Ve svém příspěvku na sympoziu 2024 jsem se věnoval problematice věcí, které nás nějakým způsobem odvádějí od Boží vůle, svádějí nás k hříchu a fungují jako jakési „spouštěče“ chování rozcházejícího se s Boží vůlí. Můžou to být peníze, jídlo, požitky, sexuální touhy atd. Shrnul jsem, že je potřeba tyto věci v našich životech individuálně identifikovat a za pomoci Ducha Svatého vůči nim zakročit, bojovat proti nim a snažit se jich zbavit. Chtěl bych v tomto kontextu shrnout a okomentovat další ze článků Studijní Bible¹ s názvem Bohatství a chudoba, který se nachází na straně 1664-1665.

Článek rozebírá bohatství jako jeden ze spouštěčů hříchu a hovoří o něm jako o věci, která nás vzdaluje od Krista a Božího království. Vychází z pasáže o bohatém mládenci, která se nachází v Lukášovi 18,18-27.  Zde Pán Ježíš vyzývá mládence, který poctivě dodržoval zákon, aby prodal všechno, co má a následoval Jej, protože jen tak s Ním bude mít poklad v nebi. Mládenec se zarmoutil, protože byl velmi bohatý.
A Pán Ježíš zareagoval:

24 Když Ježíš viděl, jak se zarmoutil, řekl: „Jak těžko vejdou do Božího království ti, kdo mají bohatství! 25 Snáze projde velbloud uchem jehly, než aby bohatý vešel do Božího království.“

Z Kristova výroku tedy vyplývá, že materiální bohatství a dobré bydlo zde na zemi nejsou důležité pro získání Božího království a věčného života. V případě mladíka byl hlavní problém v tom, že se snažil najít štěstí a smysl života v bohatství raději než v Bohu. Domnívám se, že zde figuruje ten samý princip jako jsem zmínil již na začátku. Pán Ježíš identifikoval v mladíkově životě onen „spouštěč“, který ho sváděl k hříchu, tedy majetek a jeho držení. Nechci tím však říct, že by se to týkalo pouze některých lidí, nebo jenom tohoto mladíka, právě naopak. Jak se říká, příležitost dělá zloděje, a tak i my, když říkáme, že nemáme problém s tímto druhem pokušení a jsme „povzneseni“ nad materiální bohatství, v okamžiku můžeme spadnout do závisti, touhy po penězích a lepších autech, telefonech… Ne nadarmo zde tedy Pán Ježíš hovoří o tomto tématu, které pak dále rozvádějí apoštolové ve svých listech.

Článek rozebírá několik aspektů bohatství. V biblických dobách převládal mezi Židy názor, že bohatství značí Boží přízeň a požehnání. Chudoba je naopak znakem Boží nelibosti a špatné víry. Tímto způsobem uvažovali farizeové (L 16,14). V dějinách církve se tato falešná myšlenka často vrací, avšak je naprosto v protikladu s mnoha Ježíšovými výroky, když říká, že nemůžeme sloužit Bohu i majetku (L 16,13) anebo, že máme především hledat Boží království (Mt 6,33).

Bible také ztotožňuje honbu za bohatstvím s modloslužbou (Ko 3,5). Nelze totiž sloužit Bohu i majetku, uctívání model bylo totiž často pozadím pro získání materiálního zabezpečení a bohatství. Pán Ježíš se tomuto tématu v evangeliích nezřídka věnuje. Označuje bohatství jako překážku pro spásu a učednictví, konkrétně třeba zmínkou o slově zasetém do trní; starost a vábivost majetku takové slovo udusí (Mt 13,22). Majetek také rozhodně není spásonosný a nezajišťuje věčný život (L 12,15), nemá smysl ukládat si poklady na zemi, naše srdce musí být u Krista, ne u majetku (Mt 6,19nn).

Také je třeba pamatovat na nebezpečí lásky k penězům, a že bohatství může člověka morálně zkazit. Lidé mu přisuzují přílišnou hodnotu, což vede k dalšímu úpadku do pokušení a škodlivým žádostem (1 Tm 6,9) a nakonec i ztrátě víry a trápení (1 Tm 6,10). Apoštol Pavel proto nabádá, že je klíčové k dosažení věčného života, abychom se tomuto pokušení vyhýbali, bojovali dobrý boj víry a usilovali o spravedlnost, zbožnost, víru, lásku, trpělivost, mírnost (1 Tm 6,11n).

Apoštol Pavel má však východisko i pro bohaté. Píše, že ti, kteří jsou bohatí v tomto věku, nemají být pyšní a nemají doufat v nejisté bohatství, nýbrž v Boha, který nás štědře opatřuje vším, co potřebujeme. Naopak majetní mají konat dobro a být bohatí v dobrých skutcích, štědří, dobročinní. (1 Tm 6,17n).

Pravé bohatství pro křesťany tedy plyne z víry a lásky, díky tomu jsme schopní zapřít sami sebe a následovat Krista. Máme-li toto pravé bohatství a důvěru, že Bůh je naším otcem, který nás neopustí, získáváme také svobodu od věcí tohoto světa. Bůh nám totiž dá vše, co potřebujeme (2 K 9,8; Fp 4,19). Na majetek tedy musíme pohlížet střízlivě. Musíme důvěřovat Bohu, být bohatí v dobrých skutcích, materiálně i duchovně pomáhat potřebným (Ef 4,28) a přispívat na Boží dílo. V každém případě musíme sami zpytovat své svědomí. Položit si otázku, jestli nejsme chamtiví nebo sobečtí. Netoužíme po něčem příliš, že nás to odvádí od života s Bohem a od Jeho vůle? Pán Ježíš přišel přinést evangelium chudým (L 4,18). Vyplývá z toho, že srdcem by měl být každý křesťan chudý ve smyslu pokory, sebezapření a hledání pomoci u Boha (L 6,20). Bez rozdílu jsme totiž všichni hříšní a potřebujeme Jeho pomoc (Ř 3,23). Východisko ze smrti, z hříchu, utrpení, útlaku, nespravedlnosti či nenávisti, které zde na zemi zažíváme, máme jedině v Bohu.

V tomto kontextu mě nedávno oslovila kniha K jádru křesťanství. C.S. Lewis se zde zajímavým způsobem zabývá tématem dávání z „nedostatku“. Píše, že si nemyslí, že je možné určit, kolik bychom měli dávat potřebným.  Mluví o zaručeném pravidle: „Máme dávat víc, než dokážeme ušetřit.“ Pokud jsou naše výdaje na pohodlí, přepych, zábavu stejné jako u lidí s příjmem jako máme my, pravděpodobně dáváme příliš málo. Naše dobročinnost by nás měla omezovat a svazovat takovým způsobem, aby v našem životě byly věci, které bychom rádi udělali, ale nemůžeme, protože naše výdaje na dobročinné účely je vylučují.²

Nevím, zda s tímto názorem plně souhlasím. Vždyť každý materiální dar z upřímného srdce pro Boží věc je dobrý. Sám apoštol Pavel píše, že radostného dárce miluje Bůh (2 K 9,7). Pravdou však zůstává, že Bůh si více cení daru z našeho nedostatku a upřímného srdce než z nadbytku, což jasně vyplývá z příběhu o chudé vdově (Mk 12,43n).  Zajímavě se Lewis vyjadřuje také o hrabivosti neboli touze po bohatství. Lidé, kteří již mají materiální dostatek a vše, co si přáli (např. miliardáři), chtějí stále více, protože jsou poháněni pýchou a touhou být lepší než ostatní spojenou s touhou po moci. Mluví tedy o pýše, která je kořenem širokého spektra dalších hříchů a z nich plynoucích problémů.³

Nejvíce však na mě zapůsobil jiný názor, jež Lewis v knize zastává ohledně tohoto tématu. Dle něj bohatství, bída, ctižádostivost, války, prostituce, společenské třídy, světové říše nebo otroctví plynou z touhy člověka vyrovnat se Bohu. Lidé chtějí žít na vlastní pěst, jako by sami sebe stvořili, být vlastními pány a nalézt pro sebe jakési štěstí mimo Boha. Bůh ale stvořil člověka jako bytost, která je schopná žít naplněný život pouze s Bohem. Stejně jako je auto sestrojeno na benzínový pohon, tak pro nás je tímto palivem právě Bůh, je potravou, kterou se má náš duch sytit. Schraňování bohatství, majetku a následné požitky z toho plynoucí jsou jakési snahy člověka nahradit to pravé Boží palivo jiným palivem, na které však nikdy daleko nedojedeme.⁴ Z toho tedy můžeme vyvodit nadřazenější princip, který můžeme vztáhnout i na jiné věci než jen na bohatství. Jedná se o vše, co nás odvádí od Boha a má Ho v našich životech nahradit. Může to být touha po moci, slávě, dobrodružství atd. Tyto věci nás však nikdy nemůžou vykoupit z hříchu a nepomohou nám „dojet“ k cíli získání věčného života s Kristem.

Z vlastní zkušenosti vím, že je těžké netoužit po tom mít se dobře již zde na Zemi,  žít pro dobré zážitky a mít požitek z příjemných věcí. Stejně jako například Abraham neviděl, jak se z jeho potomků stal velký národ nebo jako Mojžíš nedošel do zaslíbené země, ani my nemusíme vidět ovoce svojí práce nebo za ní být dostatečně docenění. Hezky o tom například pojednává 11. kapitola listu Židům: 39 A ti všichni, ačkoliv osvědčili svou víru, nedočkali se splnění toho, co bylo zaslíbeno. Z toho tedy vyplývá, že hlavní je víra a láska k Bohu, pokud je skutečně máme, nepotřebujeme se strachovat a prahnout v životě po materiálních věcech. Prosme tedy Boha a Ducha svatého, aby v nás posilovali skutečnou víru a uvědomění, že náš životní cíl máme na věčnosti s Kristem nikoli zde na zemi a také za to, abychom v této víře vytrvali i přes všechno to pokušení a starosti kolem nás. Amen.

1. Studijní bible s výkladovými poznámkami: Český ekumenický překlad, Písmo svaté Starého a Nového zákona. Albrechtice: Křesťanký život, 2009. ISBN 978-0-7361-0419-9. Str. 1664-1665. ↩︎
2. LEWIS, C. S., K jádru křesťanství., 3. vyd. Přeložil Dan Drápal. Praha: Návrat domů.2013. ISBN 978-80-7255-254-2. Str.64. ↩︎
3. LEWIS, C. S., K jádru křesťanství. Str. 89 ↩︎
4. Tamtéž. Str. 42 ↩︎