Tento příspěvek je poměrně dlouhý a slouží spíše jako doprovod k referátu, jehož nahrávku naleznete na Youtube SLK.

Obsah

Úvod: Neodmyslitelná politika

Procesy rozhodování v církvi

Každá organizace, čili i církev, má formální strukturu. Kdo říká, že ji nemá, ten ji jen neumí nebo nechce přiznat. Jak je možné, že lidé, kteří jsou duchovně, fyzicky nebo intelektuálně lépe způsobilí tuto formální strukturu podepírat, často nejsou těmi, kdo ji ve skutečnosti podepírá? Odpovědí na tuto otázku je církevní politika. Pod tímto pojmem myslíme správu církevních věcí a pravidla pro rozhodování v církvi. Existuje řada dílčích důvodů, proč Boží povolání nevede samo o sobě ke vstupu do formálního úřadu. Mezi důvody nalézáme:

• Boží vedení. Ne každý je v okamžiku svého povolání připraven na jeho výkon. Někdy je potřeba osobnostně dozrát, vzdělat se, jít tomu povolání kus naproti. Právě v tomto případě má Boží vedení ryze politický charakter, protože vede člověka tak, aby politicky dozrál a předešel politickým problémům.
• Vnější politický řád. Kupříkladu ústava, která klade na formální funkce formální požadavky (výsledek voleb, věk, zkušenosti, vzdělání, atd.). Zde už jde o čistě politická kritéria.
• Mezigenerační napětí. Starší lidé mohou mít pocit, že se na tu práci pořád ještě hodí lépe. Navíc neví, co jiného by dělali. Mladým nedůvěřují a proto je neuvádějí do formálních funkcí. Nebo z druhé strany, mladí nedůvěřují starším a pořádají si mládežnické organizace jako paralelní strukturu, nebo nedůvěřují sami sobě a nechtějí vstupovat do funkcí, které jsou povoláni v církvi zastávat. Opět jde o čiré politikum, protože starší čerpají z politické moci, kterou nashromáždili postupem času.
• Temná etika a psychologie. V některých případech může rozpěru mezi duchovní a formální stránkou vyplňovat jednoduše manipulace ze strany politických aktérů, agrese, neetické jednání, apod. V jádru jde o politické způsoby, jejichž uživatelé si zvykli na jejich efektivitu.

Všechny tyto důvody ukazují na skutečnost, že v jádru uvedeného rozdílu mezi Božím povoláním a úřadem je politika. Kdo rozhoduje o tom, kdo bude apoštol, prorok, evangelista, pastýř, učitel? O tom rozhoduje Kristus jako dárce darů služebností. A kdo rozhoduje o tom, jak budou tyto služebnosti reálně zapojeny do života církve? O tom rozhoduje církevní politika jako proces rozhodování ve skupině osob, čili v církevní obci (řec. polis).

Politika v systematické teologii

Politická teologie bývá v pojednání systematických teologů často vymezena jako názor církve na svět, kulturu, veřejný prostor. Jejím úkolem bývá zhodnotit to, co je ne-církev a uvést to do souvislostí s širším teologickým rámcem. Tento úkol, kterého se výtečně zhostili například Studebaker¹ nebo Yong², je velmi potřebný, ale povýtce přehlíží, že politika jako nástroj pro správu a procesy rozhodování je v první řadě součástí církve. Církevní politologie je slon uprostřed místnosti, jemuž se dostává mimořádně malé pozornosti. Nejde o eklesiologii, byť na ní církevní politika staví. Eklesiologie vidí církev jako slavnou, svatou a bezúhonnou (Ef 5,27). Církevní politika vidí církev v neméně jasných barvách, ale uznává, že církev je na cestě a že aby se slavnou, svatou a bezúhonnou mohla stát, je potřeba vymezit jasná pravidla rozhodovacích procesů, čili církevní politiky. Nejde ani o pouhou klasifikaci církevní správy, protože ta je teprve důsledkem určité politicko-teologické vize.

Autoři systematických teologií toto přehlíží. Pro nejednoho teologa je církev tak ideální a duchovní nevěsta Kristova, že je jakoby vyňata z úvah o její zkoumatelné vnitřní politické situaci. Jistě, mnozí teologové se neobávají kritizovat církev například ve věroučných otázkách. Ale na pozadí této kritiky je jakýsi dualismus, v němž je potřeba tu ideální, neposkvrněnou pozemskou církev očistit od domnělé hereze. V tomto dualismu není prostor pro politiku jako faktor, který tvaruje rozhodovací procesy v církvi. Tyto procesy jsou přitom velmi pestré, protože církev je složena z lidí, kteří jsou na cestě a v procesu. Politická teologie se proto nezabývá ani tak samotnou věcností sporu mezi pravdou a herezí, ale povahou diskuse mezi stavebními kameny církve, jimž stavitel dal autonomii, když mezi ně rozdělil autoritu k budování církve (Ef 4,11).

Kdyby si Kristus nepřál, aby zde politická diskuse byla, označil by toho nejznamenitějšího nositele veškeré pravdy svatozáří, abychom věděli, komu byla svěřena veškerá nedělená milost a kdo má tedy mít poslední slovo. To se nicméně nestalo, Kristus svou autoritu rozdělil svým služebnostem a politická diskuse tu proto je. Pravidům této diskuse se věnuje malý prostor. Dualismus čisté nevěsty, která dokonale poslouchá Krista a nečisté nevěstky, která se řídí svévolí, je do určité míry oprávněný. Církev potřebuje napravovat, neustále se reformovat, potřebuje být kritizována. Bez sociokritických podnětů se církev uzavře do slepé uličky pragmatismu, který zamezuje proměně do Kristovy podoby. Nesmíme tedy ztrácet ze zřetele, že Kristus dal církvi služebnosti jako politické činitele, aby církev politicky vedli a aby usměrňovali Kristovu autoritu tak, aby se církev opravdu z nečisté nevěstky stávala připravenou nevěstou.

Církevní politika má významně eschatologický podtext. V zásadě vychází z eklesiologických pravd. Zakladatelem církve je Kristus (Mt 16,18; Ef 2,20). Ke stavbě církve ale sám Kristus nepoužívá vlastní viditelné přítomnosti, ale svého těla, které je složeno z jednotlivých věřících. A právě jako jednotlivci jen postupně dorůstají v Krista (Ef 4,15), tak se i církev pomocí politických procesů postupně stává Kristovou nevěstou. Církevní politika vzniká na eschatologickém půdorysu. Odehrává se mezi dneškem a zítřkem. Mezi tím, jak věci jsou a jak by měly být. Mezi tím, co už je a tím, co ještě není.

Efezským 4,7-16

Ještě než přistoupíme k politické teologii pro církev jako takové, musíme se blíže podívat na jedno z jejích mnoha exegetických zdůvodnění v Efezským 4,7-16.

Kristus sestoupil na zem a vystoupil na nebesa (vv. 7-10)

7 Ale každému z nás byla dána milost podle míry Kristova obdarování. 8 Proto praví: ‚Vystoupil do výše, odvedl s sebou zajatce a dal dary lidem.‘ 9 Co jiného znamená ‚vystoupil‘, než že nejprve i sestoupil do nejnižších částí země? 10 Ten, jenž sestoupil, je také ten, jenž vystoupil vysoko nad všechna nebesa, aby naplnil všechno.

Ve verši 7 Pavel konstatuje, že každému věřícímu byla dána milost (charis) „podle míry Kristova obdarování“. Udílení darů je tedy svrchovaným Kristovým dílem milosti.³ Právě jako v 1. Korintským 12,11 Duch rozděluje dary „jak sám chce“, zde je to Kristus, který vykonává toto svrchované dílo. Ve verši 8 pak Pavel cituje z Žalmu 68,19. Ten původně zní:

Vystoupils na výšinu, vedl jsi zajatce, přijals dary v podobě lidí, dokonce i vzpurníků. Vystoupils, abys tam přebýval, Hospodine Bože. (Ž 68,19)

Panovník Hospodin v tomto žalmu figuruje jako triumfální vítěz. Pavel na jeho místo dosazuje Pána Ježíše a mění jeden podstatný detail. Namísto „přijals dary v podobě lidí“, což by znamenalo, že král přijímá tribut d svých vazalů, zde čteme „dal dary lidem“. Vítězný Kristus (1,20-23) udílí ze svého místa dary lidem.⁴

Ve verších 9 a 10 Pavel vysvětluje, že aby Kristus mohl vystoupit, musel nejprve sestoupit. Zda je jeho „sestup“ sestupem do pekel, jak si někteř myslí, nebo prostě jen sestupem na zem při vtělení, je nejasné. Sestoupit do „nejnižších částí země“ zde může prostě znamenat Kristovu dokonalou oběť na kříži (Fp 2,6-8), nikoli návštěvu pekla. Důležité je, že Kristus je zde ztotožněn s Hospodinem, o němž citovaný Žalm 68 pojednává.

Kristus rozdělil své dary lidem (v. 11)

11 A on dal jedny apoštoly, jiné proroky, některé evangelisty, jiné pastýře a učitele,

Kristus, který zvítězil, vystoupil na nebesa, naplnil všechno, je úhelným kamenem církevní politické struktury (Mt 21,42; Sk 4,11; Ef 2,20). Tento Kristus, namísto aby v církvi sám rozhodoval a sám vše dělal, udílí lidem dary služeb. Tento seznam uveďme. Definice parafrázuji od Hoehnera,⁵ aplikaci pro dnešek doplňuji sám i dle své studie o duchovních darech.

• Apoštolé: Oficiální delegáti Ježíše Krista pověření autoritativně hlásat jeho poselství ústní i písemnou formou a zakládat a budovat církve. Dnešním ekvivalentem je misionář, který připojuje k církvi nové komunity.
• Proroci: Jednotlivci obdařeni Duchem svatým, aby sdělovali církvi Boží zjevení a tajemství za účelem budování, útěchy a povzbuzení. Dnešním ekvivalentem proroka je kazatel, který káže z Ducha. (Dnešní fenomén osobních proroctví – „slov pro tebe od Pána“ – nejspíš nebyl v rané církvi příliš rozšířený⁶.)
• Evangelisté: Obdaření jednotlivci konkrétně pověření hlásat evangelium nespaseným a být průkopníky v šíření víry v nových oblastech. Dnešním ekvivalentem je opět evangelista, který se specializuje na veřejnou prezentaci evangelia. Jde tedy o de facto veřejné teology.
• Pastýři: Vedoucí obdařeni poskytováním dlouhodobé duchovní péče, vedení a ochrany místnímu shromáždění věřících, kteří fungují podobně jako pastýř nad stádem. Dnešním ekvivalentem jsou opět pastoři, byť od dnešních pastorů se často vyžaduje i vůdčí role apoštola, manažerský dar správy, prorocký dar kazatelské služby a vůbec řada povinností, které přesahují rámec pastorační péče.
• Učitelé: Jednotlivci obdařeni vysvětlovat a uplatňovat pravdy Božího slova, aby zajistili, že církev je založena na zdravém učení a chráněna před omyly. Dnešním ekvivalentem jsou učitelé, teologové, účasníci věroučných komisí.

Kristus dal dary, toto však není jejich vyčerpávající seznam.⁷ Jde o selektivní a ilustrativní příklady. Není zde kupříkladu úřad diakona, který vidíme v Římanům 12,7 nebo službu uzdravováním, která je naznačena v 1. Korintským 12,9. Kdo uznává diakonii a službu uzdravování jako potenciálně zvláštní specializace, musí uznat, že seznam služebností v Efezským 4 je ilustrativní spíše než vyčerpávající.

Zvláštností tohoto seznamu je, že jeho předmětem jsou lidé, ne samotné dary. Těmi dary po církev jsou lidé zastávající úřady, lidé zodpovědně plnící úkoly.⁸ Konkrétním lidem je zde rozdělena autorita za určitým účelem. Autorita patří Kristu, ale jednotlivé služebnosti k ní mají přístup jako k charismatu. Proč tomu tak je? Ve verších 12-13 a 14-15 Pavel v myšlenkovém paralelismu důvod vysvětluje.

První vysvětlení: Aby připravili svaté k budování těla (vv. 12-13)

12 aby připravili svaté k dílu služby, k vybudování těla Kristova, 13 dokud nedospějeme všichni k jednotě víry a plného poznání Syna Božího, v dospělého muže, v míru postavy Kristovy plnosti,

Důvodem udílení služeb je připravit svaté k dílu služby (v. 12). Úkolem jednotlivých vedoucích je tedy vést ostatní věřící k činnosti, k níž byli oni povoláni. Úkolem učitele je vést žáky k tomu, aby sami učili, evangelista má připravovat ostatní k evangelizaci, apoštol připravuje druhé k apoštolství, a tak dále. Pavlovi je zřejmě cizí představa profesionalizované církve, v níž duchovní práci vykonávají pouze ordinovaní nebo pódioví profesionálové.⁹ Na druhou stranu je Pavlovi cizí představa chaotické laické církve, v níž jsou si všichni rovni i ve své nekompetenci. Ti kompetentní, povolaní, popř. ordinovaní služebníci musí připravovat laiky a laici zase musí vstupovat do služeb povolaných služebníků.

Tímto způsobem má církev dospívat v „plné poznání Syna Božího“ a v „míru postavy Kristovy plnosti“ (v. 13). Nepochybně jde o eschatologická zaslíbení, k nimž směřujeme, byť nyní ještě „nevíme, co budeme“ (1J 3,2). V napětí mezi současným stavem a stavem naplněného zaslíbení jsou Kristovy služebnosti prostředkem ke kultivaci církve. Úloha služebností tedy spočívá v organizaci prospěšného, životaschopného politického pořádku, který kultivuje církev do Kristovy podoby a spěje k „jednotě víry“.

Druhé vysvětlení: Abychom nebyli nedospělí (vv. 14-15)

14 abychom již více nebyli jako děti, zmítáni vlnami a hnáni každým větrem učení v lidské nestálosti, v chytráctví k nastražené cestě bludu, 15 nýbrž abychom byli pravdiví v lásce a rostli všemi způsoby v toho, který je hlavou, v Krista.

Ve druhém vysvětlení je důvodem ustanovení služebností „abychom nebyli jako děti“ a nebyli „hnáni každým větrem učení“ (v. 14). Cílem je opět „být pravdiví v lásce“ a „růst v Krista“ (v. 15), čili stejně jako ve verši 13 procházet eschatologickou proměnou. Tyto verše apelují na stabilitu. Nebýt jako nestálé děti, nebýt zmítáni vlnami, nebýt hnáni větrem. Aby byla církev stabilní, dává Kristus dary služebností jako stabilizační prvek. On dává apoštoly, proroky, apod. … aby zajistili v církvi stabilitu. Je to tedy Kristus, kdo zde tvoří jasné politické členění. Bez tohoto členění vládne chaos, dominuje „chytráctví a svádění k bludu“.

Tělo a klouby (v. 16)

16 Z něho celé tělo, spojované a držené pohromadě pomocí každého kloubu podpory, která je podle činnosti a míry jedné každé části, bere výživu pro svůj růst ke svému vybudování v lásce. (Ef 4,11-15)

V posledním verši tohoto úseku Pavel opakuje svou oblíbenou metaforu těla. Kristus je jeho hlavou, tělo z něj vyrůstá, a to „spojované a držené pohromadě pomocí každého kloubu podpory, která je podle činnosti a míry jedné každé části“ (v. 16). Co jsou ty „klouby podpory“ (haphēs tēs epichorēgias)? Myšlenkou této metafory je, že tělo roste a má svou sílu právě proto, že jej drží pohromadě vazy, kosti a klouby. Bez propojenosti kosterního systému by se člověk zhroutil do beztvaré hromádky.

Kdo jsou tedy ty „klouby podpory“? Existují nejméně dva názory¹⁰. Podle jednoho názoru jde o všechny věřící, kteří se podporují navzájem tak, jak je připravují služebníci. Úkolem služebníků je připravitvšechny svaté k budování těla čili k podpůrné činnosti jeho kloubů(v. 12). Dle jiného názoru je zde položen zvláštní důraz na povolané služebníky, kteří svým působením plní úlohu kloubů a zvláštním způsobem tak zprostředkují rozhodující úlohu hlavy v budování těla. Ať se přikloníme ke kterémukoli názoru, hlavní myšlenkou zde je, že orgány v těle musí být pevně propojeny a pracovat koordinovaně, jinak je hlava nemůže vést.

V tomto apelu na koordinovanost těla Pavel nejspíše naráží na potřebu koordinovaného postupu služebností v úsilí o vzdělávání církve, péči o církev, početní růst církve a ochranu církve před bludy (srov. Kol 2,19). Jenže jak může tak rozmanité tělo koordinovat svůj pohyb, aby odolalo bludu? Odpovědí, která se v každé dobré eklesiologii nabídne, je „Duch svatý“. Ano, Duch Kristův v církvi působí, ale v praxi vidíme, že na Ducha svatého mohou apelovat i velmi disparátní pnutí v těle, kupříkadu když se evangelista pustí do vyučování nebo když apoštol zamění svou pozici za pozici hlavy, oba mohou mít pocit, že právě oni jsou vedeni Duchem. Církev proto potřebuje jasné principy pro procesy rozhodování, aby na jednu stranu docházelo ke koordinaci, ale na druhou stranu aby nedocházelo k potlačení Kristem darované individuality jednotlivých služebností. Církev potřebuje ke své koordinaci jasný politický řád.

Politika v církvi

Základní úkol církevní politiky

Politika v širokém slova smyslu znamená proces rozhodování ve skupině lidí. Skupina lidí představuje polis, čili obec. Způsoby a procesy, jimiž obec

• sama sebe definuje,
• stanovuje cíle,
• hodnotí sebe samu a jiné obce
• a rozhoduje o praktických i principiálních otázkách,

se nazývá politikou.

Politika zahrnuje formální strukturu (např. ústavu nebo domácí řád), diskusi (např. předvolební kampaň nebo rodinnou poradu), konkrétní rozhodování (např. schválení zákona nebo rozhodnutí jet do zoo) a étos provedení (např. nasazení armády versus osvětová kampaň a cesta autem versus hromadnou dopravou). Politika se nachází v tom zlomu mezi abstraktní ideou a konkrétním činem.

Politika zde bude vždy a všude. Aristotelés říkal, že člověk je tvor politický, protože politika vyplňuje právě celý jeho duševní prostor mezi abstrakcí a skutečností. Politice se nelze nijak vyhnout. Ve veřejné diskusi, jak jsme na ni zvyklí, se politika zabývá otázkou kdo co může dělat (většinou jak lze podnikat) a kdo kolik dostane a kdo o kolik přijde (jak se přerozdělí peníze daňových poplatníků). To je předmětem diskuse v kapitalismu. Předmětem diskuse mohou být i hodnotové otázky (např. kulturní liberalismus versus konzervativismus) nebo otázky sebeurčení národů a menšin (např. evropský federalismus versus evropská decentralizace). Co je předmětem diskuse v církvi? Jelikož politika je v církvi nástrojem, který vzniká mezi už a ještě ne transformace jednotlivce a církve do Kristovy podoby, musí být politika právě k tomuto cíli zaměřena. Předmětem diskuse je tedy všeobecná přeměna do Kristovy podoby. Otázkou této diskuse je jak se toho docílí.

Politika jako pravidla hry

Stanovit si politická pravidla je důležité proto, že pokud je nestanovíme, stanoví se sama. Základní premisa sdíleného příběhu církve je zřejmý: Ježíš je Pán. K němu se ale v církevní politice s železnou pravidelností přidá jakýsi pomyslný prováděcí předpis, který to Ježíšovo panství aplikuje do situace místní církve a má rozhodující vliv na její rozhodovací procesy, čili na politiku.

• Učení o delegované autoritě: Ježíš je Pán. A Pán si povolal bratra XY, aby vedl.
• Eschatologická orientace: Ježíš je Pán. A jelikož se Pán brzy vrátí, budeme usilovat o oddělení od světa a odmítat jakékoli změny.
• Misionální orientace: Ježíš je Pán. A jelikož Ježíš nás vyslal na misii, musíme udělat maximum pro misijní zasažení jiných národů.
• Orientace NAR. Ježíš je Pán. A ten si povolává apoštoly, aby jako zvláště zmocněné osoby vedli vítěznou církev.

Zmíněné teze bez výjimky staví svou církevní politiku na křesťanském vyznání a často se i shodnou na výše uvedeném výkladu Efeským 4, ale uvádí do církevní politiky často velmi rozmanité příchutě, které jsou založené na rozdílných pravidlech hry, rozdílných gramatikách. To je do jisté míry naprosto přirozené. Problém je, když lokální politická gramatika přebije tu původní eschatologicko-kristologickou. Když se na výše uvedené příklady díváme optikou logiky jazyka, můžeme si všimnout, že některé z místních gramatik, resp. některé z místních prováděcích předpisů toho základního axiomu Ježíš je Pán nelze na tento axiom zpět promítnout, resp. ne příliš snadno.

• Pokud řeknu, že „Pán povolává bratra XY, aby vedl“, vytvářím předpis, který má ohromnou politickou váhu, ale jen proto, že se staví na roveň tomu základnímu axiomu. Pán opravdu může povolat bratra XY, aby vedl. Ale toto povolání je vždy podřízeno tomu rozdělení Kristovy autority.
• Pokud řeknu „musíme se posvěcovat a oddělovat od světa“, jakkoli je to nesporně důležité, jde o politickou osnovu s těžkovážní asercí, ze které nelze původní axiom ani odvodit! Proto se z výzev k posvěcování často stává prázdný moralismus, který má v podstatě nulový teologický základ. Z toho nevyplývá, že úsilí o posvěcení je nesprávné, ale že nesmí ztratit kristologicko-eschatologickou záruku.

Lokální prováděcí předpisy tedy mohou formovat lokální politiku, ale nikdy nesmí překročit rámec diskuse, jejímž axiomem je, že Pán je Ježíš. Problém místních politických diskusí v církvi spočívá v tom, že se ty prováděcí teze dostávají do vzájemného dialogu nevyváženě a dialog není usměrněn těmi zmíněnými klouby podpory v rámci toho hlavního kristomorfního eschatologického rámce. Jednoduše řečeno, zapomene se na to, že Pán je Ježíš. Zapomenou na to lidé s autoritou i řadoví členové. To vede nutně k politickému odcizení některých údů nebo dokonce k rozkolu v církvi.

Někdo může namítnout, že je přeci možné vytyčit církvi politickou agendu na základě kulturního programu (např. nějaké sborové vize) a zárověň zastávat tu základní premisu, že Ježíš je Pán. Tvrdím, že jakkoli je to možné, není to z hlediska církevní politiky zdravé a logicky to povede k napětí mezi politickým potenciálem evangelia a jeho ustrojením dle vize církevního vedoucího. To napětí mezi Ježíšovým panstvím a místní vizí vychází z toho, že obě dvě skutečnosti, jak Ježíšovo panství tak místní církevní vize, jsou intersubjektivní skutečnosti a jakmile mají vedle sebe existovat, Ježíšovo panství se začne proti míství vizi stavět, pokud tato není tomu Ježíšovu panství podřízena. Odpovědí na tato napětí, která budou vznikat vždy, není snaha o co nejvycizelovanější místní vizi, ale přijetí pravidel hry, které v diskusi vše postupně podřizují Kristovu panství.

Politika jako důvod odcizení a rozkolu

Vycházím zde nikoli z něčí teorie nebo ze samotného výkladu, ale z osobní zkušenosti posledních asi 15 let. Během tohoto období jsem ve svých sociálních sítích (nemyslím ty internetové) registroval celou řadu jednotlivců nebo spíše celých rodin, které odešly z církve nebo se v ní necítí příliš dobře a vítáni a protloukají se na periferii církve. Tyto případy jsem naprosto nevyhledával, prostě jsem na ně narazil, ale dá se říct, že tvoří v podstatě většinu mých známých. Zdaleka nejde pouze o lidi z české Apoštolské církve v ČR, ale i o lidi z Česka, Slovenska, Rumunska a Belgie. Důvody těchto napětí jsou různé.

• Věroučné spory, například o názor na dary Ducha, názor na eschatologii, apod.
• Mezilidské spory. Sem patří i problémy temné psychologie v církvi, které jsou také nesmírně málo probádány a zasloužily by si vlastní pojednání. Pod pojmem „temná psychologie“ poněkud nepřesně míním narcisismus, psychopatii a machiavelismus. Narcisové se vidí jako střed vesmíru, což znemožňuje dialog. Psychopaté mají sklony k impulzivnímu ubližování s nulovým soucitem. Machiavelisté pod rouškou vstřícnosti vytvářejí bezohledná schémata k dosažení svých mocenských ambicí.
• Kulturní spory o konzervativismus v oblékání, pití alkoholu a o jiné životosprávní záležitosti.
• Vyhoření, které je způsobeno dlouhodobou únavou jednotlivců ve službě. Bývá dáno nerealistickými cíli a špatnou dělbou práce.

Důvody jsou tedy různé. Ve všech případech lze ale říci, že se za uváděným důvodem skrýval ještě jeden hlubší důvod, jímž byla nesprávně nastavená politika v dané komunitě. Všichni se shodli na tom, že Ježíš je Pán, ale každý měl odlišnou představu o aplikaci této pravdy a neexistoval rámec pro politickou diskusi, který by umožnil, aby se jedna skupina na konci rozhodovacího procesu necítila jako de facto vyloučená z komunity. Všichni ti, které mám na mysli, by jako konečný důvod svého odchodu z církve uvedli to, že se v daném sboru již necítí politicky v pohodě. Jejich politický status neodpovídá jejich očekávání. A jelikož je člověk tvor politický, je do jasný důvod k odchodu.

Věroučné rozdíly v církvích jsou, ale moderní doba má přirozeně velmí vysoký práh názorové tolerance. Pokud jde o mezilidské vztahy, na pracovišti většina z vás denně potkává lidi, kteří mají radikálně odlišné věroučné nebo kulturní názory a přesto s nimi vycházíme. Totéž platí o rodině, se kterou se člověk stýká. V naší kultuře je přirozené, že se tolerujeme. Problém nastává, když je narušena politická integrita člověka, nebo když naopak jako politický činitel něčí integritu naruším. Jakmile k tomu dojde, dochází k rozkolu a odcizení. Ti, kdo politicky prohráli, se necítí jako doma, protože v hlubi duše cítí, že prohráli neférově. Ti, kdo politicky vyhráli, mají pocit, že je všechno v pořádku.

• Jedna strana: My jsme byli tak dobří přátelé a žili, dýchali jsme s tím sborem, ale potom se stalo to a to a už nemáme důvěru, necítíme se tam jako doma. Nemůžeme tam zůstat, máme z toho husí kůži. Myslíme si, že nám ublížili.
• Druhá strana: My jsme se jim snažili vysvětlit, jak to myslíme, ale oni pořád trvali na svém. My máme nějakou zodpovědnost a oni musí naše rozhodnutí respektovat. Vedle jejich názoru existuje také jiný názor. Opravdu nerozumíme, proč odcházejí. Myslíme si, že přehánějí.

Tvrdím, že v naprosté většině takových případů je důvodem odcizení a rozkolu absence jaských a srozumitelných politických principů, které by regulovaly procesy rozhodování. Absence dobrých politických principů, na nichž se církev dohodne, není známka duchovnosti, že se dává prostor Duchu svatému. Je to známka chaosu a bloudění, čili právě toho, čemu chce Duch zabránit. Duch svatý není v opozici vůči politickému řádu stejně jako není v opozici vůči používání rozumu nebo používání lékařské vědy při uzdravení. Duch chce jednat skrze lékařskou vědu, skrze rozum a skrze politický řád. Proto potřebujeme hovořit o principech církevní politiky. Tyto principy vychází z eklesiologických pravd o slávě církve, ale berou v úvahu lidskou nedokonalost, čili eschatologickou povahu této slávy. Tyto principy nastiňují, kudy se má vývoj církve ubírat, ale nepředjímají její lokální podobu. Jde o mantinely politické diskuse.

Principy církevní politiky

Z mnona možnách úvah o podobě církevní politiky vybírám tři zásadní principy.

Eschatologický realismus

• Eschatologický realismus v prvním kroku bere věci takové, jaké jsou. V následujícím kroku se předpokládá dosažení politiky skrze Boží proměňující moc. Eschatologický realismus se proto vyznačuje trpělivostí a ochotou k dlouhodobé diskusi. Eschatologický realismus vylučuje předčasnou uzávěru diskuse, předčasné (předeschatologické) závěry jsou vždy z principu nesprávné. Pokud Kristus dává dary služebností, aby budovali tělo Kristovo a pokud ještě nejsme jako Kristus, pak není možné, aby si v politické diskusi někdo nárokoval jinou definitivní pravdu než tu, že Ježíš je Pán.
• Princip diskuse je v eschatologickém realismu naprosto opačný, než v postmoderním pluralismu. Zatímco v postmoderním pluralismu dochází k nekonečnému odsouvání definitivního významu, v eschatologickém realismu dochází k neustálém zpřítomňování definitivního významu ve svátostném působení Ducha. Jako politický princip tedy eschatologický realismus uznává pluralitu názorů, ale předpokládá, narozdíl od postmodernismu, dosažení definitivního významu na horizontu naděje.
• Nejvyšší politickou hodnotou eschatologického realismu je naděje, která je zde v opozici ke konceptu moci jako záruka efektivity. V praxi je eschatologický realismus opakem efektivní autoritářské politiky. Eschatologický realismus se nezalíbí těm, kteří obdivují sílu, protože ze své podstaty odmítá triumfalistické narativy, kromě toho Kristova. Právě proto je pro politiku v církvi nezbytný, protože neuzavírá možnost diskuse a uvědomuje si nedokonalost současného horizontu a dokonalost horizontu naděje.
• Eschatologický realismus vede k trpělivé diskusi a odmítá rychlá, silová řešení. Impulzivní, leckdy až psychopatologické kroky vstříc řešení „problému“ jsou v principech eschatologického realismu naprosto vyloučeny.

Demokracie Ducha

• Princip demokracie předpokládá, že dary služebností jsou rozdány rovnoměrně celému tělu jako jeho podpůrné klouby. Demokracie Ducha je totéž co teokracie Krista. Nebudeme hodnotit demokracii, jak ji známe v moderních politických dějinách. Můžeme jen podotknout, že novozákonní demokracie Ducha se od zastupitelské demokracie zásadně odlišuje. V zastupitelské demokracii dává lid svou autoritu zastupitelům. V Kristově teokracii dělí Kristus svou autoritu mezi služebnosti. V zastupitelské demokracii je z celého národa vybrána úzká skupina osob s politickou mocí, v Kristově teokracii je skrze služebnosti moc svedena na úplně každého člena těla Kristova (Ef 4,12). V zastupitelské demokracii se zastupitelé drží programu, se kterým šli do voleb. V Kristově teokracii se služebníci a členové, nakolik jejich autorita pochází od Krista, drží Kristova programu.
• Nejvyšší hodnotou demokracie Ducha je co nejširší možná jednomyslnost v rozmanitosti názorů. Jako rozdílní lidé nemůžeme čekat, že se shodneme na všem. Lze ale předpokládat, že Duch povede politickou agendu demokraticky, protože je vylit „na všeliké tělo“ (Sk 2,3.17). Příkladem je Jeruzalémský koncil, který probíhal na pozadí nesouladných názorů na obřízku (Sk 15,5), ale jeho výsledkem byl jednomyslný závěr apoštolů (15,25.28). Opakem jednomyslnosti je vnucená uniformita.
• V praxi demokracie Ducha usiluje, aby měl v rámci komunity každý nezcizitelná práva ovlivňovat rozhodovací procesy. Nelze tolerovat, aby byl jednotlivec nebo skupina osob odsunuta při rozhodování na druhou kolej. Nelze tolerovat ani nekalý politický boj, který se snižuje k populismu, výhrůžkám, apod. (Pokud nebudete hlasovat takto, …)
• Demokracie Ducha musí proniknout nejen samotné rozhodovací procesy, ale i kritéria relevance. Jde o to, aby existovaly jasné procesy pro řízení nejen hlasování, ale i politického programu, čili toho, o čem a proč se vůbec rozhoduje. Demokracie Ducha vyžaduje, aby se politická agenda soustředila na reálné problémy všech zúčastněných, nikoli na soukromé problémy úzké skupiny osob.
• Demokracie Ducha tedy vede k hledání politické vůle co nejširší skupiny Duchem naplněných jednotlivců. Machiavelismus jednotlivců, kteří na uzavřených setkáních pokoutně manipulují politickým potenciálem ve prospěch menšiny, je vyloučen a objeví-li se, je potřeba odpovědět na něj co nejširší možnou veřejnou diskusí.

Liberalismus lásky

• Podle Pavla má „růst všemi způsoby v toho, který je hlavou, v Krista“ o nic méně osob než „celé tělo“ (Ef 4,15n). Celá čtvrtá kapitola začíná výzvou, abychom se „navzájem snášeli v lásce“ (Ef 4,2). Z těchto vyjádření a ze samotné metafory těla vyplývá, že církevní politický diskurz musí brát ohled na toho posledního a žádný hlas nesmí být umlčen. Právě jako jedna končetina v těle nemůže říct druhé, že ji nepotřebuje (1Kor 12,21), tak nemůže v politickém diskurzu jedna skupina na základě aserce své moci odsunout v rozhodovacích procesech hlasy, které se zdají menšinové nebo slabší. Mainstream musí dbát na situaci menšin a jednotlivců, kteří s ním nejsou ochotni jít. Pracovně můžeme tento princip nazvat liberalismem lásky.
• Liberalismus lásky rozumí jinakosti menšiny nebo jednotlivce a uznává ji za sobě rovnou a neméně hodnotnou. Většina si uvědomuje, že její politický mandát závisí na Kristu a proto nevolí vlastní prospěch, ale dobro pro ty, kteří nejsou její součástí (srov. Sk 6,5).
• Nejdůležitější hodnotou liberalismu lásky je rozmanitost, která je hlavní vlastností těla Kristova. Liberalismus lásky spočívá v absenci politiky, která by se nesouladného jednotlivce nebo skupinu snažila popřít v jeho jinakosti jakýmkoli způsobem. Pokud platí, že „my silní jsme povinni snášet slabosti těch, kteří nemají sílu, a nemít zalíbení sami v sobě“ (Ř 15,1), o co víc musí platit, že většina musí respektovat menšinu a nemít zalíbení ve své politické převaze?
• Opakem liberalismu je v tomto případě fašismus. Je to sklon úzké skupiny osob získat pomocí rétorické obratnosti, marketingu, propagandy, mocenských technik, hlavní slovo v politické diskusi. Typickou vlastností fašismu je radikální láska k příslušnosti ke skupině a bojovná zášť k jinakosti čili k jakékoli pluralitě. Teď na to jdeme my! My jsme teď na koni, na nás si nepřijdou, my je zastavíme.Fašismus je zpravidla (ale ne nezbytně) kulturně konzervativní, nenávidí liberalismus, parlamentarismus a jakoukoli nezávislost. Fašismus potřebuje svázat všechno do jednoho svazku. I církevní politika se vyznačuje „svazkem“, ale jde o „svazek pokoje“ (Ef 4,3), který snáší jinakost v trpělivosti a lásce (v. 2). To je absolutní opak fašismu.
• Liberalismus lásky není slepý vůči problému hříšníků, potížistů a manipulátorů. Od toho jsou zde pastýři a učitelé, aby potížisty ukáznili a manipulátory demaskovali. Liberalismus ale ani potížistovi a manipulátorovi neupře rovná práva. V liberalismu lásky většina bojuje za práva menšiny, která s ní nesouhlasí.

Závěr

Závěrem shrňme hlavní teze příspěvku:

• Politika je nedílnou součástí církve. Jde o proces rozhodování, který se řídí základním křesťanským vyznáním, že Ježíš je Pán.
• Politika se odehrává mezi tím, co už jsme, máme a víme a tím, co ještě nejsme (1J 3,2). Mezi tím, jak věci jsou a jak by měly být.
• Efezským 4,7-16 můžeme chápat jako rámec pro církevní politiku. Kristus dělí svou autoritu mezi služebníky, kteří ji dále dělí mezi věřící, aby církev po všech stránkách rostla a držela pohromadě ve svých rozhodovacích procesech.
• Politika je jako pravidla hry, na kterých se musí dohodnout všichni zúčastnění. Špatná politika je často hlavní příčinou odcizení a rozkolu.
• Proto navrhujeme, aby se církevní politika řídila eschatologickým realismem, který nikdy neuzavírá diskusi předčasně, dále demokracií Ducha, která přiznává rozhodovací úlohu každému členu komunity a nakonec liberalismem lásky, který vede ke štědré a bezpečné pluralitě názorů, aniž by vznikaly sebestředné svazky snažící se monopolizovat moc.

Eschatologický realismus, demokracie Ducha a liberalismus lásky, jsou z hlediska rychlosti a dynamiky církevní správy velmi neefektivní. Proto nikdy nebudou v oblibě mezi pastory a církevními vedoucími, kteří chtějí samostatnou operací dosahovat bezprostředních výsledků. Problém efektivity jako kritéria církevní politiky spočívá v tom, že jde o kritérium zavádějící (kritéria jsou sporná) a zásadně nebiblické. Efektivitu v církvi nezajišťuje její politický řád. To není jeho účelem a nikdy nebylo. Nový zákon nás neučí, jak být církví efektivní, ale jak být církví, která dorůstá v Krista. Jedním ze zásadních poselství knihy Skutků je, že efektivita církve je spojena se svrchovaným Božím zásahem. Jde o skutky Ducha svatého, nikoli o skutky manažerů Petra, Pavla a dalších apoštolů, kteří jsou ve Skutcích spíše diváky a nástroji než lídry a činiteli. I zběžný pohled na historii české církve i jiných církví ukazuje, že úsilí o maximalizaci efektivity nevede k žádným významným úspěchům, leda tak k politické deziluzi lidí, kteří nebyli schopni či ochotni podílet se na vizi efektivity místního lídra a ocitli se proto na okraji politické situace.

Církev udělá dobře, pokud se ve své vnitřní politice přidrží hodnot rozmanitosti, jednomyslnosti a naděje. Tyto hodnoty jsou zárukou trpělivé, laskavé a uctivé politické diskuse, která si neklade za cíl co nerychlejší závěr nebo co nejdrtivější volební vítězství, ale respekt jinakosti v lásce a dorůstání v Krista. Taková by měla být cesta k církevní správě.

Poznámky pod čarou

1. Steven Studebaker, A Pentecostal Political Theology for American Renewal. Studebaker zde navrhuje překonat jak úplné zanedbání politiky, tak nekritický křesťanský nacionalismus v Severní Americe. Na základě pneumatologických principů obnovy vyzývá k politické angažovanosti, která zahrnuje například ekonomickou zodpovědnost či veřejné vzdělávání. ↩︎
2. Amos Yong, In the Days of Caesar. Yong používá pěticípého evangelia jako rámce pro sociální a politickou angažovanost. Církev je dle něj alternativní polis, jejíž svátostná činnost podvrací světskou moc a ztělesňuje Boží spravedlnost a pokoj (šalom). ↩︎
3. Campbell, PNTC, 4:7 ↩︎
4. Campbell, PNTC, 4:8 ↩︎
5. Hoehner, Exegetical Commentary. Zvláště komentář k 1,1; 2:20; 4,11 ↩︎
6. Thiselton, The Holy Spirit: In Biblical Teaching, through the Centuries, and Today, 384. ↩︎
7. O’Brien, PNTC, 4:11. (Tento komentář byl stažen z prodeje, ale podle mého názoru je užitečný.) ↩︎
8. Bruce, NICNT, 345; Campell, PNTC, 4:11 ↩︎
9. Campbell, PNTC, „Introduction: V. Themes“; Hoehner, 4:12 ↩︎
10. O’Brien, PNTC, 4:16 ↩︎