Toto je druhá ze tří částí referátu o rozlišování duchů, který zazněl na Sympoziu o darech Ducha v lednu 2025. Předchozí část se zabývala historickým přehledem pojetí tohoto daru a příští část se zaměří na filosofické pojetí rozlišování duchů dle Yongovy pneumatologie základu. Tento příspěvek se zaměří na exegezi příslušných pasáží v 1. Korintským.

Rozlišování duchů je zmíněno v 1. Korintským 12,10 jako diakriseis pneumatōn. Slovo diakrisis se odkazuje na „vynášení soudů“ nebo „rozlišování“ mezi dvěma nebo více věcmi, které mohou vypadat stejně, avšak jsou odlišné. Řecká předpona dia znamená procházet něčím, být prostředkem nebo být mezi něčím. Dia a krisis (posuzovat) společně odkazují na roz-lišování. Příbuzné sloveso diakrinō znamená „roz-soudit“ (6,5; 11,29.31; 14,29) nebo „roze-znávat“ ve smyslu odlišovat od zbytku (6,5). Blízkými příbuznými tohoto slovesa jsou sugkrinō v 2,13 (vykládat, vysvětlovat), anakrinō v 2,14 (zkoumat, posuzovat).

Stanovit význam termínu diakriseis pneumatōn (rozlišování duchů) jen na základě těchto gramatických paralel je samo o sobě ošidné. Tvrdím však, že silný vztah mezi dotyčnými pasážemi (zvláště 1Kor 2,12-16, 1Kor 11,28-32 a 1Kor 12,10) lze stanovit na základě jejich tematického překryvu, který vrhá další světlo na významové pozadí termínu diakriseis pneumatōn. Podíváme se proto na příslušné pasáže jednotlivě.

Rozeznávání duchovní skutečnosti evangelia (1Kor 2,12-16)

12 A my jsme nepřijali ducha světa, ale Ducha, který je z Boha, abychom věděli, co nám Bůh daroval. 13 O tom také mluvíme – ne však slovy, kterým vyučuje lidská moudrost, ale těmi, jimž vyučuje Duch svatý; duchovní věci vysvětlujeme duchovními slovy [pneumatikois pneumatika synkrinontes]. 14 Duševní člověk však nepřijímá věci Ducha Božího, neboť jsou mu bláznovstvím a nemůže je poznat, protože mají být posuzovány duchovně [anakrineitai]. 15 Duchovní člověk však posuzuje všechno a sám není od nikoho posuzován [anakrineitai]. 16 Neboť kdo poznal Pánovu mysl, která mu dá porozumět? My máme mysl Kristovu. (1Kor 2,12-16)

Gordon D. Fee si všímá, že anakrinō „se v Pavlově korpusu vyskytuje pouze v tomto dopise“ a že „jde pravděpodobně o původně korintské slovo, které zde Pavel proti adresátům používᓹ. Toto slovo odkazuje na rozlišování toho, co Bůh v tomto světě koná a co člověk bez Ducha svatého nedokáže². Pouze Duch „zkoumá všechno, i Boží hlubiny [bathē tou Theou]“ (1 Kor 2,10), člověk toho není schopen. Duchovní člověk však svou myslí a životem chápe, co Bůh učinil v Kristu a toto porozumění ho činí kompetentním k rozlišování toho, co není znovuzrozené. Naopak to není možné, protože přirozený člověk (psychikos) nemůže pochopit Boží cesty³ a je „slepý k pravdě, dokonalosti a kráse božských věcí“⁴. Rozlišování je v této pasáži, jak poznamenává Hodge, spojeno s chápáním, rozuměním:

Porozumět čemukoli znamená rozpoznat podstatu čehokoli, ať už jako pravdivého, dobrého nebo krásného. To se shoduje s tím, jak to předkládá Písmo. Poznat Boha znamená rozeznat jeho pravdu a dokonalost; poznat pravdu znamená pochopit ji jako pravdivou a dobrou⁵.

Bez pomoci Ducha jsou neduchovní lidé jako „hluší, kteří posuzují hudbu“⁶. Porozumění dává člověku Duch svatý skrze vnitřní zrak víry⁷.

Rozlišování těla (11,28-32)

28 Ať člověk zkoumá [dokimazetō] sám sebe, a takto ať z toho chleba jí a z toho kalicha pije. 29 Neboť kdo jí a pije nehodně, jí a pije sobě odsouzení [krima], neboť nerozsuzuje [mē diakrinōn] tělo Páně. 30 Proto jsou mezi vámi mnozí slabí a neduživí a mnozí usínají. 31 Kdybychom rozsuzovali [diekrinomen] sami sebe, nebyli bychom souzeni [ouk an ekrinometha]. 32 Když jsme však souzeni od Pána, jsme vychováváni, abychom nebyli odsouzeni [katakrithōmen] spolu se světem.

V této pasáži je soud je vynesen nad těmi, kdo nerozlišují duchovní skutečnost Večeře Páně. Rozpoznat Večeři Páně jako něco víc než jen pokrm je samo o sobě výsadou duchovního člověka, který si připomíná Krista s postojem víry⁸. Nerozsuzovat (diakrinō) sebe sama znamená, jak píše Parry, „nerozlišovat mezi tím, čím jsme a tím, čím bychom měli být, než přistoupíme k Večeři Páně“⁹. Toto vede k odsouzení (krino), resp. k výchově.

Rozlišování duchů a prorocký dar (1Kor 12,10; 14,29)

Rozlišování duchů

Diakriseis, s příbuzným slovesem diakrinō, odkazuje na rozlišování mezi dvěma nebo více věcmi a na zřetelný rozdíl mezi nimi. V Římanům 14,1 jde o rozlišování pravdivých a nepravdivých názorů slabého věřícího (diakriseis dialogismōn). V Židům 5,14 se jedná o rozlišování dobra a zla (diakrisis kalou te kai kakou), což je typická dovednost zralých věřících.

V 1Kor 12,10 tedy diakriseis pneumatōn nemůže znamenat nic jiného než rozlišování mezi různými duchy (pneumatōn). Diakrinō jako příbuzné sloveso se vztahuje k rozlišování význačnosti nějaké osoby (1Kor 4,7), k rozhodování sporu mezi znepřátelenými bratry (1Kor 6,5), k rozlišování Poslední večeře jako neobyčejného jídla (1Kor 11,29.31) nebo k posuzování proroctví (1Kor 14,29).

Lidští duchové, nebo démoni?

Podle Dautzenberga je třeba rozlišování duchů pevně propojit s otázkou prorokování a chápat je jako „vysvětlující sdělení proroctví, zatímco proroctví znamená zjevení skrytých duchovních tajemství, která jsou sdělována nebo vysvětlována“¹⁰. Grudem Dautzenbergovu tezi odmítá, protože postrádá přesvědčivé důkazy ve starověké literatuře. Naproti tomu tvrdí, že rozlišování duchů má pomoci rozlišit mezi andělským a démonickým působením¹¹. Problém Grudemova názoru spočívá v tom, že pneuma jako singulár slova pneumatōn u Pavla téměř nikdy neoznačuje démony (možná jen v Ef 2,2; srov. však 2Kor 11,4; Ř 8,15; 11,8)¹². Téměř vždy tedy jde buď o Ducha svatého (takto většina případů), nebo o ducha lidského (1Kor 2,11). Tím se nevyvrací, že by v 1. Korintským 12 mohlo jít o démony, avšak tato možnost je ve světle tohoto poznatku a také v kontextu kapitoly spíše nepravděpodobná. Všimněme si, že ve 14. kapitole se Pavel ani náznakem neobává, že by snad skrze někoho mohl hovořit démon a zmínka o démonech chybí i v základím kritériu rozlišování z 1. Korintským 12,3.

Snad i proto např. i Fee, stejně jako mnozí jiní, spojuje rozlišování duchů (diakriseis pneumatōn) s 1Kor 14,29. Vidí tedy tento dar ve spojení s proroctvím, stejně jako jsou jazyky propojeny s výkladem jazyků¹³. Struktura Pavlových pokynů v 1Kor 14,27-29 toto spojení podporuje, když je pár jazyky-výklad těsně následován párem proroctví-rozsuzování:

27 Mluví-li někdo jazykem, ať mluví dva nebo nejvýše tři, a to jeden po druhém, a jeden ať vykládá. 28 A jestliže tam není vykladač, ať ve shromáždění mlčí; ať mluví k sobě a k Bohu. 29 Proroci ať mluví dva nebo tři a ti ostatní ať rozsuzují.

Spojení rozlišování a proroctví je třeba chápat na základě jisté důležité skutečnosti. V 1. listu Korintským 14 Pavel volně používá slovo pneuma, když mluví o lidských duchách, kteří jsou podněcováni Duchem svatým. Když se Pavel „modlí jazykem“, je to jeho duch [pneuma mou], čili lidský duch, který se modlí (14,14), ale jazyky jsou z Ducha svatého (v. 14,12). Podobně je tomu s proroctvím: Pavel trvá na tom, že „duchové proroků jsou podřízeni prorokům“ (14,32), protože k proroctví je inspirován lidský duch¹⁴. Z toho vyplývá, že rozlišování duchů se vždy týká lidských duchů. Otázka zde nezní, zda je člověk inspirován démonickým duchem a rozlišování duchů, jak je Pavel prezentuje, tedy není nástrojem exorcismu, ale momentem, který umožňuje poznat, zda je prorocká řeč v souladu s Duchem svatým, který inspiruje i ostatní věřící¹⁵.

Rozlišování duchů jako kritické myšlení v netriviálních situacích

Ti, kdo nespojují verš 12,10 s veršem 14,29, a tedy nespojují rozlišování s proroctvím, často poukazují na to, že ve 14,29 je odpovědnost za rozlišování nikoli na nositelích zvláštního daru rozlišování, ale na ostatních prorocích nebo na celém shromáždění¹⁶. Tento protiargument však není nutný, protože není třeba tvrdit, že rozlišování duchů je spojeno pouze s proroctvím a že proroctví mohou rozlišovat pouze proroci. V 1Kor 14 Pavel prostě předpokládá přítomnost duchovních darů a uvádí modelové příklady jejich použití. Dar rozlišování duchů se tedy týká proroctví, avšak nejen proroctví.

Podle Thiseltona „dary rozlišování neboli diskriminace zahrnují (a) kritickou schopnost rozeznávat skutečnou nadpřirozenou činnost Ducha od pouhých lidských pokusů o její napodobení; a (b) pastorační rozlišování různých způsobů, jakými Boží Duch působí, a to takovým způsobem, aby bylo možné rozlišit různé důsledky a vzorce dané věci“¹⁷. Je to „zvláštní dar kritického myšlení a pastoračního vhledu“¹⁸. Tento dar se řídí kritérii vyvyšování Ježíše (1Kor 12,3), projevování lásky (1Kor 13) a budování církve (1Kor 14)¹⁹, které jsou ověřitelné ve veřejném prostoru.

Takové pojetí rozlišování duchů může nakonec vést i k posuzování duchovna. Démoni totiž vskutku mohou jednat podle vzorců, které jsou v rozporu s vyvyšováním Ježíše, láskou a budováním církve. Thiselton však varuje, že výhradní zaměření na démonično s odkazem například na Skutky 5,1-11 (incident s Ananiášem a Safirou), může individualizovat a banalizovat „Pavlovy více korporativní a strategické zájmy na rozlišování způsobů Ducha„²⁰. V tomto smyslu Thiselton píše:

Pokud bychom chtěli uvažovat o záznamech ve Skutcích apoštolů, pak třeba vnímání určitých obtíží či překážek jako „bránění kázat Slovo v Asii“ (Sk 16,6) nespadá do této kategorie o nic méně. Dar rozlišování se nepochybně týká spasení, církve a celého světa spíše než triviálních individuálních zkušeností²¹.

Jinými slovy, Thiselton považuje rozlišování duchů za klíčové pro strategické poslání církve. Ne však ve smyslu negativní orientace na duchovní boj a terapeutický exorcismus, nýbrž ve smyslu pozitivního rozlišování okamžiků, v nichž působí Duch svatý. Ústřední otázkou tohoto daru je toto: „Pochází ‚duchovní‚ výrok od Ducha svatého„²²?

Kritéria pro rozlišování duchů

Pavel poskytuje základní pokyny pro rozlišování hned na začátku článku o duchovních darech a jejich používání.

Proto chci, abyste pochopili, že nikdo, kdo mluví z Ducha Božího, nikdy neřekne „Ať je Ježíš proklet!“ [alt.: „proklej Ježíš!“] a nikdo nemůže říci „Ježíš je Pán“ jinak než z Ducha svatého. (1 Kor 12,3)

Tam, kde je autenticky vyznáváno Ježíšovo panství, vzniká království Ducha svatého²³. Naopak tam, kde je Ježíšovo jméno zneužíváno k samoúčelnému prosazování duchovní moci, říše Ducha svatého zcela chybí²⁴. Toto kritérium slouží jako kritická osa vytvořená vztažením Kristova panství na oblast křesťanské etiky.

Nejde o to, že by démoni nemohli působit falešná charismata. Taková věc však není prvořadým předmětem zájmu duchovních lidí, protože při rozlišování duchů jde daleko více o rozlišování toho, co je krásné, ctnostné, laskavé a Boží (takto Hodge). Rozlišování duchů má spíše pozitivní než negativní aspekt. Ti, kdo upřednostňují negativní funkci rozlišování, budou muset odpovědět na otázku, proč se Pavel v 1. listu Korintským zabývá spořádanou a srozumitelnou prezentací Božích charismat spíše než jejich démonickými padělky.

Poznámky pod čarou

1. Gordon D. Fee, The First Epistle to the Corinthians (NICNT), s. 117. Anthony C. Thiselton, The First Epistle to the Corinthians (NIGTC), s. 271. ↩︎
2. Fee, s. 117. ↩︎
3. Fee, s. 118. ↩︎
4. Charles Hodge, 1 Corinthians, s. 58. ↩︎
5. Hodge, s. 58. ↩︎
6. Leon Morris, 1 Corinthians, 63e; cituje Findlaye. ↩︎
7. Hodge, s. 59. ↩︎
8. Fee, ss. 560-61, 564. ↩︎
9. Fee, s. 566. Cituje Parry, R. St John. The First Epistle of Paul the Apostle to the Corinthians (CGTSC). Richard B. Hays klade důraz na komunitní charakter Večeře Páně. „Pro Pavla ‚rozlišovat tělo‘ znamená rozpoznat společenství věřících takové, jaké skutečně je: jediné tělo Kristovo“. Hays, First Corinthians (Interpretation), s. 200. ↩︎
10. Thiselton, ss. 958, 965. cituje Dautzenberga. Srov. Jiří Bukovský, Ztělesňovat Krista: Smysl a význam rituálu v 1. Korintským 12-14, ss. 206-208. ↩︎
11. Thiselton, s. 965. ↩︎
12. Thiselton, s. 966. Thiselton nicméně uvádí řadu dokladů ze staré židovské literatury, kde pneuma může odkazovat na zlé duchy. ↩︎
13. Fee, s. 596; Bruce, I & II Corinthians (NCBC), ss. 119, 134. ↩︎
14. Fee, ss. 596-597. ↩︎
15. Fee, s. 693. ↩︎
16. Blomberg, 1 Corinthians (NIVAC), ss. 245, 278-79. ↩︎
17. Thiselton, s. 967. Zvýraznění je původní. ↩︎
18. Thiselton, s. 969. ↩︎
19. Thiselton, s. 968. Thiselton zde navazuje na Dunna. ↩︎
20. Thiselton, s. 969. ↩︎
21. Thiselton, s. 969. ↩︎
22. Thiselton, s. 970. ↩︎
23. Hays, s. 208. ↩︎
24. Thiselton, „The Significance of Recent Research in 1 Corinthians for Hermeneutics“, s. 338. Thiselton navazuje na Wintera, který překládá anathema Iēsous jako „Ježíš uděluje prokletí“ místo „Ježíš je prokletý“. Pavel káral „duchovní lidi“, kteří se domnívali, že mohou ve jménu Ježíše proklínat ty, o nichž si mysleli, že si to zaslouží. ↩︎