Téma zbožného života se dnešnímu člověku může zdát jako něco velmi zastaralého. Co to vlastně je zbožnost? V češtině nám to slovo dnes už zní divně, snad trochu knižně. Pokud se ale zaměříme na slovo zbožnost a její užití různými novozákonními autory, ukazuje se, že se jedná o velice praktický přístup ke křesťanské víře. 

Již první náhled do Nového biblického slovníku ukazuje, že české slovo zbožnost je překladem řeckého slova eusebeó – to byl běžný helénistický termín označující provádění úkonů náboženské bohoslužby (Sk 17,23). Křesťanská eusebeia nebo také eusebia = zbožnost je Božím darem, který přijímáme vírou, je to vlastně schopnost uctívat Boha vším, co dělám. Evangelium je „učení pravé zbožnosti“, proto máme prověřovat každé učení, jestli vede ke zbožnosti, jestli nese ovoce obnovy v Kristu, protože jen z takové obnovy může zbožnost pramenit.¹

Pravá zbožnost tedy podle definice spočívá v postoji poddanosti, poslušnosti vůči Bohu a v uposlechnutí evangelia, a tedy uposlechnutí pravdy. Dva základní rysy, jak se k tomu dostaneme i později, jsou víra v Ježíše Krista a jeho evangeliu a láskyplné jednání se všemi lidmi. Zbožnost se projevuje viditelně na životě člověka, je to způsob, jakým reaguje na své okolí, jak uvádí v praxi svoji víru. Pokud bychom hledali, kde je slovo zbožnost použito jako přívlastek, viděli bychom, že Kornélius, pohan, který se obrátil ke Kristu, byl nazván zbožným člověkem (Sk 10,2). 

Když sledujeme, co nám o zbožnosti říká Nový zákon, hned u prvního výskytu tohoto slova v Markově evangeliu nacházíme případ toho, jak Ježíš napomíná farizeje a zákoníky pro jejich povrchní zbožnost. Cituje z proroka Izaiáše, když říká: ‚Tento lid ctí mě rty, ale srdce jejich je daleko ode mne;  marná je zbožnost, kterou mne ctí, učíce naukám, jež jsou jen příkazy lidskými.‘ (Mk 7,6-7)² Ježíš  farizeům připomíná, že je marná zbožnost, která je postavená na náboženských požadavcích, ale není zakořeněná v srdci. Hned v první zmínce zjišťujeme, že zbožnost lze dělat i špatně, to je důležité mít na mysli, když ji budeme zkoumat dál.

Na jakési špatné chápání zbožnosti ukazuje i událost ze služby apoštola Petra a Jana, když byl uzdraven chromý člověk u Krásné brány, jak čteme ve Sk 3, 12: Když to Petr viděl, promluvil k lidu: „Muži izraelští, proč nad tím žasnete a proč hledíte na nás, jako bychom svou vlastní mocí nebo zbožností způsobili, že tento člověk chodí?“ Petr velmi hbitě reaguje na reakci těch, kteří to viděli, veškeré zásluhy za zázrak připisuje Bohu a varuje je předtím, aby nespojovali zázrak s jejich vlastní zbožností či nějakým náboženským úkonem. Bylo by zkrátka chybné, žít v přesvědčení, že si lidská zbožnost může něco takového přičíst na vrub. 

I jiní novozákonní autoři s pojmem zbožnosti pracují. Apoštol Jakub ve svém listu píše: Domnívá-li se kdo, že je zbožný, a přitom nedrží na uzdě svůj jazyk, klame tím sám sebe a jeho zbožnost je marná.  Pravá a čistá zbožnost před Bohem a Otcem znamená pamatovat na vdovy a sirotky v jejich soužení a chránit se před poskvrnou světa. (Jk 1, 26-27) Jakub tu vlastně pracuje se dvěma rovinami – se zbožností, která se odráží na našem osobním charakteru a o zbožnosti, která existuje ve vztahu k našemu okolí.³ Pokud jde o vnitřní, osobní zbožnost, Jakub klade požadavek na sebeovládání, zejména pokud jde o vlastní jazyk a na určitou oddělenost od hodnot okolního světa. Pokud jde o vztah k okolí, víme, že nejen na tomto místě je Jakubovým důrazem, aby prioritou věřícího byla aktivní pomoc potřebným, např. sirotkům a vdovám a víra tak nebyla jen věcí vyznání a duchovních výroků typu „Buďte s Bohem – ať vám není zima a nemáte hlad,“ (Jk 2,16) které ničemu nepomohou, ale aby se prakticky odrážela na každodenních rozhodnutích věřícího. (Jk 2,18-22)

Jeden z nejznámějších výskytů termínu „zbožnost“ najdeme ve druhém Petrově listě, kde hned v první kapitole uvádí: Všecko, čeho je třeba k zbožnému životu, darovala nám jeho božská moc, když jsme poznali toho, který nás povolal vlastní slávou a mocnými činy. […] Proto také vynaložte všecku snahu na to, abyste ke své víře připojili ctnost, k ctnosti poznání, k poznání zdrženlivost, ke zdrženlivosti trpělivost, k trpělivosti zbožnost, ke zbožnosti bratrskou náklonnost a k bratrské náklonnosti lásku. Máte-li tyto vlastnosti a rozhojňují-li se ve vás, nezůstanete v poznání našeho Pána Ježíše Krista nečinní a bez ovoce. (2 Pt 1, 3.6-8)

Petr tady ukazuje, že zbožný život zahrnuje naši intenzivní snahu o ctnost, poznání, zdrženlivost, trpělivost, zbožnost, bratrskou náklonnost a lásku a pokud člověk o tyto věci usiluje, buduje se v nich a rozhojňují se v něm, ponese ovoce, tedy, bude to na jeho životě vidět. A abychom takto mohli žít, nepotřebujeme k tomu nic „navíc“,⁴ protože všechno, čeho je k tomu třeba, nám darovala jeho božská moc. Nikdo tedy nemá výmluvu pro to, když zbožným životem nežije, protože výchozí bod pro zbožný život je pro všechny stejný. 

Zmiňovaní novozákonní autoři nám ukazují, že když hovoří o zbožnosti, zdaleka nejde o neuchopitelný pojem, ale o praktické uplatňování principů křesťanské víry v každodenním životě.  Jde o naši intenzivní snahu žít tak, jak nám Bůh přikázal a jde také o dar milosti, kterým nás ke zbožnosti povzbuzuje – zbožný život tedy není závislý jen na vypětí našich vlastních sil, je podpořen i Boží mocí. (2Pt 1,3)

Na začátku tohoto článku bylo zmíněno, že termín ‘zbožnost’ se může současnému člověku zdát zastaralým – věřím, že po seznámení se s náplní tohoto pojmu, je tento předpoklad vyvrácen. Zbožnost, eusebia, je konkrétním způsobem, jak žít plnohodnotný život – a po tom toužíme všichni.

1. Zbožnost. In: DOUGLAS, J.D. Nový biblický slovník. Návrat domů, 1996, s. 1132-1133. ISBN 80-85495-65-1. ↩︎
2. Pokud není uvedeno jinak, jsou odkazy biblických veršů převzaty z Českého ekumenického překladu. ↩︎
3. Studijní bible s výkladovými poznámkami, s. 2046. ↩︎
4. Studijní bible s výkladovými poznámkami, s. 2067. ↩︎