Toto je písemná podoba referátu, který zazněl na Sympoziu 2026. Nahrávku referátu vizte na našem Youtube. Závěr doplnila redakce.
Obsah
Dvě pojetí apoštolského úřadu
Ve vztahu k úřadu apoštola se nám otevírají dvě možnosti. Tou první je chápat apoštoly jako zakladatelské postavy církve. Jejich počet se pak omezuje na Dvanáct a Pavla. Druhou možností je chápat apoštolství jako jedno z charismat či zvláštních pověření, která se vyskytují podnes.
Klíčovým biblickým místem jsou slova z listu Efezským: „jedny povolal za apoštoly, jiné za proroky, jiné za zvěstovatele evangelia, jiné za pastýře a učitele“ (Ef 4,11 ČEP). Na tomto základě někteří učitelé v charismatickém hnutí dovozují, že k tomu, aby církev dosáhla duchovní plnosti a mohla uskutečnit své poslání před druhým příchodem Ježíše Krista, musí dojít k obnově apoštolského úřadu.
Tuto představu zastával již Derek Prince v 70. letech minulého století; od 90. let je jejím vlivným hlasatelem C. Peter Wagner, který propagoval tzv. novou apoštolskou reformaci (NAR). Přesvědčení o tom, že si dnes Bůh ke správě církve povolává apoštoly, v naší zemi zdomácnělo v prostředí Křesťanských společenství, Jednoty bratrské, Apoštolské církve, a Křesťanské misijní společnosti.
Podrobný přehled teologie NAR a její recepce ve zdejších církvích podává Aleš Franc ve své disertaci, která vyšla knižně. Tématu se dotýká také ve své Kronice Apoštolské církve.
Dynamika autority a rizika konfliktů
Představa, že si Bůh dnes povolává apoštoly s působností pro celou církev je konfliktní, protože nerespektuje stávající denominační struktury. Pouze lidská volba vedoucích nemůže podle hlasatelů NAR konkurovat tomu, co aktuálně činí sám Bůh.
Pokud by ovšem ten, kdo se považuje za apoštola, založil vlastní sbor či církev, ke zpochybnění legitimity představitelů jiných církví by dojít nemuselo. V podtextu ovšem tak jako tak bývá, že dílo, které koná Bohem pověřený apoštol, stojí na kvalitativně vyšší úrovni, takže členové jiných církví udělají nejlépe, seběhnou-li se pod záštitu apoštola.
Jiným případem je stav, kdy apostolicita je přiznána vedoucím v rámci některé církve, s působností pro danou církev. Zde konflikt nenastává. Můžeme v tom spatřovat obdobu episkopálního církevního zřízení – s tím rozdílem, že apostolicita není vázána na historickou posloupnost.
Osobní zkušenost: Od Jednoty bratrské po Pasadenu
Rozdělení v českém kontextu
Sám jsem se pohyboval převážně v církvích se synodně-presbyterním zřízením. Na učení o dnešních apoštolech jsem narazil v Jednotě bratrské na přelomu tisíciletí a poté během studijního pobytu ve Spojených státech.
Konflikt, který vedl k rozdělení Jednoty bratrské, se velkou měrou týkal právě pojetí autority. Zatímco v Praze sídlil biskup Adolf Ulrich, veterán 2. světové války, v čele charismatického proudu stanul liberecký kazatel Evald Rucký, který byl toho času také činný ve vedení KMS, a považoval se za apoštola. Charismatický proud samozřejmě chápal biskupa Ulricha jako pouze formální autoritu. Zmíněný proud tuto malou církev ovládl a skupina sborů, která s jeho postupem nebyla srozuměna, byla přijata do ČCE.
Vhled do amerického megasboru
Ve Spojených státech jsem jako postgraduální student Fullerova semináře strávil pět a půl roku. Tento čas jsem chtěl využít také k poznávání charismatického hnutí. Příležitost k tomu jsem našel v místním sboru v Pasadeně, který založil a vedl pastor Che Ahn, Američan korejského původu. Sbor nebyl na americké poměry nijak velký, ale o to větší měl vizi. Krom pravidelných bohoslužeb pořádal konference, na nichž jsem měl možnost vidět řadu postav spjatých s NAR: Peter Wagner, Benny Hinn, Heidi Baker, Cindy Jacobs, Paul Cain, Jim Goll, Bill Johnson, Todd Bentley a další.
Moje pocity ve vztahu ke službě pastora Che a hostů byly smíšené. Pastor Che dovedl vytvořit strhující prostředí, vytvářet dojem, že máme směr, vizi – probuzení – zejména v r. 2006 v souvislosti se stoletým výročím událostí na Azusa St.
Bohoslužby byly atraktivní. Nemohl jsem si ale nepovšimnout, že způsob vedení je jiný, než na jaký jsem byl zvyklý z denominačního prostředí. Nevolilo se staršovstvo. Místo toho si pastor Che přibral několik spolupracovníků, pomocných pastorů, a několik důvěrníků z NAR, s nimiž se radil. O povaze vůdcovství také vypovídala skutečnost, že za pastora ustanovil svého syna, mladého muže, který sotva absolvoval college. James Goll ve sboru jednou prorokoval, že Bůh pastorovi Che vybuduje dynastii – něco na způsob krále Davida.
Konferenční hosté a pastor Che si navzájem prokazovali úctu, přihrávali si. Vždyť oni tvořili apoštolsko-prorocký kruh povolaný vést ostatní. Jedním ze slovních spojení, která pastor Che často opakoval, bylo apostolic alignment. To znamená, chceš-li mít účast na požehnání, jež přináší služba pomazaných vedoucích, musíš své myšlení uvádět do souladu s nimi. Titul „apoštol“ pro sebe sice nepoužíval, byl však zřetelně implikován.
Ekonomické aspekty a „transfer bohatství“
Důležitým prvkem jeho zvěstování bylo štědré dávání – s příslibem stonásobné žně. Je třeba zlomit „ducha chudoby“ a připravit se na „transfer bohatství“, jehož příjemcem má být církev posledních dnů, aby posílila svůj vliv ve společnosti.
Nevzpomínám si ale, že by se ohledně nakládání se sborovým majetkem s členskou základnou někdy radil. V některých případech byly prostředky nakonec použity pro jiný účel, než bylo při sbírce avizováno. Jak pastor Che s oblibou opakoval, v prvotní církvi kladli hmotné prostředky „k nohám apoštolů“. Dárcům tedy není nic do toho, koho bude sbor za jejich peníze zaměstnávat, za jakou mzdu, a jaké projekty podpoří. To vše je v kompetenci apoštola, který má potřebnou moudrost. Vlastně se nejednalo o sbor v obvyklém smyslu. Přesnější název by byl „Che Ahn Ministries“. Tedy: podporujte službu pastora Che a když se vám něco nelíbí, můžete odejít.
Takto podle mé zkušenosti vypadá církevní prostředí utvářené učením o patero služebnostech, včetně obnovy apoštolského úřadu. Che Ahn vlastně ztělesňoval vizi Petera Wagnera, k němuž se výslovně hlásil a který na konferencích příležitostně hostoval.
Analýza fenoménu Nové apoštolské reformace (NAR)
Proč vize autoritativního vedení uspěla?
K těmto pozorováním bych rád připojil vlastní pochopení ohledně toho, proč tato vize nachází v charismatickém prostředí ohlas.
Na první pohled by se mohlo zdát zvláštní, že tito Američané, kteří si v politickém životě cení demokracie, v církvi podporují autoritativní vedení. Podle Wagnera však demokracie není pro církev vhodná. Bůh totiž svrchovaně vyvoluje jednotlivce, kteří mají církev vést. Poddanost jejich vedení je zdrojem požehnání. Boží království není demokracie.
Velký příběh o obnově zapomenutých pravd
Dalším faktorem, který nahrává autoritativnímu postavení vůdců v charismatickém hnutí, je představa postupné obnovy zapomenutých biblických pravd v církvi.
Lidská mysl potřebuje příběh, rámec, ucelený pohled, který člověku umožňuje najít své místo v širších souvislostech. NAR takový velký příběh nabízí. Je to varianta klasické teologie dějin s obloukem klenoucím se od Adama po Kristův příchod a obnovu všech věcí. Takto nahlížel světové dějiny již apoštol Pavel.
Probuzenecká hnutí počítají s úpadkem církve od ideální novozákonní podoby. Za počátek obnovy považují učení o ospravedlnění z milosti, jež hlásal Martin Luther. Další fáze měla být spojena s učením Johna Wesleye o plném posvěcení. Adventisté měli potřebu obnovit svěcení soboty. Letničním specifikem v tomto rámci bylo očekávání pozdního deště, tj. vylití Ducha v poslední fázi dějin, které umožní velikou sklizeň, míněno úspěšnou evangelizaci ústící v konverzi zástupů.
Hnutí víry a v návaznosti na ně vůdčí postavy NAR přicházejí s modifikací Pavlovy antiteze Adam-nový Adam v tom smyslu, že domýšlejí, co všechno Adam ztratil a co je tedy nyní třeba zpět vydobýt – nejen status člověka v Boží přízni, ale také zdraví, blahobyt a vládu nad světem.
Vize obnovy apoštolského úřadu tedy dobře zapadá do širšího rámce obnovy zapomenutých biblických pravd a ztracených výsad církve. Účelem obnovy apoštolského úřadu je uvedení církve do eschatologické duchovní plnosti. Církev pak bude taková, že ji svět nebude moci přehlížet.
V této chvíli nehodnotím, zda jsou taková očekávání biblicky podložená, ale snažím se pochopit, proč má pojetí autority v církvi, jak je prezentuje NAR, u řady křesťanů pozitivní ohlas. Jestliže se letniční a charismatické hnutí hlásí o duchovní dary, a některá novozákonní místa mluví jedním dechem o darech i apoštolském a prorockém úřadu, nedává pak smysl očekávat také tyto?
Vliv pragmatismu a podnikatelského étosu
Další faktory podporující přijatelnost NAR vidím v americkém pragmatismu a podnikatelském étosu. Podnikatelský úspěch imponuje. Jestliže firma prospívá pod efektivním managementem, proč by tomu tak nemělo být i v církvi? Zdá se, že mnoha americkým křesťanům nevadí, že jejich sbor je řízen autokraticky. Stačí jim, že sbor poskytuje atraktivní bohoslužby, nabídku služeb pro různé generace a je dobře viditelný pro veřejnost.
Spojené státy také mají dlouhou tradici podnikání v církevním sektoru. Mám na mysli ty nespočetné soukromé firmy poskytující duchovní služby. Jejich počátek sahá do období po 2. světové válce, kdy se rozšířily organizace letničních evangelistů, jejichž vazba na denominaci byla slabá. Konali podle svého, ovšem samozřejmě velké Boží dílo, jež druzí mají podporovat. Některé tyto organizace dosáhly velkých rozměrů, provozovaly televizní přenosy evangelizačních kampaní, některé měly mezinárodní rozměr, některé trvají podnes. Sami si můžete dosadit řadu jmen.
Spíše než o apoštolech se dříve mluvilo o evangelistech, nicméně etabloval se model silného duchovního vůdce, který operuje nezávisle na denominaci či jakékoli vnější kontrole – ať už se to týká hospodaření nebo učení, jež hlásá. Taková organizace v americkém prostředí často nese jméno zakladatele spolu s výrazem „ministries“, tedy duchovní služby toho a toho. Bez nadsázky se jedná o soukromou firmu, jejíž vlastnictví bývá předáváno z otce na syna.
Tento model se v americkém prostředí ujal. Netýká se výhradně letničního a charismatického segmentu; vzpomeňme na Billy Grahama.
Ačkoli americké prostředí akceptuje tuto podnikavost na duchovním poli a s ní i nezávislost těchto duchovních vůdců, dochází také k tříbení. Některé firmy s duchovními službami nepřežijí svého zakladatele. Pověst jiných je trvale pošramocená skandály. Značnou roli v tom hraje neprůhlednost jejich hospodaření a okázalý životní styl některých známých postav. Část americké veřejnosti je však v této věci značně tolerantní, protože takový duchovní vůdce nebo vůdkyně vlastně patří do kategorie „celebrita“.
Teologická reflexe a kritika
Kriticky uvažující křesťan zde ovšem vidí problém, výraznou odchylku od novozákonních vzorů. Některé postavy na scéně ovšem usilují o dobrou pověst a v souladu s tím pro svou organizaci vytvořily radu důvěrníků, aby například sami nestanovovaly výši svého platu.
Mám za to, že Wagnerovy představy o církvi vedené apoštoly se odvíjejí na pozadí těchto soukromých firem a megasborů. Znamená to, že si cení silného vůdce, ale opomíjí kontrolní mechanismy.
Problém legitimity a vykazatelnosti
Soukromé firmy s duchovními službami jsou pozoruhodným americkým fenoménem a přinesly leccos dobrého. Jako eklesiologický model však vykazují závažné nedostatky. Jednotlivec totiž může vlastnit svou službu, ale nemůže legitimně vlastnit církevní těleso. Ve správě církve již jde o moc nad lidmi a ovšem také nad finančními prostředky a dobrovolnickou prací, kterou poskytují. Říci, že o všem bude rozhodovat Bohem povolaný apoštol, zatímco ostatní se mají toliko podřizovat, je velmi zjednodušující a chtě nechtě zavání autoritářstvím a využíváním druhých pro vlastní cíle.
V těchto souvislostech, např. u Wagnera, zaznívá argument, že v církvi jde o Boží království, Boží vládu nad lidmi, která se realizuje prostřednictvím těch, které si Bůh vyvolí. Demokratický model církevní správy je podle něj třeba odmítnout jako projev humanistického ducha.
Tento myšlenkový postup je však zavádějící:
- Jak víme, že apoštolem je ten, kdo se za něj prohlašuje? Wagner nevyžaduje zjevné zázraky, jimiž by se apoštol legitimoval. Ty však u prvních apoštolů byly důležitým prvkem. První apoštolové byli svědky vzkříšeného Krista, s nímž se setkali. Také od této kvalifikace Wagner upouští. Tím, co pro něj nabývá na významu, je efektivita v duchovní službě měřená velikostí sboru.
- Můžeme souhlasit s tím, že duchovní autorita pochází od Boha; že nevzniká lidským rozhodnutím. Je to ovšem širší obec věřících, která něčí duchovní autoritu rozpozná. Wagner to však opomíjí, když předpokládá, že apoštolům stačí vzájemné uznání. Souhlas obyčejných věřících nepotřebují.
- Kdo potom může korigovat či dokonce odvolat chybujícího apoštola? Podle Wagnera pouze jemu rovní.
- Wagner se neptá, proč mnohé země ke své správě preferují demokracii. Tato preference nepochybně souvisí s historickou zkušeností a s poznáním lidské povahy – s přesvědčením, že na tom budeme lépe, budou-li naši představitelé vykazatelní a jejich moc omezená pravidly, která uznáváme všichni.
- S tím se setkáváme již ve SZ: král se musí podřizovat Mojžíšovu zákonu, který zahrnuje sadu předpisů, jež se týkají krále. Nadto se počítá s tím, že proroci upozorní krále i národ, jestliže král zákon přestupuje. To, že byl král Hospodinem vyvolen, mu nepropůjčovalo absolutní moc. Starý zákon klade vládu nad Izraelem do protikladu k vládě faraona.
- NZ vedle apoštolů počítá také s demokratickými prvky: ve Skutcích čteme o koncilu apoštolů a starších nebo o tom, že církev má vybrat diakony, které pak apoštolové ustanoví.
- Kdykoli je v epištolách řeč o vztazích podřízených a nadřízených, obě strany mají jak práva, tak povinnosti. Ustavuje se vlastně vzájemnost navzdory jejich rozdílnému postavení.
- Wagnerovy představy dokládají, že je velmi málo obeznámen s dějinami církve, zejména s dějinami reformace. Je vlastně absurdní, že si slovo „reformace“ bere do úst, když obhajuje systém církevní správy, který má víc společného s katolicismem než s reformací.
- Hlavním biblickým obrazem pro toho, kdo vede Boží lid, je obraz pastýře, který pečuje o svěřené ovce. To je něco jiného než Wagnerova orientace na produktivitu a manažerské postupy.
Biblická metodologie a limity interpretace
Má poslední poznámka se týká práce s Biblí:
Ze samotného výčtu duchovních úřadů v listu Efezským, ani z obdobného místa v 1. Korintským (12,8), není zřejmé, že by úřad apoštola pokračoval v každé generaci. Kdo to tvrdí, doplňuje daný verš o vlastní představu. Jedná se pak o teologickou konstrukci.
Podobně bychom mohli říct, že Ježíš předal vedení církve apoštolu Petrovi. Tak tomu na stránkách NZ skutečně je, ovšem již není řečeno, že Petrův úřad bude pokračovat.
Často je tomu tak, že nějaký dílčí biblický impulz křesťané dotvářejí a rozmlží se jim hranice, kde končí biblické zjevení a kde už se dostávají ke slovu jiné vlivy.
Tímto způsobem velká část charismatického hnutí, včetně NAR, dospěla k propracované nauce o duchovním boji jako předpokladu úspěšné evangelizace.
V NZ čteme, že Pavel chtěl, aby mu jiní křesťané vyprošovali otevřené dveře pro zvěstování evangelia. Byl také přesvědčen, že ďábel oslepil mysl nevěřících. Nedochovala se nám však žádná propracovaná metodologie nebo líčení toho, jak Pavel přišel do nějakého města, identifikoval mocnosti, které je třeba zbavit nároku vyznáváním hříchů a následně je vyhnat. Kdo takovou metodologii sestavuje, musí přičerpat něco z Daniele a z dnešních zkušeností.
Myslím ale, že pro Pavla bylo samotné zvěstování evangelia aktem duchovního boje. Píše o tom, že boří lidské výmysly a vše, co se pozvedá proti poznání Boha. Dosahoval toho proklamací a přesvědčováním.
Vytváření teologických konstrukcí není nutně špatné. Takto naše mysl pracuje, když si z jednotlivých míst v Písmu sestavujeme celkový obraz. Jde však o to, abychom od této své činnosti dokázali získat odstup a byli ochotni ji revidovat.
Závěr (doplnila redakce)
Otázka obnovy apoštolského úřadu v současné církvi není pouze teologickým sporem o výklad listu Efezským. Jak ukazuje analýza hnutí NAR a osobní zkušenost z amerického i českého prostředí, jedná se o zásadní střet dvou odlišných pojetí správy věcí veřejných (a církevních).
Hlavní problematické body, které z textu vyplývají, lze shrnout takto:
- Krize vykazatelnosti: Model „soukromých firem s duchovními službami“ sice imponuje svou efektivitou a manažerským étosem, ale kriticky postrádá kontrolní mechanismy, které by chránily věřící před zneužitím moci či finanční neprůhledností.
- Odklon od novozákonních vzorů: Zatímco první apoštolové byli svědky vzkříšení a jejich autorita byla provázena zjevnými znameními, moderní pojetí NAR se často opírá spíše o měřitelný úspěch a vzájemné uznání v úzkém kruhu elit.
- Autoritářství vs. vzájemnost: Argument, že církev není demokracie, slouží často k legitimizaci autokratického vedení, které ignoruje novozákonní důraz na vzájemná práva a povinnosti i historickou zkušenost reformace, jež moc jednotlivce vědomě omezovala.
Ačkoli vize „apoštolského seřazení“ (apostolic alignment) nabízí křesťanům srozumitelný a velký příběh o eschatologické plnosti církve, v praxi často vede k vytváření izolovaných dynastií a k rozmělnění hranic mezi biblickým zjevením a dobovým pragmatismem.
Kritická reflexe těchto teologických konstrukcí není projevem „humanistického ducha“, ale nezbytným krokem k ochraně integrity církve. Pokud má být autorita v církvi skutečně duchovní, musí zůstat rozpoznatelná celou obcí věřících a podřízená zákonu, který platí pro všechny stejně – tak jako tomu bylo u starozákonních proroků i novozákonních starších. Rozhodujícím měřítkem pro vedení Božího lidu by nakonec neměla být manažerská produktivita, ale biblický obraz pastýře, který o své stádce obětavě pečuje.
Jedna odpověď
Referát se mi jeví vyvážený. Přináší jak ocenění tak kritiku.
Občas si něco přečtu na Wikipedii. Často narážím na poznámku „článek není dostatečně ozdrojován“. Tedy, dle mého chápání, chybí odkazy na psaný text. Výše uvedený referát by se téměř s jistotou dočkal této pozn.