Tuto úvahu jsem původně přednesl na setkání mládeže v CB Kladno v červnu 2024.

Dnešním tématem je otázka, zda je Bible věrohodná. Tuto jednoduchou, uzavřenou otázku, můžeme chápat na několika rovinách. Rád bych předeslal, že na té zcela základní rovině je mou odpovědí jasné ano. Věřím, že Bible byla pod vedením Ducha svatého sepsána několika desítkami autorů během několika staletí a je Božím slovem, které platilo tehdy stejně jako platí nyní. To, co se v ní píše, je určeno tobě i mně právě dnes. Co to tedy je vlastně za otázku? Jak jsme se k takové otázce vůbec dostali? Abychom této otázce porozuměli, je potřeba začít doslova od Adama.

Věrohodnost Bible v dějinách

Adam a patriarchové pravděpodobně neměli nic, co by bylo možné pokládat za Bibli. Jejich víra se opírala o osobní zkušenost s Bohem. Až starý Izrael prostřednictvím Mojžíše přijal Tóru, kterou již za „Bibli“ v tom současném smyslu slova pokládat můžeme. Nepochybně se těšila velké autoritě (Joz 1,8), avšak zdá se, že byla v některých dobách poněkud opomenuta (2Kr 22,8.11.13). Musíme si také uvědomit, že Tóra měla během 15.-5. stol. př. Kr. pravděpodobně jinou podobu, mohla být závislá na ústní tradici a podle některých odborníků byl její význam především liturgický. (Tzn. že se její texty četly a zpívaly během izraelských svátků.) O této době toho víme méně, než bychom si přáli. Tušíme ale, že finální podobu dalo Tóře, prorockým knihám a spisům Starého zákona hnutí zákoníků (srov. Ezd 7,10) během 5.-4. stol. př. Kr.

Biblí apoštolů byl tedy Starý zákon, a to především jeho řecká verze zvaná Septuaginta. (Ta vznikla ve 3. stol. př. Kr. pro Židy v diaspoře, kteří již neuměli tak dobře hebrejsky.) Je nad jakoukoli pochybnost, že apoštolé viděli ve Starém zákoně – své Bibli – Boží slovo a nejvyšší autoritu v otázkách víry. Věrohodnost Bible byla pro ně naprosto neotřesitelná. Zároveň si ale musíme všimnout, že apoštolé a otcové rané církve (žáci apoštolů) vykládali Bibli nikoli historicky, ale především kristocentricky. Starý zákon pro ně byl především dokument, který představoval Ježíše Krista. Dá se tedy říci, že při četbě Starého zákona pro ně byl Starý zákon nikoli předmětem, ale prostředkem výkladu. A pokud jde o věrohodnost, Starý zákon byl pro apoštoly a rané církevní otce pouze natolik víry hodný, nakolik svědčil o předmětu víry – o Ježíši Kristu. Tento přístup i praxe je vidět na mnoha stránkách Nového zákona (např. Mt 1,22n; 1Kor 10,1-11; Sk 15,15-18; atd.). Tato mentalita novozákonních autorů je shrnuta v Ježíšových slovech:

Zkoumáte Písma, protože se domníváte, že v nich máte věčný život, a právě ona svědčí o mně. (J 5,39)

Někteří církevní otcové a středověcí učenci včetně scholastiků se pokoušeli tento kristologický přístup k Bibli systematizovat a spekulovali o různých takzvaných módech (způsobech) výkladu. Zásadní přelom v přístupu k Písmu však přinesla až protestantská reformace v 16. stol. Ta přišla s důrazem na výhradní autoritu Písma ve věroučných otázkách. V myšlení evropských převážně křesťanských intelektuálů se však tento důraz setkal s renesancí (15. stol.) v jejím důrazu na studium svobodných umění a posléze s osvícenstvím (17. stol.) v jeho důrazu na svobodu bádání. Tak se stalo, že se v 18. stol. zrodila na protestantských teologických fakultách tzv. vyšší kritika Bible. Ta byla prostě jen důsledkem tohoto protnutí důrazů na studium historie, studium Bible a svobodné bádání.

Vyšší kritika Bible není v podstatě zlá, ale přistupuje k Bibli jako k historickému dokumentu spíše než jako ke zjevení pravdy o Bohu a Jeho Synu. Dle toho pak vypadá tvář teologie 19. a 20. stol. Zde se také rodí pozadí naší dnešní otázky, zda je Bible věrohodná. Různé druhy kritiky, skepse a pochybnosti o obsahu Bible lze vystopovat právě sem, ke zrodu vyšší kritiky Bible. Logickým důsledkem vyšší kritiky je liberální teologie. Ta v podstatě rezignuje na obranu historické nebo věcné přesnosti Bible a její text pokládá za věrohodný pouze v hrubých rysech. Bible je metafora. Je to svědectví o vztahu Boha s člověkem spíše než závazný dokument. Proti liberální teologii se v 19. stol. staví fundamentalismus, který se Bibli snaží naopak hájit i v otázkách historické přesnosti. Ve 20. stol. došlo k dalšímu bouřlivému vývoji a různému štěpení na obou stranách barikády, ale v základních konturách zde spor mezi libralismem a fundamentalismem jako dvěma krajními protipóly minimálně v rámci evangelikalismu zůstává.

Naléhavá Bible a historická přesnost

Liberalismus i fundamentalismus však sdílí jeden společný rys, za nějž vděčí zmíněnému smíchání protestantské reformace s principy renesance a osvícenství. Tím rysem je sloučení otázky věrohodnosti Bible jako dokumentu o Bohu s jejím doslovným výkladem. Pouze doslova vykládaná a historicky přesná Bible je věrohodná. Není-li historicky přesná, nemůžeme ji ani doslova vykládat a tudíž na ni nemůžeme spoléhat. Na jedné straně jsou tedy ti, co Bibli do úmoru hájí a na druhé straně ti, co ji neustále rozebírají a odmítají složit. Jedni říkají, že Bible je věrohodné Boží slovo a musí platit doslova do poslední čárky, druzí říkají, že Bible vlastně vůbec platit nemusí. Rovnítko mezi věrohodností a doslovnou platností je však dle mého názoru neoprávněné. Činí z Bible něco, čím nechce být a brání jí to skutečně konat v životě člověka.

Představme si, že v domě začne hořet. Plameny olizují dveře, vzduch houstne dýmem, máme jen pár sekund na rozmyšlenou. Tu spatřím na zdi evakuační plán. Ale běda. Ten evakuační plán se mi vůbec nelíbí. Za prvé, visí na zdi nakřivo. Za druhé, obsahuje spoustu gramatických chyb. Za třetí se zdá, že evakuační cesta vede po schodech nahoru, ale mně se po schodech nechce. Já bych to radši zkusil po schodech dolů, protože mi to připadá lepší. Takovému mudrlantovi bychom řekli: Člověče, vzpamatuj se, protože tento evakuační plán je to nejlepší, co máš k dispozici, abys měl aspoň nějakou šanci vyváznout holým životem. Bible není jen evakuační plán, ale princip je zde podobný. Účinnost a jejího poselství se odvíjí od toho, zda čtenář chápe svou situaci jako naléhavou. Odvíjí se od toho, jak sám sebe čtenář vnímá.

Jde tu tedy o to, že Bible, když ji čteme nebo slyšíme, k nám promlouvá poselstvím, které není pouze v samotném jazyku. Nejde jen o ta samotná slova, ale i o určité další poselství na trochu jiné frekvenci. Uveďme si příklad:

6 A řekl mi: „Stalo se. Já jsem Alfa i Omega, počátek i konec. Já dám žíznivému zadarmo napít z pramene vody života. 7 Kdo vítězí, dostane toto jako dědictví; budu mu Bohem a on mi bude synem. 8 Avšak bázliví, nevěřící, ti, kdo propadli modlářské ohavnosti, vrahové, smilníci, kouzelníci, modloslužebníci a všichni lháři mají svůj díl v jezeře, které hoří ohněm a sírou, což je smrt druhá.“ (Zj 21,6-8)

Tento text je povzbuzením pro ty, kdo chtějí „pít z pramene vody života“. Je jakousi útěchou nebo satisfakcí pro ty, kdo jsou na Boží straně. Naopak ti, kdo netouží po vodě života, protože v nic takového nevěří nebo to hledají jinde, ten text nebude příjemný. A těm, kdo stojí proti Bohu, je naopak velmi nepříjemný. Kromě věcného poselství Bible k nám zde tedy promlouvá ještě cosi mimo samotný jazyk. Bible v nás kromě toho, že mluví, také něco činí. Dle mého názoru by nebylo daleko od pravdy říci, že jde o práci Ducha svatého. Tentýž Duch, který tuto pasáž inspiroval koncem 1. stol. po Kr., tuto pasáž ve mně oživuje, aby v mém nitru pracovala.

Když říkáme, že Bible je inspirovaná, myslíme tím daleko víc, než že je historicky věrohodná. Někdo by třeba mohl říci, že Bible je věrohodná, ale není inspirovaná, protože její poselství zůstává někde tehdy a tam, v dávných dobách. (A tak to někdy opravdu bývá. Někteří odborníci na dobové pozadí Bible potvrzují věrohodnost některých částí Bible, aniž by vybec byli věřící!) My však při četbě Bible cítíme, že to tak není. Bible se činí, má s námi práci, konfrontuje nás a formuje. Ta inspirující moc Ducha nespočívá jen v samotném textu Bible, ale v tom, že se ten text Bible setká s mou situací a já na něj jako věřící člověk zareaguji. Věrohodnost Bible pak spočívá v tom, že to inspirované Boží slovo v mém životě něco učiní. Že mě povzbudí, pokárá, napraví. Dá mi naději, promění mě, dá mi sílu. Rozsoudí mě. Právě v tomto smyslu autor listu Židům píše:

Neboť Boží slovo je živé, činné a ostřejší než jakýkoli dvousečný meč; proniká až do rozdělení duše a ducha, kloubů a morku a je schopné rozsoudit myšlenky a postoje srdce. (Žd 4,12)

A právě v tomto smyslu chápeme slova apoštola Pavla:

Veškeré Písmo je vdechnuté Bohem a je užitečné k učení, k usvědčování, k napravování, k výchově ve spravedlnosti, aby Boží člověk byl takový, jaký má být, důkladně vystrojený ke každému dobrému skutku. (2Tm 3,16n)

Tímto důrazem na platnost Bible v životě člověka se neuchylujeme k jakémusi personalismu nebo subjektivismu, který by mohl říkat, že Bible je platná jen u mně doma, pokud ji čtu jako věřící, ale mimo mé soukromí již platná není. Opak je pravdou. Bible je zcela objektivně platná i ve svém svědectví o Božím jednání v historii a její moc a autorita se neomezuje jen na mě, ale platí pro všechny. Avšak jediná cesta, jak tuto objektivní moc rozeznat, jak ji potvrdit, že opravdu je, vede přes subjektivní zkušenost. Nejde vlastně o nic víc než o selský rozum: z osobní zkušenosti vyvozuji obecné závěry. Je-li Bible věrohodná v mém životě, je věrohodná i ve svém historickém horizontu.

Je to podobné, jako u otázky zázraků. Ti, kdo říkají, že Bible není věrohodná, mají často problém právě s tím, že Bible popisuje nadpřirozené jevy, zázraky, Boží velké skutky v dějinách. Už od dob radikálního osvícenství (Hume, Lessing) mezi skeptiky zaznívá argument, který v podstatě říká: Jelikož se zázraky nedějí dnes, znamená to, že se nemohly dít ani v minulosti. Na to nelze namítnout nic než to, že řekneme, že zázraky se v současnosti dějí, protože o nich svědčí věrohodní svědci, my sami, nebo dokonce oficiální dokumenty. A dějí-li se zázraky dnes, proč by se bývaly nemohly dít v biblických dobách?

Závěr

Pokud jde o konkrétní pokusy znevěrohodnit Bibli například ukázáním na nějaký zdánlivý nebo skutečný rozpor, dovolím si pouze rámcově uvést několik principů pro nakládání s takovými případy:

• Některé takzvané „chyby v Bibli“ jsou způsobeny nepozorným čtením, nesrozumitelností překladu, apod. Zde pomohou komentáře a apologetické příručky. Vizme např. příručky od Gleasona Archera a Normana Geislera.
• Některé chyby, nepřesnosti nebo historické spory jsou spíše otázkou žánru, který musíme u každé knihy či pasáže správně určit, než se pustíme do výkladu. Není to až tak těžké, jak by se mohlo zdát. Zde nám pomůže kniha Jak číst Bibli s porozuměním.
• Některé složité otázky nám možná není souzeno zcela dokonale zodpovědět. Stejně jako v každém oboru a oblasti života, i při čtení Bible narazíme na momenty, v nichž se budeme muset spokojit s rozumnou mírou důvěry spíše než s absolutní jistotou. To není kapitulace, ale běžný životní postoj. Osoba, která si ověřuje partnerovu věrnost třikrát denně, není zdravě obezřetná. Je to osoba duševně chorá. S Biblí je to podobné. Pokud k nám Bible hovoří, vykazuje značnou historickou přesnost, hovoří o věcech, které se stále dějí a představuje nám Boží lásku, kterou v srdci cítíme (Ř 5,5), není žádnou obětí intelektu jednoduše se s Biblí spokojit a pokládat ji za věrohodnou, byť v některých historických či výkladových otázkách nemáme dosud jasno a možná nikdy mít nebudeme.

Důležité je, aby Bible měla prostor hovořit sama za sebe. Abychom kolem ní z úcty nevztyčili jakési nezdravé posvátno, o které ona sama nestojí. Byl bych rád, aby Bible více pronikala do veřejného prostoru jako kniha inspirativní, moudrá, poučná a trochu i zábavná. Jen ať tam je. Bible se musí vrátit za kazatelny. Kázání, které není prostoupeno Biblí, je těžké vůbec poslouchat a musí se ignorovat, protože utíká od své vykazatelnosti Božímu slovu. Nechce být biblické, nechce se nechat měřit Biblí. Jak ho máme potom pokládat za věrohodné? Bible se musí vrátit do života. Není povinné stanovovat si náročné plány čtení Bible. Je ale potřeba hledat v Bibli nápravu, směr a útěchu.

Abych to tedy shrnul, Bible věrohodná je. S rozeznáním její věrohodnosti je potřeba začít tím, že v ní zaslechneme volání Ducha svatého. Tato inspirující moc Ducha nespočívá jen v samotném textu Bible, ale v tom, že se ten text Bible setká s mou situací a já na něj jako věřící člověk zareaguji. Podle toho poznáváme, že je Bible věrohodná.