36 Responses

1. Doufám, že nebudu jediným komentátorem na těchto stránkách. Je to moc hezké vyučování i svědectví! Zajímal by mne však zásadní letniční akcent. A to, jaký je vztah mezi křtem Duchem svatým a duchovními dary? Měl bych tomu několik námětů:

   1. Některé dary měli učedníci již před letnicemi, a to ti, které ordinoval Kristus (70 vyslaných k misii Izraele). Bylo to specifické nebo ne? Resp. je možné to přenést do současnosti?
   2. Byli historičtí svědkové, jako třeba Milíč z Kroměříže, Jan Hus, Mikuláš Biskupec pokřtěni Duchem, aniž by o to usilovali?
   3. Je křest Duchem opravdu i dnes druhou zkušeností? Bonnke například sloužil křtem Duchem evangelizačně davům a na Víkendu s Duchem na Kurzech Alfa se věřící stávají věřícími přímo naplněním Duchem. Ostatně celá tzv. „čtvrtá vlna“ (Wimber, Wagner) o křtu Duchem vůbec nemluví a dary Ducha lidé přijímají tzv. „impartací“.
   4. A pokud jsme klasičtí letniční, kteří zastávají následnou zkušenost, jaké dary je možné obdržet bez této zkušenosti?

   Odpovědět

   1. To jsou skvělé náměty na Tvou přednášku na sympoziu. Některá témata musíme přecijen nechat i druhým 🙂

      Nemám na to kompletní odpovědi, ale kniha Skutků nám dává vzorec, dle kterého se má očekávat na Otcovo zaslíbení (Lk 24, Sk 1) a teprve potom dostává církev moc z výsosti. Čili před Letnicemi není učedníkům doporučeno ani evangelizovat. Vidíme to na několika popsaných dramatech. Šimon Kouzelník chce pochopit „metodu“ a naučit se „kouzla“ duchovní moci, ale je za to zatracen (Sk 8). Myslím že proto, že nepochopil, že ta moc pramení z Krista. Podobně synové Skévy se snaží využít Ježíšovo jméno, ale nevyjde jim to (Sk 19). Používají správné „zaříkadlo“, ale démon v nich žádnou moc nevidí, protože nejsou Kristovi. Šimon Kouzelník a synové Skévy jsou příklady lidí, kteří třeba i „věří“ nějakým svým způsobem a jsou ochotni používat „správná slovíčka“ k dosažení maximální efektivity duchovního působení, ale jejich moc je falešná, slabá. Nemají tu „moc z výsosti“, čili křest Duchem.

      Byl bych proto opatrný říkat, že duchovní dary může člověk přijímat před křtem Duchem. Myslím, že právě ten je takovým vstupem/iniciací do těchto věcí, protože zajišťuje, že ta moc, která v nás působí, je právě ta moc Kristovy krve a ne nějaká jiná.

      Teď je otázkou, jak ten křest Duchem probíhá, co je jeho důkazem. Co když někdo tvrdí, že je pokřtěný Duchem, protože se hezky cítil na chvalách, ale jazyky nemluví. Na druhou stranu co když někdo horlivě mluví jazyky, ale ovoce Ducha na něm dosud neuzrálo. Je to do velké míry pastorační otázka. Já bych se asi přidržel toho klasického učení o důkazu následné zkušenosti, protože je praktické. Říká obrácenému, aby něco vyhledával, usiloval o to a čekal na Pána, čímž se předchází tomu takovému „ejchuchu, už máš všechny duchovní dary, teď je jen správně natrénovat“ (to není legrace, teď mi prošla rukama knížka od českého autora, která tímto směrem argumentuje. Zároveň ale někdy není ani pro mě snadné vidět samotné jazyky jako vždy a všude naprosto jediný projev křtu. Jednak jsou zde extrémní praktické situace (co němí lidé, postižení lidé, apod.), druhak je zde případ ve Skutcích 8, kdy Samařané přijímají Ducha, ukázalo se nějaké znamení, které ohromilo i toho Šimona Kouzelníka, ale jazyky tam nejsou vysloveně zmíněny. Kloním se tedy k tomu, že jazyky jsou průvodním znakem křtu a že by je každý měl vyhledávat, ale že Duch může jazyky dát zvláštním způsobem. Třeba Luther sice jazyky vůbec nedoporučoval a ty biblické pasáže vykládal úplně jinak, ale na jednom místě mluví o zvláštní zkušenosti při modlitbě Páně, kdy je jeho srdce „rozehřáto“ a jeho duch „přetéká myšlenkami“. V takové chvíli Luther doporučuje „tiše poslouchat, nebránit těm myšlenkám“, protože „v těchto případech přichází Duch svatý a jedno jeho slovo je lepší než tisíc slov v modlitbě“ (Luther, A Simple Way to Pray, str. 7, https://www.timberlakebaptist.org/uploads/1/2/0/7/120734350/simple_way_to_pray_-_luther.pdf). Jasně, toto není popis glosolálie, jak ji zažívají letniční, ale má to k tomu dost blízko. Byl tedy Luther pokřtěný Duchem? Nemám odvahu říct, že ne.

      Takže krátce k těm otázkám:

      1. Byl to předobraz letnic podobně jako janovské letnice jsou symbolem znovuzrození (J 20). Vzorec je stejný. Je to Ježíš, kdo vysílá věřící učedníky a dává jim moc. Bylo to specifické pro Ježíšovu službu a zároveň symbolické pro nás.
      2. Nejsem si tím jistý, ale je to možné. Dovedl bych připustit, že u řady lidí v historii křest Duchem mohl proběhnout dle jiného mustru, než dle toho, který zastávají letniční. Myslím si, že v „pozdním dešti“ se nachází celá církev od Letnic po dnes.
      3. Ano, je to druhá zkušenost, kterou by měl křesťan vyhledávat po spasení. Je to iniciace, „biřmování“, následná zkušenost s Duchem.
      4. Podle mě žádné. Pokud je křest Duchem moc z výsosti, pak pouze tato moc z výsosti oživuje i ty přirozené dary tak, že je člověk dělá v moci Ducha.

      Toto jsou velmi schematické odpovědi plné dalších otázek. Balancujeme na ostří nože mezi doktrinálním zákonictvím a nebiblickým chaosem.

      Odpovědět

2. Když tak pročítám Tvoji obsáhlou pneumatologii, napadlo mne, že kdysi bylo snem českých letničních křesťanů napsat systematickou českou letniční teologii, která by měla reflektovat české prostředí, a tudíž se i polemicky vymezovat nebo navazovat na české teology, nejen na USA, jak je v letniční teologii neblahým zvykem. Nechceš se o to pokusit? Pokud mi řekneš, že se na to necítíš, pak ovšem široko daleko nevidím žádného „letničního“ teologa, který by to dokázal. Ty tvé články by možná stačilo trochu zjednodušit – na teologii jsou příliš strukturované – a doplnit český kontext. Nedávno jsem četl dvě systematiky: Paula Tillicha (přiznávám, že to bylo pro mne „strašné“ čtení) a J. F. Mcarthura (podle mne trochu konfesijní základy). Někteří teologové neudrží inkoust (Tillich) a jiní píší manuály (McArthur). Obojí ovšem bylo poučné a rozhodně to nechci hanět.

   Odpovědět

   1. To by bylo krásné. Nechce někdo vypsat nějaký grant? Ne? Škoda, protože většina lidí není schopna chrlit knihy při zaměstnání. To umíš Ty, ostatní ne.

      Poslední asi 2 roky jsem ve tvůrčím útlumu. Bylo by asi na dlouhé povídání, proč to tak je, ale je to tak a nemyslím, že to bude v dohledné době lepší. Mám několik bohatých, dost hutných pracovních verzí článků, které se zatím nepovedlo materializovat. Mám asi 3-4 zárodky učebnic k předmětům, které jsem učil, ovšem jsou to zárodky, na kterých je ještě obrovský kus práce. Jedním z těch nehotových zárodků je pneumatologie. A hlavně, nemám dopsanou dizertaci. Na tom teď musím pracovat nejvíc. V tomto roce jsem sice výrazně pokročil, ale teď by to chtělo doklepnout, napsat úvod, bridge, závěr. Nemám na to tolik času, kolik bych chtěl.

      Letniční hnutí si musí uvědomit, co chce. Pokud chce zkvalitnit intelektuální infrastrukturu, bude to někoho něco stát. Nedávno jsem si s podivem uvědomil, že my nejenže nemáme vlastními lidmi napsanou plnohodnotnou učebnici pneumatologie, my nemáme ani žádnou přeloženou. Třeba se to nějak pohne, ledy třeba povolí, ale jde to ztuha.

      Včera jsem měl online hodinu se studenty Launchpadu. Spíš organizační hodina v předmětu Principy výkladu Bible. Jedna osoba si tam povzdechla, že by to chtělo českou učebnici, že ta americká je prostě americká. Přešel jsem to vřelým pokýváním hlavou, ale v duchu si říkám ok, není problém. Ale tímhle tempem to potrvá. Možná kdyby se mi složili na sekretářku! 🙂

      Každopádně tato vyučování na spolku mají nějaký plán. Držíme se toho vyznání víry WAGF. Až to všechno probereme, rád bych ty kapitoly spojil. Původní plán bylo vyučovat sérii „Obnova křesťanské teologie“ dle stejnojmenné knihy od Yonga. Nakonec z Yonga vůbec nevycházím a spíš než „obnova“ bych to nazval „formulace“ nebo „základy“. Možná se to povede, uvidíme.

      Odpovědět

3. Mohu čestně před Bohem říci, že ani jedna kniha, kterou jsem napsal (snad krom Záblesků, které možná vůbec neměly vzniknout a mělo to navždy zůstat mezi mnou a Bohem) nebylo intelektuální cvičení. Doslova mi padaly na zem časopisy a otevíraly se na místech, která bylo třeba citovat. Modlil jsem se a lidé mi sami nosili literaturu. Citoval jsem ne proto, že je to vědecké, ale jen proto, že mi lidé říkali, že si svoji kritiku vymýšlím a že to, co kritizuji, nikdo neučí. Snažil jsem se psát pregnantně ze sebeobrany. Psal jsem, abych duchovně přežil to, co se na nás tlačilo. Spíše jsem jen zachytil to, čím mne Pán zahrnoval a dopouštěl se přitom stylistických, gramatických i věcných chyb. Celý cizí oheň je dispenzacionalistický, ale podstatu to nemění. Všechno to byla jen apologetika. Že jsem za to pak dostal doktorát, to je jiná věc.

   Nejhodnotnější teologické spisy, Pavlovy listy, vznikaly ve vězení, často jako výsledek boje s herezí. Pokud má člověk mnoho času a mnoho přemýšlí rozumem, mám zkušenost, že z toho moc kloudného nevyjde. Alespoň u mne ne.

   Myslím, že to nejhodnotnější, co letniční hnutí v ČR dalo církvi, byla doba totality. Náhle se otevřely možnosti a byli jsme zavaleni západními bludy. Neunesli jsme to a neustáli jsme to. Ti, kteří to viděli, taktizovali, jiní byli pragmatičtí a jiní, jako já, příliš ustrašení. Když slyším Rudkova kázání, jak popisuje své jednání při pronásledování a srovnám to s tím, jak navštěvoval Argentinu, slyším dva Rudky. Toho prvního si vždy s chutí poslechnu.

   Je mi jasné, že teologie musí být pregnantní, promyšlená… Ale celá východní teologie se rodila v boji s herezí. Pravá teologie vzniká jako perla, kdy perlorodku dráždí zrno písmu, tak s ním bojuje a tvoří hodnoty. Nevěřím na akademické teology, kteří za stolem v klidu pracoven píší nečitelné a nesrozumitelné litanie. Nevěřím na bezbolestnou teologii. Máš přesně to, co potřebuješ, ba mnohem více 🙂

   Odpovědět

   1. Myslím, že jde především a hlavně o intelektuální práci, která v nějakém hnutí buduje intelektuální infrastrukturu, čímž myslím komplexní systém vzdělávání zaměřený na propagaci myšlenek a hodnot daného hnutí. Dělají to tak všechna hnutí jakéhokoli typu, pokud chtějí přežít. Pak už jak to mají jednotlivci, zda je to pro ně osobní duchovní zápas nebo prostě práce, to je věc druhá. Obě má svá pro a proti. Ale v zásadě jde o to, aby někdo průměrně schopný sedl a měl možnost soustavně pracovat na letniční teologii. To se v ČR a SR pokud vím nikdy nikomu nepodařilo. Je jedno kdo měl povolání, pomazání, kdo za to byl nebo nebyl placený, jak reagoval na vlivy ze zahraničí, apod. Prostě se to nestalo. Myslím, že důvod je i praktický. To hnutí je malé a pouze jeho malá část to chce. A učebnice se neprodávají dobře a navíc hrozí, že někomu nepadnou do oka. Proč podporovat teologickou práci, která může být kontroverzní, když můžeme podporovat třeba jiné, příjemnější věci?
      Psaní teologie čeká na dalšího nadšence, co posune tu káru Tylovu. Ale pro koho to bude? Aby pak dotyčný nedopadl jako tady tento: https://babylonbee.com/news/pastor-labors-weekend-church-blog-post-approximately-four-people-will-end-reading

      Odpovědět

4. Systematickou teologii v ČR, pokud vím, nevydala žádná církev. V AC vidím problém jediný. Má AC nějakou teologii? I kdyby někdo měl čas a chuť, co vlastně sepisovat? Svůj pohled? Toto si zřetelně uvědomoval Aleš Navrátil a sepsal První kroky. Nazval bych to spíše „Jak to vidí Rudek“, a on se tím ani nijak netajil a nakonec mu přenechal autorství. Vybroušený a zkušený teologický slang, počítající s možnostmi a vnášející míru variabily a pohledů – včetně zasazení do kontextu historické teologie – zde ale není. A myslím, že to ani nebylo nikdy cílem. Není zde Pneuma ani Pentecostal Evangel, z nichž by někdo mohl rekonstruovat usazenou doktrínu. Jakou má AC soteriologii? Démonologii? Jaká je zde antropologie? Ano, zřejmě substituční teorie, symbolické pojetí a trichotomismus. Pokud ale vezmu Překročit hranice, už je to něco jiného.

   Když píšu Kroniku, musím zde pracně rekonstruovat doktrínu a zjišťuji stále dokola, že AC prakticky razila učení, kterou oficiálně popírala. Dal by se ale velmi dobře napsat vývoj dogmatu v AC. Ale to je pak spíše investigativní žurnalistika, nikoliv teologie. Tvůj táta si kdysi posteskl, že v AC se nikdo nesnaží cizelovat svoji teologii a měl pravdu. Ani nevím, jaké učení vlastně bylo na VOŠMT? Chápal jsem, že byla snaha prosadit Hortona, nicméně CBH o něm nechtěla, pokud vím, ani slyšet.

   Mám jednu vlastní teorii. Pokud už se církev rozhodne mít nějaké učení, ohrožuje to svrchovanost autority, jelikož se kdokoliv může vůči ní dovolat oficiálního stanoviska. Jenže pastoři jsou vedeni Duchem, a žádné učení nepotřebují. Svazovalo by je to a ohrozilo by to jejich vizi. Přesto se AC, když se to hodilo, odvolávala na učení AoG. To fungovalo, než jsem se na to odvolal a zveřejnil třeba toto: https://www.apologet.cz/?q=articles/id/64-stanovisko-assemblies-of-god-k-doktrine-o-ucednictvi-a-hnuti-poddani-se Jednoho bratra v autoritě to prý natolik rozzlobilo, že údajně žádal kázeňské řešení mé troufalosti. Můj boj jsem vedl tak, že jsem konfrontoval AC s učením, na které se odvolávala. Nebylo to nic platné. Zjevení bylo vždy hodnoceno více a Duch přece žádné mantinely nepotřebuje.

   Byl jsem sice „formálně“ teologickým poradcem ÚR AC a zasílal jsem jim opravdu mnoho kritických námětů a výhrad. Bylo to ovšem považováno za něco nepatřičného a kromě jediného případu jsem nedostal žádnou odpověď.

   Má závěrečná otázka tedy je. Má AC nějakou teologii a chce ji vůbec ukotvit?

   Odpovědět

   1. Tak má nějaké tolerované vyznání víry a pokládá se za „letniční hnutí“, což v češtině pokud vím vždy znamená letniční hnutí první vlny. Určité východisko tu tedy je, jen není kultivováno a alespoň měkce vyžadováno. (Např. formou nějakých „pověření ke službě“.)

      Já bych asi nedával denominaci za úkol napsat systematickou teologii, ale nějakou formu usazené teologie bych očekával a očekával bych živější diskusi o doktríně (ne agresivnější, ale plodnější, konkrétnější). Dívám se na to i ze společenského hlediska. Mnoho sborů AC se přeorientovalo na střední třídu. Mají působivý vizuál bohoslužeb, skvělé technické zázemí, zlepšující se choreografii, ale co do teologie nemají co nabídnout, tak recyklují Bethel. Myslím, že vzdělaná střední třída tohle cítí a pozná, že jde o hezkou skořápku bez obsahu.

      Je tedy pravdou, jak říkáš, že i jiné denominace hledají, jak tu doktrinální jednotu uchopit. Já poslední dobou trnu vždy když se řekne „evangelikální“ a skoro uvažuju, že to slovo úplně přestanu používat, protože se z toho stává ideologický konstrukt, jehož účelem je sjednotit co největší počet křesťanů pod nějakou škatuli. Čeká nás „evangelikální církev sjednocení“, která všem káže, všechny přivede, do jednoty sváže. Takovíto širokáři se taky na žádné systematické teologii nikdy neshodnou a myslím, že mnoho z nich vůbec ani nechce definovat, co vlastně být „evangelikální“ obnáší.

      Jo, ale zmýlil jsem se. Jednu učebnici pneumatologie přeloženou máme, a to tu od Hortona na Global University. Teď jsem podle ní sám vyučoval. Horton sám učí, že v pozdním dešti je celý věk církve a odklání se tak od spojení pozdního deště s probuzením. Ta učebnice je v podstatě dobrá jako základní přehled.

      Odpovědět

5. A poslední dotaz. Nevím, jaký zvolit diplomatický tón, aby to ale bylo srozumitelné. Jak AC vnímá Váš „rodinný“ spolek? Není to bráno jako truc podnik? Od doby mého členství se zřejmě mnoho změnilo, ale pokud by něco takového vzniklo dříve, dovedl bych si představit, že by se proti tomu kázalo 🙂 Tedy, jistě ne všude. Mně osobně se to velice líbí. Jste systematičtí a je vidět, že do toho hodně investujete a nemáte z toho, kromě oběti, žádný hmotný užitek. Pokud byste si nebyli jisti svým povoláním, určitě byste do toho nešli. To musí být každému na první pohled jasné. Rozbíjíte ovšem AC monopol na copyright „letniční“, což je ale pozitivní. Zahrnul jsem Vás do svých přímluv.

   Odpovědět

   1. Já vlastně nevím. Nemám žádný ucelený feedback a ani si ho nežádám. Jestli to někdo vnímá jako truc podnik, tak ať. Za mě je to prostě určitý svobodný krok svobodných křesťanů a myslím, že by takových mělo být víc. Myslím, že mnoho křesťanů se pod vlivem extrémního důrazu na „nezanedbávejte svá shromáždění“ (Žd 10,25) vlastně bojí vyjít z prostředí, které jim už nemá co dát a kde vlastně nejsou vítaní. Je to syndrom extra ecclesiam nulla salus. Něco jako stockholmský syndrom. Když se z toho člověk dostane, pochopí, že nemusí dělat něco „proti“ někomu, když to dělá „pro“ něco, ideálně pro Krista nebo aspoň pro sebe.

      AC se spolku asi nemusí bát. Spolek se zatím nesnaží být novým sborem nebo novým hnutím. Asi to do budoucna není vyloučeno, ale já nejsem ten, kdo o tom rozhoduje nebo cokoli plánuje. Spolek chce sdružit určitou zájmovou skupinu, aniž by hrozilo vnitrocírkevní dusno. Já jsem jediný, kdo se na činnosti spolku podílí a zároveň je členem nějakého sboru AC a dokonce v AC zaměstnaný. Zatím na mě nikdo nezaklekl a nevidím důvod, proč by měl.

      Jeden feedback se mi teď vlastně vybavuje. Když jsem spolku založil asi v září 2023 stránku na Facebooku, hned v prvních dnech existence stránky nám tam Stašek Bubik, aniž by tam bylo cokoli, co by se ho týkalo, publikoval naprosto spalující ad hominem atak proti osobě Milana Bubana a proti spolku jako takovému. Prvních pár řádků bylo tak hrozných, že jsem to ani nedočetl, hned jsem to smazal a Staška zablokoval, protože k tomu ta stránka prostě neslouží, byť normální věcné diskusi se nebráníme. Tak to je vlastně jediný feedback, co mám. Asi není úplně „z AC“, protože Stašek v té době už myslím nebyl pastorem SBH, ale možná odráží jeden z názorových proudů. Tohle trochu ilustruje to, co jsem výše zmínil. Kdyby byl spolek součástí AC, pak by nás takový „feedback“ mohl třeba mrzet nebo dráždit. Takhle se to vyřeší jedním klikem, my můžeme bratrům jiného názoru svobodně požehnat a zabývat se něčím smysluplnějším.

      Odpovědět

6. Tak to mne překvapuje. Vždyť Stanislav sám má k AC velmi volný vztah a vždy budoval v podstatě nezávislé struktury a pokud vím, autoritářské smýšlení mu bylo vzdáleno. A proč mu vadí zrovna Milan Buban? Vždyť VOŠMT byla vždy vůči CBH velmi vstřícná a řadu let spolupracovala na ŠZS, posílala tam studenty a vedoucí CBH vedli práce a učili. Vůbec nechápu, proč se zrovna ředitel VOŠMT, který byl vždy loajální k vedení, je náhle tak nemilován zrovna z kruhů, kterým vycházel vstříc?

   Odpovědět

   1. Mám takovou teorii. Chtělo by to ověřit a bude mě zajímat, co se k tomu dozvím v Kronice. Teorie:

      Během nultých let se Stašek zradikalizoval ve dvou ohledech.

      1) Zaprvé, nevyšla mu kandidatura na biskupa a svým způsobem odešel do opozice. Ta jeho opozičnost vůči vedení AC má kořeny již dříve, ale tady nabrala nové otáčky, gradovala a stále graduje. Viz např. jeho drsný facebookový komentář k nedávnému synodu AC. VOŠMT byla v jeho vnímání systémovou organizací AC, která přijímala notičky z ústředí. Tak to bylo za Rudka a ten dojem u něj přetrval i nadále, byť za současného vedení už tomu tak nebylo, nebo alespoň ne vždy.

      2) Zadruhé, zradikalizoval se i teologicky. V Překročit hranice to začíná, ale pak se to rozvíjí až do sakumprásk nákupu teologie z Bethelu. K této radikalizaci došlo podle mě koncem nultých let, byť je to proces, který má kořeny dále v historii a dodnes graduje. Viz např. jeho ostrou, nepříjemnou facebookovou výměnu s Lukášem Targoszem o Reinhardu Hirtlerovi. Hirtler káže jasné Hnutí víry, Lukáš Targosz má námitky, Stašek Bubik ho zahrnuje svou specifickou argumentací. (Nechci to teď hodnotit, ale ať si na to udělá názor každý sám po pročtení jeho Facebooku. Jeho způsob komunikace je přinejmenším nestandardní. A taky jsem tuto diskusi nečetl, protože mi není přístupná. Vykládal mi o ní kamarád. Toto je Staškovo navázání na tu diskusi.)

      Myslím si, že právě souběhem těchto proměn je koncem nultých let, konkrétně rokem 2009, zahájeno jeho tažení proti VOŠMT a jejímu řediteli. Tehdy vystoupil na synodu zčista jasna s tím, že „škola je v hluboké krizi“. Pro mnohé včetně táty to bylo překvapením. Vždyť jak říkáš, ty vazby na CBH tam byly a ještě nedlouho před tím probíhaly různé námluvy a pokusy o spolupráci. Jenže od tohoto momentu prostě nebylo co naplat a to jeho tažení už nikdy nepolevilo na všech úrovních. Možná jsem k tomu přispěl (byť o tom pochybuji, takový vliv jsem mít nemohl), když jsem tehdy kdysi dávno na svém starém blogu napsal něco proti konferenci s Johnem Arnottem. Abych k té roztržce nepřidával, okolo roku 2013, když jsem viděl, jak to postupně graduje, jsem ten článek smazal. Samozřejmě to nepomohlo, ale snaha byla.

      Myslím, že důvodem toho tažení bylo, že vědomě či podvědomě pokládal VOŠMT za baštu klasické letniční teologie a za nástroj ústředí ke kontrole církve, kterou ale on chtěl jinou – jinou církev. Žel ústředí se proti těm jeho nesčetným atakům málokdy táty zastalo. Připomíná mi to jednu polskou hádanku:

      > A było to tak:
      > Bociana dziobał szpak,
      > A potem była zmiana
      > I szpak dziobał bociana.
      > Były trzy takie zmiany.
      > Ile razy był szpak dziobany?

      Na druhou stranu, když jsem v roce 2019 publikoval analýzu jeho kázání, sám jsem se stal takovým špačkem. Ale to už byla ta situace stejně tak vyhrocená, že si myslím, že nemělo smysl se držet zpátky.

      Mohu se samozřejmě mýlit. Třeba je to vše jinak. Ale fakta jsou jasná, od roku 2009 je Stašek pokud vím arcinepřítel školy a ředitele.

      Odpovědět

7. V Kronice jsem dalek činit takové spekulace. Snažím se o čistý popis, pokud možno z veřejných zdrojů. Napíšu něco možná trochu jiného. Ohledně Tebou jmenovaných:

   * Stanislav Bubik byl člověkem, evangelistou, hořícím pro Krista a jeho evangelium. Zahanboval mne svojí důvěrou a spoléháním se na Krista. Jedinečný organizátor!
   * Tvůj tatínek byl vždy rozumný a vyvážený člověk, který hořel touhou přinášet kvalitní vzdělání a málokdo tuší, co vše tomu obětoval.
   * Lukáš Targosz byl skutečným učitelem, obdarovaným vysokým intelektem a schopností věrně reprodukovat přijaté učení. Je jedním z opravdových teologů AC. Nehodnotím obsah, ale formu.

   Jsou to naprosto rozdílní lidé, jiné povahy, vyšli z jiného prostředí. V Duchu svatém by ovšem tvořili jednotu v rozdílnosti. Mohl bych jmenovat i jiné, jako Antonína Zelinu, Václava Lamra a další. Nikoho z nich se nezastávám ani nehodnotím, jen jmenuji ty, které původně Bůh povolal do AC a z různého důvodu zde nevytrvali.

   Nyní moje verze:

   Jednou na dveře AC zaklepali dva hosté. Jeden se jmenoval se Pan Hnutí víry a druhá Paní Delegovaná autorita. Byli to vzdálení potomci Pana Branhamisma, který už kdysi přišel a byl posléze vyhozen. Pan Hnutí víry byl rovněž vykázán, ale paní Delegovaná autorita byla vděčně přijata. Tvrdila dokonce, že pomůže AC se takových hostů zbavit. Někteří ji ovšem nevěřili. Zástupce biskupa, František Pala, se jí vzepřel (sice trochu přespříliš), ale ona jej přemohla a vyhodila. Po čase pan Hnutí víry poslal svého syna, pana Toronta. I on byl vyhoštěn, ale paní Delegovaná autorita se začala trochu ošívat. Nakonec pan Hnutí víry poslal svého vnuka, pana Pensacolu. Tomu už bylo otevřeno. Rozdělal si ohníček na VOŠMT a své plamínky začal šířit do všech sborů. Jenže se někteří postavili i proti němu a tvrdili, že jej poslal pan Hnutí víry. Tu ovšem povstala paní Delegovaná autorita a tvrdila, že pan Pensacola je od Boha, že s panem Hnutí víry nemá nic společného, jen je mu trochu podobný, a že je třeba mu začít sloužit. Pan Pensacola se postavil za biskupský stolec, za katedru VOŠMT a zasedl do Rady církve. Kdykoli někdo vznesl námitku, povstala paní Delegovaná autorita a umlčela jej skrze svého kancléře, pana Pocit viny . Paní Delegovanou autoritu poslouchal i ředitel VOŠMT, a tak se neodvážil protestovat proti paní Pensacole. Paní Pensacola však velmi dobře věděla, co si o ní někteří myslí a začala velet, že je třeba zbavit se každého, kdo ji nebude sloužit nebo koho nezpacifikuje pan Pocit viny. Nakonec si přivedla celé příbuzenstvo. Svojí matku Argentinu, svojí dceru NAR a svojí vnučku Bethel a bratrance, pana Managementa. Vynutila si, že je třeba se omluvit i panu Hnutí víry a začít s ním spolupracovat. Všichni hosté se zde začali roztahovat, poroučet a postupně šířit své dílo zkázy. Také paní Delegovaná autorita nezahálela a přivedla si svého švagra, pana Skupinkového sbora, který pak všechny svázal do jednotné vize, jak velel pan Toronto, paní Pensacola a mocně i paní NAR, spolu s panem Managementem..

   Tito hosté ovšem byli cizími duchy. A tak zatímco Duch svatý sjednocuje rozdílnosti do harmonie, cizí duch působí kakofonii. Nakonec se začali všichni vzájemně škádlit a požírat a pozvolna se dokonávalo dílo zkázy. Bůh ale znovu a znovu posílal své proroky. Byli ovšem kamenováni. A to je podle mne celé… Někteří si ale začali uvědomovat, že sklízejí svoji setbu. Takových se ujala paní Milost.

   Tolik moje pohádka.

   Odpovědět

   1. Tak já ty osoby nehodnotím a kromě táty vlastně nemohu, protože je prakticky osobně neznám. To jen že jsi se ptal na ten feedback.

      Myslím, že v té pohádce hráli velkou roli i ti, co nepřišli, protože už tam byli. Ty docela přirozené lidské vlastnosti, pro které má člověk v důsledku pochopení, jako jsou Kamarádšoft a jeho sestra Věrnost, Závist a její sestra Ambice, Bezradnost a její sestra Naděje, Strach, Odvaha, Zpupnost a v drtivé většině případů myslím hlavně Nepřipravenost a Zmatenost ve službě. Jsou to vždy lidé, kteří činí kroky, ne duchové. Nevěřím, že by křesťan mohl být posedlý a nevěřím ani že ho nějaký duch zmanipuluje za hranici plné osobní odpovědnosti. Duch jen nabídne cestičku, pootevře dvířka a lidé třeba vkročí, ale mnozí z dobrých pohnutek, ne špatných. To si myslím o většině zainteresovaných osob. V mojžíšském systému jsou nejhorší ti, co jsou přirozeně věrní kamarádi. V NAR jsou nejhorší ti nejzapálenější. Přímí lidé nikdy neumí tančit v politice a lidé čistého srdce nikdy nedokážou nic rozeznat.

      Jinak já teda musím říct, že během mé přítomnosti zde od roku 2009 podnes jsem na VOŠMT nikdy neslyšel Hnutí víry, Pensacolu, ani nic takového. I to „modlitební probuzení“ z roku 1996 bylo za mých dob vzpomínáno jako událost za onoho času, ale nikdy nebylo dáváno do souvislosti s Pensacolou. Co vím, modlitební probuzení byl Rudkův projekt, na který táta nějak navázal, ale důraz na Pensacolu nepřevzal, tedy přinejmenším od roku 2009 dál.

      Odpovědět

8. Drahý Michaeli,

   já tomu rozumím tak, že když přijde Ducha svatý, pak použije vždy to dobré, co do nás bylo vloženo, a to je ovoce Ducha a jeho dary. Když přijde duch nesvatý, zabrnká na skutky těla, ty máme úplně každý, a dotyčný si dokonce může myslet, že slouží Bohu a že je to Boží Duch. To není žádná posedlost. Náš jazyk je podpalován plamenem pekelným a já to velmi dobře zažívám u sebe. Nejsem přitom posedlým. Když jsem vedl své boje, vždycky mi bylo jasné, že nebojuji proto tělu a krvi.

   Nevím, zda má smysl opakovat stále totéž (už 30 let). Ale Torontským požehnáním, Argentinou a Pensacolou se do církve dostalo jiné evangelium a jiný duch. AC z toho nikdy nečinila pokání. Přemýšlím, proč se to tak markantně projevilo v AC? Mám na to jednoduché vysvětlení. Letniční netouží věřit, ale spíše prožívat. Vím to. I já jsem toho důkazem. Ví to i ďábel a má vždycky nějaké prožitky v záloze. Když otevřeš dveře do mlýnice, zaprášíš se moukou, a vůbec o tom nemusíš mluvit nebo tomu věřit.

   Můj charakter není v ničem lepší, než je řadového člena AC. Nemám víru, jakou často projevil Stanislav Bubik; trpělivost, jakou jsem viděl u Tvého táty; ani laskavost, jako měl třeba Mirek Makovička. Z Boží milosti jsem se ovšem vzepřel tomu, čemu mnozí dobrovolně či nedobrovolně podlehli. A to jen kvůli jedné věci. Vychovali mne Michal Beran a Rudolf Bubik. V Anglii byl král Karel I. popraven ve jménu krále. Já jsem se – potažmo – ve jménu Berana vzepřel skupinkovým sborům (ač dodnes pravidelný člen skupinky) a ve jménu Bubika jsem se vzepřel Pensacole.

   Odpovědět

   1. Je to zvláštní věc, pro mě v podstatě neprůhledná. Nevím, proč zrovna v AC. Důraz na prožitek tu je a umí být otravný stejně jako důraz na praxi, ale v zásadě jde o důrazy zdravé, které obnovují něco důležitého. Ortodoxie – ortopatie – ortopraxe musí být vyvážené a to je jedním z hlavních přínosů letničního hnutí. Problém nastává, když jedno převáží. Je to nesnadné. Ani to duchovní rozeznání nemám. Respektuji ho a sám bych k Argentině, Pensacole, apod. přidal pod tutéž rubriku anti-teologismus/anti-intelektualismus, prožitkářský sionismus a extrémní chiliasmus, ale nevím, zda je to duch. Nevyvracím to, možná bych to mohl tušit, ale nemohu říct, že je mi to jasné. Původ herezí v zásadě démonický je, ale existují šedé zóny, složité kompromisy a hlavně lidé, kteří vždy něco sledují. Pavel na jednu stranu říká „náš zápas není proti tělu a krvi“ (Ef 6,12), na druhou stranu to byl ne duch, ale „kovář Alexandr, [kdo mu] způsobil mnoho zlého“ (2Tm 4,14).

      Možná je to všechno jakoby divadlo, které Pán Bůh nechává odehrát a jednou bude soudit, jak jsme si v něm vedli. Vždyť prakticky, oč tu vlastně jde? Jedno malé hnutí má složití vnitřní diskurz. Řeči se mluví, hnutí slábne, probuzení není, ba ani vytržení, ani přesun majetku na sedmi vrcholech, ani nic takového. Já snad být lživým duchem, ani bych se Apoštolskou církví nezabýval, protože ona prostě podléhá historické nezbytnosti svého postupného rozkladu, jako jiná podobná hnutí (ale to je uznávám podivná spekulace). Jediné, co v tom všem může nějak zůstat jako cosi co má hodnotu, je láska, věrnost, naděje.

      Odpovědět

      1. To, co jsem napsal, musí jistě působit extrémně. A podobné výroky, jaké činím, mohou být velmi nebezpečné. Zkoumání duchů je ale věcí navýsost teologickou. Věřím, že prvotní impulz k rozeznání duchů je určitý vnitřní neklid, jakási disonance. Pavel nechal vědmu dlouho mluvit, než zakročil. Možná ještě netušil, že jde o delfskou Pythii. Pak je třeba (pokud jde o učení) podrobit vše teologickému zkoumání, zda učí Ježíše Krista přišlého v těle. Na tomto základě Rudek odsoudil hnutí Víry způsobem, že mnohým vyrážel dech (včetně mne). Proto jsem vynaložil nemalé úsilí, abych dokázal, že hnutí Víty a Toronto stojí na stejném základě. Personálně, historicky, duchovně i věroučně. Když si vezmeš příklad jednoho zde citovaného bratra, i on dnes odmítl jistého autora na základě toho, že jde o hnutí Víry. Jenže AC jako celek odmítla Toronto a Pensacolu zkoumat. Spokojila se s tím, že autorita prohlásila, že je to OK. Celý Cizí oheň jde po této stopě. A skutečně mi nešlo o to dokázat to, co si myslím. To mi vyplynulo z toho, když jsem to začal zkoumat.

         Odpovědět

         1. Ano, je to tak, je to dost frustrující a těžko se tomu brání. Nedávno jsem narazil na absolventku jednoho absolventa VOŠMT, která se věnovala pneumatologickým tématům. Na této úrovni šlo o ucházející, snad i zdařilou práci. Student v podstatě převyprávěl letniční klasiky… Horton, Ulonska, Brandt, prostě práce jak ze škatulky na VOŠMT jako výspě klasického pentekostalismu. Tou dobou už byla Pensacola minulostí a pochybuji, že měla na dotyčného vliv. Pak uběhla řada let a dotyčný se stal pastorem. Dnes z jeho kázání cítím Bethel a ve sboru dokonce provozuje místní franšízu nějaké bethelácké aktivity. Ono se to tím hnutím šíří nějak samo. Proč by to zkoumal, když to „funguje“ a lidé jsou spokojení?

            Jinak já se dost ztotožňuji s tím, co tu píšeš třeba o tom svém duchovním vnímání, disonanci, duchovním zápasu. Mám několik prožitků a zkušeností, které třeba jednou sepíšu a které tomu nasvědčují. Jenže to jsou Tvé prožitky nebo mé prožitky a nelze je komunikovat. Ludwig Wittgenstein to shrnuje takovým aforismem, který má pro nás podle mě velkou hodnotu: „Můžeš slyšet, co Bůh říká tobě. Nemůžeš slyšet, co říká někomu jinému.“ Autorita toho, co Bůh říká, je spojena s autoritou toho, komu to říká. A když tu autoritu nemám, budu prorokem co má na zádech terč a nápis „kamenujte mě“.

            Existují lidé, kteří mají velmi hluboký neklid a disonanci při pouhém pomyšlení na Kroniku nebo na nějaké mé články. Rozeznávají v tom duchy rozdělení, náboženství, pýchy, apod. Někteří bratři z kruhů těch výše citovaných bratrů Tě vůbec bratrem nenazývají. Pro ně jsi ostentativně „pan“. Zkoumat učení? Tomu se v lepším případě vysmívají. Těm hlavním protagonistům je úplně jedno, zda Torontské požehnání a hnutí Víry stojí na stejném základě. Oni se tím třeba i chlubí! A kdo s nimi nesouhlasí, je náboženský člověk, kterým je potřeba pohrdat. V jednom kázání jeden kamarád jednoho bratra uvedeného výše (ne ten bratr sám) říká něco ve stylu „někteří lidé kritizují hnutí Víry, ale co potom chtějí, hnutí nevíry?“ Tak takhle se tu rozsuzuje.

            Odpovědět

            1. S tím se holt nedá nic dělat. Když tajemník AoG v Austrálii Philip L. Powell varoval před učením Bennyho Hinna a adresoval to vedoucím, někteří jej označili za „žalobníka bratří“.

               Já beru disonanci jako prvotní varování, které musí potvrdit či vyvrátit pilná věroučná analýza. Disonance může být zcela mylná. Pokud ovšem ta analýza nikoho nezajímá, nebo je naštvanej, že mu někdo bere jeho hračku, nic s tím nenadělám.

               Podívej třeba Lukáš Targosz. Když jsem četl v roce 2008 jeho článek v ŽV, spadla mi brada. Přihlásil se k písmáctví, které zdědil z CB, kritizoval praktiky Wiggleswortha a dodnes dokáže hnutí Víry odsoudit. Když jsem mu před lety sdělil, že budu vyloučen, nevěřil tomu a považoval to za nezralost vedoucích. Pak ovšem nezkousl, že jsem bez znalosti kritizoval C. P. Wagnera. Na synodu jsem opravdu řekl, že jsem četl spoustu Wagnerovek. No, některé jsem v té době četl, ale asi jsem to přepísk (spousta je opravdu relativní pojem), v tom měl pravdu. Vzal jsem si to ale k srdci a na Wagnerovi jsem si udělal disertaci a poctivě jsem udělal rozbor jeho knih, které se mi podařilo sehnat. Musel jsem uznat, že Wagner byl třída, šlechtic mezi teology NAR, s brilantním vystupováním a skvělou schopností formulovat své myšlenky, což jsem ani tehdy nepopřel. V podstatě ale v těch knihách jen opakoval, co jsem již věděl, a znal z jeho článků. Souhlasím však s Georgem Woodem, který mu řekl: „Petře, mýlil ses před lety a stále se mýlíš“.

9. Mno upřímně, kdo to má číst? V počítači počítám 54 jeho knih (ale mám tu asi nějaké duplikáty, teď to nechci počítat). Většinou jde o experienciální literaturu s cílem nadchnout někoho sérií zajímavých, pronikavých a snadno aplikovatelných myšlenek. Jo a k Wagnerovi je potřeba znát ty mraky dalších autorů, co na to navazují. Myslím, že člověk nepotřebuje přečíst desítky knih od jednoho autora, aby si na něj udělal přiměřený názor, pokud jsou ty knihy na jedno brdo.

   Wagner je bezesporu skvělý komunikátor. Je podivuhodné, jaký network se mu podařilo vybudovat a jaký vliv měl. To je snad bezprecedentní. Na druhou stranu, nevím o tom, že by se s ním chtěl vážně bavit někdo mimo letniční hnutí. I ty jeho networky jsou tajnůstkářské, podivné a izolacionistické. Když už o něm píše někdo zvenčí, je to spíš taková etuda v apologetice. Teď mám shodou okolností otevřenou knihu od Petriho Laitinena, Spiritual Gifts According to C. P. Wagner. Je to docela jasné, přímočaré, uměřené rozebrání Wagnerových tezí. Trošku se tam Wagnera dokonce zastává. Prý podle něj není animista, pouze pokřesťanštěný animista. Myslím, že Wagner vlastně „mrzí“ nás letniční, protože ovlivňuje a zasahuje naše hnutí. Možná trochu škoda, že se na něj upřelo tolik pozornosti. Je to prostě zjev. V těch 90. a nultých letech, když to tu lidi hltali, už byl Macchia, Fee, Pinnock, raný Yong, raný Keener, Rodman Williams, Menzies ml. i st… Ti se pokoušeli o poctivou teologii a vytvořili hodně hodnotného obsahu. Co kromě kontroverze nám dal Wagner?

   Zas na druhou stranu by Wagner určitě neměl zapadnout. Jednou jsem s podivem narazil na názor bratra, který Wagnerův vliv relativizoval a zpochybňoval jeho spojení s Bethelem. Jakoby Wagner byl nějaká obskurní starověká postava a Bethel něco úplně nového. To mě zarazilo, samozřejmě to není pravda.

   Odpovědět

10. No, chtěl jsem být pozitivní 🙂 Docela by mne zajímala jiná věc. Jak se dá praktikovat Bethel? Rozhazováním zlatého prachu nebo kázáním bludů?

    Odpovědět

11. Mluvili jsme zde o vztahu CBM a VOŠMT. Pokusil jsem se to zrekonstruovat zde: https://www.apologet.cz/?q=articles/id/1002-dejiny-apostolske-cirkve-2.-dil-1998-2004-cirkev-bez-hranic a zde: https://www.apologet.cz/?q=articles/id/1003-dejiny-apostolske-cirkve-2.-dil-1998-2004-akce-a-instituce Jsou to ale roky 98 – 04. Jakási „zlatá éra“ AC.

    Snažím se to popisovat co nejobjektivněji a nezaujatě (což samozřejmě nejde, jsem člověk, který to prožil relativně v epicentru), na základě dostupných materiálů, případně osobních dokumentů. Pokud bys cokoliv viděl jinak, nebo spíše, pokud bych se dopustil faktických zkreslení, budu vděčný za upozornění, než to dám do tisku. To se netýká jen Tebe, ale kohokoliv.

    Odpovědět

    1. Ahoj, dík, dám to přečíst tátovi. K části „2. díl – Akce a instituce“:
       * To ilustrační video vzniklo myslím roku 2013.
       * Ke Crazy párty jsem nedávno našel její crazy plakát. Byl jsem tam osobně jednou jako dítě a vím, že jsem se tam strašně zasmál. Ti studenti to uměli. V Kolíně to dělali v koncertním sále ZUŠky a měli to tam myslím plné.
       * Myslím, že asi od roku 97 vycházel studentský časopis Vošemetník. Možná ho už máš, kdyžtak Ti ho pošlu. Je v něm vidět určitá pestrost i mezi jednotlivými studenty a reflexe dění na škole. Mám asi 10 čísel, ale myslím, že ho nemám kompletní.
       * K seznamu předmětů… vyučovala se ještě misijní praxe a zdravotnická a sociální praxe. Mohu to ještě srovnat s archivy. Té praxe tam bylo opravdu dost. Obří důraz na praxi všeho druhu pak podle mého názoru trošku nepomáhal samotnému vzdělávání.
       * Období 1998-2004 se možná „vyznačovalo spoluprací s CBH“, ale také řadou dalších jevů. A/ VOŠMT postupně přecházela pod studijní materiály GU/ICI. Myslím, že by se to dalo dokázat na vzrůstající frekvenci těchto kurzů ve školních záznamech. Toto opravdu pokračovalo napříč nultými léty a vyvrcholilo asi v roce 2012, kdy se celé kurikulum podřídilo učebnicím GU. B/ To modlitební probuzení a s tím spojený duchovní boj byl převážně v režii Rudka. Mám takovou vzpomínku z roku cca 97/98, která mě naplňuje určitým zármutkem, jak se rodiče baví o tom, že někdo tátu kritizuje za to, že nechodí na modlitby. Ty se konaly každý večer v 19.00. On tam chodil, ale asi ne tak často, jak by si někteří představovali, protože měl i rodinu. Rudek z toho uměl udělat ohromný tyátr. Vzpomínám, jak se s vážností šeptalo, že Rudek studentům zakázal vést duchovní boj bez něj, aby nebyli napadeni. Pouze jeho přítomnost a dohled mohly zajistit dostatečný výtlak toho duchovního torpédoborce. C/ Okolo roku 2000 přijeli Morrisonovi jako misionáři z AoG. Ti pak dost ovlivnili atmosféru na škole, vnesli do toho takovou svěžest, pořádali misijní bankety a taky dost učili
       a pracovali se studenty. D/ Ještě k té CBH… je zajímavé, že od mého nástupu jako studenta (2009) jsme nikdo a nikdy do CBH nevyjeli a na jejích akcích se nepodíleli. Ten útrum musel nastat ještě o něco dříve. Vzpomínám na výjezdy do všech možných koutů republiky, jen ne na západ. Ale možná mě šálí paměť, teď nevím.

       Odpovědět

12. Když jsem byl v roce 2003 na Valley Forge, mluvil jsem s jedním profesorem (jeho jméno raději neuvedu). Byl před časem v ČR, kde jej biskup pozval na shromáždění s Freidzonem. Byl tím natolik udiven, že mu sdělil, že pokud se jednou na povrch země vyvalí láva, už ji nelze odstranit. Když se mne pak ptal, jací Američané nejvíce ovlivnili naši církev, při citaci jednoho jména povstal, a pak se mi zástupně omluvil za americké křesťany. Mojí otázkou však je: Proč k tomu došlo? Nevím, ale máme ve svých letničních genech očekávání „pozdního déště“. Sebe vidíme jako jeho počátek a čekáme na jeho dovršení. Jak napsal McConnell (parafrázuji): „je jen otázkou času, než mezi námi povstane další prorok, který řekne „nyní máme to pravé!“, a my se semkneme okolo něho, načež se přes nás převalí další devastující vlna…“

    Odpovědět

    1. Je to tak. A předpokládám, že po té upřímné omluvě nabídl dotyčný profesor stipendium alespoň dvěma perspektivním duchovním pracovníkům AC a přimluvil se za uvolnění několika kvalifikovaných misionářů, kteří by pomáhali tu lávu hasit. Pokud ne, je to takové pěkné gesto, ale nic víc. Misie AoG se z ČR de facto stáhla. Moc se jim nedivím, ale myslím, že spolupráce mohla být ještě o něco lepší. Oni tedy ale také často čelili různým šťouchancům, takže je naprosto nechci soudit. Bratrům s cizím ohněm z Austrálie a z UK není zatěžko přiletět, objet pár sborů, pozvat někoho na výměnu. Misionáři z AoG to už nedělají. Možná se necítí zváni, nevím…

       Odpovědět

13. Já byl už tehdy v roli disidenta s nemožností nástupu na VOŠMT, měsíc před vyloučením ze staršovstva. Navíc jsem měl dálkově studovat GU, (odkud se mi již nikdo neozval), takže mi nic nabízet ani nemohli. Nechali mne tam zdarma bydlet a dali mi knížky za několik desítek dolarů. Navíc mne odvezli a přivezli z Pensylvánských velehor. Ale nemám Tvé zkušenosti. To, že se do nás (vás) nemontují se mi spíše líbí. Za 30 let už bychom měli stát na vlastních nohách. Že AC stále ještě pohrdá teologií a školu zřejmě podfinancovala, to je přeci její věc, ne? Nicméně i AoG USA se posunují, stačí číst Enrichment Journal. Nicméně, žít v USA, byl bych asi jejich členem, resp. bych se k nim asi vešel.

    Ale napadlo mne před chvílí něco jiného. Hodně jsem přemýšlel nad tím modlitebním probuzením na VOŠMT. Pokud se někde křesťani upřímně modlí k Bohu, je podle mne lhostejné, na základě jakého videa k tomu došli. Co když se ale modlí k ďáblu? Tvrdé, co? Minulý týden jsem poslouchal MacArthura o cizím ohni. Nepatřím k jeho obdivovatelům. Řekl ale zajímavou věc. Byl na modlitebním setkání, kde vedoucí vyzval k modlitbě a záhy začal přikazovat satanu. MacArhur to komentoval otázkou, ke komu se vlastně ten člověk modlil? Jednou jsem to slyšel i od jednoho letničního, který začal modlitby svazováním satana a Duch jej prý tiše oslovil, zda nechce dát přednost Bohu. Vím, je to přeexponované, ale pokud se na těch modlitbách VOŠMT stal centrem satan a démoni, pak bych chápal i tu Pensacolu. Nepochybuji, že zde byly i modlitby k Bohu, ale i při mši se katolíci modlí k Bohu a k Marii.

    Odpovědět

    1. No jo, asi pravda. Ale do jiných destinací, kde je církev větší, lidi posílají. Misionáři AoG mají vždy jasno ve dvou věcech:
       1/ Teologické vzdělávání je důležité.
       2/ Klasická letniční doktrína a konzervativní světonázor jsou dobré věci.

       S tím se pak dobře pracuje. Člověk to nemusí ad nauseam vysvětlovat. Proto mě mrzí, že tu nejsou.

       Ten duchovní boj jsem nikdy nechápal. Pamatuji si jedno Rudkovo barvitě podané svědectví, jak viděl vysokou démonickou postavu pohledem ze Zídek kdesi u tzv. Modrého bodu, kde má areál SOŠ Stavební. Mám pocit, že to měl být ten Odeon, ale nejsem si jistý. Přemýšlel jsem tehdy, co by tam ten obrovský démon dělal, jestli tam jako má nějakou svou základnu a pokud ano, proč tak blízko té naší krásné žluté školní a církevní budovy. Byl jsem malý, nechápal jsem to a teď jsem velký a stále to nechápu. Nevím, nakolik se toto na školních modlitbách reálně dělo. Do nějaké míry určitě ano. Já to už na VOŠMT nezažil.

       Odpovědět

14. Když jsme u té démonologie, slyšel jsem kdysi dávno od studentů VOŠMT, že se po shlédnutí filmu „Umučení Krista“ u někoho v rámci VOŠMT objevila stigmata. Víš o tom něco nebo je to fáma?

    Odpovědět

    1. Něco se mi vybavuje, ale myslím, že ta osoba nebyla student VOŠMT. To bych se musel přeptat.

       Odpovědět

       1. Nebyla studentem a s AC to nemá nic společného. Pro mne to spíše bylo potvrzením scestnosti toho filmu.

          Odpovědět

15. Zde je poslední kapitola Kroniky. Tedy, pokud bych si opravdu nemyslel, že to píšu jenom kvůli Bohu, nepsal bych to. https://www.apologet.cz/?q=articles/id/1009-dejiny-apostolske-cirkve-2.-dil-1998-2004-kritika-a-varovani

    Odpovědět

    1. Díky. Mám pocit, že to mělo vzniknout. Jsem za to rád.

       Odpovědět

       1. Budu Ti opět velmi vděčný, pokud se ujmeš recenze. Daniel je rozhodnut to vydat.

          Odpovědět

       2. Přeci jenom bych měl malou prosbu. Když jsem napsal Cizí oheň, dal jsem ho číst Michalu Beranovi. On souhlasil s obsahem, ale vadil mu tam ironický podtón. Já jsem to pak celé přepsal. Já si uvědomuji, že při boji s bludem často používám ironii, i když nechci. Pak to celé může vyznít jako taková strohá blazeovaná kritika člověka, který stojí „nad tím“ a učesanými slovy se tomu vysmívá. Byl bych proto rád, aby to tak nepůsobilo, protože to není pravda. Budu proto vděčný za kritické postřehy. Formulace se dají měnit, fakta by měla být stále stejná.

          Odpovědět

          1. Ok, podívám se na to. Já se svým tónem taky zápasím, ale někdy si říkám, jestli citlivost na ironii není tak trochu obranným mechanismem. Podívej, co se děje:

             1) Borec vymyslí blud a začne ho hlásat, přináší mu to kýženou slávu a i nějaké ty peníze. Kdo s ním nesouhlasí, je blbec, náboženský člověk a má proti sobě doslova lůzu heretikových následovníků.
             2) Někdo si dá tu práci a na blud poukáže, ovšem neudrží se a trošku si i „rýpne“.
             3) Chudák ten náš borec, jaké urážky musí snášet. Kňů!

             Teď to ironicky nadsazuji, ale prostě myslím, že někdy mírná ironie může být na místě. Ale jasně, podívám se na to.

             Odpovědět

             1. Všiml jsem si také jedné věci. Pokud ten blud očistíš od nánosu vzletných slov a eufemismů a jen ho čistě popíšeš, zní to jako ironie, i když není. Jeden prorok kdysi pomazal Krista králem nad Polabím tím, že namazal, tuším kolínský chleba, místním máslem. Znělo to vznosně, ale když to tahle napíšeš, vypadá to, že se tomu vysmíváš:

                Původní verze:

                „Bratr XY, na vnitřní popud Ducha, před shromážděnou církví Polabanů a před nebeským zástupem, vzal vážně Kristovo kralování a vyhlásil jej mocnostem v ponebeských oblastech tím, že uchopil Krista po způsobu chleba a intronizoval jej pomazáním olejem. Tak vyhlásil před nebem, zemí a peklem, že Kristus je zde králem a satan zde již nemá žádného nároku ani práva“.

                Ironická verze:

                „XY se chopil přede všemi chleba a namazal jej máslem, načež byl přesvědčen, že tak pomazal Krista králem nad Polabím, čímž zbavil satana vlivu nad daným územím.“

                Přitom to žádná ironie není