V osmé kapitole našeho vyučování se tedy zabýváme soteriologií, čili naukou o spáse. Je to velmi důležité téma, které se týká těch nejpalčivějších otázek křesťanství. Na jakém základě chce Bůh člověka spasit? Jakou roli v tom hraje víra? A od kterého okamžiku je člověk doopravdy „spasen“?

Spasení je předmětem hlavního zájmu u těch, kdo vyhledali Krista, stali se jeho následovníky, přijali Ducha svatého a nyní Pána Ježíše chválí a slouží mu. Je to pointa toho, oč lidem v křesťanství jde především. Boha jistě nehledáme pouze z tohoto důvodu, ale hlavním motivem, který nás k němu vede, je vnímání potřeby spásy z tohoto světa, který nabízí útlak, bolest a ne-smysl (absenci smyslu). Potřeba lidské spásy je celostní – tělesná, duševní, intelektuální i duchovní. Odpovědí na tuto potřebu je Kristovo dílo spásy, které nás zachraňuje před tělesným zmarem (úrazem, nemocí, stářím a neodvratnou smrtí), před duševní nedostatečností (duševními nemocemi, depresí apod.), intelektuálními svody (bludy, sektami, kulturní podmíněností) a především před duchovní smrtí, která spočívá v našem padlém stavu v odloučení od Boha. Spasení je tedy celostní, zahrnuje všechny oblasti a sféry života, i život sociální.

Zdrojem spasení člověka je Bůh Otec, který zjevuje spasení v Synu skrze Ducha svatého. Spasení je z Boha, v Kristu je zjevené a v Duchu v člověku dokonané. A jelikož je Duch především mocí Boží budoucnosti, odehrává se spasení především na horizontu naděje, odkud k nám přichází v odpověď na naše vyznání víry. Spasení je otázkou eschatologického zaslíbení, které se spolu s následným posvěcením a zmocněním „materializuje“ v našich životech, ale plného dokonání se dočká, až bude Bůh všechno ve všem (1Kor 15,28).

Původ a naděje spasení v Bohu

Původ spasení v Bohu nacházíme doložen v příbězích Starého zákona. V příběhu o exodu z Egypta čteme, že Izrael byl surově nucen otročit (Ex 1,13n). Proto volal k Bohu o pomoc, jeho volání k Bohu vystoupilo (2,23). Bůh se na základě smlouvy s Abrahamem rozhodl zareagovat (2,24n) a vysvobodil Izrael z Egypta „mocnou rukou a vztaženou paží“ (Ž 136,12; Ex 6,6). Součástí tohoto vysvobození byl jasný pokrok v Božím zjevení člověku, ustavení Izraele jako zvláštního Božího vlastnictví (Ex 19,5) a nastoupení cesty do zaslíbené země (Ex 3,8). Klíčové aspekty tohoto příběhu nám pomohou pochopit základní parametry spásy, které spočívají především ve dvou časových vektorech: Vektor minulý, který ukazuje na objektivní Boží smluvní základ spásy a vektor budoucí, který ukazuje na subjektivní aplikaci spásy. Vektor minulý otevírá horizont Kristova dokonaného díla, vektor budoucí otevírá horizont naděje.

Věčná smlouva jako podmínka spásy (horizont minulý)

Z příběhu o exodu usuzujeme, že podmínkou spasení je vždy Boží smlouva, na kterou se Bůh v reakci na volání člověka rozpomene (Ex 2,24). Smlouvou myslíme pomyslný právní dokument, na jehož základě Bůh s lidmi jedná. Když se Izraelci trápili v egyptském otroctví, „Bůh uslyšel jejich sténání a připomenul si svou smlouvu s Abrahamem, s Izákem a s Jákobem“ (Ex 2,24). Tato smlouva obsahovala zaslíbení země (Gn 12,7; 13,15), potomstva (12,2; 15,4) a požehnání národů (12,2n). Její podmínkou byla víra (15,6), obřízka (17,2) a naprostá vydanost Hospodinu (22,16n). Smlouva s Abrahamem měla být věčná pro všechny Abrahamovy potomky (17,7). Právě na základě této smlouvy Hospodin k Abrahamovým potomkům shlíží a všímá si jejich otrockého trápení. Podmínkou spasení je vždy smlouva, na jejímž základě Bůh s lidmi jedná.

Co však bylo podmínkou Abrahamova spasení? Z Cháranu byl vyveden a spásnou víru měl započtenu ještě před obřízkou (Gn 11,31; 12,1-3; Ř 4,10). Ještě před uzavřením abrahamovské smlouvy se Bůh Abrahamovi zjevuje a uvádí jej do horizontu zaslíbení. Věříme, že Bůh zde s Abrahamem jedná na základě věčné smlouvy, která je abrahamovské smlouvě nadřízena; nebo snad ještě lépe řečeno, věříme, že abrahamovská smlouva je věčná oběma časovými směry (17,7; srov. Žd 6,13). Domníváme se, že bez smluvního rámce by nebylo Boží jednání s Abrahamem možné, jakož ani Boží jednání s Noemem či Adamem. Nové biblické smlouvy nikdy neruší ty staré, mohou je pouze doplňovat (Ga 3,17) nebo naplňovat (Žd 9,15). A jelikož je zde jedna nová, věčná smlouva, pak všechny lokální smlouvy jsou pouze lokálním naplňováním této věčné smlouvy na cestě ke Kristu, který je úhelným kamenem dějin. Nová smlouva smlouva je lepší než mojžíšská (Žd 8) a je nadřazena abrahamovské (Žd 7). Tyto předchozí smlouvy jsou v nové věčné smlouvě zapouzdřeny jako lokální předobrazy nové a globální věčné smlouvy.

Základní smluvní rámec Božího spasení tedy tvoří nová smlouva v Kristu, která abrahamovské i každé jiné smlouvě předchází a která ji naplňuje. (O tom bylo pojednáno v kapitole o církvi.) Jednotlivé smlouvy jsou důsledkem progresivního zjevení, mají však záruku ve věčné smlouvě. K tomuto domnění nás přivádí, že Kristus byl jako spasitel znám „již před založením světa“ (1Pt 1,20; Ef 1,4). Kristus je „přede vším“ a skrze něj bylo „všechno stvořeno“ (Kol 1,16n).

Teologicky tedy můžeme říci, že když Hospodin shlédl na Izraelce, rozpomněl se na smlouvu s Abrahamem, která je v této rané fázi příběhu spásy předobrazem Kristovy věčné smlouvy. Z tohoto důvodu dává Bůh Izraeli obětní systém, který spočívá v prolévání krve. Krev je pro staré Izraelce symbolem získání smíření (kápar v Lv 17,11) právě jako pro novosmluvní věřící je tímto symbolem Kristova krev prolitá na kříži. Svou vlastní krev Kristus vynesl z pozemského kříže do nebeské svatyně (Žd 9,12).

Tímto potvrzujeme, že starý Izrael byl spasen na stejném právním základě jako my, kdo věříme v Krista. Jíme týž duchovní pokrm a pijeme týž duchovní nápoj z téže duchovní skály, z Krista (1Kor 10,1-4). Spolu tvoříme jeden lid s jedním zaslíbením věčného dědictví (Žd 9,15)

Spasení v zaslíbení (horizont budoucí)

Z příběhu o exodu dále usuzujeme, že spasení má eschatologický rozměr, který lze dobře vyjádřit mottem už a ještě ne. Když Izraelci vychází z Egypta, mají od Hospodina zaslíbení, že je vyvede „do země dobré a rozlehlé, do země oplývající mlékem a medem“ (Ex 3,8). Přechodem Rákosového moře zmizela egyptská hrozba, Izrael slavil (Ex 15,1-21). Hned nato se však Izrael ocitl na poušti, kde strávil čtyřicet let kočovným způsobem života (Nu 14,30-35). Hospodin je zaopatřoval (Ex 16,35), vedl (Ex 13,21n) a přebýval uprostřed nich (Ex 29,46; 40,34), dal jim zákon a bohoslužbu, ale do zaslíbené země je neuvedl. Autor listu Židům dokonce tvrdí, že do zaslíbeného odpočinutí nevešla ani Jozuova generace (Žd 4), protože to je nastoleno teprve eschatologicky definitivním Božím výrokem v Kristu (Žd 4,8-10). I naše spasení je spasením v naději (Ř 5,5; 8,24), která je rozněcována působením Ducha svatého v našich srdcích. Spása v naší temporální situaci není definitivní, nekoná se celá nyní. Naše posvěcování a naše nahlížení horizontu pozdního deště je tím, co nás proměňuje a co aktualizuje naši eschatologickou příslušnost k Božímu ospravedlňujícímu verdiktu.

Definitivní spasení je tedy na horizontu naděje, zatímco původ spasení vidíme v Kristově již dokonané oběti na kříži a před tím v samotném Bohu. To nám vytváří časovou osu, na níž můžeme chápat klíčové pojmy, které se spasení týkají.

Spasení probíhá na horizontu věčném a spočívá v Božím vyvolení Krista. On byl už před založením světa předurčen, aby se stal prostředkem zjevení Boží spásy člověku a v něm jsme byli předurčeni i my. To neznamená, že Bůh předurčil ke spasení každého jednotlivce, ale že předurčil Krista, aby v něm mohl kterýkoli jednotlivec být spasen.

4 On si nás v něm vybral před založením světa, abychom byli svatí a bez poskvrny před jeho tváří v lásce, 5 když nás podle zalíbení své vůle předurčil sobě k synovství skrze Ježíše Krista 6 ke chvále slávy jeho milosti, kterou nás obdařil ve svém milovaném Synu. (Ef 1,4nn)

(1) Smíření (horizont „už“), totiž Boží milost v objektivním díle Krista na kříži, probíhá na horizontu minulém a je doprovázeno Kristovou poslušností v zástupné oběti. Vykoupení naznačuje počin koupě čehosi, zač se platí. Kdo zde však co kupuje a od koho? Měnou platby je Kristova krev prolitá při jeho smrti na kříži. Příjemcem platby je Bůh, který je svatý a požaduje spravedlnost, protože odplatou (důsledkem) hříchu je vždy smrt (Ř 6,23). Plátcem je Kristus, čili Bůh v těle. U Otce, který požaduje spravedlnost, máme Zastánce, Ježíše Krista (1J 2,1), který každý náš hřích přikrývá drahocennou krví, takže před Bohem je zaplacen a už není předmětem Božího hněvu.

V symbolice obětního systému, kterou novozákonní autoři používají, je Ježíš představován jako Velekněz na Den smíření (Lv 16), který vchází do Velesvatyně, aby v ní přinesl oběti za hříchy lidu. Během tohoto bohoslužebného úkonu měl izraelský velekněz nejprve vykonat oběť sám za sebe (Lv 16,6) a poté obětovat Hospodinu kozla a býčka jako oběť za hřích (v. 16,9.14n). Krví býčka i kozla měl pokropit slitovnici. Slitovnice (hebrejsky kapporeth, řecky hilastérion) bylo v podstatě víko schrány smlouvy, na němž mezi dvěma soškami cherubů reálně přebýval Hospodin (Ex 25,21n; Nu 7,89). Velekněz tedy jako platidlo za hřích lidu přináší Bohu krev oběti. Tato symbolika je v Novém zákoně tvůrčím způsobem uplatněna na vysvětlení Kristova činu:

• Pavel uvádí, že Ježíše „Bůh ustanovil za prostředek smíření skrze víru v jeho krev“ (Ř 2,25) a pro „prostředek smíření“ používá slovo hilastérion.
• Totéž slovo nalézáme v Novém zákoně již jen v Židům 9,5, kde se ovšem překládá jako „slitovnice“, čili víko schrány, na němž byli cherubové. Stejně se toto slovo používá i v Septuagintě (Lv 16,13).
• Dle listu Židům je však Ježíš především Velekněz, který přichází do Velesvatyně s vlastní krví namísto krví obětin (Žd 9,11-13).

Vidíme tedy, že v symbolice Nového zákona je Kristus nejen plátcem (veleknězem), ale i měnou (krví) a příjemcem platby (slitovnicí). Kristova krev dopadá na slitovnici věčné svatyně (Žd 9,11) a získává věčné vykoupení (v. 12), protože v Kristu Bůh sám sobě platí, čímž vyjadřuje vykoupení a potažmo spásu, která je skryta od věčnosti v Bohu. Tématem tohoto dramatu věčné spásy je Boží odpuštění.

13 I vás, když jste byli mrtvi v proviněních a neobřízce svého těla, spolu s ním obživil, když nám všechna provinění odpustil 14 a vymazal rukou psaný záznam, který svými ustanoveními svědčil proti nám a který nám byl nepřátelský; odstranil jej z našeho středu tím, že jej přibil na kříž. (Kol 2,13n; srov. Ga 3,13)

Smíření je doprovázeno poslušností víry v posvěcení. Usmíření s Bohem je důsledkem odčinění hříchu vykoupením. Jde o smíření člověka s Bohem, k němuž došlo Ježíšovou smrtí a na našem horizontu k němu dochází jakoby aplikací vykoupení do situace věřícího skrze Ducha svatého. Služba evangelia je službou smíření (2Kor 5,18-21). Již bylo řečeno, že vykoupení člověka z hříchu spočívá v metafoře odpuštění. Různé teorie smíření však kladou v této metafoře důraz na její různé aspekty, přičemž některé jsou v naší perspektivě vhodnější než jiné.

• Teorie mravního působení říká, že Kristův kříž je především morálním symbolem, jehož váha je dostatečná k tomu, aby obrátila hříšníka a přivedla ho ke spasení. Tato teorie je správná, pokud znamená, že věřící má Boží odpuštění přijmout jako morální kompas života víry. Z tohoto pohledu se v této teorii správně pojí kříž s posvěcením. Tato teorie také vysvětluje úlohu víry, která zde spočívá v příklonu jednotlivce ke kříži jako k řídícímu symbolu spásy. V tomto ohledu je tato teorie excelentní. Za nedostatečnost této teorie lze pokládat její neschopnost zahrnout hřích mezi důvody samotného kříže, z čehož vyplývá i přehlížení faktu, že kříž je nejen mravním vzorem, ale především odsouzením hříchu tohoto světa na Kristově těle. Teorie mravního působení proto musí být doplněna.
• Teorie výkupná říká, že smíření spočívá v zaplacení výkupného Satanovi. V této své základní podobě je tato teorie nedostatečná, protože je v rozporu s výše popsanou biblickou symbolikou výkupného. Příjemcem výkupného není Satan. Ten pouze zneužívá strachu ze smrti a s jeho pomocí „vládne“ (Žd 2,14n) a má snad ve světě značný vliv (Lk 4,6; Mt 4,9). Ďábel pokouší, hledá, koho by pohltil (1Pt 5,8) a jeho zlomyslnost nesmíme podceňovat. Nemá však na člověka v Božím pořádku spásy žádný nárok a nemá možnost ovlivňovat věčný úděl člověka jinak než tím, že ho svede k nevíře nebo špatnému rozhodnutí. V tomto smyslu tedy je hříšný svět Satanovou doménou asi jako smetiště je doménou zlých psů, kteří sice mohou kousat, ale nemají na smetiště právní nárok. Kristus proto neplatí svou krví Satanu, ale Bohu. Nad Satanem vítězí morálně, když mu dokazuje, že svou láskou a silou dokáže projít i totálním ponížením kříže, aby člověka zachránil. Tím působí v Satanovi příšerný hněv a věčnou frustraci, de facto věčné peklo, protože dokazuje, jakou lásku k člověku má a jak ta láska člověka proměňuje. Výhodou teorie výkupného je, že správně zdůrazňuje, že Satan byl Ježíšem poražen (Gn 3,15; Žd 2,14; Kol 2,15; 1Kor 15,55nn). Satan je poražen především Ježíšovým morálním příkladem lásky.
• Teorie satisfakční hovoří o smíření jako o satisfakci Boží vladařské svrchovanosti, která byla uražena lidským hříchem a kterou musel Kristus jako Bůh a zároveň člověk odčinit. Tato teorie si správně všímá Kristova lidství jako důležitého prvku vykoupení a Božího svrchovaného požadavku spravedlnosti. Povýtce může tato teorie vést ke kvantitativně limitovanému vidění spásy, která je dostupná pouze do určité míry Boží satisfakce, byť tak se tato teorie nutně chápat nemusí. Z této teorie také hovoří jazyk feudalismu, v němž je pán uražen a žádá satisfakci. To z ní dělá dobrý příměr v některých kontextech, který je potřeba vyvážit ohledem na trojiční povahu věčné Boží spásy, v níž Boží satisfakce nespočívá v nápravě urážky, ale ve vyjádření lásky.
• Teorie vladařská vidí smíření jako Boží nařízení, dle nějž Kristova smrt poskytuje dostatečnou zákonnou protiváhu lidského hříchu. V této perspektivě nezemřel Ježíš za lidské hříchy jako takové, ale byl zástupně potrestán za všechny hříchy dle Božího svrchovaného vladařského verdiktu. Výhodou této teorie je, že si všímá Boží svrchovanosti určit, co bude odpovědí na lidský hřích, což je vítanou alternativou ke kalvinismu. Nevýhodou je, že Kristovu oběť vzdaluje od jejího skutečného důvodu – lidského hříchu, za nějž Ježíš umíral. Kristus přeci netrpěl, aby naplnil podmínky právního řádu, ale aby naplnil Boží spravedlnost a vykoupil lidi před Bohem z hříchu (Mt 20,28; 26,28; J 10,11.15). Tuto teorii je tedy potřeba doplnit o výše popsanou perspektivu, v níž Kristus umírá za všechny reálné hříchy konkrétních lidí.
• Teorie zástupného potrestání říká, že smíření spočívá především v zástupném potrestání Krista namísto nás. Tato teorie si správně všímá principu zástupnosti, který je spojen s naukou ztotožnění věřícího s Kristem ve smrti i vzkříšení. To namísto mně Kristus zemřel, takže jsem zemřeli já a právě jako Kristus vstal, vstanu i já. Tato teorie také dobře opisuje výše popsané biblické učení o Kristově zástupné oběti v nebeské svatyni. Jednou námitkou proti této teorii je, že z Boha Otce činí krutého tyrana, který si potřebuje vybít svou zlost na Kristu. To je však nesprávný pohled, který nebere v potaz trojiční aspekt Kristovy oběti. Podobnou námitkou je, že tato teorie nenechává Boha jen tak láskyplnně odpouštět. Tato námitka je však zodpovězena právě trojičním chápáním Kristovy oběti. Bůh nám přeci v Kristu odpouští. Oprávněnou námitkou proti této oběti by mohlo být, že nakolik Kristus nese na kříži trest, natolik musí být spasení kvantitativně limitováno. Kristus přeci nesl trest pouze za ty, kdo si to dle určitého pořádku zaslouží, například za predestinované nebo za věřící. I když dle našeho názoru nesprávných kalvinistických verzích této teorie může toto porozumění figurovat, není jediné logické. Kristus nesl na kříži veškerý hřích světa napříč časem a tak dokázal, že ačkoli hřích je nesmírný, Bůh je větší, protože hřích je konečný, zatímco Bůh nikoli. Teorie zástupého potrestání povýtce nevysvětluje roli víry ve spasení jednotlivce.

9 Tím spíše tedy nyní, když jsme byli ospravedlněni jeho krví, budeme skrze něho zachráněni od Božího hněvu. 10 Jestliže jsme jako nepřátelé byli usmířeni s Bohem smrtí jeho Syna, tím spíše jako usmíření budeme zachráněni jeho životem. 11 A nejen to, chlubíme se také Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista, skrze něhož jsme nyní přijali usmíření. (Ř 5,9nn)

(2) Ospravedlnění (horizont „ještě ne“) probíhá na horizontu budoucím a je doprovázeno konečným Kristovým vítězstvím. Kristův kříž je verdikt nad světem a víra je kritériem pro Boží uplatnění tohoto verdiktu. Na kříži je odsouzen hřích, čili celý svět, protože všichni zhřešili (Ř 3,23) a celý svět je v otroctví zániku (8,21). Nad tímto stavem Bůh na kříži vynáší definitivní verdikt.

Ospravedlnění však už proběhlo a na jeho skutečnosti můžeme stát (Ř 5,9nn). Jak je tedy možné to jeho „ještě ne“? Je to proto, že ospravedlnění je z víry. Víra nás přidružuje ke Kristu, v němž je naše konečné ospravedlnění ve vzkříšení. Když mě nyní Bůh ospravedlní skrze víru v Krista, jsem spravedlivý, ale zároveň pořád hříšník (z Luterova simul iustus et peccator – zároveň spravedlivý a hříšník). Ospravedlňující verdikt je nade mnou vynesen de iure, ale konečná podoba toho ospravedlnění ve mně de facto ještě není úplná. Bůh nás ospravedlní na Božím soudu (Ř 14,10), když na našem místě uvidí Krista. A ten v nás skutečně je (Ga 2,20), takže si svým ospravedlněním můžeme být jisti.

Přítomná, definitivní povaha ospravedlnění je důležitá a naprosto biblická. Kdo věří, je spravedlivý. Je to jako když si člověk jde k soudu pro rozsudek, ale v ruce už ho má. U normálních světských soudů to pokud vím není možné. Je to možné jen díky tomu, že náš advokát (dosl. Paraklétos) je Duch svatý, který pochází od Boha soudce a ztělesňuje v nás Krista.

Tak je naše spasení vykonáno vykoupením, smířením a nadějí na ospravedlnění před Bohem. Spasení vede k vykoupení, vykoupení k smíření a smíření k ospravedlnění. Jedno vede k druhému, takže ve zkušenosti křesťana není potřeba tyto kategorie rozlišovat. Mohu se cítit ospravedlněný, protože ospravedlněný jsem, a to ve své víře. Ale nebyl bych ospravedlněný bez smíření a smířen s Bohem bych nebyl jako nevykoupený a vykoupen bych nebyl mimo Boží spásu, která je v Bohu věčná.

Spása a zjevení

Jelikož spása má původ v Bohu a jediným prostředkem k poznání Boha je Jeho zjevení, musíme usoudit, že spása a zjevení jdou ruku v ruce a nelze je přesně rozlišit. Nakolik je Bůh spasitelem, natolik svou spásu zjevuje a nakolik se zjevuje, natolik jsme spaseni. Proto je Kristus jako Spasitel nejvyšším Božím zjevením a jediným prostředníkem mezi Bohem a lidmi (J 14,9; 1Tm 2,5n; Žd 1,1n). Stvořitelem horizontu naděje je Bůh – Spasitel.

4 Když se však zjevila dobrota a lidumilnost Boha, našeho Zachránce, 5 zachránil nás ne na základě skutků, které jsme my učinili ve spravedlnosti, nýbrž podle svého milosrdenství skrze koupel znovuzrození a obnovou Ducha Svatého, 6 kterého na nás vylil hojně skrze Ježíše Krista, našeho Zachránce, 7 abychom se ospravedlněni jeho milostí stali dědici v naději života věčného. (Tt 3,4-7)

Nerozlučnost spásy a zjevení vyplývá i z příběhu o exodu z Egypta. Na samotném počátku příběhu Izrael volá o pomoc, není však zřejmé, že by volal k Hospodinu, kterého možná už ani dobře nezná (Ex 2,23nn). Potom, během vysvobozování Izraele, odhaluje Hospodin Izraeli v symbolech de facto celý plán spásy:

• Hospodin Mojžíšovi sdělil své jméno JSEM, KTERÝ JSEM (Ex 3,6.14) a svůj záměr vysvobodit Izrael (vv. 16n).
• Izrael dostal pokyny k slavení večeře Beránka, která je předobrazem Kristova vykoupení krví (Ex 12,3-8).
• Izrael byl proveden Rákosovým mořem, což je předobraz křtu (Ex 14; 1Kor 10,1-4).
• Izraeli byl dán na Sinaji zákon. Tyto zákony často ukazují na Krista nebo odhalují Boží charakter (Ex 20; Ga 3,24n).

Z toho usuzujeme, že právě jako má spasení původ v Bohu, tak má Boží zjevení původ ve spasení. Spasení a zjevení nelze rozlišit. Proto se domníváme, že povaha samotného Písma je spásonosná. Nakolik je Písmo zjevením, natolik musí hovořit o spáse a nakolik hovoří o spáse, natolik je zjevením. Z toho vyplývá, že samotné působení Písma, čili Bible v našem jazyce, může být pro jednotlivce světlem spásy. Na druhé straně z toho vyvozujeme, že nakolik je Písmo spásonosné, natolik se musí vykládat kristologicky, čili prizmatem spásy. Teologický výklad Písma je proto neodvratný.

Písmo není jediným nositelem Božího zjevení. Tím je Kristus (J 1,1nn; Kol 1,15-19) i příroda, která je skrze Krista stvořena. Proto může Pavel říkat, že Boží hněv se zjevuje v reakci na odmítání zjevení (Ř 1,18n). Odmítáním zjevení se totiž odmítá spása, kterou toto zjevení přináší a i když to není odmítání Kristav Jeho speciálním zjevení, je to odmítání Krista v Jeho přírodním zjevení. I proto můžeme hovořit o spáse mimo ortodoxní církev např. v kulturách, které se nesetkaly s evangeliem (Ř 2,14nn). Bůh je bude soudit dle jejich reakce na zjevení, protože ve zjevení je spása a spása je zjevení.

Víra – podmínka spásy

Víra je Božím kritériem pro hodnocení člověka. V nové smlouvě nehodnotí Bůh člověka v první řadě na základě jeho skutků, morálního profilu nebo náboženského výkonu, ale na základě víry v Krista (Ef 2,8n). Víra je podmínkou spásy (J 3,16; Sk 16,31; Ř 10,9n). Jak ale může být víra podmínkou spásy, ať už ve smyslu kognitivního kroku k poznání čehosi neověřitelného nebo ve smyslu morální kvality důvěry k Bohu? Proč by tomu tak mělo být? Nestačilo by rozšířit spásu na celý svět a podmínku víry vypustit?

Víra je podmínkou spásy jako morální kvalita, která nám umožňuje ztotožnit se s Kristem. Kristus je jako zástupná oběť naším zastupitelem před Bohem. Právě proto může Bůh odhlédnout od našich hříchů, protože na našem místě vidí Krista. Vidí ho tam proto, že v Kristu nás viděl na kříži. A právě proto, že vidí Bůh na našem místě Krista, můžeme říkat, že se sice nemáme čím chlubit, ale ve víře se nám Kristus stal „spravedlností, posvěcením i vykoupením“ (1Kor 1,30). Chlubíme se nikoli skutky, morálním profilem nebo náboženským výkonem, ale „chlubíme se také Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista, skrze něhož jsme nyní přijali usmíření“ (Ř 5,11).

Víra nás orientuje na horizont naděje

V listu Židům čteme, že víra je „podstata věcí, v něž doufáme, důkaz skutečností, které nevidíme“ (Žd 11,1). Ty věci již existují na horizontu naděje. Víra sama je netvoří. Poskytuje nám důkaz o tom, co už je a v našem životě dává podstatu tomu, co už existuje na horizontu naděje. Podstata (řec. hypostasis) zde označuje vnitřní princip těch věcí, v něž věříme. Důležité je, že pokud je víra podstatou toho, več doufáme, pak v současnosti je víra tím, co ustavuje naši naději, ne ty Boží věci samotné. Ty už existují. A pokud je víra důkazem reálných neviditelných věcí, pak si musíme uvědomit, že je to důkaz věcí, které sice nevidíme, ale které mají reálný základ a vliv na realitu.

V Židům 11 se dále popisuje, jak se ve víře někteří starozákonní věřící chovali nejen navzdory světu a navzdory intuici či očekávání, ale také navzdory vlastnímu prospěchu, protože právě ve víře zahlédli své spasení (11,13-16). Ve víře dokáže člověk žít tak, jakoby neviditelného viděl (11,27). Právě ve víře hledíme „k původci a dokonavateli víry“ (12,2). Ve víře potom přistupujeme k neviditelné realitě stvoření světa (11,3), k historii spásy (kapitola 11) a k realitě budoucího završení historie (12,22nn). Vírou tyto věci vidíme, protože víra nám otevírá horizont naděje, v níž máme věčný život, protože právě vírou máme účast na Kristu a na neotřesitelných Božích zaslíbeních. V tomto smyslu je víra duchovní zrak. Pavel se modlí za adresáty listu Efezským, aby jim Bůh dal Ducha moudrosti a zjevení, aby měli „osvícené oči srdce“ a aby „věděli, jaká je naděje v jeho povolání, jaké je bohatství slávy jeho dědictví ve svatých“ (Ef 1,18). Boží zaslíbení před námi jsou nadějí, kterou vírou jako zrakem vidíme, do které vírou dorůstáme a kterou skrze víru přijímáme. Bez víry není možné tato zaslíbení obdržet, protože jim prostě nebudeme věřit.

Bůh v nás vidí Krista ve víře

Bůh v nás vidí Krista jen nakolik v Krista věříme. Proto je víra Božím kritériem k posouzení člověka, neboť ve víře Kristus žije v nás a my v něm. Bez víry není možné se Bohu zalíbit, protože ve víře přijímáme Boží zaslíbení (Žd 11,6), včetně toho hlavního – že budeme jako Ježíš.

Milovaní, nyní jsme děti Boží; a ještě se neukázalo, co budeme. Víme však, že až se zjeví, budeme mu podobni, protože ho uvidíme takového, jaký je. (1J 3,2)

Právě jako Ježíš přijímáme Boží zaslíbení, protože On je přijímá. To On je vzkříšen a v Něm je naše vzkříšení. On je oslaven a v Něm jsme oslavení. Víra potom, když nás na tato zaslíbení orientuje, proměňuje pomíjivé na nepomíjivé (1Kor 15,53n).

Ono ‚ještě jednou‘ ukazuje na proměnu těch věcí, jimiž lze otřást, neboť jsou učiněné, aby zůstaly ty věci, jež jsou neotřesitelné. (Žd 12,27)

Proto je víra tak důležitá pro posvěcení, ve kterém dorůstáme v Krista. Posvěcení upevňuje náš charakter a umrtvuje na nás to, co je staré, mrtvé a pomíjivé, aby zůstala láska a ovoce Ducha, které pomíjivé není, protože „láska nikdy nezanikne“ (1Kor 13,8) a protože pouze „pravdivostí v lásce“ můžeme „dorůstat v Krista“ (Ef 4,15) a tím se stávat jím, Kristem, kterého Bůh přehlédl na kříži, aby tam tam viděl nás a kterého musí uvidět v nás, aby i na nás platil kříž. Bez víry toto není možné.

26 Neboť všichni jste synové Boží skrze víru v Kristu Ježíši. 27 Vždyť vy všichni, kteří jste byli v Krista pokřtěni, Krista jste oblékli. (Ga 3,26n)

Skrze víru jsme tedy připojeni ke Kristu, oblékáme ho, stáváme se jím a máme naději do budoucna. Bez víry nemůžeme být jako Ježíš a nebudeme-li jako Ježíš, nebudeme spaseni. Celá budoucnost je totiž Kristova a pouze pro něj, vítězného Beránka, je tato budoucnost nadějná. Proto platí, že mimo Krista není naděje.

Víra a Duch svatý

Proč je tedy víra podmínkou spasení? Protože nám otevírá duchovní zrak, orientuje nás na horizont naděje a umožňuje nám ztotožnit se s Kristem v jeho smrti a zmrtvýchvstání. Proto ve víře dostáváme závdavky Ducha z horizontu naděje, čili z horizontu zaslíbení a proto v nás Bůh vidí svého Syna. Důležité je všimnout si vztahu víry a Ducha svatého, který je mocí Boží budoucnosti a Duchem Kristovým, čili pojivem mezi námi a Bohem.

Jelikož nikdo nemůže uvěřit v Ježíše jinak než v Duchu svatém (1Kor 12,3), domníváme se, že právě tento Duch je tou mocí Boží budoucnosti, v níž se nachází Boží zaslíbení a v níž jsme spaseni jako synové Boží v Kristu. Duch svatý je pojivem mezi námi a Boží budoucností pro nás. Tento Duch působí na každého člověka, protože „vane, kam chce“ (J 3,8). Tomuto celosvětovému vanutí Ducha říkáme předcházející milost. Na každého člověka Duch tiše naléhá, aby otevřel svůj duchovní zrak a nahlédl za oponu Božích zaslíbení. Když člověk například kladně zareaguje na evangelium a uposlechne ho, přijímá Ducha svatého, který mu vtiskne pečeť znovuzrození (Ga 3,2; Ef 1,13; Tt 3,5; 1Pt 1,23).

Duch svatý je tedy pojivem mezi naší vírou jako morálním rozhodnutím a Božím zaslíbením. Toto je také důvodem jistoty našeho spasení. Naše víra může zavrávorat, jako ostatně víra mnoha biblických hrdinů. Můžeme se cítit vyčerpaní, morálně unavení, můžeme zhřešit nebo nabýt pochybností. Naše nevěrnost ale nezruší Boží věrnost. Bůh nás totiž neospravedlňuje na základě samotné naší víry (pistis). Víra nás jen připojuje ke Kristu a tím se stává Božím kritériem, ale není samotným základem pro ospravedlnění. Bůh nás ospravedlňuje na základě věrnosti (pistis) Ježíše Krista.

21 Nyní však je zjevena Boží spravedlnost bez Zákona, dosvědčovaná Zákonem i Proroky, 22 Boží spravedlnost skrze víru Ježíše Krista [pisteós Iésou Christou] pro všechny a na všechny ty, kdo věří. Není totiž rozdílu: Není totiž rozdílu: 23 všichni zhřešili a postrádají Boží slávu, 24 ale jsou ospravedlňováni zadarmo jeho milostí skrze vykoupení, které je v Kristu Ježíši. 25 Jeho Bůh ustanovil za prostředek smíření skrze víru v jeho krev, aby ukázal svou spravedlnost s ohledem na prominutí prohřešení, jež byla spáchána již dříve 26 v čase Boží shovívavosti, a aby ukázal svou spravedlnost v nynějším čase, takže sám je spravedlivý a ospravedlňuje toho, kdo žije z víry Ježíšovy [ek pisteós Iésou]. (Ř 3,21-26)

Ve výkladu Římanům 3,21-26 se vede spor o genitivní vazbu termínu „víra Ježíšova“. Jedni to překládají jako „víra v Ježíše“, jiní jako „věrnost Ježíšova“, možné je i překládat první případ jako objektivní vazbu (víra v Ježíše) a druhý jako subjektivní vazbu (víra Ježíšova). Ať se přikloníme ke kterémukoli překladu, pasáž bez ohledu na tuto volbu svědčí o obou významech. Boží spravedlnost získáváme skrze víru v Ježíše, v němž je tato spravedlnost zajištěna. Víra sama nás neospravedlňuje, to činí Ježíšova věrnost na kříži. Tam Ježíš sám sebe skrze Ducha svatého obětoval (Žd 9,14) a právě proto odtud, z kříže, nás Duch svatý vyzývá k víře a tím nás zve ke spáse na horizontu naděje v učasti na božské přirozenosti (J 17,21; Ř 8,15; 2Pt 1,4).

Závěr

Spása je komplexní a celistvý koncept, který zahrnuje tělesné, duševní, intelektuální i duchovní aspekty člověka. Její původ je v Bohu a je uskutečněn Duchem svatým skrze Ježíše Krista. Opírá se o věčnou smlouvu Boha s lidmi, která byla prolepticky nastíněna v abrahamovské smlouvě a je plně naplněna v nové věčné smlouvě v Kristu. Klíčovými prvky spásy jsou vykoupení skrze Kristovu oběť na kříži, smíření s Bohem a ospravedlnění. Spása člověka spočívá v Božím odpuštění.

Spása je neoddělitelně spojena s Božím zjevením, jelikož poznání Boha a spásy jdou ruku v ruce. Je rovněž eschatologická, což znamená, že její plné dokonání je záležitostí budoucí naděje. Víra v Krista je kritériem spásy, které umožňuje člověku ztotožnit se s Ním a přijmout Boží zaslíbení. Tato víra je však založena na Kristově věrnosti, nikoli na samotných skutcích člověka. Duch svatý je pojítkem mezi lidskou vírou a Božím zaslíbením a poskytuje věřícím jistotu spásy.

V příští kapitole se zaměříme na skutečný důvod spásy, a to na pád člověka, původ jeho hříchu a tím i hříchů, za které Kristus na kříži zaplatil.