Tento referát zazněl na Sympoziu o darech Ducha v lednu 2025.
Anotace: Příspěvek se zaměřuje na veřejné působení Ježíše Krista, jak je poznáváme z prvních tří evangelií. Hledá odpověď na tyto otázky: (1) Jaký význam mělo sestoupení Ducha na Ježíše? (2) Co sdělují mocné činy, které Ježíš konal, o jeho totožnosti a poslání? (3) Jak přispívají ke konfliktu, který vyústil v jeho násilnou smrt?
Ježíš je v evangeliích představen jako nositel zvláštního pověření a zmocnění Božím Duchem. V návaznosti na tradici, již známe z hebrejských svatých Písem, je prvními učedníky a posléze církví titulován jako „pomazaný“ – hebrejsky mašíach, tedy Mesiáš. Řecky christos, Kristus. Dávná zaslíbení jsou ovšem různorodá. Jejich naplnění si bylo možné představovat vícero způsoby. Proto se ptáme, které starozákonní linie se v evangeliích dostávají do popředí; jakým obsahem Ježíš roli „pomazaného“ naplňuje.
Ježíš od počátku vtahoval učedníky do svého poslání. Nejen že byli svědky jeho mocných činů, dokonce s nimi svou duchovní autoritu sdílel. Vysílal je kázat a uzdravovat. Připravoval je na to, že po jeho odchodu budou vybaveni ještě větší měrou, aby mohli pokračovat v díle, které začal.
Úvod
„Prorok mocný slovem i skutkem…“ Takto se po Velikonocích ohlíželi za Ježíšovým životem dva učedníci, jak čteme v závěru Lukášova ev. Ježíš pro ně byl prorok a ne ledajaký. Jeho slova a činy byly neobyčejně přesvědčivé, plné autority. Proto od něj očekávali víc: „A my jsme doufali, že on je ten, který má vykoupit Izrael.“ Spojovali s ním své naděje na vysvobození Izraele.
Patrně mysleli na vysvobození v politickém smyslu. Izrael v té době žil pod římskou okupací – v situaci, která volala po vysvobození. Mnozí by také uvítali hospodářské reformy, díky nimž by vyvázli z chudoby a zadlužení.
Ježíšův rodokmen upomínal na slavného krále Davida. Ježíš hlásal příchod Božího království. To, že se Bůh ujímá vlády nad svým lidem. Zatímco my jsme zvyklí na oddělení církve a státu, Ježíš přišel do prostředí, v němž se politické a duchovní vůdcovství nevylučovalo. Na začátku knihy Skutků čteme, jak se učedníci Vzkříšeného ptali: „Pane, už v tomto čase chceš obnovit království pro Izrael?“
Ježíš roli očekávaného krále-Mesiáše neodmítal, ale pojímal ji jinak, než si učedníci představovali. Těm dvěma řekl: „Což neměl Mesiáš to vše vytrpět, a tak vejít do své slávy?“ Poté jim připomněl místa z Mojžíšova zákona a proroků, která se na něj vztahovala.
Koho Izrael očekával?
Tím se dostáváme ke starozákonním vzorům a předpovědím, které jsou však různorodé. Koho Izrael na základě svých svatých Písem očekával?
(1) Proroka jako byl Mojžíš: „Hospodin, tvůj Bůh, ti povolá z tvého středu, z tvých bratří, proroka, jako jsem já“ (Dt 18,15). Prostřednictvím Mojžíše Hospodin vyvedl Izrael z Egypta a daroval mu Zákon. Mojžíš je připravoval na to, že nastanou situace, kdy budou potřebovat aktuální zjevení od Boha, jeho vedení pro danou chvíli. V tom případě se nesmějí uchylovat k věštcům a různým okultním praktikám. Mají očekávat, že mezi nimi Hospodin povolá proroka.
(2) Dále očekávali proroka jako byl Elijáš: „Hle, posílám k vám proroka Elijáše“ (Mal 3,23). Eliáš se objevil v čase velké národní krize, kdy hrozilo, že se kenaanské náboženství, uctívání Baala, stane státním náboženstvím. Elijáš tento proces zvrátil. Mocnými činy dokazoval, že pravým Bohem je Hospodin.
Fénický Baal měl být bohem bouře a vláhy, která činí zemi úrodnou. Elijáš dokazoval, že Hospodin je tím, kdo zadržuje nebo naopak sesílá životodárný déšť. Elijáš také demonstroval Boží moc nad smrtí, když přivedl zpět k životu mrtvého chlapce.
(3) Pak je zde ideální král: nový David, Davidův syn.
Král David byl sjednotitel izraelských kmenů a vysvoboditel od nepřátel. Získal Jeruzalém a učinil z něj hlavní město. Podle představ, které Izrael sdílel s okolními národy, byl král Božím zástupcem na zemi. V těchto souvislostech se o něm mluví jako o Božím synu. „Ty jsi můj syn, já jsem tě dnes zplodil“ (Ps 2:7). Takové výroky zřejmě zaznívaly při korunovaci.
Davidovi Hospodin slíbil, že také jeho potomci budou kralovat a že budou mít potvrzení od Boha: „Já mu budu Otcem a on mi bude synem” (2 S 7:14). Na tento slib navazují mnohá proroctví u Izajáše a jinde o novém Davidovi skrze nějž se uskuteční Boží vláda v Izraeli.
I vzejde proutek z pařezu Jišajova… [Jišaj byl Davidův otec]
Na něm spočine duch Hospodinův: duch moudrosti a rozumnosti, duch rady a bohatýrské síly, duch poznání a bázně Hospodinovy. Bázní Hospodinovou bude prodchnut. …bude soudit nuzné spravedlivě. (Iz 11,2-4)
Prozíravá a spravedlivá vláda bude důsledkem toho, že na něm spočine Boží Duch.
(4) Přímým potomkem Davida byl Šalomoun. Slíbený Davidův syn tedy mohl být někdo jako Šalomoun. Ten jednak vybudoval Hospodinův chrám, jednak se proslavil svou moudrostí. Byl znám jako soudce, který byl schopen vynést spravedlivý rozsudek v případech, kdy by si jiní nevěděli rady. Připisuje se mu také množství přísloví.
(5) Další vzory, s nimiž se Ježíš mohl ztotožnit, nacházíme u Izajáše. Mluví o Hospodinovu služebníku a jeho úkolech:
- (5a) „Zde je můj služebník, jehož podepírám, můj vyvolený, v němž jsem našel zalíbení. Vložil jsem na něho svého ducha, aby vyhlásil soud pronárodům.“ (Iz 42:1)
- (5b) Proroctví o trpícím služebníkovi, Iz 52-53, začíná slovy „Hle, můj služebník bude mít úspěch.“ Nejprve jej však čeká odmítnutí, dokonce smrt za druhé.
- (5c) Jinde mluví Izajáš v 1. osobě:
Duch Panovníka Hospodina je nade mnou. Hospodin mě pomazal k tomu, abych nesl radostnou zvěst pokorným, poslal mě obvázat rány zkroušených srdcem, vyhlásit zajatcům svobodu. (Iz 61,1-2)
(6) A konečně, sám Hospodin měl přijít a ujmout se vlády:
Připravte na poušti cestu Hospodinu! Vyrovnejte na pustině silnici pro našeho Boha!
Řekni judským městům: „Hle, váš Bůh!“
Panovník Hospodin přichází s mocí, jeho paže se ujme vlády. (Iz 40,3 a 9-10)
Všechny tyto prorocké předpovědi zazní v evangeliích. Ježíš svým současníkům připomínal významné postavy, o nichž četli v Písmu. Tyto postavy se navzájem lišily, každá z nich měla trochu jiný úkol. Společná jim však byla vůdčí role v Izraeli a nadpřirozené zmocnění.
Přítomnost Božího Ducha se projevovala ve dvou oblastech – v mocných činech a v nadpřirozené moudrosti. U někoho převládalo jedno, u jiného to druhé. Šalomoun vynikal moudrostí, Elijáš mocnými činy. Šalomoun nekonal zázraky, Elijáš nevynášel soudní výroky a nezanechal nám žádná přísloví. Obecně můžeme říci, že moudrost je připisována králům, mocné činy prorokům.
V jakém smyslu se Ježíš podobal starozákoním vzorům?
(1) Nevydal sice Zákon, jako Mojžíš, ale jedná jako autoritativní interpret Zákona. Vyzdvihuje, co je v Zákoně podstatné. Někdy se dostává do sporu s jinými vykladači Zákona.
(2) Některé momenty v Ježíšově příběhu silně upomínají na Elijáše: vzkříšení syna vdovy; výzva k učedníkům, aby opustili vše a následovali jej, má precedent v tom, jak Elijáš povolal Elíšu; Elíša uzdravil malomocného stejně jako později Ježíš.
Krom toho Elijáš z Božího pověření překračuje hranice čistého a nečistého stanovené Mojžíšovým zákonem, když jí maso, které mu přinášejí havrani nebo se nechává hostit na pohanském území.
Mojžíš a Elijáš příležitostně disponovali mocí nad přírodními živly a účastnili se rozmnožení pokrmů v čase nouze.
(3) Ježíš je v evangeliích představován jako potomek krále Davida. Takto je vítán zástupy při vstupu do Jeruzaléma. Na kříž, nad jeho hlavu, dá Pilát umístit nápis „Král Židů“.
(4) Davidův syn byl Šalomoun. I tento vzor se promítá do Ježíšova pochopení vlastní role. Lidé přicházeli z daleka, protože jej chtěli slyšet. Žasli nad jeho moudrostí. Dochovalo se nám mnoho jeho výroků a podobenství. Také v diskuzích s protivníky si vedl zdatně. Sám se hlásil k tradici moudrosti.
Královna jihu… přišla z nejzazších končin země, aby slyšela moudrost Šalomounovu – a hle, zde je více než Šalomoun. (Mt 12,42)
Zařazuje se do židovské tradice učitelů moudrosti. Říká – Božím jménem – „Hle, proto vám posílám proroky a učitele moudrosti“ (Mt 23,34). Ti však narážejí na odpor.
Šalomoun postavil Hospodinův chrám. Ježíš řekl něco, co druzí pochopili tak, že chce vstoupit do této role. Při výslechu před synedriem bylo vzneseno obvinění, že chce zbořit chrám a znovu jej vybudovat.
(5) Pak je tu několik Izajášových proroctví o Hospodinovu služebníku – jednak o jeho nadpřirozeném zmocnění, jednak o jeho utrpení.
Titulem „Hospodinovu služebník“ byli ve Starém zákoně označováni Mojžíš i David. V obou případech daná role zahrnovala utrpení. Mojžíš nabízel svůj život za hřešící Izrael. Z Davidova příběhu i některých žalmů je patrné, že byl pokorný, kající král. Zakusil povstání proti své vládě. Musel prchat z Jeruzaléma a snášet výsměch.
Ježíš se s těmito starozákonními vzory ztotožňoval, ale také je přesahoval. Řekl: „Hle, zde je více než Šalomoun.“
Když se učedníci ohlíželi za Ježíšovým životem s tím, že to byl „prorok mocný slovem i skutkem“, měli pravdu. Ale měli pravdu i v tom, že od něj čekali obnovu izraelského království, považovali jej za Davidovského krále v tom nejsilnějším smyslu – za Mesiáše.
Z přehledu starozákonních vzorů, který jsem nastínil, je patrné určité rozpětí: některé role jsou spíše duchovní (prorok, učitel moudrosti), jiné politické (král, který je vysvoboditel od nepřátel a soudce). Odtud pramenil určitý zmatek mezi Ježíšovými učedníky, pokud jde o to, co od něj mají očekávat, jakým směrem se bude vyvíjet jeho dráha.
Ježíšovo pomazání v Novém zákoně
Ježíš je v evangeliích představen jako nositel Božího pověření a zmocnění – v hebrejském idiomu „pomazání“. To se však mohlo týkat jak proroka, tak krále.
Ježíš je v Novém zákoně charakterizován právě tímto pomazáním. Když apoštol Petr mluvil k římskému setníkovi Kornéliovi a jeho lidem, řekl:
Vy sami víte o tom, co se dálo po celém Judsku, počínajíc Galileou, po křtu, který hlásal Jan. Jak Bůh pomazal Duchem svatým a mocí Ježíše, toho z Nazareta, jenž procházel zemí, činil dobře a uzdravoval všechny, kteří trpěli pod mocí ďábla, protože Bůh byl s ním. (Sk 10,37-38 ČSP)
Petr vyzdvihuje to, co se událo po Ježíšově křtu – jak na něj sestoupil Duch sv. To bylo důvodem, proč se celé Ježíšovo vystoupení vyznačovalo silnou Boží přítomností.
Na začátku evangelií čteme o duchovním probuzení kolem Jana Křtitele. Jan pojímal svou činnost skromně – jako ten, kdo připravuje cestu někomu důležitějšímu. Říkal: „Já vás křtím vodou, on vás bude křtít Duchem svatým.“ Ohlašuje novou kvalitu. Zatímco Jan volal lidi k nápravě a křtil je v Jordánu na znamení očištění a nového začátku, ten, jehož příchod ohlašoval, ponoří své následovníky do Boží přítomnosti.
Když Ježíš „vystupoval z vody, uviděl nebesa rozevřená a Ducha, který jako holubice sestupuje na něj. A z nebe se ozval hlas: „Ty jsi můj milovaný Syn, tebe jsem si vyvolil“ (Mk 1,10-11).
Ježíšovi se tak dostalo ujištění, že za ním stojí Bůh. Můžeme to chápat jako potvrzení Ježíšovy výjimečnosti. Jan však své posluchače připravoval na to, že do své zkušenosti Boží přítomnosti Ježíš zahrne také ostatní. Bude křtít Duchem svatým. Ponoří je do Ducha svatého. Lukáš, autor knihy Skutků, tato slova vztáhne na vylití Ducha o letnicích – po Ježíšově vzkříšení.
Ježíšova duchovní moc
Ježíš byl výjimečný, ale duchovní moc, jíž se mu dostalo od Boha, sdílel se svými učedníky ještě během svého pozemského života. Vyslal učedníky, aby jej předcházeli do vesnic, které měl později sám navštívit.
Zavolal svých dvanáct učedníků a dal jim moc nad nečistými duchy, aby je vymítali a uzdravovali každou nemoc… Těchto dvanáct Ježíš vyslal a přikázal jim: „Jděte a kažte, že se přiblížilo království nebeské. Nemocné uzdravujte, mrtvé probouzejte k životu.“ (Mt 10,1-8)
Toto první vyslání učedníků se omezovalo na Izrael. Obsahem jejich kázání byl příchod Božího království. Po Kristově vzkříšení budou vysláni do celého světa – dosvědčovat nabídku smíření s Bohem, které získal svou smrtí na kříži.
Již z prvního vyslání je ale patrné, že Ježíš učedníky od počátku vtahoval do svého poslání a propůjčoval jim svou duchovní moc. Zároveň je připravuje na odmítnutí a pronásledování. Tím, že přijímají Ježíšovo pozvání, věří v něj, a jsou ochotni jej zastupovat před ostatními, se podílejí na obojím. Tak jako on nacházejí pozitivní odezvu u svých posluchačů, zakoušejí, že si je Bůh používá, ale u jiných narážejí na nepochopení a zjišťují, že věrnost svěřenému úkolu zahrnuje utrpení.
Dozvídáme se také o povaze moci, jíž jsou vybaveni. Není to moc nad lidmi. Ti mohou zvěst i posly odmítnout. Je to moc nad démony a nemocemi, dokonce nad smrtí – nad vším, co člověka duchovně znečišťuje, spoutává a okrádá. Znamená to, že Ježíš a jeho lidé jednají ve jménu Boha, který je dobrý.
Bůh, jejž znali z hebrejských svatých Písem, posílá vysvoboditele. V kontextu římské okupace a s ohledem na to, jak Hospodin jednal s Izraelem v minulosti, by mohli pomýšlet na vojenského a politického vysvoboditele. Ježíš ale vyhání démony, ne Římany. Tím je také něco řečeno o povaze Božího království, jehož příchod ohlašuje.
V evangeliích chybějí trestající zázraky. Ježíš je výslovně odmítá, ačkoli učedníci chtěli přivolat oheň z nebe na vesnici, která je nepřijala. Při té příležitosti jim řekl: „Syn člověka nepřišel lidi zahubit, ale zachránit“ (L 9,51-56). Právě tak Ježíš nekonal samoúčelné zázraky, nějaké show pro zvědavé. Nečteme ani o rozmnožení zlaťáků nastřádaných v truhle. Ježíšovy mocné činy zkrátka ladí s jeho posláním.
Četnost a intenzita Ježíšových mocných činů podtrhují jeho výjimečnost. Je sice pravda, že Ježíšovy mocné činy měly vesměs nějaký precedent v dějinách Izraele, ale soustřeďovaly se v přelomových obdobích – kolem Mojžíše a Elijáše. To, čeho byli Ježíšovi současníci svědky, tedy naznačovalo epochální změnu.
Ježíš si byl vědom zlomu, který s jeho příchodem nastává: „Zákon a Proroci až do Jana; od té chvíle se zvěstuje království Boží“ (L 16,16). Když byl Jan uvězněn, poslal své učedníky za Ježíšem s dotazem:
„Jsi ten, který má přijít, nebo máme čekat jiného?“ Ježíš jim odpověděl: „Jděte, zvěstujte Janovi, co slyšíte a vidíte: Slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým se zvěstuje evangelium. (Mt 11,3-5)
Z Ježíšovy odpovědi je patrné, že svou činnost chápal ve světe Izajášových proroctví.
Ježíš a náboženská čistota
Proč jsou malomocní „očišťováni“ a ne uzdravováni? Některé Ježíšovy mocné činy znamenají návrat vyloučených do společnosti, zejména možnost účastnit se chrámové bohoslužby. Ze Starého zákona se dozvídáme o tehdejší klasifikaci různých abnormalit nebo stavů, v nichž se zdravý člověk ocitne jen přechodně. Byly to záležitosti spojené nejen s kožními chorobami, ale také s plodností nebo naopak se smrtí.
Tyto stavy byly nahlíženy z náboženského hlediska, ačkoli dnešní čtenář má sklon chápat je jako hygienická opatření. Kdo se dotkl mrtvého těla, nesměl několik dní do chrámu – zřejmě proto, že Hospodin je živý Bůh, stojí na straně života, smrt je jeho protikladem. Některé kožní choroby dávaly svým nositelům mrtvolný vzhled. Také deviant, který nocoval na hřbitově, se pohyboval ve sféře nečistého. Démoni jsou někdy označováni jako „zlí duchové“ jindy jako „nečistí duchové“. Jako zlí lidem škodí, jako nečistí je poskvrňují.
Když se Ježíš dotkl malomocného, vzal za ruku mrtvé dítě nebo se jej dotkla žena s krvácením, měl by být znečištěn. Místo toho se stalo něco jiného. Nečistý byl Ježíšovým dotekem očištěn. I to je ukázkou moci, jíž byl Ježíš vybaven.
V Ježíšově době byla otázka čistého a nečistého v Izraeli velmi živá. Některé skupiny zbožných Židů až výstředním způsobem zachovávali nejen Mojžíšské předpisy, ale také mnohé další. Bedlivě sledovali, jak si v těchto věcech počíná Ježíš. Ten provokativně uzdravil ochrnutého v sobotu – nejen aby mu pomohl, ale také aby vyvolal debatu o smyslu svátečního dne.
Hranice mezi čistým a nečistým probíhala napříč různými sférami. Sváteční den měl být striktně oddělen od všedních dnů. Chrámová nádvoří zase oddělovala svaté místo od okolního světa. Předpisy o pokrmech oddělovaly Židy od ostatních národů; vymezovaly, kdo s kým stoluje.
Závěr
Ježíš do těchto otázek vnesl cosi nového, v některých ohledech radikální přehodnocení stávající praxe. Tím byla nastolena otázka, jakým právem; za koho se považuje.
Ježíšovy mocné činy přispívaly k jeho konfliktu s duchovními vůdci Izraele. Krom uzdravení v sobotu můžeme zmínit obvinění, že vyhání démony jménem knížete démonů.
Díky mocným činům byl Ježíš vnímán jednak jako kontroverzní postava, jednak přitahoval zástupy, což by mohl využít k politickému převratu. Vždyť dělící linie mezi duchovním a politickým vůdcovstvím nebyla v Izraeli jeho doby vedená tak zřetelně jako dnes u nás.