V této kapitole se budeme věnovat Božímu uzdravení. Spíše než motivací je tato kapitola pokusem o vsazení doktríny o Božím uzdravení do kontextu eschatologického chápání, jímž se tato série vyznačuje, čili do jakéhosi náčrtu letniční teologie naděje. Vyznání Světového společenství AoG k uzdravení ve stručném článku 5 říká:

BOŽÍ UZDRAVENÍ
Věříme, že osvobození od nemoci je zajištěno smířením a je výsadou všech věřících (Izaiáš 53,4-5; Matouš 8,16-17; Jakub 5,14-16).

Nečekané, resp. zázračné uzdravení z nemoci, je součástí běžné křesťanské zkušenosti i biblického svědectví. Dokonalé fyzické zdraví a hmotné zajištění je beze sporu součástí Božích zaslíbení (Zj 21,4), které se v současnosti setkává s realitou fyzické smrti každého člověka. Otázka současného působení Boží uzdravující moci je tedy ukázkovou studií eschatologického podmínění Božích zaslíbení. Boží zaslíbení k nám prosakují z budoucího Božího verdiktu na světem, který se nám otevírá okamžikem Kristova kříže. Právě tam je odsouzen hřích a s ním i bolest a nemoc, která je důsledkem hříchu. V tomto smyslu je Kristovo dílo spásy zárukou uzdravení, avšak pouze v eschatologickém smyslu, protože na kříži je Bůh nikoli viditelný, ale skrytý¹. Jestliže trpící Bůh nesl na kříži bolest smrti za celý svět, vyplývá z toho, že i křesťan, ačkoli již není toutéž bolestí kříže postižen, nalézá Boha i skrze vlastní nemoc a smrt, protože právě jako se duchovně ztotožňuje s Kristem ve smrti, aby s ním dosáhl vzkříšení z mrtvých, musí v Kristu i fyzicky umírat. Tento závěr nijak nebrání apelu na modlitbu za uzdravení, protože ta se řídí zcela oprávněnou biblickou a letniční touhou zahlédnout záblesk eschatologického horizontu naděje, na němž „smrti již nebude“ (Zj 21,4). I když však dle naší zkušenosti Bůh uzdravuje i dnes, jde o pouhé závdavky budoucí slávy dokonale zdravých vzkříšených těl (1Kor 15,53n), k níž se neprodereme jinak než skrze ukončení současného způsobu existence těl současných, porušitelných. V tomto smyslu je ukončování pozemské existence v nemoci a bolesti způsobem cesty k naplňování Božích zaslíbení a nemělo by být pokládáno za důkaz nevíry nebo jakékoli křesťanské nekvality. Být připraven na smrt znamená být připraven na setkání s Kristem (Fp 1,20-24) a žít znamená totéž (Ga 2,20). Z hlediska víry je smrt pouhým předělem mezi nadějí a zaslíbením.

Podobně jako posvěcení je tedy i Boží uzdravení postupné, ukazující k Božím zaslíbením, aniž by je v současnosti definitivně naplňovalo. A právě jako jsme u posvěcení uváděli, že musí být celostní, totiž zahrnující morální, etický a politický rozměr, musíme i uzdravení chápat celostně nejen jako uzdravení těla, ale i uzdravení duše, vztahů s lidmi a životního prostředí. Selektivní chápání uzdravení jako náplasti na aktuální nepříjemný pocit může vést k tomu že přehlédneme Boží záměr proměnit člověka a celého světa do Kristovy podoby. Boží uzdravení má tedy významně teotický (zbožšťující) podtext. S tímto na paměti nesmíme zapomínat ani na druhou stranu stejné mince: Je to právě trápení jednotlivce nebo společenství, které zní v Božích uších nejhlasitěji. Soucit s fyzickým utrpením Izraele vedl ve Starém zákoně Hospodina do Egypta, aby vyvedl svůj lid. V Novém zákoně je to opět soucit, který vede Ježíše, aby uzdravoval nemocné (Mk 1,40n). Bůh tedy ani v současné situaci není skoupý na uzdravení, které je jedním z darů Jeho milosti.

Uzdravení a Kristovo dílo spásy

Původ nemoci v prvotním hříchu

Nemoc běžně definujeme jako nesprávné fungování nebo špatný stav duše či těla. Běžně je nemoc doprovázena symptomy jako jsou bolest a nepohoda znemožňující nastolení životního rytmu a rovnováhy. Nemoc je tím, co omezuje či znemožňuje lidské prospívání, smysluplnou práci a celkový životní rozkvět. V tomto smyslu je nemoc přímo protikladem původní Boží vůle pro člověka, který byl postaven do zdravého, přírodního a rodinného prostředí (Gn 1,27n), aby se v něm živil a pracoval (Gn 2,15). Původ nemoci proto spojujeme zejména s opuštěním tohoto původního prostředí. Když v příběhu o pádu Adam s Evou zhřešili, jsou jim jako důsledky oznámeny porodní bolesti (Gn 3,16), hierarchické a kulturní uspořádání společnosti (v. 16, 21), nutnost tvrdé práce pro obživu (vv. 17-19) a především zákaz vstupu ke stromu života, který byl prevencí před stárnutím a nemocí.

I řekl Hospodin Bůh: Hle, člověk je jako jeden z nás v tom, že zná dobré a zlé. Ať teď nevztáhne ruku, aby vzal a jedl také ze stromu života a žil navěky! (Gn 3,22)

Poselstvím tohoto příběhu je především to, že pouze v blízkosti Bohu má člověk nalézat zdroj svého života. Proto nejen v této kapitole, ale i v křesťanské filozofii obecně, hledáme počátek a zdroj času, přírodních zákonů, lidského vědomí, samotné existence a vůbec základních principů logiky v Bohu spíše než v samovolném vzniku. Bez Boha není plné uzdravení možné. Obecné určení nemoci je v tomto biblickém příběhu spojeno s lidským hříchem, který spočíval v pokusu o dosažení božství bez Boha (Gn 3,5). Jako takoví jakoby-bohové dosáhli lidé mravní autonomie a neodvozovali tedy své jáství z poměru k Bohu, ale z vlastní úvahy. Proto mohli dospět k názoru, že jsou „nazí“ (v. 7) a skutečně tedy poznali „dobré a zlé“ (v. 5), ovšem jen to, dobré a zlé, které si sami vytvořili. Jenže mravní autonomie šla proti původnímu určení člověka. Bůh chtěl, aby byl člověk „obrazem Božím“ (1,26n), čili aby svou mravní identitu odvodil od stvořitele a tak byl jeho obrazem před stvořením. Okamžikem mravní autonomie je tento obraz porušen a k nápravě dojde teprve až bude „Bůh všechno ve všem“ (1Kor 15,28). Svým způsobem tedy člověk zůstává „jako Bůh“, ale bez Boha spočívá jeho božství v trucovité samostatnosti. Strom života je symbol života, který Bůh dává svému obrazu. Bez zdroje života život obrazu vyprchá jako paprsek světla. V tomto smyslu je Adam Novým zákonem pokládán za příčinu problému smrti:

12 Proto jako skrze jednoho člověka vešel do světa hřích a skrze hřích smrt, tak se také smrt rozšířila na všechny lidi, protože všichni zhřešili. 13 Do Zákona hřích byl ve světě, ale nezapočítává se, když není Zákon. 14 Přesto smrt vládla od Adama až po Mojžíše i nad těmi, kdo nezhřešili podobným přestoupením jako Adam; ten je předobrazem toho budoucího. (Ř 5,12nn)

Ani Adamovi potomci totiž nemohli ke stromu života a i na ně se vztáhly nezdravé společenské podmínky. Za různými nemocemi a hříchy, které od pádu vládnou, však není Boží trestající ruka, ale přirozené důsledky toho, že člověk chtěl být bez Boha. Jistě by někdo mohl chtít smlouvat o možnosti, že by Bůh poskytl Adamovi a Evě zásobu ovoce stromu života (ať už jde o symbol nebo doslovný strom) a nechal je na pokoji. Je otázkou, k čemu by to vedlo, avšak zásadní je, že Boží odpovědí na hřích člověka není nechat ho na pokoji, ale vytvořit plán spásy. Z toho plyne, že Bohu spíše než o dokonalé fyzické zdraví člověka jde o to, aby se člověk vrátil na své původní místo jako obnovený obraz Boží v novém stvoření.

Nárok na Boží blaženost

Tuto dráhu sleduje soteriologická výpověď Nového zákona. Když věříme v Ježíše, dává Duch svatý na naše srdce pečeť znovuzrození (Ef 1,13; J 3,5), abychom byli připodobněni Kristu (Ř 8,29). Být v Kristu znamená být jako Kristus (Ga 2,20). Vstříc tomuto cíli ztrácíme sami sebe, abychom se našli jako nová stvoření (2Kor 5,17). Naše proměna do Kristovy podoby je sice zahájena krizí obrácení, avšak po té následuje proces posvěcování. Na konci této proměny stojíme jako obnovené Boží obrazy ve světě. S uzdravením to souvisí tak, že když nás Duch svatý uvádí do horizontu pozdního deště, v němž se mísí Boží zaslíbení se současností, proniká skrze Ducha svatého, který je pojivem obou horizontů, do našeho života moc vzkříšení. Ta je podmíněna Kristem v nás, čili i účastí na Jeho utrpeních (Fp 3,10). Každému věřícímu proto náleží plné uzdravení na horizontu Božího zaslíbení. Dosažení nebeské blaženosti je jediným logickým důsledkem „účasti na Božské přirozenosti“ (2Pt 1,4). Zde však dochází k důležitému rozstřelu, který si mnozí neuvědomují a káží proto, tento nárok máme okamžitě uplatnit a že nám patří, že se jej máme chopit, což je ovšem podobně absurdní, jako kdyby se Adam snažil nějak oklamat cheruba a ukrást z Edenu ovoce ze stromu života.

Bůh je bytostí, která „přebývá v nepřístupném světle“ (1Tim 1,16) jako „Otec světel“, u nějž „není proměny ani zatmění“ (Jk 1,17). Tyto symbolické výroky vnímáme v kontextu Písma jako vyjádření o nepopsatelné Boží tvůrčí síle (Gn 1,3), která nekonečně vyvěrá z Jeho dokonalé blaženosti. On není jen původcem všeho včetně osnov samotné racionality. Je také neotřesitelným obrazem dokonalosti, kterou v naší situaci můžeme popsat pojmy jako zdraví, síla, spokojenost a pohoda bez jakéhokoli omezení. Na toto božské zdraví a věčnou slast tělesnou i duševní máme v Kristu plný nárok a právě jako nás nic nemůže odloučit od Kristovy lásky, tak nám nikdo nemůže tento nárok vzít. Skvělost těchto Božích zaslíbení je tak dechberoucí, že v nekonečné exponenciále překonávají i ty nejdivočejší výroky kazatelů prosperity, protože zatímco ti se soustředí na bezprostřední potřeby, Boží blaženost má potenciál naplňovat člověka nevýslovnou duševní ctností.

Jádrem evangelia ovšem je, že právě tento blažený Bůh se sklonil do relativně hrozné situace člověka, aby ho z ní vykoupil vlastním utrpením (Fp 2,6-11). Proto dokud trvá tento svět, nemůžeme si myslet, že bychom utekli do Boží blaženosti, jakkoli na ni nárok máme, protože podmínkou účasti v horizontu pozdního deště je naše ztotožnění s Kristem. V tomto smyslu dává Kristova kenoze (sebevyprázdnění ve prospěch člověka) smysl každému trápení, které křesťana postihuje, protože na horizontu pozdního deště je součástí utrpení Kristových, kterými on prošel na kříži a která stále nese, protože ačkoli na kříži je dokonáno (J 19,30), Kristus stále nese rány po svém utrpení (J 20,27). Účast na božské přirozenosti, která je jedinou cestou k Božímu uzdravení, je tedy zároveň účastí na Kristových utrpeních pro tento svět v naději na nové stvoření.

Souvislost hříchu, víry a nemoci

Z výše uvedeného vyplývá, že příčinou nemoci je vždy padlý stav člověka. Jaká je ale souvislost nemoci s osobním nebo společenským hříchem?

Starý zákon

Ve Starém zákoně je nemoc velmi často spojována s nesprávným vztahem s Hospodinem, čili s hříchem. Na druhou stranu, ani ve Starém zákoně není důsledkem dokonalé poslušnosti Hospodinu dokonalé zdraví a řada momentů rovnítko mezi nemocí a hříchem zpochybňuje. Kupříkladu Elíša, prostředník mnoha zázraků, zemřel na nemoc (2Kr 13,14.20), ačkoli ještě jeho mrtvé tělo bylo prostředkem vzkříšení (v. 21). Kniha Jób je polemikou s názorem, že nemoc je důsledkem hříchu (Jb 27). Obecně navrhuji myšlenku, že Boží uzdravení je ve Starém zákoně spojena s poslušností Boží smlouvě a s napředováním Božího plánu.

• Abrahamovi je zaslíbeno velké potomstvo, což je zaslíbení zdraví a vitality, a to navzdory pokročilému věku. Abraham toto zaslíbení přijímá (Gn 15,1-6). Když se však Abímelek uchází o Abrahamovu ženu Sáru, Hospodin „uzavřel každé lůno v jeho domě“ (Gn 20,18), protože Sára nebyla jeho manželka. To Abímelek nevěděl. Přesto svým jednáním hrozil narušit Boží smlouvu s Abrahamem, což bylo nepřípustné.
• Jákob, dědic Božích smluvních zaslíbení, byl Hospodinem nikoli uzdraven, ale poraněn na kyčli (Gn 32,26.32). Na konci života Jákob bilancuje léta svého života jako „nemnohá a zlá“ (Gn 47,9). Prožil život v Božím smluvním požehnání s výhledem na zaslíbení, ale nepokládal tento život za kvalitní. Zažil pronásledování, dřinu, hlad a ztrátu dítěte.
• Egypťané byli během šesté rány stiženi hnisavými vředy (Ex 9,9n). Důvodem bylo, že zadržovali průběh Božího vykupitelského plánu s Izraelem a bránili tak plnění Božích zaslíbení.
• Pro Izrael je nemoc spojena s nevěrností smlouvě. Jde o součást deuteronomických požehnání a kleteb (Dt 28,21n.27n).
• V případě králů, kteří zemřeli na nemoci nebo nemocní, se tak děje vždy v případě porušení vztahu davidovského panovníka s Hospodinem, jehož hlavní podmínkou byla důvěra v Hospodina. (Ano, všichni nemocí postižení králové byli davidovští, což nemusí být náhoda.) Král Ása je kárán za nedůvěru k Hospodinu, protože se spřáhl s Ben-hadadem proti Izraeli. Potom onemocněl úpornou nemocí nohou, „[a]le ani ve své nemoci nehledal Hospodina, nýbrž lékaře“ (2Par 16,12). Zde nejde o to, že by hledání lékaře bylo špatné, ale o to, že Ása dlouhodobě nedůvěřoval Hospodinu ve svých záležitostech. Králi Jóramovi, který „přivedl ke smilstvu obyvatele Jeruzaléma a svedl Judejce“ (2Par 21,11), posílá Elijáš dopis, že jej bude Hospodin soudit mimo jiné „těžkou nemocí vnitřností“ (v. 15). Král Uzijáš po úspěšném období své vlády zpychl, povýšil své srdce a pálil v Hospodinově kadidlo, což náleželo pouze kněžím. Když jej kněží konfrontovali o on se na ně rozčílil, „vyrazilo se mu na čele malomocenství v přítomnosti kněží v Hospodinově domě u kadidlového oltáře“ (2Par 26,19), protože ho „Hospodin zasáhl“ (v. 20).
• V témže duchu je nemoc pro žalmistu symbolem či projevem nesprávného vztahu s Bohem. Žalmista neprožívá jen fyzické trápení, ale i duševní úzkost kvůli tomu, že je od Boha vzdálený. V Žalmu 38 se zpěvák naříká: „4 Pro tvé rozhořčení není na mém těle zdravé místo, pro můj hřích není pokoje v mých kostech, 5 neboť mé viny mi přerostly přes hlavu; tíží mě jako ohromné břemeno“ (Ž 38,4n). Žalmista však ví, že uzdravení potřebuje především jeho vztah s Bohem. Proto se nepokouší modlit na uzdravení, ale raději volá: „…čekám na tebe, Hospodine, ty odpověz, Panovníku, můj Bože!“ (v. 16).

Podobných příkladů bychom ve Starém zákoně nalezli více. Vidíme na nich, že ačkoli zde nemoc opravdu je důsledkem hříchu, nejde ani tak o trest ve smyslu bolestivé odplaty jako spíše o formování Božího plánu v rámci Božích zaslíbení. Tento princip se promítá i do starozákonní mesiánské naděje. V notoricky známé pasáži v Izajáši 53 o Ježíši čteme, že byl opovržený, bez úcty, plný bolesti, nemocný a znevážený (v. 3). Jde o přívlastky vytvářející obraz člověka, který stojí mimo Hospodinovu smlouvu a proti ní. Překvapením této kapitoly je, že to tak není. Ten „výhonek z vyprahlé země“, čili Mesiáš, si nic z tohoto nezasloužil, protože právě při něm se „zjevila Hospodinova paže“ (vv. 1-2). On v opozici k Boží smlouvě nikdy nestál, opovržení a prokletí si nezasloužil. Proč je tedy Mesiáš nemocný, když si to nezaslouží? Protože to není jeho nemoc, ale naše, kterou na kříži nese.

Izajáš tedy v kontextu Božího smluvního pořádku hovoří o Mesiáši jako o osobě, která na sebe bere všechno možné smluvní prokletí a tresty. Toto je v souladu s novozákonní teologií zástupné oběti. Ježíš na kříži na svém těle přibíjí naši odpovědnost Boží smlouvě (Ř 8,3; Kol 2,14; 1Pt 2,24), čímž nás této odpovědnosti zbavuje, nakolik jsme „v něm“, čili nakolik se vírou ztotožňujeme s ním a dílem Ducha stáváme Jemu podobni. K otázce nemoci by se dalo říci, že Ježíš nesl právě ty nemoci, které bychom si bývali zasloužili, ne všechny možné přirozené nemoci tohoto světa. Takový výklad Izajáše 53 je správný. Jde o prostý význam tohoto textu, z nějž vyplývá, že pokud je někdo nemocen, není to proto, že ho Bůh trestá, ale kvůli tomu, že se stala přirozená nehoda. Tento výklad však není úplný. Eschatologické chápání Ježíšova kříže nám říká, že v novém stvoření opravdu nemoc a smrt nemá místo, avšak v současném horizontu se toto nové stvoření zjevuje závdavkem, ještě ne definitivně. Je-li totiž nemoc důsledkem hříchu a je-li kříž odsouzením hříchu skrze zástupnou oběť, pak je na kříži v Kristu přibita nemoc a smrt samotná (2Kor 5,21). Je nad nimi vynesen soud, který bude vykonán ve vzkříšení. Kdo trpí nemocí a není v Kristu, trpí důsledky hříchu. Kdo trpí nemocí a je v Kristu, trpí důsledky hříchu spolu s Kristem. V tomto smyslu je nesení nemoci nesením Kristova kříže.

Dále pamatujme, že nová smlouva je stále smlouvou. Podmínky nové smlouvy ustanovuje Ježíš a že On má právo vychovávat a káznit (Žd 12,6).

Nový zákon

I v Novém zákoně vidíme několik nejasných případů spojení hříchu s nemocí i polemiku s tímto názorem. Ježíš například zpochybňuje, že by popravení Galilejci nebo oběti neštěstí v Siloe byli takto potrestáni Bohem nebo jakýmsi retribučním principem (Lk 13,2n). Podobné učení vidíme v případě uzdravení slepého v Janovi 9:

1 Cestou uviděl člověka slepého od narození. 2 Jeho učedníci se ho zeptali: „Rabbi, kdo zhřešil, že se narodil slepý? On sám, nebo jeho rodiče?“ 3 Ježíš odpověděl: „Nezhřešil ani on ani jeho rodiče, ale mají se na něm zjevit Boží skutky. (J 9,1-3)

Ježíš zde tedy odmítá, že by vrozená slepota dotyčného byla důsledkem něčího hříchu. Z jeho odpovědi nevyplývá, že by slepotu způsobil Bůh, aby ji pak mohl uzdravit. Slepota je zde prostě náhodná katastrofa, kterou Bůh překonává svou mocí, aby slepý prohlédl a viděl nejen svět, ale i pravdu evangelia². Nemoc zde nebyla Bohem předpřipravena, aby ji mohl Ježíš odstranit. Šlo o jednu z mnoha náhodných katastrof tohoto světa, na které se mohl Ježíš oslavit. Podobně v příběhu o vzkříšení Lazara Ježíš říká, že jeho nemoc „není k smrti, ale k Boží slávě, aby Boží Syn byl skrze ni oslaven“ (J 11,4). Toto Ježíšovo učení je v zákrytu s učením starozákonním. Právě jako ve Starém zákoně bylo zdraví důsledkem poslušnosti smlouvě a znamením dobrého rozvoje Božího plánu, v Novém zákoně je uzdravení tím, co provází Ježíšovu službu. Kudy Ježíš chodí, tudy uzdravuje, vymítá, nebo křísí mrtvé. Je to právě proto, že Ježíš se stává jediným prostředníkem nové smlouvy. Boží uzdravení se proto nemůže odehrát jinak než v Ježíšově jménu.

Z téhož důvodu je kontextem Božího uzdravení v Novém zákoně víra. Je-li víra podmínkou účasti na nové smlouvě, je-li víra jako spoléhání na Ježíšovu věrnost prostředkem smíření s Bohem (Ř 3,26), pak je víra stejně tak prostředkem Božího uzdravení. Zázraky uzdravení se v evangeliích dějí jen v Ježíšově jménu a často v kontextu vyjádřené víry (např. Mt 9,22.29). Dobrým příkladem této souvislosti je Petrův komentář k uzdravení chromého u Krásné brány:

A tohoto muže, kterého vidíte a znáte, na základě víry v Ježíšovo jméno toto jméno upevnilo a víra, která je skrze něho, mu dala toto plné zdraví před očima vás všech. (Sk 3,16)

Nebyl to tedy Petr a Jan, kdo dotyčného uzdravili, ale Ježíšovo jméno na základě víry. Víra v Ježíše, v níž jsem na eschatologickém horizontu prohlášen za spravedlivého, vytváří kontext mého úplného uzdravení. Mé uzdravení je ve víře nevyhnutelné. Právě tak to správně vyučují kazatelé zdraví a prosperity, kazatelé hnutí Víry, aniž by dodávali, že stejně jako mé spasení a vzkříšení z mrtvých leží na obzoru naděje, i mé uzdravení se odehrává teprve tam a proniká ke mně z budoucnosti. Klást si nepodmíněný nárok na uzdravení již nyní je tedy podobné, jako tvrdit, že jsem již nyní oslavenou andělskou bytostí, prostou pokušení a hříchu, zakoušející nekonečnou Boží blaženost, takže nemusím chodit ani do práce a nemusím ani na záchod ani se mýt (sic), protože se mě netýká žádná nedokonalost tohoto světa. Jde o omyl přeuvědomělé eschatologie, kterého se dopustil korintský sbor v Pavlově době a v dnešní době kazatelé hnutí Víry.

Provizorní povaha uzdravení vírou je vidět na zkušenosti, která ukazuje, že ani v Novém zákoně, ani v současnosti, neuzdravuje Bůh naprosto všechny. Za prvé, všichni hrdinové víry zemřeli fyzickou smrtí a ti, kteří nevydali Pánu svědectví jako mučedníci, zemřeli na stáří, které je samo o sobě neduhem. Za druhé, Bůh neuzdraví všechny. Pavel zmiňuje několik spolupracovníků, kteří se netěšili dokonalému zdraví (Timoteus v 1Tm 5,23; Trofimos ve 2Tm 4,20; Epafroditos ve Fp 2,25nn) a sám Pavel píše, že mu byl dán do těla „trn, Satanův anděl“ (2Kor 12,7). Nemůžeme tedy říkat na základě Bible ani vlastní zkušenosti, že Bůh uzdravuje každého. Na druhé straně je jasné, že Bůh uzdravuje i dnes. Jde o zvláštní duchovní dar (1Kor 12,9), který je rozdělován tak, jak Duch sám chce (v. 11).

Důležité novozákonní pasáže

Z mnoha novozákonních případů uzdravení a příslušných pasáží zmiňme jen dvě.

Duchovní dar uzdravení v 1. Korintským 12,9

…dalšímu víra v témž Duchu, jinému dary uzdravování v témž Duchu;

Zde vidíme, že dary uzdravování jsou uvedeny v množném čísle, aby se zdůraznilo, že jde o pestrost, různorodost a situačnost uzdravení. Různé dary různých uzdravení jsou dávány různým příjemcům různými způsoby. Dar uzdravení může být dán skrze určitého člověka nemocnému, ale může být také nemocným přijat bez prostředníka. Dary uzdravení je možné přijímat pouze v souhlase s vírou a s Božím vedením, protože On dary „rozděluje každému jednotlivě, jak sám chce“ (v. 11). Není to léčitelství, které má fungovat vždy, když se o něj pokusíme dle nějakého postupu. Uzdravitelem je Ježíš, jehož místo ten, kdo uzdravuje zaujímá. Ten, kdo tento dar zprostředkuje, nemůže jednat sám za sebe.

Jsou-li dary uzdravování jednotlivě udíleny pro každý případ zvlášť a udílí-li je Duch jak sám chce, domníváme se, že i když se některý jednotlivec může vyznačovat zvláštním povoláním pro modlitbu za nemocné, neexistuje automatické pravidlo, které by zaručovalo uzdravení v každém myslitelném případě, jsou-li splněny určité podmínky. Souhlasíme s Hortonem, dle nějž neexistují „žádné důkazy, že apoštolové byli schopni uzdravovat, kdykoli to nějakou mocí uzdravování, která by v nich trvale přebývala, vycítili.“³

Modlitba víry v Jakubovi 5,14nn

14 Je někdo mezi vámi nemocen? Ať zavolá starší sboru a ti ať se nad ním pomodlí a pomažou ho olejem v Pánově jménu. 15 A modlitba víry zachrání nemocného a Pán ho pozdvihne; a jestliže se dopustil hříchů, bude mu odpuštěno. 16 Vyznávejte hříchy jeden druhému a modlete se jeden za druhého, abyste byli uzdraveni. Mnoho zmůže účinná modlitba spravedlivého. (Jk 5,14nn)

Jakub zde naznačuje možnost, že nemoc je důsledkem hříchu dotyčného, ale netvrdí, že to tak musí být vždy. Pouze „jestliže se dopustil hříchů, bude mu odpuštěno“ (v. 15). Starší sboru mají přinášet víru do situace nemocného, modlit se a mazat ho olejem v Pánově jménu, které má konečnou autoritu v dané situaci. Hovoří se zde o množině starších, jejichž modlitba pak „zachrání“ (sōzō) nemocného, čili doslova „spasí“. To lze chápat i v duchovním smyslu, ale zde to musí souviset i s uzdravením z nemoci. Jelikož Jakub mezi staršími nerozlišuje, je možné, že není obeznámen s pavlovským darem uzdravování a že tudíž musíme tyto pasáže číst paralelně.

Použití oleje je v tomto kontextu dost možná doporučením použít léčebného prostředku spíše než sakramentálním prvkem, byť i to je možné (Mk 6,13). Olivovému oleji byly ve starověku přisuzovány léčivé účinky⁴.

Modlitba víry je v kontextu Jakubova listu modlitbou, která je v souladu s vírou. V první kapitole Jakub píše, že víra může být zkoušena (v. 1,3), ve druhé kapitole říká, že víra musí být doprovázena skutky, jinak je mrtvá (v. 2,17)⁵. V čtvrté kapitole naznačuje, že žádat, byť ve víře, může člověk i špatně, sobecky (4,3). S těmito ukazateli souvisí i Jakubův příměr modlitby víry k Eliášově modlitbě za déšť. Elijáš se totiž v daném příběhu nemodlí dle vlastní úvahy, ale komunikuje slovo, které mu Bůh dal. Jak oznámení sucha, tak oznámení deště, vyšlo od samotného Hospodina spíše než od Elijáše (1Kr 17,1; 18,1)⁶. Při modlitbě za nemocné tedy nesmíme zapomínat, že zatímco zaslíbení toho, že je „Pán pozvedne“ (v. 15), je pevné, uzdravení dotyčných na současném horizontu je otázkou svrchované Boží vůle.

Závěr

Abychom si shrnuli teze této kapitoly:

• Původ každé nemoci je v padlém stavu člověka, čili v prvotním hříchu.
• Bůh je ztělesněním dokonalého zdraví. Boží uzdravení je tedy teotické.
• Boží uzdravení je možné pouze skrze Krista, který ale stále trpí pro tento svět.
• Boží uzdravení je vždy součástí Boží slouvy, v Novém zákoně tedy nové smlouvy.
• K uzdravení dnes dochází v Ježíšově jménu a v kontextu víry podle Boží svrchované vůle a v souladu s Boží moudrostí.

Touha být uzdraven a soucit s nemocnými je jednou ze základních známek samotného lidství. Tato touha je u křesťanů akcentována Kristovým soucitem. Děkujeme Bohu za bezpočet svědectví o zázračných uzdraveních, která povzbuzují naši víru a působí nám radost. Musíme si však uvědomit, že na našem současném horizontu pozdního deště přijímáme dary uzdravování jako závdavky dokonalého Božího zdraví. Žijeme ve víře, totiž v zaslíbení na Boží definitivní verdikt nad světem, v němž bude nemoc odsouzena spolu s ostatními následky hříchu. Vedle uzdravení se musíme vždy modlit i za moudrost.

Jako úplnou samozřejmost musíme závěrem uvést, že prostředkem uzdravení může být i lékařská péče.

Poznámky pod čarou

1. Na pozadí Luterovy teologie kříže toto vysvětluje David Courey, What Has Wittenberg to Do With Azusa ↩︎
2. Leon Morris, The Gospel According to John (NICNT), komentář k verši 9,3 ↩︎
3. Horton, Co říká Bible o Duchu svatém, s. 200 (pracovní překlad). ↩︎
4. Scott McKnight, The Letter of James (NICNT), s. 438; Ralph P. Martin, James (WBC), ss. 208. ↩︎
5. Scott McKnight, The Letter of James (NICNT), s. 441. ↩︎
6. Ralph P. Martin, James (WBC), ss. 212-13. ↩︎