Vyznání víry Světového společenství Assemblies of God ve třetím článku říká:
PÁD ČLOVĚKA
Věříme, že lidstvo bylo stvořeno dobré a spravedlivé. Dobrovolné přestoupení však vedlo k jeho odcizení od Boha, čímž si přivodilo nejen fyzickou smrt, ale i smrt duchovní, která je oddělením od Boha (Genesis 1,16-27; 2,17; 3,6; Římanům 5,12-19).
Pád člověka je jedním z prvních biblických příběhů a zároveň klíčovou teologickou kategorií. Bez pádu by nebylo zapotřebí spasení. Pád je původem všeho toho, z čeho nás Kristovo dílo spásy zachraňuje. A právě jako má spasení svůj eschatologický rozměr, který spočívá ve vyhlížení Božích zaslíbení, tak i pád člověka probíhá a ještě nebyl završen. Milost se rozhojňuje spolu s hříchem (Ř 5,20). Pokud přiznáváme, že si nejsme jisti rozsahem Boží spásy, a že tedy jen doufáme v to, že Kristův výrok na kříži je posledním Božím slovem v budoucnu, pak musíme zároveň uznat, že nejsme s to posoudit rozsah hříchu a tudíž se spoléháme pouze na to, že kříž je jeho odsouzením.
Dopad hříchu naopak můžeme posoudit jako univerzální. Týká se celého známého vesmíru. I když budeme mít námitky vůči učení o totální zkaženosti, hřích jako příčina a důsledek pádu má všeobecný dopad, z nějž není v tomto světě vyňato nic kromě toho, co očistil Beránek svou obětí na kříži.
Hřích je příčinou i důsledkem pádu. Příčinou proto, že k pádu vedl a důsledkem pak proto, že vychází z padlého stavu člověka. Pád člověka drží v podmínkách, které jsou pádem stanoveny. Není možné se z nich vlastní silou vymanit a pouze Kristus člověku nabízí, že jej z těchto podmínek vyvede. Můžeme hovořit o tom, jakým způsobem se hřích přenáší, zda je dědičný a do jaké míry ovlivnil stvoření avšak základní skutečnost padlého stavu člověka se tím nemění.
Hřích má mnoho podob a praktických výrazů. V kapitole o posvěcení jsme hovořili o třech rozměrech, které lze uplatnit i zde, v učení o hříchu. Morální a duchovní rozměr spočívá ve světském, bezbožném, nemravném a jinak hanebném a škodlivém chování (2Kor 6,14-7,1). Etický a společenský rozměr hříchu spočívá v kvalitě společenského jednání člověka. Politický a eschatologický rozměr spočívá ve vědomém naplňování eschatologického politického mandátu. Jelikož je tomu tak a jelikož má hřích mnoho rovin a podob, je jeho určení předmětem neustálého rozlišování duchů. A právě proto, že je hřích předmětem rozlišování Duchů jako duchovní stav lidstva, musíme jej vidět jako eschatologickou kategorii spíše než jako povrchní, kulturně podmíněné mravní kritérium.
Biblický příběh o pádu
Vyhnání z ráje
Příběh o vyhnání z ráje začíná, když ve třetí kapitole Genesis přichází na scénu Had. Jeho totožnost není v tomto příběhu uvedena, nicméně v kanonické perspektivě ho známe jako Satana, který „svádí celý obydlený svět“ (Zj 12,9; 20,2). Záměr svádět a potom žalovat je, zdá se, pro Satana typický. Satan obchází a hledá svůj cíl, který by se mu podvolil (1Pt 5,8). Pak přichází a slibuje něco, nač má dotyčný zdánlivý nárok. Postícího se Pána Ježíše pokoušel, aby si udělal z kamenů chleby, skočil ze střechy chrámu a poklonil se mu, a to vždy pod bohulibou záminkou (Mt 4). V knize Job pokouší Satan samotného Hospodina, aby vyzkoušel Jobovu věrnost (Jb 1,7-11). Evu pokouší příslibem božství a poznání dobrého a zlého (Gn 3,5). Satan je nicméně „lhář a otec lži“, v němž „není pravda“ (J 8,44). Satan nemůže mluvit pravdu jinak než za účelem většího lživého schématu. Ačkoli o něm tedy Bible hovoří jako o konkrétní osobě, v jádru je Satan principem kosmického omylu, neboli jakési vychýlené racionality, která staví na správných předpokladech či tezích, avšak dospívá na jejich základě k nesprávným závěrům. Jsi-li syn Boží, skoč. Je-li Job věrný, vyzkoušej ho. Sníš-li ovoce, budeš jako Bůh. Žádný z těchto úsudků není lživý, ale každý z nich je na větším lživém schématu postaven. Tento Satan neboli princip lživého svodu zůstává úhlavním nepřítelem lidstva.
Pád byl nicméně způsoben rozhodnutím lidí. Toto rozhodnutí podle mého názoru učinili ne zcela bez vědomí následků, ani s jejich plným vědomím. První dojem z četby záznamu o stvoření ukazuje jako příčinu pádu skutek ženy, která dle verše 3,6 „vzala, jedla, dala svému muži“. Muž však byl podle druhé poloviny verše po celou dobu přítomen. (Hebrejské imha, které se překládá jako „byl s ní“, naznačuje nikoli pomyslnou, ale bezprostřední blízkost [srov. Sd 13,9].) Za první hřích proto lze pokládat jak Evin skutek, tak Adamovo mlčení1. Mlčení člověka, který jako původní příjemce instrukcí nejlépe mohl vědět, co se má hadovi odpovědět a co se stane, pokud ze stromu poznání pojí (Gn 2,17).
Poznání dobrého a zlého
Zvláštní zamyšlení si zaslouží otázka, co si člověk sliboval pod příslibem „bohorovnosti“ spočívající „poznání dobrého a zlého“?
Morální autonomie
Jednou možností je morální svědomí, které samo sebe morálně hodnotí. Toto sebehodnocení a hodnocení ostatních vede k odcizení. Ihned po poznání je Adam schopen obviňovat Boha, obviňovat Evu (v. 12) a hodnotit svou nahotu jako důvod ke studu a strachu. Morální sebehodnocení vede k vnímání morální propasti mezi člověkem a Bohem, protože Bůh je svatý. Jakoby tím člověk sám ze své strany spálil most mezi stvořením a Bohem, protože v Bohu rozeznal jeho jinakost. Člověk se morální autonomií opravdu postavil na Boží úroveň jako ten, kdo hodnotí, hodnotil však špatně. Zatímco Bůh vnímal Adama, byť nahého, jako „velmi dobré“ stvoření (Gn 1,31), Adam se vnímal negativně. Morální autonomie vede k potřebě zákona, který člověka hodnotí, ale právě tímto hodnocením jej v silu morální autonomie pohřbívá ještě hlouběji.
V tomto smyslu můžeme chápat i 7. kapitolu Římanům, v níž čteme, že teprve s příchodem přikázání „hřích ožil“ a že „přikázání, které mělo být k životu, bylo mi k smrti“ (Ř 7,10). Zákon je totiž odleskem Boží svatosti na folii lidské morální autonomie. Boží svatost je dobrá, jakož i její odlesk, avšak zákon jako heuristika morální autonomie nedokáže tuto svatost překlenout, nemá moc proměnit člověka, protože její jedinou úlohou je kontrastovat morální autonomii člověka s Boží svatostí podobně jako kontrastní látka v těle pomáhá lékařské zobrazovací technice určit ložisko choroby. V tomto smyslu „zákon“ jako princip ani nemá pevný kánon a nelze jej ztotožnit například s Mojžíšovým zákonem. Jde o morální heuristiku, která kontrastuje hřích, avšak neřeší podstatu morální autonomie člověka.
Původním plánem nebylo, aby byl člověk morálně autonomní, ale aby v morálním hodnocení spoléhal na Hospodina, který jej stvořil jako dobrého. Morální autonomie ani není totéž jako schopnost volit mezi dobrým a zlým. Tuto schopnost měl člověk již před pádem a právě v ní spočívala jeho svoboda. Zdá se, že už před pádem měl člověk schopnost vnímat samotu jako nedobrou (Gn 2,18) a ženu naopak hodnotit pozitivně (Gn 2,23).
Univerzální poznání
Dalším aspektem poznání dobrého a zlého, který nijak nevylučuje aspekt předchozí, je univerzální poznání. V této perspektivě je „poznání dobrého a zlého“ básnický obrat – merismus, čili obsažení celku pomocí dvou protikladných prvků. Podobným merismem je například obrat „nebe a země“ nebo „od východu na západ“ nebo dělat či vědět něco „od A do Z“. Člověk se pádem vydal na cestu autonomního pokroku. Nejprve zjistil, že je nahý a opatřil si oblečení, které zvýšilo jeho jím samým definovanou společenskou úroveň. S Bohem se odmítá setkat primitivním způsobem. V jeho přístupu se objevují prvky bohoslužby, které oddělují sakrální od profánního.
Po vyjití z ráje se stává zemědělcem, což ukazuje na neolitickou revoluci před asi 12-10 tis. lety, čili přechod od sběru a lovu k zemědělství. Tento přechod umožnil rozvoj civilizace a posléze technologický rozvoj, znamenal však také zavedení tvrdé práce, která nebyla pro člověka původně typická. Územní spory, vojenství a imperialismus, jsou přímými důsledky neolitické revoluce a vedlejšími produkty technologického rozvoje. Dá se říci, že po 4. tis. př. Kr. se v Mezopotámii tvoří království a říše, které si osvojují byrokracii, vojenství a politiku jako nástroje impéria.
Po cestě univerzálního poznání člověk čím dál rychleji kráčí i nyní, avšak s každým dalším pahorkem se jeho horizont ukazuje větší a vzdálenější. Je možné, že právě v tomto spočívá eschatologická povaha hříchu. Teprve až dojde člověk na konec, pak se ukáže propast mezi člověkem a Bohem nejjasněji.
Poznání existenciálního úskalí
Třetím aspektem poznání dobrého a zlého může být poznání úskalí existence, jak ji vnímá sám Bůh. Člověk se z veselého přírodního tvora stává tím, kdo si uvědomuje tíhu bytí a začíná pátrat po jeho smyslu. Je jako Bůh, který ve svém vlastním přemýšlení o bytí zná dobré i zlé a s obojím musí zápasit. Stejně jako Bůh musí nyní i člověk převzít odpovědnost za své bytí ve světě, za nezávislé přemýšlení. Tak vstupuje do zápasu s úzkostí nebytí na jedné straně a absurditě bytí na straně druhé. Toto porozumění je na hraně klasického teismu a předpokládá Boha, který sám zápasí, vyvíjí se, spíše než aby přebýval v bezčasé blaženosti.
V tomto smyslu by člověk opravdu poznal zkušenost bytí „od A do Z“. Tíha existence, na které má člověk podíl a zároveň je schopen ji vnímat, na něj plně dopadá. Naprostá svoboda znamená naprostou krizi identity.
Kříž jako odsouzení hříchu
Důsledkem hříchu je vyhnání z ráje, které pak vede k fyzické smrti. Ta dle příběhu v Genesis není důsledkem morálního nebo duchovního úpadku, ale teprve důsledkem odloučení člověka od stromu života (Gn 3,22). Toto je zajímavé i teologicky, protože z toho vyplývá, že důsledkem pádu nebyla drastická transformace koloběhu života, jakési katastrofické otevření Pandořiny skříňky, ale prostě jen nutnost opustit Eden, totiž bezstarostný prostor Boží přítomnosti.
Součástí Božího rozsudku a pláče nad člověkem je nicméně i zaslíbení, že „sémě ženy rozdrtí hadovi hlavu“ (v. 3,15):
A položím nepřátelství mezi tebe a ženu a mezi símě tvé a símě její; ono tobě rozdrtí hlavu a ty jemu rozdrtíš patu. (Gn 3,15)
Tento verš nazýváme „protoevangeliem“, to je „prvotním evangeliem“, které došlo naplnění v spásném díle Pána Ježíše Krista. Není zcela zřejmé, zda se „semenem ženy“ myslí přímo Kristus. Je to však velmi pravděpodobné, protože právě Kristus je odpovědí na zoufalství člověka. Za pozornost stojí, že verš Gn 3,15 se nachází asi v polovině výčtu důsledků. Boha „napadlo“ řešení během Jeho pláče! Je to proto, že soud a spása přichází z Boží ruky v páru. Zde při vyhnání z ráje, na kříži i v budoucnu vidíme Boží soud nerozlučně spojený se spásnou milostí.
Ježíš Kristus byl inkarnací Boha. Když jako takový zemřel na kříži, učinil v podstatě přesný opak toho, co učinil Adam:
- Adam chtěl Božství získat, Kristus se božství vzdal (Fp 2,6).
- Adam se odvrátil od Boha, Kristus se přiklonil k lidem jako Immanuel – Bůh s námi (Mt 1,23).
- Adam jedl ze stromu, Kristus sám sebe nabídl jako pokrm (J 6,51-56).
- Adam zemřel, Kristus vstal z mrtvých (1Kor 15,13.22).
- Adam se styděl a skryl, protože byl nahý a Kristus visel před lidmi na kříži nahý (Mt 27,35).
Tím Kristus překročil propast hříchu směrem k nám. Propast mezi Bohem a člověkem je v něm překročena (Ř 5,18):
A tak tedy: jako skrze provinění jednoho člověka přišlo na všechny lidi odsouzení, tak i skrze spravedlivý čin jednoho člověka přišlo na všechny lidi ospravedlnění k životu. (Ř 5,18)
Hřích jako příčina i následek
Přenosnost a dopad hříchu
Hřích postihl celý svět a tudíž celé lidstvo (Ř 3,23; 5,12). Každý člověk se rodí do padlého stavu a již od narození je do tohoto stavu zasazen. Hřích dopadá na všechno, co člověk spravuje a co se týká jeho existence v rámci stvoření. Hřích jako univerzální duchovní status tedy ovlivňuje celé lidstvo a způsobuje, že v člověku je hříšný sklon. Zde není potřeba držet se některých tradičních teologií, které dokazují hříšnost ve smyslu morální zkaženosti i u malých dětí, ctnostných lidí nebo pokročilých kultur. Historie opravdu ukazuje, že nejhoršího zla proti lidskosti a elementární morálce se často dopouští lidé na základě svých ctností spíše než navzdory svým ctnostem, avšak stopovat hříšnost v morálně nevýznamném jednání je sklonem žalobnickým. Navíc nám pak hrozí, že budeme za důsledek hříchu pokládat i plačící dítě a budeme se úzkostlivě kát za malicherný přestupek proti dopravním předpisům. Některé patologické jednání ani nemusí být důsledkem hříchu jako morální volby jako spíše důsledkem psychologického podmínění jednotlivce. V takovém přístupu vychází najevo neporozumění souvislosti mezi hříchem jako stavem po pádu a jednotlivými hříchy proti Božímu směřování člověka.
Pád způsobuje, že se člověk ocitá v prostředí, v němž ani morální člověk není s to naplnit Boží vůli, a to ani kdyby chtěl. Není to však kvůli jakési genetické mutaci jednotlivce, která ho nutí hřešit, ale kvůli prostředí, v němž nelze nehřešit. Hřích (řec. hamartia) spočívá v nenaplnění pravého smyslu lidské existence jak v jednotlivém jednání, tak v završení lidského osudu. V takovém prostředí se ocitá každý člověk již okamžikem početí a přispívá k němu každým svým činem a rozhodnutím. Ani starozákonní občanský a bohoslužebný pořádek nemohl tuto konstantu zvrátit (Ř 3,20; 8,3). Občanský zákoník pomohl osvětlit hřích a obětní systém pomohl nastínit Boží řešení, ani jedno však nemohlo zahladit hřích jako podmínku padlého lidstva. Jelikož má hřích svou podstatu v pádu, jediným, kdo může hříchy odpouštět, je Bůh. Je-li tomu tak, pak je Bůh také jediným, kdo může na hřích ukázat. Svatost jako opak hříchu nespočívá v prudérii, čili v co nejpevněji utažené představě křesťanské morálky, ale v proměňujícím obracení se k Bohu jak v jednotlivém jednání, tak v celkovém životním postoji.
Jakým způsobem se Adamův hřích přenáší?
V dějinách dogmatu vidíme podnětnou diskusi k otázce přenosu hříšné přirozenosti od Adama k dnešnímu člověku. Realismus říká, že v Adamovi byla přítomna celá lidská rasa a že v Adamovi tudíž zhřešili naprosto všichni, takže jsou také všichni vinni. Problémem tohoto pojetí je teologická nutnost Adama jako genetického praotce celé lidské rasy. Dalším problémem je vyplývající determinismus, pokud byly všechny duše v Adamovi přítomny, nebo vyplývající učení o genetické dědičnosti hříchu. Federalismus učí, že Adam jednal jako představitel lidské rasy v právním smyslu. Vina za hřích se přenáší na další kvůli příslušnosti k lidské rase, kterou Adam reprezentoval. Toto pojetí je přijatelnější a zdá se, že lépe vystihuje smluvní povahu Božího jednání s člověkem.
Přenos hříchu nepochybně zahrnuje genetické predispozice, avšak v kombinaci se společenskými faktory a s faktory prostředí. Člověk není organismem řízen toliko genetickou výbavou. Další teologické bádání v této oblasti by mělo odklonit úvahy nad morálním selháním jednotlivce a přemýšlet i o přenosu hříchu dějinami, čili o dlouhodobém společenském procesu.
Jakým způsobem spasení probíhá?
Pelagianismus říká, že spasení je umožněno v Kristu, ale naplňováno dobrými skutky. Pelagianismus odmítá, že by se člověk rodil ve stavu odlišném od toho před pádem. Schopnost člověka činit namísto hříchu dobro není dle Pelagianismu narušena. Člověk tak může svými skutky vystoupat po žebříku spásy, který je člověku shozen Kristem.
Semipelagianismus říká, že spasení je umožněno i naplněno v Kristu, ovšem přičiněním aktivní víry. I když se k semipelagianismu málokdo otevřeně hlásí, v lidovém evangelikalismu jde o nejrozšířenější pojetí. Běžný křesťan vnímá, že vedle víry v Krista bude potřeba nějakého zvláštního hodnocení morálky a křesťanské služby. Spasení je vnímáno jako žebřík, kterého se dotyčný aktivně chytá a svědomitě drží, zatímco žebřík stoupá vzhůru. V semipelagianismu člověk činí k Bohu první krok.
Arminianismus říká, že spasení je umožněno i naplněno v Kristu na člověku vděčném a poslušném, který je sice zcela neschopen dosáhnout spásy sám nebo snad provést nějaký ke spáse vedoucí úkon, ale milostí přijímá od Ducha svatého zjevení vlastní hříšnosti i nabídku spásy v Kristu. Dle arminianismu člověk nemá sílu ani na tuto nabídku zareagovat, ale dostává milost nebránit se jí. Dle arminianismu je člověk slabý, ne však zcela zvrácený a je schopen zareagovat na první krok, který k němu činí Bůh.
Kalvinismus říká, že spasení je vynuceno na člověku neposlušném, totálně zvráceném a veskrze nepřátelském jako svrchovaný Boží čin bez jakéhokoli lidského přičinění, pomoci, nebo kladné odpovědi. Kalvinismus je tedy jako jediný přístupem monergistickým, zatímco ty předešlé jsou synergistické. Ačkoli důraz na Boží svrchovanost je chvalitebný, z kalvinismu vyplývá řada teologických paradoxů. Spasení je omezené (L), milost je neodolatelná (I, lidská svoboda neexistuje), vyvolení je bezpodmínečné (U), vyvolený nemůže odpadnout (P) a člověk je totálně zkažený (T).
Hamartiologicko-eschatologická vize
Jako autor těchto textů se osobně kloním k arminianismu, nicméně myšlenka totální zkaženosti si zaslouží další pozornost. Namísto argumentování pro totální zkaženost jakéhokoli skutku nebo úsudku můžeme totální zkaženost vnímat jako vynořující se v procesu vedoucím k závěru dějin. Spíše než statický atribut jakéhokoli skutku jde o podstatu vesmíru a jeho směřování. Je to dějinná nutnost hluboce daná ontologií všeho, co jako lidé jsme. Totální zkaženost spočívá především v neschopnosti mít účast na Božím dechu. Jde o omezení naší pozemské existence, které je formováno jeho vržeností do světa a směřuje k totálnímu zkažení v budoucnu.
Nakolik bude podmíněnost člověka plnit úlohu v pozvedající se totální zkaženosti není jasné. Domnívám se, že aby byla spása člověka završena, musí se hřích ukázat opravdu jako hřích. Tento emergentní hřích nespočívá pouze v tom nejhorším, pudovém a nesprávném, ale právě v tom, v čem je člověk nejvíce na výsluní, v čem se může chlubit vlastní výborností. Proto se nepřikláním k eschatologiím, které vidí naději ve vrcholném pokroku člověka, protože se domnívám, že právě pokroku člověka se má Boží verdikt týkat nejvíce. Tak tomu není kvůli podezření vůči pokroku, který je dobrý, ale kvůli tomu, že pokrok padlého světa je pokrokem nutně jdoucím k záhubě. A nakonec to možná bude právě pokrok a ne snad jeho zneužití, co ukáže, jak hluboký pád skutečně je a jak velká je potřeba Spasitele. Dost možná se pokrok sám stane tím, čím byl pro Pavla zákon (Ř 7). Zatímco Pavel mohl jako člověk vychovaný v židovské kultuře říkat, že „bez Zákona je hřích mrtev“ (Ř 7,8), bude možná jednou člověk vyznávat, že „bez pokroku je hřích mrtev“, protože hřích právě tím dobrým „způsobil smrt“ (srov. Ř 7,13).
Možná to bude nakonec právě pokrok, který ukáže hřích lidstva v jasném světle a možná právě potom bude muset lidstvo pokroku zemřít, aby mohlo být v Duchu svobodné od hříchu (Ř 8,2). Na plátně eschatologie je to podobné jako s dary Ducha. Jednotlivé dary Ducha jsou záblesky Božího království, které k nám pronikají z budoucnosti. Jednotlivé Satanovy klamy k nám podobně pronikají z budoucnosti jako záblesky většího schematu lži, schematu Satanovy vlády. Jak lidstvo spěje k závěru dějin, obojí může nabývat na intenzitě.
Pád i v tom nejlepším
Intenzitu hříchu, respektive hloubku pádu, bychom neměli vnímat jako zlo bující za hezkou fasádou nebo jako jakýsi komplex nešvarů moderní doby. Bonhoeffer si Na cestě ke svobodě správně všímá, že puritánští lovci neřestí se podobají bulvárním novinářům nebo filmovým tvůrcům, kteří nepokládají hrdinu za autentického, dokud ho nesvléknou nebo nějak neodhalí v jeho slabosti, poklesku nebo osobní intimitě. Bonhoeffer to pokládá za laciný trik.
Mým cílem tedy je, aby nebyl Bůh vpašováván do nějakého posledního úkrytu, nýbrž aby byla prostě uznána dospělost světa a člověka, aby člověk ve své světskosti nebyl chápán jako „červivý“, nýbrž konfrontován s Bohem v tom, v čem je nejsilnější, abychom se vzdali všech farářských triků a neviděli v psychoterapii a existenciální filosofii připravovatele cesty Boží. Vtíravost všech, kdo těchto triků používají, je Slovu božímu málo aristokratická, než aby se s nimi spolčilo. Nespolčuje se se vzpourou nedůvěry, se vzpourou zdola. Ale panuje.2
Psychoterapií nejspíš Bonhoeffer ve 40. letech myslel hledání tajemného, skrytého psychologického úpadku jednotlivce. Podobně existenciální filosofií mohl myslet snahu existencialismu definovat odcizení člověka od jeho pravé bytnosti a hledání toho, jak tu pravou bytnost, tu existenci, opět nabýt. V tom vidí Bonhoeffer trik, jak člověka omámit intelektuálním jedem a pak mu nabídnout záchranu. Slovo Boží podle Bonhoeffera prostě „panuje“ a chce se s ním setkat v jeho nejlepším.
Mou myšlenkou je, že i v otázce hříchu jako podmínky pádu může být soustředění na „bulvární hříchy“ kontraproduktivní. Jednak proto, že „láska přikrývá množství hříchů“ (1Pt 4,8), z čehož vyplývá, že není úkolem křesťana zaměřovat se na soukromé poklesky jiných lidí. Především však proto, že to vytváří kouřovou clonu bulvárního klevetění o tom, co kdo zase provedl, namísto abychom se zaměřili na tu hlavní skutečnost pádu, v níž se nacházíme. Pád člověka evangelium neodhaluje v jeho nejhorším, ale v jeho nejlepším, to je v okamžiku, kdy je člověk v největší síle, ve výši morálky, ve slávě pokroku techniky i společností. Tehdy se musí člověk ukázat jako Bohu vzdálený – padlý. Vzhledem k pokroku člověka se domnívám, že k tomuto musí dojít v budoucnosti a vzhledem k pohnutým dějinám 20. stol. se domnívám, že k tomu dochází již nyní. Hrůzy např. druhé světové války byly často vykonávány s chladným racionálním úsudkem a byrokratickou precizností jako ctnosti spíše než jako morální poklesky.
Závěr
Pád člověka je jedním z prvních biblických příběhů a klíčovou teologickou kategorií. Jeho dopad je univerzální. Nápravou pádu a odsouzením hříchu je Kristův kříž. Pád má podle mého názoru eschatologický rozměr. Naplňuje se postupně napříč historií a zatím ještě nedosáhl svého vrcholu. Jednotlivé morální poklesky jsou nepochybně důsledkem pádu. Zároveň platí, že pád neméně zasahuje i to, co je na člověku nejlepší, jeho nejsilnější stránky morální, společenské, technické a duševní. Díky Bohu za cestu nápravy z tohoto hrozného otroctví hříchu! On na kříži odsuzuje naše zlé i dobré stránky a vykupuje nás tak celé z padlého světa, takže můžeme s nadějí očekávat nové obzory Božích zaslíbení.