6. CÍRKEV A JEJÍ POSLÁNÍ Věříme, že církev je Kristovým tělem a Božím příbytkem skrze Ducha, je svědkem přítomnosti Božího království v současném světě a zahrnuje všechny znovuzrozené (Ef 1,22-23; 2,22; Ř 14,17-18; 1Kor 4,20). Věříme, že posláním církve je (1) hlásat dobrou zprávu o spasení celému lidstvu, (2) budovat a vychovávat věřící k duchovní službě, (3) chválit Pána prostřednictvím bohoslužeb, (4) projevovat křesťanský soucit se všemi trpícími a (5) projevovat jednotu jako Kristovo tělo (Matouš 28,19-20; 10,42; Efezským 4,11-13).
Český termín církev pochází z řeckého kyriakē znamenající „Pánova“ (rod ž., č. j.). Jde zřejmě o zkrácenou podobu řeckého ekklēsia tou kyriou, čili „shromáždění Pánovo“. Anglické church a německé Kirche má stejný etymologický základ, byť v těchto jazycích je termín i označením budovy, v níž se Pánovo shromáždění odehrává.
Novozákonním termínem pro církev je většinou ekklēsia (řec. ek [z, ven] + kaleō [povolat]), což lze dobře přeložit jako „shromáždění“. Původně tento termín označoval občanské shromáždění v demokratické obci (polis), jehož se účastnili „svolaní“, aby projednali veřejnou záležitost. Termín ekklēsia je tedy vypůjčen z běžného jazyka a není obtěžkán náboženskými významy (srov. užití ve Sk 19,32.41). Jeho význam pro první církev a pravděpodobně také důvod jeho adopce první církví a následnou tradicí je nejspíše použití tohoto slova v Septuagintě, hojně zvláště v Deuteronomiu (Dt 9,10; 23,1-3.8). V řeckém Pentateuchu se pro označení Božího shromáždění používá ještě druhého výrazu – synagogē (např. Ex 12,3). Tento termín však většinou nebyl křesťanskou církví adoptován a zůstal spíše označením místa útrap prvních učedníků (např. Mt 10,17; Zj 2,9; avšak srov. Jk 2,2). Adopce jinak běžného termínu ekklēsia pro označení křesťanské církve je tedy příhodná. Vyjadřuje společenský a politický aspekt pozemské církve, která svou polis bude spravovat dle pořádku Božího království, neboť se shromáždila v Ježíšově jménu (Mt 18,20). Za druhé ukazuje, že církev je legitimním pokračováním starozákonního Božího lidu. Starozákonní ekklēsia Hospodinova (srov. Sk 7,38) se stává novozákonní ekklēsií Kristovou, aniž by došlo ke ztrátě kontinuity.
Místní sbor, denominace a univerzální církev
Nový zákon používá termínu ekklēsia volně a nerozlišuje při tom mezi místním sborem, univerzálním tělem Kristovým a jednotlivými denominacemi. Z tohoto terminologického ujednocení vyplývá otázka, jaký je vzájemný vztah těchto pojmů1. Z příležitostného užití plurálu pro „církve“ je zřejmé, že autoři Nového zákona chápali nutnost různých sborů na různých místech a pokládali je za plnohodnotná shromáždění (srov. „církve z pohanů“ v Ř 16,4; „asijské sbory“ v 1Kor 16,19; „církve Boží“ v 2Te 1,4). Zdá se také, že se pokládalo za přirozené dělit církve dle ustálených místních názvů římských provincií a skupinově je adresovat („galatské sbory“ v Ga 1,2 a 1Kor 16,1; „asijské sbory“ ve Zj 1,11 a 1Kor 16,19; „makedonské sbory“ ve 2Kor 8,1; „judské sbory“ v Ga 1,22). Z této praxe novozákonních autorů můžeme vyvodit jejich rovnostářský a zároveň kulturně citlivý přístup k místním sborům. I když jeruzalémský sbor byl v prvních dekádách nepochybně pokládán za sbor vůdčí, protože v něm došlo k událostem Velikonoc a Letnic a v něm se původně shromažďovali Ježíšem jmenovaní apoštolé, nikdy není označován jako ústřední, jehož pravomoc by byla dána úředně. Výsadní postavení Jeruzaléma bylo dáno pouze jeho bezrostředním svědectvím o Kristově životě, smrti a zmrtvýchvstání, jak si je pamatovali očití svědkové (srov. Sk 1,21n; 1Kor 15,3-7; Ga 1,11n).
O církvi jako ekklēsii se však hovoří nejen dle hranic provincií, ale i v souvislosti s menšími skupinkami. Za ekklēsii je pokládán sbor v Korintu (1Kor 1,2), v Kenchrejích (Ř 16,1), církev v domě Prisky a Akvily (Ř 16,3; 1Kor 16,19), církev v domě Nymfy (Kol 4,15), apod. Církev se v prvních třech staletích scházela v jednotlivých domácnostech, v nichž se nemohlo ocitnout více než několik desítek lidí současně. Nešlo o velké organizace, ale o malé skupinky, které byly ekklēsií2. Jakoby i zde na úrovni církevní organizace platilo, že „kdo by se chtěl mezi vámi stát velkým, bude vaším služebníkem“ (Mt 20,26). I na způsobu, jakým se mluví o církvi, čili jedním názvem používaným pro sbory bez ohledu na jejich místo, velikost nebo zasloužilost, tedy vidíme Ježíšovo převrácení světského přístupu k hierarchii. Církví je v Novém zákoně nazýváno i malé domácí společenství, v podstatě skupinka (např. Ř 16,5; Kol 4,15; Fm 1,2). Z toho vyplývá, že církev není totální souhrn místních sborů, ale že každý sbor těch, kdo se schází v Ježíšově jménu (Mt 18,20), je církví ve své plné vážnosti3. Podobně i dnes je skupinka věřících v nemenší vážnosti před Bohem než velká církevní organizace.
Základ církve v nové smlouvě
Co tedy ekklēsii zakládá?
Zjevně to není příslušnost k organizační struktuře, velikost ani způsob správy, ale právě to, že jde o církev Boží v Kristu Ježíši (1Te 2,14). Je to setkání, které se v Pánově jménu svolává a kde se na Pána pamatuje. Toto základní zjištění má nesmírné dopady na porozumění církvi a jejímu poslání:
Ústavou církve je Kristova nová smlouva. V ní spočívá i její současná legitimita, protože organizace jsou udržovány svou ústavou. Bez Kristovy nové smlouvy lze hovořit o zajímavé, třeba i obecně prospěšné organizaci, avšak nebude to církev Kristova.
Autorita v církvi je svázána se svědectvím o Kristu, protože pouze slovo o Kristu má v církvi význam. Jiná slova mohou mít zajímavý obsah, avšak nakolik nenesou poselství kříže, natolik postrádají v církvi váhu a jsou přinejlepším neškodná.
Poslání církve je totožné s posláním Kristovým a nadějí církve je Kristův návrat. Má-li nová smlouva zaslíbení, je úkolem církve s nadějí vyhlížet jejich naplnění, s vděčností přijímat závdavky tohoto naplnění (Ef 1,13n) a podílet se na naplnění těchto zaslíbení poslušností Pánu (Mt 28,18nn).
Církev je tedy společenstvím lidí, kteří mají účast na Kristově nové smlouvě. Je to společenství Kristovo. Udržování církve vychází z tohoto ústavního smluvního poměru, z Kristovy nové smlouvy. Proto je církev také pokračováním starozákonního Božího lidu a přejímá jeho zaslíbení. Právě jako Izrael měl chrám, má ho i církev. Tímto chrámem je společenství věřících. Církev má také přicházejícího Krále (Zj 22,20), zaslíbenou zemi v nebi a Hospodinův zákon lásky (např. Ř 13,10). Nová smlouva je zpečetěná Kristovou krví prolitou na kříži za naše hříchy. Tam se Bůh ponížil až na smrt (Fp 2,6-11), tam byl Boží požadavek spravedlnosti usmířen, tam byl náš dlužní úpis přibit s Kristem na kříž (Kol 2,14) a tam spočívá naše naděje na nové stvoření.
Jak nová smlouva zakládá církev?
V Bibli vidíme několik smluv, které Pán Bůh s lidmi uzavřel, aby jimi upravil svůj vztah k člověku a vztahy mezi lidmi. Počet smluv a jejich přesné definice bývají předmětem diskuse, ale často se hovoří o smlouvě s Adamem, Noem, Abrahamem, Mojžíšem a Davidem. Každá smlouva měla svého prostředníka, své podmínky, svá zaslíbení a vztahovala se na určitou komunitu. V Novém zákoně vidíme, že Kristova nová smlouva je především naplněním všech předchozích biblických smluv:
Kristus je druhý Adam (Ř 5,14), a tak je v něm otevřena možnost nového lidství.
Kristus je zachránce světa jako Noe (1Pt 3,18-22; Mt 24,38n; 2Pt 2,5; Ř 6,3), a proto v něm spočívá záchrana před zkázou tohoto světa.
Kristus je syn Abrahamův (Ga 3,16.29; Mt 1,1), pročež právě v něm se sdružuje rodina víry.
Kristus je prorok jako Mojžíš (Sk 3,22-26; Dt 18,15) a Velekněz naplňující Boží spravedlnost (Ř 3,25n; Žd 9,11n; srov. J 1,29). Vyvádí svůj lid z otroctví, oroduje za něj před Bohem a vede jej do zaslíbené Země.
Kristus je král z rodu Davidova (Ř 1,3; Lk 3,31; Mt 1,1.6), Mesiáš-Král (Mk 14,62), jemuž je dána veškerá moc (Mt 28,18), vládce králů země (Zj 1,5), aby soudil svět a odděloval ovce od kozlů (Mt 25,31nn).
V každé smlouvě tedy figuruje smluvní komunita, která za určitých podmínek směřuje ke smluvnímu zaslíbení. Proto pokud je nová smlouva naplněním všech předchozích (nebo spíše jejich nebeským vzorem, protože Kristus byl vyvolen před založením světa; srov. 1Pt 1,20n; Ef 1,4), pak se v nové smlouvě nutně zakládá společenství těch, kdo mají na této smlouvě účast, řídí se jejími podmínkami a přijímají její zaslíbení.
Okamžikem vzniku církve je z tohoto hlediska Ježíšova smrt na kříži. Právě tehdy vstoupila nová smlouva v platnost, protože „závěť je platná jen po mrtvých“ (Žd 9,15-18). Již od této chvíle můžeme hovořit o církvi v plném smyslu slova, protože každý, kdo se ke Kristově smrti sám hlásí, má na ní podíl a potom i na Kristově vzkříšení. To se může hypoteticky vztahovat na zločince, který na kříži do Ježíše vložil naději (Lk 23,42) nebo na setníka, který jako první rozeznal, že Ježíš je Boží Syn (Mk 15,39). V tomto smyslu byli církví učedníci, kteří viděli vzkříšeného Krista a na základě toho dostali pravomoc odpouštět hříchy (J 20,21nn).
Okamžikem výkonu závěti, čili eschatologického nastolení nové smlouvy, je však událost Letnic, kdy učedníci dostávají Ducha svatého, který vlévá do církve a jejího svědectví moc vzkříšení. Proto platí, že kříž bez Letnic není dobrou zprávou a Letnice bez kříže nejsou zprávou o Kristu. To první je potrat, to druhé je podvrh. Komunita nové smlouvy přijímá ve Skutcích obojí a teprve ve Skutcích 5,11 je jako církev pojmenována, když je předtím popsána přísná Boží moc, radostná a mocná služba evangelia a rovnostářská, modlící se církev.
Vztah mezi křížem a Letnicemi ukazuje na vztah mezi právním základem a misijním úkolem církve. Jednoduše řečeno, církev není definována abstraktně, ale tím, jak se konkrétně projevuje, co vyznává. Na jasných vyznáních je církev budována. Z tohoto hlediska je významná klasická pasáž o Petrově vyznání:
16 Šimon Petr odpověděl: „Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha.“ 17 Ježíš mu na to řekl: „Blahoslavený jsi, Šimone Bar-Jona, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj Otec, který je v nebesích. 18 A já ti pravím, že ty jsi Petr, a na té skále vybuduji svou církev a brány podsvětí ji nepřemohou. 19 A tobě dám klíče království Nebes, a cokoli svážeš na zemi, bude již svázáno v nebesích, a cokoli rozvážeš na zemi, bude již rozvázáno v nebesích.“ (Mt 16,16-19)
V této známé pasáži Ježíš reaguje na Petrovo vyznání a Ježíš mu za to přislibuje „klíče od království Nebes“. Ať už zde kráčí o osobu samotného Petra či nikoli, důležité je vyznání, na jehož základě Petr přijímá svůj duchovní status a na němž chce Ježíš svou církev budovat. Ježíš se na kříži stal „úhelným kamenem“ (Sk 4,11) stavby církve, jejímiž živými stavebními kameny jsme my jako její členové, když sloužíme Bohu (1Pt 2,5). Bez úhelného kamene nedávají další kladené kameny smysl tak jako bez kříže nedávají smysl Letnice. Máme-li se přidržet biblické metafory nové smlouvy jako závěti, můžeme říci, že Ježíšova smrt je okamžikem vzniku platosti závěti (Žd 9,15n) a Letnice jsou okamžikem výkonu závěti. Vyznání víry je pak tím, co ztotožňuje dědice závěti. Společenství těch, kdo mají se závětí co do činění, se nazývá ekklēsií – shromážděním. Tito shromáždění jsou svoláni zvěstí o Ježíšově smrti, jenž se k nim dostala dílem Ducha svatého.
Novozákonní metafory popisující církev
A přesto je církev tělesem, které je i pro novozákonní autory místy poměrně obtížné jasně definovat a proto se uchylují k řadě metafor, které mají jakoby popsat jednotlivé fazety církve. Důvodem náročnosti pro jasnou definici církve je její revoluční novost v kontextu judaismu prvního století. Uvědomme si, že první křesťané nechtěli původně zakládat novou organizaci. První církev byla známá jednoduše jako „Cesta“ (Sk 9,2; 19,9.23; 24,14.22), čili jako specifická odnož judaismu a dlužno podotknout, že i když organizačně a teologicky se v následujících dekádách vůči judaismu vymezila, svou totožnost s judaismem nikdy nepopřela, ačkoli mezi judaismem 1. stol. a církví nepanovalo přátelství.
Sebepochopení církve ještě dále zkomplikoval postup evangelia k pohanům, který se nečekaně ukázal jako nezadržitelný. Tyto významné otřesy způsobily, že církev musela radikálně přehodnotit řadu svých představ o svém společenství, jeho řádu a jeho úkolu. Církev se vnímá jako pokračování Božího lidu, které je sdruženo okolo zkušenosti vzkříšeného Krista. Čím více rostl odpor vůči Kristu a zájem o něj, tím více se právě ze samotné zkušenosti Krista stávalo přední kritérium církve. Jen pro přehled si novozákonní metafory pro církev uveďme:
Pavel popisuje církev jako tělo (1Kor 12; Ef 1,22n; Ko 1,18) složené z různých orgánů a končetin, které se mají doplňovat ve službě hlavě, jíž je Kristus.
Ježíš, Pavel a Jan hovoří o církvi i jako o nevěstě (Mt 25,1-13; Ef 5,23; Zj 19,7nn), která se těší na Krista – svého ženicha a spolu s Duchem svatým ho volá, očekává a připravuje se na Jeho příchod.
Církev bývá přirovnána i k vinné či olivové ratolesti (J 15,1; Ř 11,17). Vinným kmenem a kořenem olivy je Kristus. Z něj čerpáme duchovní požehnání, mimo něj se z nás naopak stávají plevy na spálení (Lk 3,17).
Pavel a Petr popisují církev jako chrám (Ef 2,20; 1Kor 3,11; 1Pt 2,5; srov. Žd 13,15), v němž jsme coby kněží služebníky nové smlouvy. Náš velekněz Ježíš právě vešel do svatyně svatých a my jsme v roli kněží, kteří vycházejí z chrámu k lidem, aby jim říkali, co Ježíš ve velesvatyni udělal a že se zase vrátí.
Jindy se o církvi hovoří jako o stádu (J 10,11; Sk 20,28; 1Pt 5,3). Pozemští pastýři musí stádo pást ochotně a dávat pozor i na sebe, protože pouze nejvyšší Pastýř za stádo zaplatil vlastní krví, položil život za ovce.
Nakonec je církev představena jako rodina (Ga 6,10; Ef 2,19; Ř 8,29; srov. Mt 12,49; 19,29). Členem rodiny se člověk stává v okamžiku znovuzrození, když přijme Ducha a stane se tak Božím dítětem (Ř 8,16). Boží rodina se v Novém zákoně neváže na pokrevní příbuznost, natož na členství ve sboru. Je to společenství těch, kdo přijali Ducha svatého, čímž se stírají původní kulturní, jazykové a všechny další bariéry (srov. Sk 2).
Metafory těla, nevěsty a ratolesti upravují vztah církve s Kristem, který je hlavou, ženichem a kmenem církve. Metafory rodiny a stáda upravují vztahy v rámci církve. Jsme stádem, které potřebuje obživu a ochranu. Nad stádem jsou ustanoveni pastýři, avšak pouze jeden z nich je dobrý Pastýř, co položil svůj život za ovce (J 10,11). Jsme rodinou, protože Ježíš je náš prvorozený bratr v novém stvoření (Ř 8,29). Metafora chrámu definuje úlohu církve. Jako královské kněžstvo (1Pt 2,9) vycházíme z chrámu, v jehož Velesvatyni spočívá Kristovo vykoupení (Ř 3,25; Žd 9,11n), abychom svědectví o Kristu (ano, právě to svědectví, které nás shromáždilo!), zprostředkovali vně chrámu. Při diskusi o metaforách si musíme uvědomít dvojí:
Žádná z těchto metafor nesmí převážit nad ostatními, protože každá platí pouze jako doplněk těch ostatních. Metaforický popis církve si vyžádala pestrost rané apoštolské církve. Tyto metafory se jen opatrně pokouší sdělit něco, co je v jádru velmi zvláštní, velmi autentické a jen těžko popsatelné tajemství.
Všechny uvedené metafory církve jsou kristocentrické. Je to Kristovo tělo, Kristova ratolest, Kristův chrám, Kristovo stádo a Kristova rodina.
Církev jako tajemství
Snad právě kvůli nesnadnosti definice někdy Ježíš a apoštolé hovoří o církvi jako o tajemství (mystérion). V Ježíšově podobenství o rozsévači, které je o rozmachu evangelia, Ježíš naznačuje, že klíčem je zde „tajemství království Nebes“ (Mt 13,11), které ovšem někteří židovští posluchači „hledíce neuvidí“ (v. 13). Pavel toto potvrzuje, když říká, že tajemství církve se týká i zatvrzení Izraele (Ř 11,25). V listech Efeským a Koloským pak Pavel píše, že je zvěstovatelem tohoto tajemství a že mu rozumí, jak bylo oznámeno apoštolům a prorokům (Ef 3,3n). Dle Pavla jde o tajemství, jehož podstata sahá k původnímu Božímu plánu s člověkem (Ef 3,9), uskutečněno je v Kristu a spočívá v něm zvláštní, nečekaná a rozmanitá Boží moudrost (v. 10n).
1 Z toho důvodu já, Pavel, vězeň Krista Ježíše pro vás pohany – 2 pokud jste vskutku slyšeli o správě Boží milosti, jež mi pro vás byla dána, 3 že mi bylo ve zjevení oznámeno tajemství, jak jsem o něm předem krátce napsal. 4 Z toho můžete při čtení poznat, že rozumím tajemství Kristovu, 5 které v jiných pokoleních nebylo lidem oznámeno tak, jak to nyní bylo Duchem zjeveno jeho svatým apoštolům a prorokům, 6 že totiž pohané jsou spoludědicové a údy téhož těla a spoluúčastníci toho zaslíbení v Kristu Ježíši skrze evangelium, 7 jehož služebníkem jsem se stal podle daru Boží milosti, která mi byla dána v souladu s působením jeho moci. 8 Mně, nejmenšímu ze všech svatých, byla dána tato milost, abych zvěstoval pohanům Kristovo nevystižitelné bohatství 9 a objasnil všem, jaká je správa toho tajemství od věků ukrytého v Bohu, jenž všechno stvořil. 10 Skrze církev se tak nyní má stát známou vládám a autoritám v nebesích přerozmanitá Boží moudrost, 11 podle odvěkého úmyslu, který uskutečnil v Kristu Ježíši, našem Pánu. (Ef 3,4-7; srov. Kol 1,24-28)
V čem přesně tajemství církve spočívá? V tom, že v novém stvoření, v tom novosmluvním, eschatologickém modu existence, který zde již působí, ale plně bude odhalen v budoucnu, Bůh činí nového člověka, když promíjí jeho hřích, ruší nepřátelství s Bohem a zahlazuje společenské rozdíly (Ef 2,15n; Kol 1,21-23). Předmětem tajemství církve je tedy „Kristus v nás, naděje slávy“ (Kol 1,27). Kristus v nás se projevuje vzájemnou láskou, v níž je každý nahlížen právě tak, jak ho nahlíží Kristus (Ga 3,28; Kol 3,11) a také tím, že jako tělo Kristovo jsme jím zvláště milováni jako Kristova nevěsta (Ef 5,32). I to je totiž součástí tajemství církve – tajemství lásky církve a Krista, kterému nebude rozumět nikdo než sami milenci. V poměru ke Kristu je církev Jeho tělo a nevěsta. Ve vnitřních poměrech je to sbor nových stvoření v Kristu, které dorůstají do jeho podoby jako Kristovy bratři a tudíž bratři jeden druhého (Ř 8,29).
Pavel je správce Božích tajemství (Ef 3,2; Kol 1,25) právě proto, že pochopil, že i „pohané jsou spoludědicové a údy téhož těla a spoluúčastníci toho zaslíbení v Kristu Ježíši skrze evangelium“ (Ef 3,6), čili že Božím skrytým záměrem vždy bylo umožnit všem lidem účast na Kristu. Rolí církve je tento záměr ozřejmit (Ef 3,10n), což je zásadní. Církevní pracovníci mají za úkol církev organizovat, spravovat, avšak jejich úloha je pouze pomocná. Tajemstvím církve je totiž „Kristus v nás, naděje slávy“ (Kol 1,27). Obsahem této naděje není výtečná bohoslužba, pevné zdraví, finanční zaopatření nebo pozemská moc a sláva. Obsahem té naděje není ani nic tak bohulibého jako nová modlitebna či misijní úsilí samo o sobě. Tou nadějí je, že se v tomto padlém světě v nás, nehodných lidech, zjeví Kristus. Nic menšího než tato nevídaná, záhadná a úžasná věc! Je to tedy sama církev, společenství věřících, kdo ztělesňuje Boží záměr zjevený v Kristu, že účastí na Kristu se stáváme končetinami těla, kněžími v chrámu, nevěstou, členy stáda, ratolestmi a rodinou.
Církev jako chrám v Duchu
K otázce církevní správy a poslání církve přistoupíme rozvinutím metafory chrámu, která reguluje vnitřní poměry v církvi a otázku vztahu církve k vnějšímu světu. Jako chrám Ducha svatého se někdy označuje tělo jednotlivého věřícího (1Kor 6,19), často ale také církev. Toto Pavel uvádí, aby varoval před poškozováním obecenství církve (1Kor 3,16n) a aby varoval před modlářstvím (2Kor 6,16). Církev přeci buduje Bůh (1Kor 3,6n). Základem církve jsou apoštolé a proroci, úhelným kamenem Kristus (Ef 2,20). On je rovněž klenbovým svorníkem (v. 21) a celá církev dohromady je „Boží příbytek v Duchu“ (Ef 2,22; ČSP). V tomto Božím příbytku my jsme živé kameny a zároveň kněžstvo, které má za úkol přinášet duchovní oběti příjemné Bohu skrze Ježíše Krista (1Pt 2,5). Tedy ne budova, ale jednotliví věřící společně, jsou chrámem Božím (srov. Sk 7,48; 17,24).
Ve Starém zákoně byl Mojžíšův svatostánek a Šalomounův chrám při dokončení naplněn Boží slávou (šekínou), která představovala reálnou Boží přítomnost (Ex 40,34n; 1Kr 8,10n; 2Par 5,13n; 7,1n – oheň z nebe). (Boží přítomnost a Boží Duch jsou ve Starém zákoně dávány do souvislosti či ztotožněny. Srov. Ž 51,13; 139,7.) V Novém zákoně se toto symbolicky naplnilo na den Letnic, když sestoupil Duch svatý (Sk 2). Tehdy došlo, jak jsme uvedli výše, k naplnění platné závěti. Tento obraz církve má několik zásadních implikací.
Výzva k duchovnímu životu (Ř 12,1). Duch svatý ke člověku přichází jako ten, kdo zvěstuje všeobecnou Boží milost (Tt 2,11) a také jako ten, kdo usvědčuje z nevíry v Krista (J 16,8nn). Jakmile člověk uvěří, spoléhá se tím na věrnost Ježíše Krista, která spočívá v tom, že Ježíšova oběť na kříži přináší ospravedlnění před Bohem (J 3,14n). V tom okamžiku se dotyčný stává bratrem v Kristu (Ř 8,29), v tom okamžiku je znovuzrozen z Ducha (J 3,5n). Bůh ho přijímá za syna, což je dosvědčeno Duchem v nitru věřícího (Ř 8,15). Z toho vyplývá pověření k posvěcenému duchovnímu životu (Ř 6,19), který je celý bohoslužbou (Ř 12,1n). Bůh nyní dává chtění i činění (Fp 2,13). Nezdrženlivost je nepřípustná (1Kor 6,9nn.15-20).
Obecenstvívšech věřících (koinōnia). Všichni jsme dostali napít z jednoho Ducha (1Kor 12,13; srov. J 4,14), protože jsme údy téhož těla, v němž Kristus je hlavou a není rozdělen (1Kor 1,13). Je zde společenství Ducha (2Kor 13,13n; Ef 4,3; Fp 1,27), jehož hlavním pravidlem je Kristův příklad (Fp 2,1 a dále). Obecenství všech věřících je naplněno ve Večeři Páně. Jeho základními znaky je rovnost, otevřenost, dobrá vůle jedněch k druhým.
Kněžství všech věřících. Pokud platí, že místní sbor je Boží chrám, který buduje Bůh a že Kristus je náš Velekněz (Žd 4,14n) a že naším úkolem je zprostředkovat Boha lidu vně (Lv 8-9), potom z toho vyplývá, že ve službě jsou si kněží rovni. Nad nimi je pouze Kristus. Kněží mohou mít různé funkce v církvi dle svých obdarování a zralosti, ale nikdo z nich není zvláštním způsobem více předurčen k bližšímu vztahu s Bohem nebo snazšímu přístupu k Božím milostem. Pozor však, ve Starém zákoně Bůh i trestal, pokud ve svém úkolu zprostředkovat jej kněží selhali (Lv 10).
Prorocká služba všech věřících. Různí věřící dostávají různé dary, které se navzájem potřebují (1Kor 12,7.21). Tyto dary mohou mít různou prestiž, ale musí vystupovat ve vzájemné symbióze. V principu máme jako věřící k darům Ducha a k prorocké službě všichni stejný přístup.
Naděje všech věřících. Pavel na třech místech označuje Ducha svatého jako „závdavek“ (arrabōn v 2Kor 1,22; 5,5; Ef 1,13n) a na mnoha dalších místech o něm hovoří jako o čemsi přijatém, jako o první splátce Božího království (Ř 8,15nn; 14,17; 1Kor 6,9nn; 15,42-50; Ga 4,6n). Organizace církve je podobně jako duchovní dary zábleskem Boží milosti z eschatologického horizontu. Je to pozemské už toho budoucího ještě ne, které nastane, až Kristus shromáždí svou církev ze všech národů do svého shromáždění (ekklēsie) a bude s ní vládnout. Podstata církve je tedy opět hluboce eschatologická. Ježíš je přítomen uprostřed těch, kdo jsou shromážděni v jeho jménu (Mt 18,20), avšak jeho přítomnost je v zaslíbení.
Z výše uvedeného vyplývá demokratická povaha církve. V nové smlouvě jsme si před Bohem všichni rovni. Je jeden Duch, jedno obecenství, všichni mohou prorokovat, všichni jsou kněžstvem a všichni mají stejnou naději.
Služebnosti, autorita a pořádek v místním sboru
Ústředním měřítkem pro funkci církevních služebností a autoritu církevní kázně je výše popsaná ústava církve, čili nová smlouva v Kristu. Pouze ta je zárukou identity církve a z ní vychází jakákoli autorita. Autorita jednotlivce tedy vychází právě a pouze z jeho svědectví o Kristu jako o prostředníku nové smlouvy. Známost Krista byla kritériem pro výběr apoštola po Jidášovi (Sk 1,21n) a byla i důkazem, který o svém apoštolství předkládal Pavel (Ga 1,15-20). Pavel své apoštolství neprokazoval duchovními zkušenostmi, jichž neměl nedostatek (2Kor 12,1-6), ale svědectvím o svém setkání s Kristem a o přijetí evangelia přímo od Něj. Pavlovo poněkud troufalé tvrzení můžeme pochopitelně rozsuzovat podle stejných měřítek, o které se ono samo opírá. Důležité je, že pouze svědectví o Kristu má v církvi autoritu. Status, subjektivní duchovní prožitky, vzdělání nebo rétorické schopnosti, mohou být zajímavým doplňkem, ale vedle známosti Krista nemají váhu, protože pouze ten, kdo Krista zná, může o něm svědčit tak, aby ho jiný mohl vyznávat.
Než přikročíme k diskusi o služebnostech, musíme zdůraznit, že právě svědectví o Kristu je měřítkem autority a nikoli duchovní prožitky. Svědectví o Kristu je také jediným vodítkem k církevní kázni. V Duchu Božím nelze proklínat, jedině vyznávat Ježíše jako Pána (1Kor 12,3). Samozřejmě, vyznávání Ježíše jako Pána v Duchu svatém vyžaduje, aby v církvi platil pořádek (1Kor 14). Ten pak může být vymáhán, ale pouze do té míry, do jaké jde o pořádek ve svědčení o Kristu.
Ještě jinak řečeno, církevní autorita nemá jiný mandát pro výkon církevní kázně, než Kristovo svědectví. Jakmile se autorita při výkonu kázně Kristova svědectví nedrží, je to špatný správce a násilník (Mt 24,45-51). Toto platí i pro níže popsané služebnosti. Legitimita církevních úřadů a sluřebností a jejich autorita v církvi spočívá v jejich svědectví o Kristu. Je to proto, že jeden Duch církev ustavuje (1Kor 12,13) na základě tohoto svědectví (1Kor 12,3). Je proto omylem třídit církevní autority dle duchovních prožitků, protože hlavním kritériem je jejich svědectví o Kristu.
I Pavel, ačkoli měl pneumatických prožitků požehnaně a měl se čím chlubit (2Kor 12,1-12), pokládal za hlavní kritérium upřímnou a čistou oddanost Kristu (2Kor 11,3n). Ve 2. Korintským se Pavel nechce chlubit duchovními prožitky a v Galatským se nechce chlubit příslušností k některému z apoštolů (Ga 1,11n), protože to hlavní není duchovní zkušenost, ani příslušnost k jiné církevní autoritě, ale jádro zvěsti o Kristu. Tato zvěst je doprovázena závdavky Ducha, avšak v samotných charismatických jevech nespočívá. Proto nemůžeme posuzovat legitimitu služebníka dle jeho organizační příslušnosti či dle jeho charismatických prožitků, ale dle zvěsti, kterou přináší.
Klíčovým principem autority a pořádku v církvi je jednota. Nejde však o jednotu v přijetí vize místního vedoucího nebo jinak místně-politicky podmíněnou jednotu. Křesťanská jednota spočívá v jednotě Ducha, když každý člen těla ví a vyznává, že:
4 Je jedno tělo a jeden Duch, jakož jste byli i povoláni v jedné naději svého povolání; 5 jeden Pán, jedna víra, jeden křest; 6 jeden Bůh a Otec všech, ten nade všemi, skrze všechny a ve všech nás. (Ef 4,4nn; srov 1Kor 12,4nn)
V tomto kontextu jednoty se jitří duchovní dary, z nichž některé jsou zvláště potřebné pro údržbu a rozvoj církve. Z funkčních darů zvláště pojednáme o pateru služebností z Efeským 4,11.
Apoštolé
Apoštol (apostoloi; srov. 1Kor 12,28n; Ef 4,11)) znamená „poslaný“ či „pověřený“. Za tímto termínem se skrývá důraz na osobu a autoritu toho, kdo posílá či pověřuje, čili osobu a autoritu Kristovu. Apoštol reprezentuje toho, kdo jej posílá a pouze do té míry je apoštolem, do jaké tak činí. Termín apoštol vidíme již v Ježíšově službě při vyvolení dvanácti (Mt 10,1-2). Učedníci jsou apoštoly od chvíle, kdy jsou Ježíšem vysláni. Apoštol je tedy člověk vyslaný k působení v určité komunitě, aby této komunitě sdělil evangelium a postaral se o její začlenění do celku církve. To byla kupříkladu úloha Petra a Jana v 8. kapitole Skutků, kdy evangelista Filip byl úspěšným evangelistou, avšak ne apoštolem a teprve apoštolé měli autoritu potvrdit zahrnutí Samařanů do církve. Pavel byl apoštolem pohanů právě proto, že se zasazoval o jejich začlenění do církve.
Existují apoštolé dnes? I když dnes již neexistují apoštolé v původním smyslu slova, kteří by pamatovali Ježíšovu pozemskou službu, v pavlovském smyslu apoštolé dnes existovat mohou. Jsou to lidé, kteří jsou Bohem posláni, aby vytvářeli společenství církve, kontextualizovali evangelium a začleňovali do církve nové komunity. Je těžké nevidět v této definici překryv se soudobou představou misionáře. Misionáři mohou mít různé specializace, ale obecně platí, že misionář je vyslán, aby kontextualizoval evangelium pro ne-církevní komunitu a začlenil ji do těla Kristova. Misionář je tedy apoštol.
Proroci
Proroci (profētai, srov. 1Kor 12,10,28n; 14,1-6.22.29-32.39) jsou často uváděni hned vedle apoštolů (1Kor 12,28n; Ef 2,20; 3,5; 4,11; Zj 18,20). Dle Palmy je v 1Kor 14 termín proroctví a zjevení (14,6.26.30) používán zaměnitelně4. Někteří pokládají prorokování za kázání. A vskutku, kázání může být prorocké „k budování, povzbuzení a útěše“ (1Kor 14,3). Podstatou proroctví, jak ho vidíme v Novém zákoně, je zjevená formativní řeč. Není to pouze kázání, stejně jako nejde o pouhé zjevení nových informací, byť je nepochybné, že Duch svatý odhaluje v proroctvích i tajemství (J 16,13; 1Kor 14,25).
Pokud jde o vztah proroctví a kázání, neměli bychom podceňovat zjevující sílu samotného Písma (Žd 4,12). Samo Písmo v kázání může působit na posluchače prorocky a rozsuzovat jejich nitro tak, že si řeknou „vskutku je mezi vámi Bůh“ (1Kor 14,25). Kázání tedy může být prorocké, ale proroctví není pouze kázání. Proroctví však není ani pouze „slovo od Pána“ od jednotlivce k jednotlivci či skupině. Může to tak být, ale proroctví je více. V principu je proroctví formativní řeč ukazující do budoucnosti. Proroctví může být předpovědí určité události, ale může jít také o vyjevení určité cesty vpřed, odhalení Božího záměru pro určitou současnou věc nebo skupinu osob.
Apoštolská služba potřebuje prorockou, protože prorocká podněcuje v komunitě, kterou chce apoštol začlenit do církve, pozitivní představu o budoucnosti. Prorok ukazuje cestu, apoštol vede. Řečeno moderní hantýrkou, prorok je veřejný intelektuál, inspirátor, vizionář. Apoštol je misionář, který svou organizací udržuje směr.
Učitelé
Učitelé (didaskalous, 1Kor 12,28n; Ef 4,11; Ř 12,7) jsou vedle apoštolů a proroků třetí služebností, která je v různých seznamech duchovních darů nejhojněji zastoupena. Jako třetí je uvedena v 1Kor 12,28, což může být seznam tří jádrových služebností. Apoštolství, proroctví a učitelství jsou možná nejvýraznější duchovní dary (Ef 4,11; 1Kor 12,28). Prorok inspiruje a hledí do budoucnosti, apoštol začleňuje do církve a učitel naplňuje jejich práci konkrétním obsahem. Je to učitel, kdo rozlišuje duchy a učitel, kdo formuluje zvěst o Kristu.
Co je obsahem vyučování? Především slovo o Kristu, podložené Starým zákonem a živým svědectvím (1Kor 10,11). V Nové zákoně se na učitelství klade nesmírný důraz:
Sám sebe Pavel označuje za „učitele pohanů ve víře a v pravdě“ (2Tm 2,7; 1,11) a tak i ideální biskup měl být „schopný učit“ (1Tm 3,2). Timoteus pak neměl nikomu dovolit „učit odchylným naukám“ (1Tm 1,3), ale měl učit a ochraňovat pověst učení (4,6.11.13.16; 6,1). A nejen to. Timoteus měl učit tak, aby se jeho žáci sami stali učiteli (2Tm 2,2; srov. Žd 5,12). Timoteus se měl vyhýbat bezbožným řečem proto, aby se cizí učení nešířilo „jako rakovina“ (2Tm 2,16). Ideální služebník totiž „má být laskavý ke všem, schopný učit a být trpělivý“ (2Tm 2,24). Zlí učitelé „vnikají do domů“ a „nemohou dojít poznání pravdy“ (3,6.8), Timoteus však „sledoval Pavlovo učení“ (3,10) a měl „setrvávat v tom, čemu se naučil“ (3,14) a spoléhat se na Písmo, které je „dobré k učení, k usvědčování, k nápravě, k výchově ve spravedlnosti“ (3,16) a které se má říkat „vhod či nevhod“ (4,2).
V listu Titovi Pavel opět klade na učení velký důraz. Dle Pavla měl být biskup „pevný ve slovech pravé nauky, aby byl schopen jak povzbuzovat ve zdravém učení, tak usvědčovat odpůrce“ (Tit 1,9). Učení mělo být „nezkažené, důvěryhodné, zdravé a nepochybné slovo“ (2,7n) a Titus mu měl učit „neochvějně“ (3,8). Jako takové pak stojí v protikladu vůči učení těch, kdo „pro hanebný zisk učí tomu, co se nepatří, a rozvracejí tím celé rodiny“ (1,11).
Autor listu Židům předpokládal, že se všichni jeho adresáti stanou učiteli (Žd 5,12) a že mají své naučení prohlubovat (6,1n).
Jan ve svém druhém listu nepřímo vyžaduje znalost „učení Kristova“, které mělo být metrem pro posouzení jiných učení (2J 1,9n). Toto učení pochází od Boha, jak dosvědčil Ježíš (J 7,16n).
Apoštolský, prorocký a učitelský dar, toť taková trojnožka, která zaručuje stabilitu. Jakmile o jednu z těchto opor přijde, církev se může začít hroutit. Apoštolství (misijní práce) je základem, protože sdružuje komunitu, oslovuje ji, buduje vztahy a seznamuje lidi se základními pravdami evangelia. Prorocká služba rozněcuje v lidech Ducha, dává jim vidění budoucnosti pro ně samotné a pro celou církev, pojmenovává věci pravými jmény. Učitelská služba ukotvuje komunitu v učení apoštolů a proroků, kteří tu už byli. Zajišťuje kontinuitu.
Proroctví podněcuje konstruktivní představu o světě a o nás samotných. Vyučování nás ukotvuje v jádru křesťanství a tím zachovává konstruktivní představu o světě a o nás samotných. V jistém smyslu by mělo platit, že v osobě učitele se proroctví a vyučování spojuje, takže prorok, který se nedrží učení, je špatný prorok a učitel, který neučí prorocky, je špatný učitel5.
Pastýři
Pastýři (poimenes, Ef 4,11) jsou jiným slovem „strážci, ochránci, vůdci“. Předobrazem pastýře je Ježíš (J 10,11). Dá se tedy říct, že Duch svatý jako Duch Kristův zmocňuje některé jednotlivce, aby se i oni stali dobrými pastýři a dobře vedli stádo.
I když v našem prostředí je termín „pastor“ poměrně běžný, v Novém zákoně ho nacházíme jako duchovní služebnost pouze v Ef 4,11. Pouze zde se slovo poimēn používá pro označení jednotlivce, který toto obdržel jako duchovní službu. Obecně lze ale pastýře pokládat za presbytery – „starší církve“ (Sk 20,17,28-29; 1Pt 5,1-2) nebo za dohlížitele (biskupy, Sk 20,28).
Pastýřská služba zahrnuje pečlivou, pozornou, starostlivou, trpělivou péči o jednotlivce v místní církvi. Nepochybně souvisí s darem učení. Místní biskup musí být schopný učit (1Tm 3,2). Může být dán do souvislosti s darem správy či vedení. Obecně ale dlužno podotknout, že Nový zákon nepokládá pastýře za někoho, kdo jako jediný stojí v čele místního sboru. To je představa, která se vyvinula až ve druhém století.
Evangelisté
Evangelista (euangelistai; srov. Sk 21,8; Ef 4,11; 2Tm 4,5) je zaměřen na nevěřící. Dá se říci, že evangelista je jako prorok, který oslovuje nevěřící, aby poznali, kde je Bůh (1Kor 14,25). Příkladem evangelisty je Filip. Je to člověk, který jde a zvěstuje evangelium různými způsoby a v různém kontextu.
Misijní poslání církve
18 Ježíš přistoupil a promluvil k nim: „Byla mi dána veškerá pravomoc na nebi i na zemi. 19 Jděte tedy a čiňte učedníky ze všech národů, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha Svatého 20 a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všechny dny až do skonání tohoto věku. Amen.“ (Mt 28,18nn)
Základ pro misii
Je-li ústavou církve nová smlouva, váže-li se členství ve smluvním lidu na svědectví o Kristu, pak je poslání církve totožné s posláním Kristovým. Kristovo Velké poslání je příkazem, který přímo vyplývá ze samotné podstaty církve a bývalo by platilo i kdybychom jej v Bibli nenalezli. Jako apoštolům nám Ježíš říká „jděte tedy“. Pastýřům říká „čiňte učedníky“. Učitelům přikazuje „učte je zachovávat“. Prorokům říká „já jsem s vámi až do skonání věku“ a evangelistům „byla mi dána veškerá pravomoc“.
Misijní úsilí církve vyplývá z její podstaty. Z toho usuzuji, že církev nemusí vyvíjet misijní snahu jako zvláštní aktivitu, protože pokud je církví, již misijně působí. Tak je to i na rovině jednotlivce. Jsem-li ztotožněn s Kristem, pak i můj postoj k ostatním je kristovský. Láska k bližním bez rozdílu, úsilí o záchranu ztracených, dobročinnost a především sdělování evangelia, jsou vlastnosti a činnosti Krista. Jsem-li s ním ztotožněn ve smrti a vzkříšení, musím s ním být ztotožněn i v jeho pozemské činnosti. Tento princip má i opačnou stranu mince: Má mise spočívá pouze v úkolu Kristově a v ničem jiném. Neopírá se o imperiální ideologii, nepořádá křížové výpravy a neslouží organizaci. Pokud se z misie stane cíl spíše než způsob života víry, je potřeba ji odmítnout, protože hrozí, že misie pro misii a nikoli Kristus sám bude jádrem naší zvěsti.
Na druhou stranu musíme varovat před leností a protimisijním cynismem. Církev, která není v jádru misijní, nenaplňuje velké poslání. Můžeme hovořit o misijních metodách, destinacích, o přípravě misionářů a podobně, avšak misie jako naplnění Velkého poslání vyplývá z podstaty naděje církve a tudíž i z nové smlouvy, která nás vyvádí „ven za tábor“ (Žd 13,13), protože v tomto světě nemáme stání, vyhlížíme svět budoucí a chceme se na tomto budoucím světě s Kristem podílet.
Praktické otázky misie
Kdo je misionář?
Jak bylo naznačeno výše, dnešní termín misionář má nejblíže k novozákonnímu pojmu apoštol. Být na misii znamená být vyslaný za účelem začlenění nových komunit do církve. Z hlediska této definice apoštola můžeme jeho působnost ztotožnit s misionářem.
Významnými novozákonními misionáři byli bezpochyby Pavel a Barnabáš. Před vysláním na jejich misijní cestu se o nich hovoří jako o „prorocích a učitelích“ (Sk 13,1), nikoli jako o apoštolech. Teprve na misijním poli se o nich hovoří jako o apoštolech (Sk 14,4.14).
Kam na misii?
Podrobné principy výběru misijních destinací nemůžeme krátce zhodnotit. Dnešní doba poskytuje možnost rychlého a pohodlného cestování. Ze světa se stává digitálně propojená globální vesnice. Přesto krátce uveďme tyto zřejmé novozákonní principy:
Apoštol nikdy nemusel překonávat jazykovou bariéru. Díky výbojům Alexandra Velikého ve 4. stol. př. Kr. bylo celé Středomoří a Blízký Východ oblastí, v níž se hovořilo řecky. Pavel, rodák z Tarsu, ovládal řečtinu přinejmenším jako jazyk obchodu a všeobecného vzdělání.
Apoštol byl schopen se sám uživit prací v místě své destinace (1Kor 4,11n; 9,18; 1Te 2,9).
Apoštol vždy začínal ve svém kraji. Cílem první misijní cesty byl Kypr jako Barnabášovo rodiště (Sk 4,36; 13,4) a pak Pamfýlie a Galácie, což byly provincie sousedící s Pavlovou rodnou Kylikií (Sk 13,13n; 22,3).
Apoštol nechával místnímu sboru nejvyšší možnou míru samosprávy (Sk 14,23).
Apoštol či evangelista směřoval do společenských center. Petr vedl církev v Jeruzalémě (Sk 2), Filip mířil do Samaří (Sk 8,5), Pavel si vybíral významná města a směřoval do Říma (Sk 23,11).
Zmocněná misie
Jedním ze všeobecně uznávaných důsledků křtu Duchem svatým je zmocnění ke službě. Křest Duchem má jednotlivce zmocnit k tomu, aby se stal Ježíšovým svědkem. V letničním podvědomí je toto ospravedlněno veršem Skutky 1,8 („…budete i svědky…“). Proto například John V. York v knize Misie ve věku Ducha píše:
Ačkoli hledání Boha je celoživotním úkolem, věřící musí prožít pokořující, ale zmocňující zkušenost křtu v Duchu svatém. Selhat v tomto bodě znamená ustoupit z moci, která jediná může dostatečně čelit všem výzvám plynoucím z Kristova mandátu. Když působení misionářů vychází z čehokoli menšího, než je přetékající zkušenost křtu v Duchu svatém, církev slábne a její konečné výsledky jsou neuspokojivé6.
V příbězích knihy Skutků se pak jako o svědcích vskutku hovoří o učednících (1,8.22; 2,32; 3,15; 5,32; 10,39.41; 13,31) a zvláště o Štěpánovi (22,20) a o Pavlovi (22,15; 26,16)7. V Novém zákoně se termíny „Duch svatý“ a „moc“ (dynamis) často používají zaměnitelně (např. Lk 1,35; 4,14; Sk 10,38; Ř 15,19; 1Kor 2,4; 1Tes 1,5). Zvláště v knize Skutků vidíme, že zázraky Duch svatý působil tam, kde docházelo k významným posunům na misijním poli8:
Modlitba v jazycích (2,4; 10,46; 19,6)
Proroctví (11,27-28, Agabos a spol.; 13,1-2, proroci v Antiochii; 21,4, učedníci v Týru; 21,11, Agabos)
Slovo poznání a rozeznání duchů v příhodě s Ananiášem a Safirou (5,3-4)
Slovo moudrosti před sanhedrinem (4,8-13) a na Jeruzalémském koncilu (15,28).
Všeobecná vyjádření o uzdraveních a zázracích (2,43, apoštolé; 5,15-16, Petrův stín; 6,8, Štěpán; 8,6-8, Filip; 14,3 a 15,12, Barnabáš a Pavel; 19,11- 12 and 28,9, Pavel).
Uzdravení (3,1-10, chromý u krásné brány; 9,33-35, Eneáš; 14,8-10, chromý muž v Lystře; 28,3-5, Pavel a had; 28,8, Publiův otec)
Z toho můžeme usoudit, že právě když se církev chopí misijního úkolu, který vyplývá z její podstaty v nové smlouvě, uvolní se rovněž moc, která z nové smlouvy také vyplývá.
Závěr
Církev je chápána jako Kristovo tělo a Boží lid založený na Nové smlouvě, jejíž platnost byla zpečetěna Kristovou obětí na kříži a jejíž moc byla uvolněna sesláním Ducha svatého o Letnicích. Základem církve a veškeré autority v ní je svědectví o Kristu. Nový zákon popisuje církev pomocí různých metafor (tělo, ratolest, nevěsta, chrám, stádo, rodina atd.), které zdůrazňují její kristocentrickou povahu a vnitřní vztahy, přičemž podstata církve je „tajemstvím Kristovým“.
Toto tajemství spočívá ve společenství nového stvoření, kde jsou stírány všechny rozdíly a kde Bůh přebývá v Duchu svatém. Církev, ať už místní či univerzální, je společenstvím rovných, povolaných ke svatosti a společnému kněžství. Pro její budování a růst jsou dány duchovní dary a služebnosti (apoštolé, proroci, učitelé, pastýři, evangelisté). Ze samotné podstaty církve vyplývá její misijní poslání – činit učedníky ze všech národů, což není jen aktivita, ale přirozený projev života víry, zmocněný Duchem svatým.
Je několik otázek, které by stály za další rozpracování. Zejména jsou to tyto tři sousedící otázky:
Jaká je ideální forma správy církve? Presbyterní, kongregační, episkopální, nebo ještě jiná?
Proč Pavel píše, že se skrze církev má Boží moudrost ozřejmit „vládám a autoritám“ (Ef 3,10)?
Jaký je rozdíl mezi výše popsanými služebnostmi z Efeským 4,11 a funkcemi v církvi?
Tyto otázky se týkají politického rozměru církve. Rád bych o nich pojednal ve svém příspěvku na sympoziu v lednu 2026.
Poznámky pod čarou
K. L. Schmidt, heslo ἐκκλησία in Theological Dictionary of the New Testament, vol. 3, s. 503. ↩︎
Schmidt, s. 506. „Každá komunita, jakkoli malá, představuje souhrn komunity církve“. ↩︎
