V tomto v pořadí čtvrtém vyučování se zabýváme posvěcením. Vyznání víry Světového letničního společenství k posvěcení říká:
8. POSVĚCENÍ
Věříme, že posvěcení je aktem odloučení od toho, co je zlé, a oddání se Bohu. V křesťanské zkušenosti je jak okamžité, tak i postupné. Vzniká v životě věřícího osvojením si moci Kristovy krve a vzkříšeného života skrze osobu Ducha svatého. Ten přitahuje pozornost věřícího ke Kristu, učí ho prostřednictvím Slova a vytváří v něm Kristův charakter (Římanům 6,1-11; 8,1-2.13; 12,1-2; Galatským 2,20; Židům 10,10.14).
Svatost ve Starém a Novém zákoně
Základní termíny
Termín „svatost“ jako biblický koncept znamená být oddělen či zasvěcen za určitým účelem. Hebrejské kádaš je sloveso označující oddělování určité osoby nebo věci a kádóš pak označuje tu samotnou svatou osobu nebo věc. Tato slova a jejich deriváty se používají především v kontextu oddělování čehosi k bohoslužebnému nebo jinak duchovně zaměřenému účelu. V tomto smyslu Hospodin posvětil své stvoření (Gn 2,3), Izrael měl být svatým národem (gój kádóš v Ex 19,6), místo, kde přebývá Bůh, je svaté (admat kódeš v Ex 3,5; hakkódeš a kódeš hakkodáším jako svatyně a svatyně svatých v Ex 26,33). Novozákonní termín hagios (-a, -on, svatý) či hagiazó (posvětit) má prakticky stejný význam, na řadě míst prostě jen překládá hebrejské kádóš a označuje osobu, místo nebo věc zasvěcenou bohoslužebnému účelu nebo duchovní praxi. Řecký termín katharizó (očistit) se používá zaměnitelně.
V Bibli je tedy posvěcení jako oddělení pro někoho nebo něco dáno ani ne na prvním místě morální pevností, jako spíše vztahem k Bohu. Ano, morálka je v posvěcení klíčová, ale právě proto, že nesvaté jednání ovlivňuje vztah člověka s Bohem docházíme k závěru, že svatost je definována samotnou Boží osobou, ne čímkoli jiným. Bůh sám je svatý (Iz 6,3), povolává ke svatosti svůj lid (Lv 11,44; 1Pt 1,14nn). Bůh je jako oheň, který postupně všechno stráví (Mt 3,11n; 1Kor 3,11-15; Žd 12,29). Jak píše Jenney, „Bůh se rozhodl posvětit svět. Učiní to vodou nebo ohněm (Mt 3,11-12)“1.
Svatost a čistota
Jelikož je tedy svatost jednou z hlavních Božích vlastností a jelikož jsme k ní samotným Bohem opětovně vyzýváni, posvěcování se je jeden z hlavních úkolů křesťana. V Bibli je posvěcování často dáváno do souvislosti s čistotou2. „Čistota“ může být v Novém zákoně vnímána jako symbol, ale v Mojžíšově zákoně měla i velmi doslovný význam. Po kontaktu s nečistou zdechlinou měl být člověk nečistý (Lv 11,31). Při kontaktu s nečistotou nemocného člověka byl dotyčný nečistý až do večera a musel se umýt a vyprat si (Lv 15,6). Ještě složitější byly podmínky očišťování od malomocenství (Lv 14,1-31). Za ránu malomocenství byla pokládána i zřejmě jakási zelená či červená plíseň, která se objevovala na domech (Lv 14,32-57). Některá přikázání tohoto druhu v Mojžíšově zákoně mají zřejmě za cíl i zabraňovat modlářství a různým dobovým nešvarům. Míra pozornosti, která se věnuje skutečně fyzické hygieně v souvislosti s rituální čistotou, je však překvapivě vysoká.
Tato přikázání jsou pro nás stejně jako dietární přikázání nezávazná, protože byla dána starému Izraeli a často byla psána na míru starověkým podmínkám. Přesto se nevyhneme otázce, proč Bůh takováto nařízení Izraelcům dával? Odpovědí je, že Bohu zdaleka nejde pouze o duchovní stav člověka, ale i o jeho tělesnou situaci. To nás vede jednak ke zřejmému závěru, že tělesná čistota, vhodná životospráva, vhodná strava, jsou rovněž prvky posvěcení (Fp 3,19; 4,12n; 1Kor 10,31) a za druhé k obecnější teologické skutečnosti, že duchovní a tělesná stránka člověka souvisí. Nakládání s tělem je tedy stejně důležité jako nakládání s duchem.
Toto nás v diskusi o posvěcení vede k důležitým teologickým mezím: Duchovní svatost předpokládá tu tělesnou a tělesná naopak předpokládá tu duchovní. Jako není možné dosáhnout svatosti bez Boha, tak není možné oddělit duchovní od tělesného a není možné bez svatosti mít vztah s Bohem. Můj duch nahlíží očima víry Boží svatost, k níž se přibližuje pouze nakolik se tělo podřizuje duchovní vůli. Bez této duchovní vůle, kterou můžeme nazývat i vírou, není možné líbit se Bohu (Žd 11,6). Ve víře se můj lidský duch poddává Duchu Božímu a podřizuje tělo posvěcující Boží vůli. Bez duchovního posvěcení je to tělesné jen trénink disciplíny (možná jako v 1Tm 4,8). Bez tělesného posvěcení je duchovní prázdné (1Kor 6,13; Ř 6,19). A bez Boha žádné posvěcení není, protože je to On, kdo pro sebe posvěcuje (odděluje) to, co je mu svaté. Proto je posvěcení vždy synergií daru Ducha svatého a mého kroku víry.
Rituální čistota byla ve Starém zákoně podmínkou členství v Božím shromáždění. Nečistý člověk byl vyloučen především z bohoslužby (Nu 19,20; srov. Dt 23). V některých případech byl zcela oddělen od tábora čili od společnosti a očekávalo se od něj, že se očistí. Nejsvětějším místem byla svatyně a svatyně svatých, kam mohl přistupovat pouze velekněz, a to za přísných podmínek (Lv 16,1-28). Nečistota Izraele je zde pokládána za hlavní důvod této posloupné a přísně zachovávané hierarchie svatosti (velesvatyně – svatyně – kněží – shromáždění – ostatní). Jedním z motivů prorockých zaslíbení však je, že jednou bude Izrael od svých nečistot tak očištěn, že toto dělení už nebude potřeba (Za 14,20n; Ez 36,24-29; 37,23; Zj 21,22).
Posvěcení církve na den Letnic
Mám za to, že tato zaslíbení se naplnila na den Letnic. Když Duch svatý naplnil učedníky na den Letnic (Sk 2,1-4), byli pravděpodobně shromážděni v Herodově chrámu v Šalomounově sloupoví. (Lukáš neuvádí, na jakém místě to bylo. Někteří se domnívají, že tito všichni byli v horní místnosti „domu, kde seděli“ (v. 2). Tímto domem však mohlo být Šalomounovo sloupoví, čili ochoz na vnějším nádvoří Herodova chrámu. Jelikož bylo „devět hodin ráno“ (v. 15), je značně pravděpodobné, že se zde 120 učedníků shromáždilo k pravidelné modlitbě v chrámě podle židovského zvyku.) Tímto sesláním Ducha bylo naplněno jedno veliké manko v zaslíbeních Izraele, a to Boží přítomnost v chrámu. Ta přeci sestoupila do svatostánku (Ex 40), naplnila Šalomounův chrám (1Kr 8), avšak do druhého chrámu nesestoupila (Ezd 6). Zde však Duch naplňuje přítomné, takže se z nich stává Boží svatyně (1Kor 3,16n; 1Pt 2,4-6). Svatost novozákonních křesťanů je tedy poziční spíše než podmíněná.
Dá se říci, že toto není žádná novozákonní novinka. I starý Izrael byl z Egypta povolán ne na základě skutků, ale na základě Božích zaslíbení. A Abraham byl vyvolen ne proto, že byl svatý, ale protože uvěřil Hospodinu (Gn 15,6; Ř 4,5). Jak Izrael, tak církev jsou povoláni k posvěcení. Ve Starém zákoně je svatost podmíněna zachováváním smlouvy (Ex 19,5), v Novém zákoně je podmíněna vírou, v níž spočívá nová smlouva. Nad věřícím je v Novém zákoně svatost vyhlášena skrze Kristovo dokonané dílo kříže (1Pt 2,3-10).
Poziční svatost v Kristu
Novozákonní dokonalá svatost je tedy svatostí Ježíše Krista, kterou vydobyl na kříži. Je to poziční svatost. Náš velekněz Ježíš přinesl dokonalou oběť jednou pro vždy (Žd 10,11nn) a tak jsou naše hříchy odpuštěny a my jsme svatí ne podmíněně, ale pozičně, což je natolik, nakolik se nacházíme v Kristu.
Poziční svatost je povoláním či pozváním spíše než příkazem (1Te 4,7). Například v Kázání na hoře (Mt 5-7), což je Ježíšovo představení často velmi přísných pravidel pro ty, kdo chtějí mít podíl na Božím království, vidíme hned v úvodu blahoslavenství pro chudé, plačící, tiché, milosrdné, apod. (Mt 5,3-10). Všimněme si, že blahoslavenství nejsou podmíněna a Ježíš zde nikomu nepřikazuje, aby byl čistého srdce. Jeho blahoslavenství lidí čistého srdce je pozváním pro tebe jako věřícího člověka.
Boží pozvání ke svatosti je v situaci rané církve velmi situační. Raná církev čelila dramatickým teologickým výzvám, když se evangelium dostalo mezi pohany, kteří nebyli vychováni podle pravidel Mojžíšova zákona. Na jednu stranu církev z mnoha přikázání slevila (Sk 15), na druhou stranu sám Pavel, který byl ve sporu o obřízku spíše „liberálnější“, varuje ve svých epištolách před modlářstvím a vyzývá k oddělení se od nevěřících a jejich modlářských praktik (2Kor 6,14-18). Pavel zakazuje účast na modlářských praktikách pohanů (1Kor 10,19-22), s nimiž se mohly pojit další praktiky vedoucí například k pokleslé zábavě či sexuální nemravnosti (1Te 4,2-7). Zde Pavel odkazuje na příběhy starého Izraele (1Kor 10,7). Kněžská pravidla pro rituální čistotu sice Pavel neobnovuje, nicméně poklesky Izraele v duchovních a morálních záležitostech pokládá za výstrahu pro nás (1Kor 10,11). Život víry a s ní spojená zaslíbení Pavel pokládá za důvod k čistému, posvěcenému životu:
Když tedy máme tato zaslíbení, milovaní, očisťme se od každé poskvrny těla i ducha, dokonávajíce své posvěcení v bázni Boží. (2Kor 7,1)
Poziční posvěcení je v praxi postupné. Právě jako Duch usvědčuje lidi ve světě z hříchu (J 16,7-11), tak postupně pracuje na dokonání našeho posvěcení. Žádný žijící křesťan by neměl tvrdit, že je zcela bez hříchu (1J 1,8nn). Hříchy, které děláme i jako křesťané, jsou neustále, průběžně přikrývány krví Kristovou, když je vyznáváme (1J 1,7.9). V Kristu jsme hříchu zemřeli (Ř 6,11) a proto se hříchu již nepropůjčujeme, čili neoddáváme, vědomě se mu vyhýbáme, protože hřích znamená smrt, ale posvěcení přináší život věčný (Ř 6,19-23).
Posvěcení člověka, společnosti a celého světa
Když se hovoří o posvěcení, může dojít k zúžení chápání tohoto termínu na upevnění osobní morálky a duchovní disciplíny věřícího. Toto pojetí je zcela správné, ale musí být rozšířeno o kategorii etickou, společenskou, politickou a eschatologickou.
Morální a duchovní rozměr
Morální a duchovní rozměr spočívá ve vědomém odvracení se od světského, bezbožného, nemravného a jinak hanebného a škodlivého chování (2Kor 6,14-7,1). Toto naše úsilí je ve skutečnosti úsilí Ducha svatého v křesťanovi, které ho proměňuje do Kristovy podoby. (A Kristus „se nedopustil hříchu“ dle 1Pt 2,21-25.) Nesvatost zde může spočívat v morální nečistotě, nečestném živobytí, v různých neřestech (1Kor 6,9n; Ř 1,18-32; Ga 5,19nn), apod. Svatost spočívá především v ovoci Ducha (Ga 5,22-25), v tom, jak křesťan napodobuje Krista podle biblického i osobního duchovního poznání
Etický a společenský rozměr
Etický a společenský rozměr posvěcení spočívá v kvalitě společenského jednání člověka. V tomto rozměru Duch člověka, který se mu podřizuje, vsazuje do spravedlivých společenských vazeb. Jedná se o posvěcení mezilidských vztahů a společenského profilu. Tento rozměr je jiný než morální a duchovní v tom, že kromě biblických morálních standardů zavazuje člověka k posvěcenému přístupu ke společnosti. Toto může spočívat například v úsilí o sociální nebo justiční spravedlnost, kterou vyvíjí jednotlivec stejně jako církve ve svém společenském uspořádání, čili jako denominace, místní sbor, či jinak organizované hnutí. Nesvatost zde může spočívat ve společenské nesvobodě, která nastane v místním sboru, komunitě nebo státu. Taková nesvatost se vyznačuje organizovaným násilím, jehož cílem je potvrdit nelegitimní autoritu jednotlivce či menšiny na úkor svobody jakéhokoli člověka (Mt 24,43-51). Etická a společenská svatost se vyznačuje spravedlností, pokojem, radostí a svobodou v církevním nebo jiném společenství (Ř 14,17; 2Kor 3,17).
Politický a eschatologický rozměr
Politický a eschatologický rozměr posvěcení spočívá ve vědomém naplňování eschatologického politického mandátu. Politické posvěcení spočívá ve vyznání „Ježíš je Pán“, protože z něj vyplývá, že císař, prezident, strana či vláda nedosahují stejného panství, jako je to Ježíšovo. Ježíš Kristus je nejvyšším mocnářem (Ef 1,20-23; Mt 28,18). Ve víře v definitivní převahu této síly (Ef 1,19) jsme jako křesťané svobodní od všech ideologií, destruktivních společenských jevů, jsme svobodni volit i nevolit, svobodni k vlastenectví i nevlastenectví, svobodni poslechnout i neposlechnout politickou moc. Tato svoboda je zároveň závazkem k životu ve světle přicházející Kristovy vlády. Bůh přeci jednou posvětí celý svět!
Je-li Kristova eschatologická vláda politická a prosakuje-li k nám Boží království skrze závdavky Ducha již dnes, dospíváme k názoru, že křesťan má ve sféře politiky zájem na tom, co vede k životu, co je dobré, nesobecké, spravedlivé a správné. Tím se nebuduje „Boží království na zemi“, jak by to někteří chtěli. Ani to neznamená, že mají křesťané uchvátit politickou moc, aby nastolili teokracii nebo uspíšili Kristův návrat. (Tyto pokusy dopadly v historii špatně.) Znamená to, že křesťan má politickou totožnost, hlásí se k všemocnému Kristu, který je dobrý pastýř (Ž 23; J 10,14), spravedlivý soudce (J 5,22; Iz 11,1-5), nikomu nenadržuje (Ř 2,11) a má pro svět dobrou budoucnost (Zj 21,4; Jr 29,11).
Politická nesvatost křesťana spočívá de facto v modlářství, které hledá naději ve všem možném jen ne v Bohu. Na mysli zde mám hádky o politické strany, skládání nadějí do různých mocnářů, apod. Ne že by křesťan nemohl mít naději do budoucna pro tento život. Naopak, je dobré, když křesťan vstoupí do politiky. Jeho posvěcená naděje ale ukazuje na Kristovu dobrou vládu a její principy spíše než na ideje samotné, protože zatímco z ideje se stane mrtvý idol, Kristus je živý Bůh, který nezklame.
Posvěcení jako dílo dokonané v budoucnosti
Naše wesleyánské kořeny
John Wesley byl kazatelem, který kladl na posvěcení silný důraz. Dá se říci, že termín „metodisté“, jímž se Wesley a jeho společníci nazvali, měl narážet na metodickou disciplínu, s níž se dotyční snažili praktikovat modlitbu, četbu Písma, dobročinnost a jiné zbožné disciplíny. Jako kazatel Wesley v důrazech na vysoký standard zbožnosti pokračoval. Při kázání nižším sociálním vrstvám tento důraz přinášel ovoce, protože, jak píše Kay, „měnil opilé otce ve střízlivé manžely“3. Tento empirický přístup je pak zřejmý i ve Wesleyho spisu A Plain Account of Christian Perfection (Jednoduchý popis křesťanské dokonalosti), v němž se Wesley zabývá doktrínou posvěcení. Na základě vlastní zkušenosti Wesley dospěl k závěru, že člověk může dosáhnout plného posvěcení. Jeho vize posvěcení ale nebyla nijak povrchní. Věřil, že posvěcení může být jednorázové, ale může jít i o proces4. Pod posvěcením si Wesley nepředstavoval takovou dokonalost, která by překonala všechny hříchy z nevědomosti, chyby, všechna pokušení, apod. Posvěcený byl pro Wesleyho člověk s čistým srdcem, má mysl Kristovu a nepáchá hříchy5. Posvěcení bylo pro Wesleyho druhým dílem milosti, asi jako je dnes pro letniční křest v Duchu a dlužno podotknout, že Wesleyho pojetí „posvěcení“, odmyslíme-li si glosolálii, bylo dle popisu blízko tomu, co dnes jako křest v Duchu známe. Posvěcený člověk byl ten, který pocítil hlubokou lásku, získal Kristovu mysl a byl osvobozen od svých hříchů a pokušení. Nešlo ale o svatost pro svatost, ale o radostný a čistý křesťanský život.
Wesleyho pozdější kolega John Fletcher toto zkušenostní posvěcení skutečně za křest v Duchu svatém označil a spojil ho s „mocí z výsosti“ (Sk 1,8). Tak se ve Wesleyánském hnutí svatosti 19. stol. ujala představa, že posvěcení je následná zkušenost s Duchem a někteří jej pokládali za křest v Duchu svatém. Když potom na počátku 20. stol. nastoupilo letniční hnutí, byla představa posvěcení od křtu v Duchu odlišena a zkušenost raných letničních byla chápána jako třetí dílo milosti. Ještě během probuzení na Azusa street dospěl jeden z jeho návštěvníků, chicagský pastor William H. Durham k názoru, že dílo Ducha v posvěcení, které do té doby zastával a kázal, je obsaženo v dokončeném díle Krista na kříži. Durham zemřel v roce 1912, čili ještě před prvním synodem Assemblies of God, avšak jeho vliv byl tak silný, že podstatě předurčil doktrínu Assemblies of God a říká se, že kdyby předčasně neumřel, obrátil by na svou variantu doktríny o následném díle Ducha i zbytek letničních. Klasickou letniční doktrínu AoG lze tedy nazvat i jako tzv. durhamismus. Od doktríny letničních svatosti se liší právě v tom, že spojuje posvěcení se znovuzrozením. Letniční svatosti i klasičtí letniční se však shodnou na doktríně o křtu v Duchu svatém.
Durhamovy myšlenky nebyly ve Wesleyánském hnutí svatosti, z nějž letniční hnutí povstalo, úplně nové. Navazují například na myšlenky rané wesleyánské teoložky Phoebe Palmerové (1807-1874), která dospěla k názoru, že jelikož oběť je posvěcena oltářem (Mt 23,19), křesťan je posvěcován Bohem, pokud se mu plně vydá, aniž by toto posvěcení muselo být doloženo nějakou markantní zkušeností6. Palmerová píše:
Pevně věřte, že Ježíšova krev očišťuje. Ne že může nebo že chce, ale že očišťuje nyní. Uzavřete s Bohem smlouvu, že této jeho zjevené pravdě uvěříte, ať už vás k tomu opravňují vaše pocity, nebo ne. Spravedlivý bude žít z víry7.
Toto je pozoruhodný motiv, který je na jednu stranu bližší myšlenkám reformace (Lutherovo sum baptizatus – jsem pokřtěn!), na druhou stranu obsahuje nebezpečí přeuvědomělé eschatologie, nakolik z toho již a nyní dělá datum v kalendáři spíše než pevnou naději na definitivní proměnu člověka v budoucnu. Takového omylu se nicméně Palmerová ani Durham pokud vím nedopustili. Krizi přeuvědomělé eschatologie ve vztahu k posvěcení však nyní musíme věnovat určitou pozornost.
Krize přeuvědomělé eschatologie
Mít v sobě Krista přináší mravní obnovu8. Jen těžko si představit, že by bylo možné říkat „nežiji už já, ale žije ve mně Kristus“ (Ga 2,20) a při tom namísto nesení ovoce Ducha nést skutky těla (Ga 5,19-21). Na lidském jednání záleží. Řada vykladačů se domnívá, že problém, který Pavel adresuje v 1. Korintským, spočíval v tzv. přeuvědomělé eschatologii9. Dotyční se zřejmě domnívali, že jejich jednání ve fyzických tělech nemají morální význam, protože jejich duch je již povznesen nad zákonitosti fyzična. Proto musí Pavel vysvětlovat, že sexuální styk s prostitutkou určitý morální význam má, protože se týká i duchovního stavu dotyčného (1Kor 6,16n). Fee nazývá tento nešvar „zduchovnělou eschatologií“10. Je příznačné, že i dnes nalézáme právě mezi těmi, kdo si kladou vysoké nároky na duchovnost, často velmi markatní a místy až systematickou nesvatost. Uveďme si několik příkladů:
Morální a duchovní krize
Sem spadají sexuální zločiny křesťanských duchovních11. Mezi ty patří nejen případy sexuálního zneužívání v Římskokatolické církvi, ale i činy osobností evangelikálního a letničně-charismatického spektra. Zmiňme jen i u nás známé osobnosti, jako Ravi Zacharias12, Bill Hybels13 či Mike Bickle14. Věřícím i nevěřícím zde může zůstat rozum stát nad skutečností, že člověk, který kázal vysoké morální hodnoty, žil jinak slušný život a měl být jako duchovní oporou a ochráncem zranitelných osob, stal se tím, kdo znásilňuje, manipuluje a v podstatě dlouhodobě a systematicky devastuje duše těch, které měl chránit a podepírat.
Částečné teologické vysvětlení tohoto hrozného paradoxu je právě v konceptu přeuvědomělé eschatologie. Ta dotyčného ujišťuje, že jeho křesťanská vitalita a Bohem daný mandát duchovního lídra je zaručen jeho duchovními prožitky, údajným „pomazáním ke službě“ (rozeznáním duchovní kvality danou komunitou) a že tudíž není ohrožena jeho morálním jednáním. Proto po spáchání takového hříchu, i kdyby měl dotyčný přirozené výčitky, jeho duchovní cítění ho z nich vyprostí, protože Bůh na něj přeci (dle jeho vnímání) nezanevřel. Toto se netýká jen kriminálních hříchů, ale i jiného diskutabilního jednání, které vrhá na církev špatné světlo. V našem prostředí je to přeuvědomělá eschatologie, která umožňuje duchovním pracovníkům rozvádět se a ještě to pokládat za dobrou věc, řevnivost a šikanu mít za své poslání, odírání bohatých lidí mít to za dobrou práci a kázání kontrafaktických bludů mít za povinnost, ba výsadu. Takovému člověku jeho duchovní zkušenost říká, že již je povznesen nad racionální a morální zákony a nemusí se nikomu zodpovídat za to, co káže, jak žije a jak jedná s lidmi.
Etická a společenská krize
Do etické a společenské sféry spadá různé autoritářství a protispolečenské jednání. Zde můžeme spatřit nepřijatelné chování osobností Mark Driscoll15 či Mike Pilavachi16, kteří tyranizovali své podřízené svým machismem. V českém prostředí bývá často společným jmenovatelem této věci učení o delegované autoritě. Toto učení přesvědčuje dotyčného o jeho statutu nedotknutelného služebníka, jehož Bohem svěřená autorita mu dává za úkol, aby měl vždy pravdu a panoval nad komunitou věřících. Učení o delegované autoritě má k přeuvědomělé eschatologii blízko v tom, že přesouvá definitivní Kristovu autoritu, na které budeme mít skutečně jednou podíl (1Kor 6,2) do situace současného místního sboru a vkládá ji na jednoho jejího údajného nositele. Nesouhlasit s ním znamená vzpírat se Bohu, protože on, pastor, již je zcela duchovní, již porozuměl, již prozřel. Tento nepříjemný omyl má za následek autoritářské vedení, které nastoluje pravý opak Božího království, a to nesvobodu ve shromáždění, nespravedlivé kárání, dvojí metr, favoritismus a celkový odpor k prostředkům kontroly moci. Kdo by se opovážil kontrolovat „Božího pomazaného“ (Ž 105,15)?
Politická a eschatologická krize
V této rovině můžeme poukázat na všechny pokusy vyhlásit Boží království na zemi tam, kde ještě není (srov. Jr 6,14). Sem spadají nezralé pokusy o christianizaci světské moci, v níž by zárukou funkce byla domnělá duchovní autorita jednotlivce nebo skupiny osob. Odvážné politické vize, které chtějí vést lidstvo k blahobytu jakoby Božím jménem, jsou příkladem eschatologické vize, která si ukrojila až příliš z budoucí slávy pro dnešek. Něco jiného je, když např. státník jedná v Boží bázni, něco jiného když státník vystupuje jakoby jednal v Božím zájmu. Ukázat na praktické příklady tohoto nešvaru někdy není snadné. Jasným a poněkud úsměvným příkladem je, když nedávný kandidát na rumunského prezidenta prohlašuje, že „přišel čas připravit zemi na Kristův příchod“17, jakoby ho mohl uspíšit a jakoby právě na jeho mandátu záleželo. Podobné teokratické sklony vidíme u Donalda Trumpa, který prohlašuje, že ho Bůh zachránil, aby on zachránil Ameriku.18 Americkou civilizaci pokládá za „největší v historii“, je to „jeden lid … jeden slavný národ pod Bohem“.
Tato slova navazují na americký mýtus, který sahá k počátkům USA. Jde o ponětí, dle nějž jsou Spojené státy zvláštním způsobem vyvoleny Bohem, aby nastolily ve světě protestantský křesťanský pořádek. S tímto mýtem operoval Charles Parham, když v duchu anglo-izraelismu věřil, že probuzení poslední doby povedou protestantšní anglosasové a operuje s ním Trump, který hodlá obnovit význam USA jako světové velmoci určující světový řád a další běh dějin. Takto Trump, dosud okázalý neznaboh, navazuje na americký mýtus, který je v její společnosti stále pevně zakořeněn. Jde ale o sebeklam, jehož teologický omyl spočívá v propojení amerického politického statutu s eschatologickou realitou Božího království. Nejde zde ani tak o postmilenialismus, byť zvlášť jeho charismatické varianty mohou hrát roli. Spíše jde o přeuvědomělou eschatologii vztaženou na americký národ.
Na druhé straně geopolitické barikády vidíme podobný omyl v některých kuloárech Pravoslavné církve podporující Putinův režim a jeho počínání ve válce na Ukrajině. Dle těchto duchovních je ruský boj na Ukrajině bojem „svatého národa proti ďábelskému Západu“19 a také „posledním pokušením před duchovním sjednocením Slovanů“20, které má zřejmě probíhat pod blahorodým ruským vedením. Ruská válka proti Západu je tedy svatou válkou proti duchovnímu zlu a pokud USA operují s mýtem zvláštní vyvolenosti anglosaského protestantismu ve vztahu k závěru dějin, ruské pravoslaví se analogicky pokládá za poslední eschatologickou hráz před plným zlem ďábelské globalizace. Oba mýty jsou bludné. Jejich omyl spočívá v přeuvědomělé politické eschatologii, kdy se mylně určitý režim nebo politický proud označí za obzvlášť Bohem pomazaný, zmocněný a předurčený ke spáse světa. (Jediným rozdílem snad je, že kvalita života a míra svobody je v Rusku podle dosud dostupných informací rapidně nižší, než na Západě. Zdá se, že z čistě kulturního hlediska dospěl anglosaský protestantismus přeci jen o něco dále.)
Řešení přeuvědomělé eschatologie a principy všeobecného posvěcení
Klíčem k řešení přeuvědomělé eschatologie je zjištění, že jakkoli Bůh chce posvětit jednotlivce a jeho morálku, společnost a její etiku i celý svět a jeho politiku, toto posvěcení se koná proměnou. Posvěcení není autorizace hříchu, ale jeho odstranění.
Řešením přeuvědomělé eschatologie je těchto několik jednoduchých principů:
- Nedůvěra ve svatost jednotlivce. Jako jednotlivci dorůstáme v Krista, ale nikdo z nás Kristem není.
- Jednotlivec nesmí vládnout. Při posuzování toho, co je svaté, musí vládnout Písmo a rozum v dialogu Duchem naplněné komunity. Individuální duchovní zkušenost nebo církevní hodnost nepřevažují nad Písmem a rozumem. Je někdo apoštol? O to víc by měl podřizovat své apoštolství Písmu. Církev musí obnovit principy konciliarismu, demokracie, transparentnosti a vykazatelnosti služebníků.
- Činy osob, skupin a států se posuzují bez ohledu na jejich vlastní motivy. Teleologická suspendace etiky nezbavuje dotyčného odpovědnosti. Když někdo odůvodňuje zlé jednání tím, že mu ho „přikázal Bůh“, naprosto to neznamená, že tím pomíjí jeho morální a zákonná odpovědnost. Tím, že někomu něco „přikázal Bůh“, jeho odpovědnost nekončí, protože Bohu jde o ovoce činů člověka. A pokud je ovoce zlé, je to důkazem buď toho, že Bůh dotyčného skrze zlé slovo soudil (2Par 18,18-22), nebo že k němu Bůh nehovořil. S dávkou nadsázky a anachronismu lze říci, že pokud by byl Abraham obětoval Izáka, zasloužil by trest za vraždu. Podobně kdokoli, kdo dělá něco, co mu „řekl Bůh“, musí být posuzován nestranně bez ohledu na údajnou Boží řeč (Mt 7,15-21). To platí o jednotlivcích, církvích, národech a státech současně.
Spravedlivý i hříšník zároveň – Modlitba a proměna
Eschatologický paradox v „nežiji už já“
Jak je to tedy s posvěcením dnes? Úkolem křesťana je posvětit se, oddělit se pro Boha, a to přesně podle příkladu Ježíše Krista. V Kristu nás Bůh před založením světa vyvolil ke svatosti (Ef 1,4), abychom milovali Boha a přijali Kristovu podobu (Ř 8,28nn). Stáváme se jedno s Kristem a máme účast na Božské přirozenosti (2Pt 1,4). Toto jasné zjištění o potřebě posvěcení křesťana ale můžeme chápat i z jiné strany a spatřit tak druhou stranu stejné mince. Když Pavel říká, že v něm žije Kristus (Ga 2,20), říká to jako člověk, který je při vědomí a nachází se ve velmi konkrétních podmínkách. Samotné prohlášení „nežiji už já“ (řec. zō de ouketi egō) by mohlo být někým označeno za protimluv. Pokud je Pavel schopen hovořit o svém egu, pak jeho ego stále existuje a on pouze reflektuje určitou realitu, která se toho ega týká, ale jeho výrok nemůže doslova platit. (Zde můžeme připomenout satirický bonmot „Killing your ego is the most ego gratifying experience your spirit could ever have“.) I „umrtvování starého já“ může být vysoce egoistickým počinem, jehož paradoxním výsledkem je právě jakési zvrácené posvěcení, které si libuje ve své pokoře a zlomenosti jakoby šlo o samotný cíl posvěcení (ale srov. Mt 11,29n).
Pavel nepřímo uznává, že Kristus žije v něm, ale je to on, kdo to ví a kdo o tom vydává svědectví. Pavel sám čelil pokušení (2Kor 12,7), tuší, že sám od sebe nemůže konat dobro (zde citujme Ř 7,18, avšak jen za předpokladu, že Pavel hovoří o své křesťanské zkušenosti) a i na vrcholu své statě o působení Ducha v nás nespoléhá na nic než na to, že Kristus se za něj v nebi přimlouvá (Ř 8,34). Pavel tedy tuší, že zatímco jeho já je definitivně zapleteno do situace v padlém světě na tomto historickém horizontu (1Kor 4,4n), z horizontu zaslíbení k němu proniká plné Boží posvěcení. To je ta naděje, která neklame (Ř 5,5) a od které nás neodloučí „přítomnost ani budoucnost“ (Ř 8,38). Je naprosto jisté, můžeme jej vyznat a mít ho za dané, ale ještě tu zcela není.
Tento princip je dobře vysvětlen Lutherovým principem simul iustus et peccator – být spravedlivý a hříšník zároveň. Křesťan je zároveň plně svatým a zároveň plně hříšníkem. Pokud jde o verdikt na horizontu tohoto světa, jsem hříšník, protože tak jsem se narodil, choval a tak i zemřu. Pokud jde o verdikt z Božího úhlu pohledu, jsem svatý, protože mě svatým učinil Ježíš ve svém dokonaném díle na kříži. Oba horizonty platí. Ten první vidím lidskýma očima, ten druhý zrakem víry.
Někdo by namítl, že tedy mít víru je jen takový bílý šek na hřích, ale to je omyl. Víra je totiž to, co mě orientuje na horizont Božího zaslíbení. Cílený hřích znamená, že zapírám víru a když zapírám víru, popírám svou poziční svatost v Kristu. Když záměrně hřeším, jednám v rozporu se svou vírou ve spravedlnost Boží. Pokud svůj hřích neuznávám, odmítám i Boží spravedlnost. Uznat hřích a spolehnout se na Boží věrnost znamená posvětit se, záměrně hřešit znamená odporovat Boží věrnosti a neuznat hřích znamená Boží věrnost odmítnout.
5 A toto je zvěst, kterou jsme od něho slyšeli a vám ji zvěstujeme: Bůh je světlo a není v něm žádná tma. 6 Řekneme-li, že s ním máme společenství, a přitom chodíme v temnotě, lžeme a nečiníme pravdu. 7 Jestliže však chodíme v tom světle, jako on je v tom světle, máme společenství mezi sebou a krev Ježíše Krista, jeho Syna, nás očišťuje od každého hříchu. 8 Řekneme-li, že žádný hřích nemáme, klameme sami sebe a pravda v nás není. 9 Jestliže své hříchy vyznáváme, on je věrný a spravedlivý, aby nám hříchy odpustil a očistil nás od každé nepravosti. 10 Řekneme-li, že jsme nezhřešili, děláme z něj lháře a jeho slovo v nás není. (1J 1,5-10)
Platí tedy pozoruhodný paradox, že naše svatost vzniká uznáním hříchu a samotným hříchem nezaniká, protože Boží spravedlnost nemůže být mým hříchem ovlivněna. Svatost zaniká zapřením víry, protože „cokoli není z víry, je hřích“ (Ř 14,23). Víra je platná jízdenka do Božího království, na jehož horizontu jsem svatý. Když jízdenku roztrhám nebo vyskočím z vlaku, cíle své víry nedojdu. Pokud se jí budu držet, dopraví mě Duch svatý do cíle i kdybych nebyl sám schopen udělat jediný krok. Ten vlak přeci jede a já ho nemusím tlačit. Mám jízdenku – darovanou víru!
Modlitba a proměna
Jak se ale tato darovaná poziční svatost objeví v mém životě? Ovoce Ducha se rodí na těch, kteří přijali Krista do srdce. Už jen krátce naznačím, jak to je. Mezi Bohem a člověkem probíhá obousměrná komunikace, jejímž nosičem je Bůh Duch svatý. Oslovení Boha člověkem, to je modlitba. Oslovení člověka Bohem je proměna. Ano, někdy může mít proměna podobu přímého zjevení nebo zázraku, ale není tomu tak vždy.
Když se modlíme, oslovujeme Boha skrze Ducha svatého a on nás slyší, protože v nás vidí své děti skrze Krista. Když Bůh odpovídá, činí tak z horizontu zaslíbení. Mám tedy zůstat v hříchu? Ne, musím se posvětit, a to s modlitbou, protože právě jako je modlitba oslovením Boha člověkem skrze Ducha svatého, odpovědí na modlitbu je proměna, čili adresování člověka Bohem skrze Ducha svatého. Modlitba je volání, proměna odpověď. A tak, jako Bůh dává skrze Ducha dary milosti a ty jsou jakýmisi záblesky budoucí slávy, dává nám milostivě i posvěcení, když nás při modlitbě proměňuje do podoby svého syna Ježíše.
V kalvinistické teologii se někdy o modlitbě hovoří obdobně jako o nástroji pro budování modlitebníka. Modlitba je zde ne pro to, aby pohnula s rukou všemohoucího Boha, protože ten již všechno předurčil. Je zde proto, aby budovala věřícího. Já nejsem kalvinistou, ale tvrdím docela podobně, že modlitba je nástrojem transformace věřícího. Ta je však dílem Ducha svatého, čili dílem Boha, který zaslíbil naši proměnu do Kristovy podoby. Modlitba tím zakládá synergii mezi mou orientací na Boží zaslíbení a Boží proměnou vstříc budoucnosti. Prostředkem transformace může být i to, že Bůh změní plán, vkročí do přirozeného světa a způsobí novou věc. Transformací ale může být i pokoj v srdci, který člověka o krůček přiblíží ke Kristu.
Závěr
Posvěcení tedy chápeme jako naprosté oddělení se pro Boží věci. Zahrnuje to morální čistotu, duchovní čerstvost vztahu s Bohem, ale i společenský a politický rozměr. Posvěcení je záležitost celostní. (Proto člověk, který se vědomě účastní hrubého institučního hříchu, nemá právo soudit toho, kdo se proviňuje morálně. Srov. Mt 7,4n.)
Posvěcení v Novém zákoně je čistě dílem Ducha svatého v nás. Jsme Boží svatyně (1Kor 3,16; 1Pt 3,4), jsme Boží děti (Ř 8,15), dorůstáme v Krista (Ef 4,15). Moc Ducha svatého, která nás proměňuje, ale nesmí vést k triumfalismu přeuvědomělé eschatologie, jakobychom už i ve svých tělech byli zcela posvěceni. To by mohlo vést k mylné představě o nějakém nároku na svatost, který přikrývá nemorální, neetické a nekristovské jednání. Dílo Ducha v nás tu ale není od toho, aby nás zbavilo odpovědnosti, ale aby nás proměňovalo. Duch svatý nekamufluje hřích duchovními pojmy. On je hříchem zarmoucen (Ef 4,30) a usiluje o jasnou nápravu.
Jsme spravedliví a hříšní zároveň. Spravedliví v Božích očích, hříšní v současné situaci. Boží spravedlnost se získává vírou, protože je to spravedlnost Boží a ne naše. S pokorou tedy na modlitbě přijměme Boží svatost, která je darem a podmínkou našeho spasení (Žd 12,14).
Poznámky pod čarou
- Timothy P. Jenney, „Duch svatý a posvěcení“ In: Horton & al., Systematická teologie, s. 426. ↩︎
- Jenney, s. 413. ↩︎
- William Kay, „Modernity and the Arrival of Pentecostalism in Brittain“, s. 70. ↩︎
- John Wesley, A Plain Account of Christian Perfection, s. 250. ↩︎
- Wesley, s. 81. ↩︎
- Srov. Phoebe Palmer, The Way of Holiness. ↩︎
- Phoebe Palmer, Faith and Its Effects, Or, Fragments from My Portfolio, s. 350. ↩︎
- Jenney, s. 415. ↩︎
- Anthony C. Thiselton, „Realized Eschatology at Corinth“. ↩︎
- Gordon D. Fee, The First Epistle to the Corinthians, s. 12. ↩︎
- Přehledy nejnovějších zpráv vizte na https://www.reddit.com/r/PastorArrested/ a https://www.reddit.com/r/NotADragQueen/. ↩︎
- https://www.premierchristianity.com/home/ravi-zacharias-allegations-3-ways-christians-should-respond/882.article ↩︎
- https://en.wikipedia.org/wiki/Bill_Hybels; Obviněním ze sexuálního obtěžování čelil i Hybelsův spoluzakladatel sboru Willow Creek Gilbert Bilezikian. Vizte https://en.wikipedia.org/wiki/Gilbert_Bilezikian. ↩︎
- https://www.premierchristianity.com/news-analysis/explained-who-is-mike-bickle-and-what-are-the-allegations-against-him/17035.article ↩︎
- https://en.wikipedia.org/wiki/Mark_Driscoll ↩︎
- https://www.premierchristianity.com/news-analysis/hiding-in-plain-sight-as-the-mike-pilavachi-report-alleges-abuse-here-are-the-lessons-to-learn/18266.article ↩︎
- https://www.youtube.com/watch?v=d0zyHk-rKzE ↩︎
- https://au.usembassy.gov/the-inaugural-address/ ↩︎
- https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/svet/svaty-narod-proti-dabelskemu-zapadu-ruska-cirkev-haji-invazi-na-ukrajinu-i-za-cenu-ztraty-vlivu-346119 ↩︎
- https://www.seznamzpravy.cz/clanek/audio-podcast-podcast-odkryto-putinovi-vlci-knez-pravoslavna-cirkev-v-cechach-je-prodlouzenou-rukou-kremlu-tecka-269925 ↩︎
Jedna odpověď
Ahoj Michaeli,
vidím, že jsi ve vyučování pilný. Hodláš to pak vydat jako knihu? Ta wesleyánská pneumatologie je opravdu zajímavá. Dnešní wesleyáni jsou přesvědčeni, že obdržení dokonalosti zlomí moc dědičného hříchu (pokud si vzpomínám, ty na dědičný hřích nevěříš) a člověk se stane dokonalým. Pokud vím, vedou k tomu tři cesty: 1. okamžitá (wesleyánská), 2. pozvolná (keswická ) a 3. cesta smrti (reformované vyznání). Wesleyáni vždy usilovali o duchovní prožitek dokonalého posvěcení. Wesley pak Římanům 7 považoval za popis starého stvoření, který se již netýká znovuzrozeného věřícího. Kvůli tomu se zřejmě rozešel s Jednotou bratrskou. Toto učení letničním vyčítala JČB (dnes CB) , jelikož ho zastával Jonathan Paul, ale čeští letniční učili ohledně posvěcení klasický luteránský pietismus. Víra v dokonalé posvěcení, respektive bezhříšnou dokonalost, je pak podmínkou členství v Církvi wesleyánské dodnes. Z tohoto důvodu pak wesleyáni nezískávali velké množství členů. Například náš sbor byl od nultých let wesleyánský (už tam chodím 17 let a 17 let jsem byl v AC) a z původních členů zbyla jen jedna rodina. Drtivá většina lidí jsou bývalí členové Apoštolské církve a nikdo z nich se především kvůli tomuto nestal členem. Dnes sbory CW v ČR fungují jako náboženské spolky, jelikož CW nesplnila kvórum pro registraci, a proto se jmenujeme Přístav a tuto věc již v článcích víry nemáme.