Součástí Ježíšova Kázání na hoře (Mt 5-7) je i příkaz „nesuďte, abyste nebyli souzeni“ (Mt 7,1). Ten se občas používá jako taková řečnická stopka k umlčení toho, kdo se nám zdá moc kritický, nepříjemně dotěrný nebo příliš přísný. Jednoduchý význam Matouše 7,1-5 nás k takovému chápání opravdu navádí. Není ale pravdou, že by Ježíš zapovídal jakékoli posuzování. Na jiných místech přeci sám doporučuje „soudit spravedlivým soudem“ (J 7,24) a jinde naznačuje, že učedníci budou „soudit dvanáct kmenů Izraele“ (Mt 19,28; srov. 1Kor 6,2). Hlavním smyslem této pasáže je zamezit takovému souzení, které by mohlo ohrozit soudržnost křesťanského společenství (čili místní církve, sboru, skupinky, apod.).
Co vlastně Ježíš zapovídá?
Řecké slovo krinó, totiž „soudím“, nemá samo v sobě negativní význam. Znamená jednoduše „dosáhnout závěru v nějaké věci“ nebo „udělat si na něco názor“. Prapůvodní význam tohoto slova měl co do činění s „dělením“. Člověk, který soudí, si vlastně vytváří názor a dosahuje závěrů dělením, rozlišováním a srovnáváním. Tento mentální proces je neodmyslitelný například při rozlišování dobra od zla, správného od nesprávného, lepšího od horšího a všichni se jej každodenně dopouštíme, když rozlišujeme například jídla na chutnější či zdravější a méně chutná či zdravá nebo šaty na vhodnější, hezčí a pohodlnější a méně vhodné, hezké či pohodlné. Každý, kdo je při vědomí, soudí, protože tak je to pro myslící bytosti zcela přirozené a žádoucí.
Nesprávný druh souzení, který zde Ježíš zapovídá, je souzení pokrytecké, když nějaký samozvaný soudce uplatní na svou sestru či bratra přísná kritéria a neuvědomuje si, že soudcem není on, ale Bůh Otec. Takového člověka nazývá Ježíš pokrytcem. Zajímavé zde je, že právě zde, ve verši 6,5 nacházíme jediný případ, kdy Ježíš pokrytcem nazývá někoho z křesťanů!1 Problémem křesťanského pokrytce není samotná skutečnost, že zahlédne v oku někoho v církvi „třísku“, čili nějaký nedostatek. Ta tříska se přeci v oku sestry či bratra objektivně nachází a je potřeba ji vyjmout. Pokrytec je však proto, že má sám v oku „trám“, tou nejméně vhodnou osobou k provedení potřebného zdravotního zákroku – odstranění třísky (vv. 3-5). Operaci srdce musí provádět někdo, kdo má srdce zdravé, aby během operace sám nezkolaboval. Operaci ucha musí provádět slyšící chirurg, který se dorozumí s nemocničním personálem. A operaci „vyjmout třísku z oka“ musí provádět ten, kdo sám dobře vidí.
Znamená to tedy, že až budu v něčem objektivně excelovat (např. v duchovní disciplíně), mohu ze své domněle nadřazené pozice soudit druhé? Nebo to snad znamená, že se máme Božímu soudu vyhnout tím, že si nebudeme o nikom nic myslet a nebudeme mít žádný názor? To rozhodně ne. Je pravdou, že když Ježíš říká „jakou měrou měříme, takovou nám bude naměřeno“ (v. 2), slyšíme tak trochu ozvěnu modlitby Páně, v níž Otce prosíme „odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům“ (Mt 6,9-13). Zde však, ve verši 7,2, chce Ježíš zdůraznit především to, že Bůh jako nejvyšší soudce měří všem stejně.2 Pokud jsem vůči někomu v soudu přísný, musím si uvědomit, že Bůh je nestranný. A pokud je Bůh nestranný a pokud je můj přísný soud vůči dotyčnému správný, znamená to, že ten soud vynáším sám nad sebou, protože Bůh mezi mnou a mým bližním nerozlišuje.
Zároveň však platí, že nikoli já, ale Bůh je Pánem nad posuzovanými kritérii. Pokud bych si mohl sepsat vlastní zákon a podle něj se řídit a soudit druhé, mohl bych v tom svém zákoně vyniknout. Jenže to je absurdní asi stejně, jako vymyslet si vlastní sport, abych se v něm stal mistrem světa. Autorem platných posuzovaných pravidel je Bůh, který za své nejoblíbenější disciplíny pokládá milost a odpuštění. Proto může Ježíš směle říkat, že ten, kdo soudí, má v oku trám. On ho tam třeba nemá dle svých vlastních měřítek. A přece ho tam v oku má z Božího pohledu, protože soudí! Takový člověk je pokrytcem.
V řečtině můžeme tuto myšlenku vidět i za takovou malou slovní hříčkou. Slovo hypokrités (řec. pokrytec) je složenina slov hypo- (řec. „pod“) a -krités (řec. „soudce“). Je to tedy takový „podsoudce“. Původně toto slovo označovalo herce, který si nasadil masku a zpod té masky vynášel různé výroky a soudy. Každý ví, že to, co herec říká, neříká sám za sebe, ale že jen hraje svou roli. Pokrytec, který soudí druhého, činí totéž. Je to takový „podsoudce“, čili soudce nižšího řádu. Vynáší různé soudy, ale ty soudy vynáší jako herec, co jen jede podle scénáře, když nasadil masku pana dokonalého či paní dokonalé a soudí druhé. Takovému člověku Ježíš vzkazuje: Pokrytče, herče, podsoudce! Sám máš v oku trám (v. 5)! Co je to za trám? Je to trám tvého zraňujícího souzení ostatních, který tam vidí opravdový soudce Pán Bůh!
Co to znamená?
Znamená to, že nemáme nebo nemůžeme nic kritizovat, posuzovat a že nesmíme mít názor? To samozřejmě ne. Sám Ježíš zde přeci přiznává, že vyjmout z jednoho oka trám a z druhého třísku je žádoucí, ale jedině se správným postojem. Trámem v oku pokrytce je jeho omyl, dle nějž on sám je strůjcem platných kritérií, na jejichž základě si všímá třísek v očích ostatních. Teprve když tento trám ze svého oka odstraním a zjistím, že nad všemi kritérii vládne Pán Bůh, který mi odpustil hříchy, co jsem proti Jeho nejpřísnějším kritériím napáchal, mohu přistoupit k bratrovi či sestře a pomoci jí s třískou, kterou v oku má.
Co když je to s někým opravdu těžké? Co když je sestra nebo bratr v církvi opravdu nesnesitelný? Zde si musím předně uvědomit, že Pán Bůh to měl těžké se mnou. A stále má. Dále si musíme uvědomit, že je-li někdo jednoduše slabý ve víře, není to pro nás příležitostí odsoudit ho, ale pomoci mu (1Kor 14,1; Ga 6,1). Pro skutečně těžké případy sborové kázně dává Ježíš instrukce až v Matouši 18,15nn, kde se ovšem soud nad dotyčným i se svým konečným verdiktem vkládá do rukou celému shromáždění. Dále si uvědomme, že otázkou, kterou bychom si měli klást daleko spíše, než jak se vypořádat s opravdu těžkými případy odsouzeníhodného chování, je kterak skutečně nade vší pochybnost zaostřit na třísku v oku bratra. Zde totiž končí legrace. Představte si tu hrůzu, která nastala v jedné bratislavské nemocnici asi před dvěma lety, když jakási zkušená lékařka omylem vyoperovala pacientovi místo nemocného oka to zdravé.3 3 Namísto pomoci, kterou pacient potřeboval, došel újmy, která mu zkazila zbytek života. Právě toho se můžeme snadno dopustit i my, soudící, když budeme k sobě navzájem přistupovat jen jako k problémům, co se musí řešit a když nám bude na rozsudku záležet víc, než na samotném člověku. Taková atmosféra v církvi snadno zavládne. Už se jí to musí říct! Už se s ní musí něco udělat! Takhle to dál nejde, musíme ho řešit! A hned jak ho vyřešíme (rozuměj: zdeptáme a odcizíme se), ukáže se, že jsme nedosáhli ničeho, jen zranění člověka. Kdo si potom zaslouží odsouzení? Ten, kterého jsme nemohli snést a proto jsme jej vyloučili, nebo my, protože jsme ublížili někomu, kdo se nám dle našich vlastních kritérií nezamlouval?
Soudit ne, rozlišovat ano
Daleko příjemnější, více žádoucí a méně náročné, je nesoudit podle omezených kritérií, kterých jsme tak rádi pány. Kritérii, které v církvi často pěstujeme, jsou 1/ svatost jako syrová náboženská disciplína, dále 2/ duchovnost ve smyslu poťouchle ezoterického prožívání každodenních situací, dále 3/ životospráva, kterou jako správní pokrytci často zjednodušujeme na schopnost nepřibrat, 4/ správcovství peněz, které je pro pokrytce synonymem puntičkářského dávání starozákonních desátků, 5/ výchova dětí, na které si nejvíce potrpí ti, kdo malé děti už nebo ještě nemají, dále 6/ pokora, kterou žel neumíme rozeznat jinak než jako podřízenost nebiblické autoritě, 7/ vzhled, který pokrytecky soudíme podle pravidel středotřídního konzervativismu, a tak dále. Ježíš se na nás jako ten, kdo vynesl na kříž hříchy světa dívá. A vida až směšnou horlivost, s níž se dokážeme takovýchto kritérií přichytit při posuzování sebe navzájem, ranila by ho mrtvice, pokud by to bylo v oslaveném těle možné.
Posuzovat, totiž dělit a rozlišovat svaté od nesvatého, Boží a světské, dobré a špatné, to je přirozenou vlastností každého věřícího. Vytvářet však směšná, dětinská a jen zdánlivě biblická kritéria k posuzování toho, jak kdo vypadá, zda hovoří tou pravou křesťanštinou a zda spolu s námi vyznává ty správné maloměstské hodnoty, je zbytečné a pokrytecké. Ježíšův výrok „nesuďte, abyste nebyli souzeni“ je určen komunitě Jeho následovníků. Je to výrok namířený do církve. Je to slovo pro náš sbor (a pro všechny ostatní sbory) právě zde a nyní. A nebojím se napsat, že zdraví našich společenství se dramaticky utuží, když se přestaneme zaobírat jedni třískami a trámy v očích těch druhých a uvidíme v sobě navzájem to dobré – Krista, který žije v nás.
Soud jako rozlišovací schopnost nachází uplatnění v duchovních, věroučných a morálních otázkách. Tam se jako církev musíme dobrat jasných závěrů. V takových případech nejde o vztahy v církvi ani o odsouzení jednotlivce, ale o posouzení určitého problému a zaujmutí stanoviska. V tomto smyslu Pavel například radí, abychom „rozsuzovali“ tělo Páně (1Kor 11,29). Pokud jde o proroctví (což se týká i obsahu kázání!), máme ho rozsuzovat (1Kor 14,29; Žd 5,14) a zlého kázání a prorokování se chránit (1Te 5,22). Tyto věci věroučné a duchovní, se mají posuzovat duchovně (1Kor 2,15). Jde-li tedy o odsouzení hereze, palme vším, co je po ruce. Jde-li o odsouzení hříchu jako takového, nijak se nemírněme. Ovšem v okamžiku, kdy vidíme člověka, kterého miluje Bůh, byť by to byl i hříšník, vyznavač nesprávného učení nebo jinak komplikovaný člověk, považme, že milující Otec je spravedlivý a oběma nám bude měřit stejným metrem.
V církvi je na prvním místě člověk
Proto nám Ježíš říká, abychom se zvlášť v církevním společenství navzájem nesoudili. Není to k ničemu dobré, společenství se tím rozkládá zevnitř a církev tím ztrácí svou moc, která nespočívá v excelentním managementu, ale v tom, že ve společenství všech věřících bez rozdílu věku, pohlaví, společenského postavení nebo kultury, je Kristus (Ga 3,28). Ježíš zaslíbil, že ani brány pekel církev nepřemohou (Mt 16,18). Snažme se neurychlit naplnění tohoto zaslíbení tím, že si církev rozložíme, než se k těm branám pekelným vůbec dostane. Všechno posuzování a rozdělování na základě sociálního kreditu a statusu, duchovnosti, vzdělanosti stejně jako všelijaký kamarátšoft, kastování, partičkování, rodinkářství, jakákoli nerovnost a přezíravost vůči komukoli v církvi, spadá pod významový okruh slova soudit a je Ježíšem jasně zapovězena jako cosi, co ničí církev a svolává na sebe soud.
Naštěstí je tu snadné východisko – nesoudit! A stejně jako nás jazyk svádí pomlouvat a soudit, může nám posloužit i k pochvale, omluvě a povzbuzení! Máš pocit, že ses o někom ve sboru vyjádřil(a) ne zcela kladně? Jak prosté! Nyní stačí vyslat na jeho adresu dvě pochvaly, tři povzbuzení a třeba i jednu omluvu. To se bude Pánu Bohu líbit, církev se bude budovat a přijde uzdravení a milost tam, kde je jich zapotřebí. Máš pocit, že je někdo ve sboru na okraji, že se na něj lidé mračí, že ho pokládají za podivného nebo nepotřebného? Aktivně se proti tomu postav. Smýšlej o něm jako o příkladném a platném člověku. Je ve sboru někdo, koho je těžké zapojit do existujících projektů, služeb, skupinek, týmů, networků a prostě vůbec? Zamysli se, zda náhodou není problém v systému tvého sboru, protože je lepší, aby padl systém, než aby byl jediný človíček ve tvém sboru odcizen a ztracen. Pánu Bohu nejde o vychytané projekty a služby. I při pohledu na českou (a celosvětovou) církev vidíme, že tomuto Pán Bůh nežehná. Nejde ani o tvůj názor, soud a tvou masku, kterou si v církvi jako správný církevní hypokrités (herec, podsoudce, pokrytec)nasadíš. Jde mu o člověka. A já se tak trochu bojím, aby nás Pán Bůh na základě Matouše 7,1-5 jednou nesoudil za jednu věc – že jsme budovali církev.
Použité zdroje
- FRANCE, Richard T. The Gospel of Matthew. Grand Rapids, MI: Eerdmans, 2007. NICNT. ISBN 978-0-8028-2501-8. Komentář k Mt 7,5. ↩︎
- HAGNER, Donald A. Matthew 1-13. David A. HUBBARD a Glenn W. BARKER, eds. Nashville: Nelson, 2008. Word Biblical Commentary, Vol. 33A. ISBN 978-0-8499-0232-1, str. 169. Hagner upozorňuje na tzv. božský trpný rod slovesa krithésesthe („budete souzeni“) a methrésesthai („bude naměřeno“). ČEP proto správně překládá „takovou [měrou] Bůh naměří vám“ (v. 2). ↩︎
- GÁFRIKOVÁ, Eliška. Hrůza v bratislavské nemocnici. Pacientovi omylem vyoperovali zdravé oko. Deník.cz [online]. 2022 [cit. 22.09.2023]. Dostupné z: https://www.denik.cz/staty-eu/oko-operace-nemocnice-bratislava-zakrok.html ↩︎