Dnešní kázání chci věnovat úvaze o Božích zaslíbeních. Koncept Božího zaslíbení je nesmírně důležitý, protože se v něm odehrává celý křesťanský život. Žijeme v naději, že zaslíbení, která nám Pán Bůh dal, dojdou jednoho dne naplnění.

Slovo „zaslíbení“ (řec. epaggelia) se v Novém zákoně vztahuje k tomu, co zaslíbil Bůh.¹ Pro nynější potřebu si ho ale můžeme představit jednoduše jako slib. Je zde něco, co nám Pán Bůh slíbil. „Slíbit,“ píší autoři Slovníku biblické teologie, „znamená ohlásit, zaručit dar, dát slovo, vyjádřit se s jistotou o budoucnosti, o sobě samém a tak vzbudit partnerův souhlas a jeho víru.“²

Jednou ze zvláštních vlastností slibu je, že nás přitahuje do budoucnosti. Z budoucnosti na nás volá a zve nás k sobě v naději, že dojde naplnění. Slib bez naplnění je necelý.

Když vám někdo něco slíbí, je to jakoby vás něčím zahákl. Slib můžeme i odmítnout, pokud je například zlý. Ale pokud je dobrý, necháváme se jím táhnout do budoucnosti. Dejme tomu, že Pepovi slíbím, že mu přijedu pomoct na zahradě. A on se těší, jak to bude dobré. Konečně si někdo vzpomněl i na něj. Konečně nebude na tu práci sám. Pak nastane období, kdy nebudu moci. Řeknu mu: Počkej, Pepo, ozvu se ti. A dny běží, týdny se míjejí s měsíci a ono pořád nic. Po celou tu dobu ale ten slib v Pepovi je. Říká si: Asi zapomněl. Tak se mu připomenu! Asi toho má hodně. Tak počkám! Několikrát týdně si na to Pepa vzpomene, je to pro něj světlo chmurných dní.

Se sliby je to někdy mezi lidmi ošidné. Někdy můžeme mít očekávání, která nejsou reálná a dotyční ani nejsou povinni jim dostát, protože nám nic takového nikdy neslíbili. Jindy zase můžeme velkoryse požadovat od druhých, aby nám slib prominuli a vyvlékat se z něj, že to ani slib nebyl, že to se jenom tak řeklo a vlastně to neplatí.

Mezi námi a Bohem je to ale podobné. Bohu nesmíme vkládat do úst sliby, které nikdy nevyřkl. Ta naše naděje, která nás vtahuje do Boží budoucnosti, musí mít jakýsi reálný základ v opravdových Božích výrocích, čili v tom, co skutečně slíbil.

2. Korintským 1,15-22

Pasáží, v níž pěkně vidíme dynamiku slibů mezi lidmi a Božích zaslíbení, je 2. Korintským 1,15-22.

15 V této důvěře jsem k vám chtěl už dříve přijít, abyste dostali dvojí milost, 16 a skrze vás projít do Makedonie a z Makedonie opět přijít k vám a od vás být vypraven do Judska. 17 Když jsem tedy toto chtěl, jednal jsem snad lehkovážně? Nebo snad to, co zamýšlím, je podle těla, takže ‚ano, ano‘ u mne znamená zároveň ‚ne, ne‘? 18 Bůh je však věrný, takže naše slovo k vám není ‚ano‘ i ‚ne‘. 19 Neboť Boží Syn, Ježíš Kristus, který byl mezi vámi skrze nás vyhlášen – mnou, Silvanem a Timoteem – nebyl ‚ano‘ i ‚ne‘, nýbrž v něm se uskutečnilo ‚ano‘. 20 Neboť všechna Boží zaslíbení, kolik jich jen je, v něm jsou ‚ano‘. Proto je také skrze něho řečeno ‚amen‘ k slávě Bohu skrze nás. 21 Ten, kdo nás upevňuje spolu s vámi v Kristu a pomazal nás, je Bůh. 22 On nás také zapečetil a do našich srdcí dal Ducha jako závdavek.

Na pozadí této pasáže je pravděpodobně obvinění, podle nějž je Pavel lehkovážný a nestálý, protože avizoval určitý plán, ale tento plán nenaplnil. Došlo pravděpodobně k této situaci:³

• Po sepsání prvního listu Korintským chtěl Pavel vyjít z Efezu, projít Makedonií a přijít do Korintu, kde chtěl přečkat zimu (1Kor 16,5-9; 2Kor 1,15n). Výslovně uvádí, že v Korintu zůstane delší dobu.
• Když se Pavel po odeslání 1. Korintským dozvěděl, že v korintském sboru opozice vůči němu zesílila, vypravil se tam z Efezu sám, ale byl tam před celým sborem napaden a ponížen. Jeho návštěva dopadla katastrofálně a skončila velmi rychle, takže se musel vrátit do Efezu (2Kor 2,1; 7,12; 12,21).
• Potom se Pavel vypravil z Efezu do Makedonie, jak plánoval v 1. Korintským 16,5-9. Namísto však aby z Makedonie pokračoval do Korintu, změnil plán a v Korintu se neukázal.

Změna avizovaných plánů podnítila Pavlovy kritiky k této výtce. Pokud je Pavel vedoucím, autoritou, apoštolem, jak to, že jen tak mění své plány? Jednou říká to a potom říká ono. Nedá se na něj spoléhat. Můžeme se domnívat, že to byla čistě účelová výtka, a to jednak protože Pavlovou změnou plánů nikdo z Korinťanů neutrpěl žádnou škodu a za druhé proto, že Pavlova změna plánu měla svůj důvod. Někdo ho tam ponížil, někdo si na něj v Korintu počkal a před sborem ho deklasoval.

Na pozadí tedy vidíme to, co je vidět už v 1. Korintským, a sice že tu jde v první řadě o konflikt mezi Pavlem a korintským sborem. Pavel vidí, že sbor potřebuje napravit, někteří Korinťané zase hledají banální chyby na Pavlovi a snaží se nějak si ho podat. Pavel prý neustále otáčí, pořád mění ano na ne a ne na ano. Jednou má přijet přes Makedonii, pak má připlout, pak nepřipluje ani nepřijde. Kdo mu má věřit?

Pavlova odpověď na tato nařčení je vedena ve velmi hutném teologickém jazyku. V zásadě zde říká: Moje slovo není lehkovážné ani dvojznačné, protože to hlavní, co vám hodlám říkat, je Kristus. A slovo o Kristu není nestále, nemění se, protože v Kristu je věčné ano. Náš itinerář se mění, ale naše poselství k vám se nemění. A Bůh nás teď spolu s vámi upevňuje a spolu s vámi nám dal pečeť do našich srdcí a dal nám Ducha jako závdavek. Naše cestovní plány se mění, ale víra, kterou jsme vám předali, zůstává stejná.

Tento přístup je užitečný i pro nás. Někdy dojde i mezi křesťany k rozdělení nebo neshodě. Nedorozumění může být důvodem ke změně plánů nebo k určitému odloučení (v. 2,1-3). Sdílená víra ale zůstává stejná. Z tohoto hlediska je zajímavé i to, co bezprostředně následuje, čili poslední dva verše první kapitoly a první dva verše kapitoly druhé.

23 Volám Boha za svědka na svou duši, že jen z ohledu na vás jsem ještě nepřišel do Korintu. 24 Nejsme pány nad vaší vírou, nýbrž jsme pomocníky vaší radosti; vždyť vírou pevně stojíte. 1 Rozhodl jsem se však, že k vám nepřijdu opět v zármutku. 2 Neboť jestliže já vás zarmucuji, kdo mi bude působit radost, ne-li ten, koho já zarmucuji? 3 A právě toto píšu, abych po  příchodu neměl zármutek kvůli těm, kdo mi měli působit radost; jsem o vás všech přesvědčen, že moje radost je  vás všech. (2Kor 1,23-2,3)

Pavel jakoby se vyhýbal návštěvě právě proto, aby nedošlo k dalšímu konfliktu.

Nemáme zcela přesné údaje k tomu, abychom sestavili nepochybnou chronologii Pavlovy služby. Z toho, co víme, se ale můžeme domnívat, že Pavel dopsal a odeslal 2. Korintským asi na podzim roku 56 z Makedonie. V zimě 56-57 ale tušíme, že Pavel Korint musel navštívit, strávil tam asi tři měsíce a pak se přes Makedonii vydal zpět a lodí z Filip přes Troadu odplul do Sýrie, aby se dostal do Jeruzaléma (Sk 20). Během svého zimního pobytu v Korintu v zimě 56-57 Pavel nejspíš napsal List Římanům.⁴ Nakonec se tedy Pavel přeci jen do Korintu vydal a strávil tam delší dobu.

V Kristu jsou všechna zaslíbení splněna

Lidské plány se mění, ale Boží zaslíbení zůstává. Pojďme se opět podívat na verš 20:

19 Neboť Boží Syn, Ježíš Kristus, který byl mezi vámi skrze nás vyhlášen – mnou, Silvanem a Timoteem – nebyl ‚ano‘ i ‚ne‘, nýbrž v něm se uskutečnilo ‚ano‘. 20 Neboť všechna Boží zaslíbení, kolik jich jen je, v něm jsou ‚ano‘. Proto je také skrze něho řečeno ‚amen‘ k slávě Bohu skrze nás. (2. Korintským 1,20)

Kristus je pro Pavla Božím bílým šekem pro všechna zaslíbení. Jakékoli Boží zaslíbení je v Kristu naplněno. A nemůže být naplněno jinak, protože on je ve všem první (Kol 1,18; Zj 22,13) a skrze něj je všechno smířeno s Bohem (Kol 1,20). Z toho vyplývá, že žádné Boží zaslíbení nemůže být naplněno mimo Krista.

V tomto smyslu čteme i jedenáctou kapitolu listu Židům. Tam se píše o různých hrdinech víry, z nichž někteří obdrželi velká zaslíbení (např. Abraham). Autor listu Židům o nich ale píše, že

39 A tito všichni, ačkoli se jim dostalo svědectví skrze víru, neodnesli si zaslíbení, 40 protože Bůh pro nás zamýšlel něco lepšího, nechtěl, aby dosáhli dokonalosti bez nás. (Židům 11,39n)

V Kristu se tak dokazuje i spravedlnost Boží. Numeri 23,19 říká:

19 Bůh není člověk, aby lhal, ani syn člověka, aby litoval. Což by on řekl a neučinil, promluvil a nenaplnil to? (Nu 23,19)

Jelikož se ale všechna Boží zaslíbení plní v Kristu, není pochyb o tom, že Bůh je spravedlivý.

Zajímavostí je, že hebrejština nemá vlastní výraz pro zaslíbení. V hebrejštině se nezaslibuje, tam se prostě říká. V řečtině ale máme slovo epaggelia (nad + oznamovat), které je takovým protikusem termínu euaggelion (blaze + oznamovat). Euaggelion je dobrou zprávou tam, kde je epaggelia. Evangelium je zprávou o naplnění zaslíbení. Zároveň je evangelium dobrou zprávou pro každého. Z toho vyplývá, že starozákonní zaslíbení, čili zaslíbení země a potomstva daná patriarchům a zaslíbení vládnoucí dynastie dané Davidovi byla sice určena svým původním příjemcům, ale v Kristu se jejich naplnení stalo dobrou zprávou pro celý svět.

Novozákonní zaslíbení

Jaká další zaslíbení máme? Co nám Nový zákon zaslibuje? Čím nás Bůh dnes přitahuje do své budoucnosti? Především musíme říci, že v současnosti přijímáme zaslíbení závdavkem.

20 Neboť všechna Boží zaslíbení, kolik jich jen je, v něm jsou ‚ano‘. Proto je také skrze něho řečeno ‚amen‘ k slávě Bohu skrze nás. 21 Ten, kdo nás upevňuje spolu s vámi v Kristu a pomazal nás, je Bůh. 22 On nás také zapečetil a do našich srdcí dal Ducha jako závdavek. (2Kor 1,20-22)

Pro účely tohoto kázání jsem z novozákonních zaslíbení vybral tři, která jsou si blízká, jsou na sobě navzájem závislá a doplňují se. U všech těchto zaslíbení bychom si měli uvědomit tu zvláštní vlastnost, kterou Boží zaslíbení mají: Zde nejde o nějaké plány, které si dnes vizualizujeme, představujeme a ony se postupně uskutečňují. Není to tak, že by se něco postupně naplňovalo vstříc zářné budoucnosti. Je to přesně naopak. Ta zaslíbení jsou v Kristu již naplněna a vztahují se k nám z Boží budoucnosti.

Za prvé: Budeme jako Ježíš

Jedním z novozákonních zaslíbení je, že naše lidství se změní tak, že budeme jako Ježíš. Jeho přirozenost se stane naší přirozeností, takže to bude jakoby on byl „prvorozený mezi mnoha bratřími a sestrami“ (Ř 8,29). Máme zaslíbeno, že naše lidské bytí bude přepsáno, přeměněno do jiného formátu. Že smrtelné oblékne nesmrtelnost, pomíjivé nepomíjitelnost (1Kor 15,54). V 1. Janově 3,2 čteme:

2 Milovaní, nyní jsme děti Boží; a ještě se neukázalo, co budeme. Víme , že až se zjeví, budeme mu podobni, protože ho uvidíme takového, jaký je. (1J 3,2)

To, co budeme, se ještě neukázalo. Ještě tím nejsme. Trochu to ale tušíme, protože víme, že mu budeme podobni. Toto zaslíbení v nás potvrzuje Duch svatý, když v našem nitru svědčí, že jsme Boží děti.

16 Sám ten Duch svědčí spolu s naším duchem, že jsme děti Boží. 17 Jsme-li však děti, jsme i dědicové – dědicové Boží a spoludědicové Kristovi, pokud vskutku spolu s ním trpíme, abychom spolu s ním byli také oslaveni. (Ř 8,16n)

Jinak řečeno, náš osud a naše samotné bytí je těsně spjato s Kristem a Duch nám to dnes oznamuje. To zaslíbení se už plní v tom, že jsme postupně proměňováni k Ježíšovu obrazu. Jistěže to nejde hned a někdy to není až tak moc vidět. Ten proces ale už začal. Když se v nás rodí chvála, když neseme ovoce Ducha, když naše srdce překypuje láskou k Bohu (Ř 5,5), znamená to, že naše naděje, že budeme jako Ježíš, má opodstatnění.

Za druhé: Budeme bydlet v nebi

Další základní novozákonní zaslíbení je, že budeme bydlet v nebi. Je to zřejmá, až tak trochu lidová pravda. Každý ví, že křesťané, pokud se tedy ve své víře nepletou, jdou po smrti do nebe. Pojďme si tuto základní pravdu zopakovat. Pavel ve 2. Korintským píše:

1 Víme totiž, že bude-li stan našeho pozemského přebývání zbořen, máme příbytek od Boha: ne lidskou rukou postavený, ale věčný dům v nebesích. 2 Neboť v tomto stanu sténáme a toužíme si obléci ještě i náš příbytek, který pochází z nebe. 3 Kdybychom pak byli i svlečeni, nebudeme shledáni nahými. 4 Pokud jsme totiž v tomto stanu, sténáme a je nám těžko, neboť nechceme být svlečeni, nýbrž přioděni, aby to, co je smrtelné, bylo pohlceno životem. 5 Ten, kdo nás právě k tomu připravil, je Bůh, který nám také dal Ducha jako závdavek. 6 Jsme tedy vždy plni důvěry a víme, že dokud máme domov v tomto těle, jsme vzdáleni od Pána. 7 Neboť chodíme vírou, ne tím, co vidíme. 8 Jsme plni důvěry a raději chceme odejít z tohoto těla a přijít domů k Pánu. (2Kor 5,1-8)

My se můžeme těšit do nebe, kde máme věčný dům. Souhlasíte se mnou? Máme zaslíbeno, že až naše tělo zemře, půjdeme bydlet do nebe. Máme kam jít. A tato jistota nás může podepírat už teď. V listu Židům čteme, že Ježíš „osvobodil ty, kteří byli strachem ze smrti drženi po celý život v otroctví“. Jak je osvobodil? Tím, že jim dal naději na věčný život tam, kde jim „Bůh setře každou slzu z očí“ (Zj 21,4).

Za třetí: Budeme s Bohem

Nejdůležitějším zaslíbením, které máme, je to, že budeme s Bohem. Ve Zjevení 22,3b-4 čteme, že v Novém Jeruzalémě „bude Boží a Beránkův trůn a jeho otroci mu budou sloužit a budou vidět jeho tvář a na jejich čelech bude jeho jméno“. Cílem Boží historie spásy je vrátit člověka zpět do Boží blízkosti.

Původním Božím plánem bylo přebývat se svými dětmi v ráji. My lidé jsme tento plán nejprve odmítli, ale Bůh nás zve, abychom se k tomuto plánu vrátili. Bůh má naději, že jeho původní přání, být s Ním v ráji, naplníme.

Kdo tedy komu plní zaslíbení? Bůh nám, nebo my Bohu? Je to Bůh, kdo svrchovaně panuje nad historií a kdo v nás uskutečňuje naše spasení. Ale jsem to já, kdo na Boží pozvání musí říct „ano, Otče“. A tím „ano, Otče“ vlastně plním Boží naději, která se ve mně tím okamžikem začíná uskutečňovat a jejím cílem je opravdu se reálně, fyzicky setkat s Bohem. Jsem to tedy svým způsobem já, kdo Bohu plní svým životem zaslíbení, že s ním chci být.

My, kdo jsme se rozhodli, že chceme být s Bohem, že ho máme rádi víc než tento svět, už teď skrze Ducha svatého cítíme Boží přítomnost. To zaslíbení, že budeme s Bohem, se již naplňuje, když cítíme Jeho dobrotu a blízkost v srdci.

Závěr

Lidské plány se mohou měnit, ale Boží plány ne. Všechna zaslíbení, co jich jen je, jsou naplněna v Kristu. V Kristu máme naději, že budeme jako on, budeme bydlet v nebi a budeme s Bohem. Pojďme tato zaslíbení přijmout a nechme se od nich vtáhnout do Boží budoucnosti.

Poznámky pod čarou

1. Slovo epaggelia se v Novém zákoně vyskytuje celkem 52 krát. Nejčastěji ve Skutcích, Listu Židům a pavlovském korpusu. ↩︎
2. Léon-Dufour & al., Slovník biblické teologie, heslo Zaslíbení, s. 597 ↩︎
3. Martin, Ralph P., 2 Corinthians (Word Biblical Commentary), § IV.A. Harris, Murray J., The Second Epistle to the Corinthians (The New International Greek Testament Commentary), § I.B.2 ↩︎
4. Chronologie převzata od Harrise (WBC) a Murraye (NIGTC). Pavel posílá List Římanům po Foibé, diákonce církve v Kenchrejích (Ř 16,1), což bylo menší přístavní město poblíž Korintu. ↩︎