A právě v něm se můžeme někdy poznat až nepříjemně dobře.

Když se důvěra vyčerpá

Když jsem toto kázání připravovala, vycházela jsem ze své vlastní zkušenosti. Po odchodu z práce jsem několik měsíců intenzivně hledala nové zaměstnání. Přicházela odmítnutí, občas se objevila naděje, ale dveře se znovu zavřely. Nejistota postupně narůstala a s ní i moje úzkost.

Jednou v noci, kdy jsem vůbec nemohla spát, jsem Bohu řekla, co mě trápí. Vždyť jsem se snažila žít podle jeho hodnot, starat se o rodinu a sloužit mu. Proč tedy nemůže zařídit něco tak jednoduchého, jako je práce?

A tehdy mě napadlo něco, co jsem do té doby vlastně nikdy neudělala. Když nevěřícím lidem říkáme, aby Boha sami pozvali do svého života a „okusili a uzřeli, že Bůh je dobrý“, proč by to nemělo platit i pro člověka, který je křesťanem už dlouho?

Začala jsem se tedy modlit, aby se mi Bůh v této konkrétní situaci dal poznat.

A přidala jsem velmi konkrétní prosbu. Jsem totiž člověk, který rád plánuje. Potřebovala jsem vědět, co bude s mojí prací a co bude s dětmi. Řekla jsem Bohu, že nepotřebuji, aby přišel pět minut po dvanácté. Potřebuji, aby přišel alespoň o půl dvanácté.

A Bůh skutečně zasáhl. Ještě ten týden jsem se domluvila na práci učitelky angličtiny na střední škole v Sezimově Ústí.

Tehdy jsme si s manželem všimli podobnosti s podobenstvím o marnotratném synu. A právě jeho starší bratr mě začal zajímat nejvíc.

Podobenství o ztracených

Podobenství o marnotratném synu není v Lukášově evangeliu samostatným příběhem. Je součástí trojice podobenství o ztracených věcech.

Ježíš začíná příběhem ztracené ovce (Lk 15,2–7), pokračuje ztracenou mincí (Lk 15,8–10) a nakonec vypráví příběh dvou synů (Lk 15,11–32).

Kontext je důležitý. Farizeové a zákoníci reptají, že Ježíš „přijímá hříšníky a jí s nimi“ (Lk 15,2). Ježíš jim proto ukazuje, jak Bůh hledá ztracené a jakou radost má, když jsou nalezeni.

U posledního podobenství se ale pozornost přesouvá od ztraceného majetku ke vztahu mezi otcem a jeho dvěma syny.

Syn, který odešel

Mladší syn požádá otce o svůj díl majetku a odejde do daleké země. Všechno promrhá a nakonec se ocitne v naprosté nouzi (Lk 15,11–16).

Rozhodne se vrátit. Nečeká, že ho otec znovu přijme jako syna. Chce se stát alespoň jeho nádeníkem:

„Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě. Nejsem už hoden nazývat se tvým synem; přijmi mne jako jednoho ze svých nádeníků.“ (Lk 15,18–19)

Jenže otec jeho návrat předčí. Když ho ještě z dálky spatří, běží mu naproti, obejme ho a políbí. Oblékne ho do nejlepších šatů, dá mu prsten a připraví hostinu (Lk 15,20–24).

Syn se vrací s pocitem, že už není hoden být synem. Otec mu ale jeho synovství neodebírá.

A pak přichází druhý bratr

Starší syn je právě na poli. Když se vrací a uslyší hudbu a tanec, zjistí, že jeho otec slaví návrat jeho bratra.

A rozzlobí se.

Nechce vejít dovnitř. Otec proto vyjde za ním a domlouvá mu. Starší syn mu odpovídá:

„Tolik let už ti sloužím a nikdy jsem neporušil žádný tvůj příkaz; a mně jsi nikdy nedal ani kůzle, abych se poveselil se svými přáteli.“ (Lk 15,29)

Jeho problém není v tom, že by něco provedl. Naopak. Problém je v tom, jak sám sebe a svého otce vnímá.

Když se poslušnost stane měřítkem hodnoty

Starší syn je přesvědčený, že všechno dělá správně. Slouží otci, dodržuje jeho příkazy a pracuje. Na své poslušnosti si vybudoval část své identity.

Zároveň ale svého otce vnímá především jako někoho, kdo vyžaduje poslušnost a důslednost. Proto ho otcova reakce na mladšího bratra pohoršuje.

A tady se podle mě ukazuje jádro problému.

Starší syn žije v otcově domě, ale jako by si neuvědomoval, že je synem. Chová se spíš jako někdo, kdo si musí své místo zasloužit.

A právě v tom jsem se při svém hledání práce poznala.

Moje vlastní výčitka vůči Bohu by mohla znít skoro stejně:

„Tolik let už ti sloužím a nikdy jsem neporušila žádný tvůj příkaz. A mně jsi ani nezařídil práci. Kdejaký svévolník se má v životě lépe než já.“

Je to dost drsné. Ale byla to moje autentická emoce.

Celé to ale vychází z pokřiveného chápání Boha a také toho, co nám Bůh nabízí. I po mnoha letech křesťanského života se může stát, že se ve vztahu s Bohem začne místo propojení s jeho hodnotami prosazovat výkon.

Zaměříme se na to, co děláme správně, jak dobře sloužíme, co jsme splnili a co bychom za to měli dostat. A potom nás může překvapit, když Bůh jedná jinak, než jsme očekávali.

Oba bratři měli co pochopit

Možná se oba bratři potřebovali něco naučit.

Mladší syn potřeboval poznat hodnotu domova. Chtěl se od rodiny za každou cenu oddělit, protože měl pocit, že skutečná svoboda a radost jsou někde jinde. Teprve když o všechno přišel, pochopil, že v domě jeho otce je požehnání, které předtím přehlížel (Lk 15,17–20).

Od staršího bratra se mohl naučit věrnosti, vytrvalosti a tomu, že je dobré s láskou pracovat pro svého otce.

Ale také starší bratr se měl co učit.

Od svého mladšího bratra mohl vidět, jak daleko sahá otcova láska a milosrdenství. Mohl pochopit, že hodnota synovství nespočívá v tom, jak dobře člověk plní své povinnosti.

A především mohl pochopit, že otcova láska není určena jen jemu.

„Všechno, co mám, je tvé“

Na výčitku staršího syna otec odpovídá:

„Synu, ty jsi stále se mnou a všecko, co mám, je tvé. Ale máme proč se veselit a radovat, poněvadž tento tvůj bratr byl mrtev, a zase žije, ztratil se, a je nalezen.“ (Lk 15,31–32)

To je podle mě nejdůležitější věta celého podobenství.

Otec staršího syna neodmítá. Nic mu nebere. Návratem mladšího bratra se pro něj nic nezměnilo. Pořád je doma. Pořád je synem. Pořád má přístup k otcově lásce a požehnání.

Problém je v tom, že on sám tomu nevěří.

Myslí si, že si všechno musí odpracovat. Otec mu ale připomíná, že je dědicem ne kvůli svým zásluhám, ale proto, že je syn.

Právě přijetí ztraceného bratra mu mělo ukázat, jak nesmírná hodnota synovství skutečně je.

Co Ježíš říká těm, kteří zůstali?

Tady se znovu vracíme ke kontextu celého podobenství. Ježíš mluví k lidem, kteří se pohoršují nad tím, že přijímá hříšníky (Lk 15,2).

Ježíš jim neříká, že jejich věrnost nemá cenu. Ukazuje jim ale, že musí změnit své vnímání Boha.

Bůh má radost, když se ztracený vrátí. „V nebi bude větší radost nad jedním hříšníkem, který činí pokání“ (Lk 15,7) a „je radost před anděly Božími“ nad tím, kdo je nalezen (Lk 15,10).

Znovunalezení tedy nespočívá ve zvýšení výkonu, ale v přijetí milosti, která je nabízena.

A starší syn ji měl před sebou celou dobu.

Pořád se učím spoléhat

Moje vlastní životní lekce tím samozřejmě neskončila. Jsem Bohu vděčná, že se o mě postaral a že odpověděl na moji upřímnou, možná až trochu drzou modlitbu.

Zároveň ale zůstávají věci, ve kterých mu musím dál důvěřovat. Jak skloubit práci a rodinu, jak bude vypadat můj rozvrh, jak zvládnu dojíždění. Některé jistoty pořád nemám.

A právě proto si v poslední době vzpomínám na jeden náramek, který jsem kdysi dostala na církevní akci. Nebylo na něm známé WWJD – What Would Jesus Do? Bylo tam F.R.O.G.

Musela jsem si tehdy zjistit, co to znamená:

Fully Rely On God.

Plně se spolehni na Boha.

Po tolika letech křesťanského života je to pro mě stále výzva. Ale možná právě to je lekce, kterou si z příběhu dvou ztracených bratrů potřebuji odnést:

Nemusím si Boží lásku zasloužit. Nemusím si jeho požehnání odpracovat. Jsem jeho dítě. A všechno, co mi nabízí, mohu přijímat jako dar.