Tento referát zazněl na Sympoziu o darech Ducha v lednu 2025.

Anotace: Apoštol Pavel v listu Římanům říká: Kdo má dar učit, ať učí. Takto prostě popisuje dynamiku, která by měla fungovat v každém církevním společenství. Jak tedy definujeme učitelský dar? Jaké jsou biblické nároky na učitele a jaké jsou nároky na církevní společenství a jeho vztah k učitelskému daru? Ve svém příspěvku bych ráda poukázala na to, že Bůh dává učitelský dar církvi, aby v každém čase dobře chápala Písmo a aby v harmonii spolu s ostatními dary budoval církev.

Úvod

Předem svého referátu vám děkuji za příležitost tu dnes hovořit. Jsem si vědomá toho, že pro konzervativněji smýšlející může být má pozice zde ironií – žena bude hovořit o učitelské službě v církvi. Tento referát se nebude zabývat otázkou, zda žena v církvi vůbec může hovořit, ale zaměří se na učitelskou službu obecně jako na dar. Jedná se spíše o dar služebnosti, nicméně líbilo se mi pojmout tento referát z perspektivy daru – učitelská služba jako dar církvi. Ve svém příspěvku bych proto ráda poukázala na to, že Bůh dává učitelský dar církvi, aby v každém čase dobře chápala Písmo a aby v harmonii spolu s ostatními dary budoval církev.

Pojetí tohoto daru jsou různá a také jeho vnímání se mezi církvemi a někdy i v rámci jedné církve různí. Proto jsem se před několika měsíci rozhodla udělat si studii toho, co učitelský dar je a jakým způsobem se k němu má církev stavět.

Položila jsem si několik klíčových otázek, např.: Jak definujeme učitelský dar? Jaké jsou biblické nároky na učitele? A jaké jsou nároky na církevní společenství a jeho vztah k učitelskému daru? Tyto bych chtěla v následujících řádcích zodpovědět.

Vymezení učitelského obdarování

Základ pro službu

Úvodem mého referátu je nasnadě definovat učitelské obdarování jako takové. Když jsem se poprvé do takové studie pouštěla, začala jsem se svým hledáním biblické definice v listu Římanům. Víme, že Římanům je teologicky velmi hutný list a najdeme v něm jak ty nejjednodušší vysvětlení hlubokých pravd, tak i ty nejtvrdší teologické oříšky. Právě ve dvanácté kapitole se apoštol Pavel věnuje dynamice fungování různých obdarování v církvi.

Notoricky známý text začíná velmi silnými slovy:

Vybízím vás, bratří, pro Boží milosrdenství, abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť; to ať je vaše pravá bohoslužba. A nepřizpůsobujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli, abyste mohli rozpoznat, co je vůle Boží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé. (Ř 12,1n)

Pavel v předchozím oddíle adresoval otázku vyvoleného Božího lidu a role pohanů v jeho plánu spásy Izraele. Toto velmi komplikované téma týkající se rozdílů náboženského a kulturního pozadí věřících v tehdejší církvi uzavřel kapitolou 11 a 12 kapitolu začíná právě výše citovanými slovy. Jakoby se chtěl teď z toho širokého rámce dostat k jádru věci. Proto začíná naprostým základem pro opravdovou bohoslužbu: sami sebe přinášet jako živou, svatou a Bohu milou oběť.

Označení oběti není v dnešní době populární. Není snadné takový přístup chápat a minimálně moje generace k oběti nemá sympatie, nevidí v ní smysl. Oběť v sobě skýtá určité sebezapření, které není snadné. A ačkoli oběť jako taková může evokovat představu smrti, Pavel zde ve formulaci pokládá důraz na to, abychom byli obětí živou.

Srovnání našich českých překladů ukazuje, jak celistvá ta oběť má být – CEP, jak jsme slyšeli, říká: abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť. V Bibli 21 čteme „abyste vydávali své životy Bohu jako živou, svatou a příjemnou oběť“ a v Bibli Kralické „abyste vydávali těla svá v obět živou, svatou, Bohu libou„.

Čtenáři jsou zde apoštolem vyzváni k tomu, aby svá obdarování, vzdělání, všechno, co mají, nabídli Bohu – aby svou službou Bohu maximálně naplnili svůj potenciál. A toto všechno má probíhat takovým způsobem, který se nepřizpůsobuje duchu doby, nehraje na ruku současným myšlenkovým proudům, společenským proudům a jiným tendencím – Boží služebník má obnovovat svou mysl, přizpůsobovat své myšlení Božímu způsobu myšlení.

Apoštol Pavel pak dál pokračuje a prohlubuje základy služby Bohu slovy:

Každému z vás říkám na základě milosti, která mi byla dána: Nesmýšlejte výš, než je komu určeno, ale smýšlejte o sobě střízlivě, podle toho, jakou míru víry udělil každému Bůh.  Jako je v jednom těle mnoho údů a nemají všechny stejný úkol, tak i my, ač je nás mnoho, jsme jedno tělo v Kristu a jeden druhému sloužíme jako jednotlivé údy. (Ř 12,3-5)

Ačkoli bychom rádi dary klasifikovali, nikdo nemá “smýšlet výš”. Nikdo se nemůže povyšovat, či mít pocit větší důležitosti, ale má o sobě a svém obdarování přemýšlet střízlivě. I zde se setkáváme s metaforou sehraného organismu, který čerpá z různosti a vše sjednocuje do dobře fungujícího organismu. Taková je podle autora listu Římanům podstata a naprostý základ pro jakoukoliv službu v církvi.

Dále čteme výčet některých obdarování, se kterými je možné se v církvi setkat:

Máme rozličné dary podle milosti, která byla dána každému z nás: Kdo má dar prorockého slova, ať ho užívá v souhlase s vírou. Kdo má dar služby, ať slouží. Kdo má dar učit, ať učí. Kdo dovede povzbuzovat, nechť povzbuzuje. Kdo rozdává, ať dává upřímně. Kdo stojí v čele, ať je horlivý. Kdo se stará o trpící, ať pomáhá s radostí. (Ř 12,6-8)

A pak následuje něco, co bych ráda nazvala výzvou k emoční inteligenci:

Láska nechť je bez přetvářky. Ošklivte si zlo, lněte k dobrému. Milujte se navzájem bratrskou láskou, v úctě dávejte přednost jeden druhému. V horlivosti neochabujte, buďte vroucího ducha, služte Pánu. Z naděje se radujte, v soužení buďte trpěliví, v modlitbách vytrvalí. Sdílejte se s bratřími v jejich nouzi, ochotně poskytujte pohostinství. Svolávejte dobro na ty, kteří vás pronásledují, dobro, a ne zlo. Radujte se s radujícími, plačte s plačícími. Mějte porozumění jeden pro druhého. (Ř 12,9-16)

Soucit a empatie jsou zde vládnoucími principy, které mají být definitivně ustanoveny mezi věřícími. Toto sdělení pak apoštol následuje velmi jednoduchými principy, které, pokud je čtenáři budou následovat, velmi ulehčí život v církvi. Zjednodušeně bych řekla, že jde o pravidla pro život – v každém tkví velké bohatství moudrosti a zasloužila by si samostatný rozbor a hluboké rozjímání, přesto je tu máme hozené jedno za druhým:

1. Nesmýšlejte vysoko, ale věnujte se všedním službám. Nespoléhejte na svou vlastní chytrost.  / Nepomýšlejte na vysoké věci, ale nechte se vést k obyčejným.
2. Nikomu neodplácejte zlým za zlé.
3. Vůči všem mějte na mysli jen dobré. 
4. Je-li možno, pokud to záleží na vás, žijte se všemi v pokoji. 
5. Nechtějte sami odplácet / Nemstětě se (CSP)

Služba jako taková

Pokud se tedy snažím definovat službu učitele, snažím se ji definovat v rámci, který pro všechny služby v církvi ustanovuje Římanům 12. Podle definice z komentářů Studijní bible je učitel “služebník naplněný Bohem danou touhou, schopností i mocí zkoumat a studovat Boží slovo a objasňovat, vykládat, hájit a hlásat jeho pravdu tak, že druzí rostou v milosti a ve zbožnosti”. Měl by být schopen jasně předávat a komunikovat své poznání o biblických pravdách a je proto vybaven zvláštní milostí (Ř 12,6-8).

Nahlédneme-li do další pasáže klíčové pro pochopení učitelské služby ve dvanácté kapitole Korintským, můžeme si všimnout několika podobností s pasáží v listu Římanům. Za prvé, apoštol opět používá metaforu jednoho těla, které je složeno z mnoha částí, ale které všechny pracují k jednomu cíli. Tímto způsobem znovu vyzdvihuje důležitost jednoty v rozmanitosti. Dokonce v této kapitole nacházíme ze stylistického hlediska velmi působivou část, kdy se apoštol Pavel táže: „Jsou snad všichni apoštoly? Jsou všichni proroky? Jsou všichni učiteli? Mají všichni moc činit divy? Mají všichni dar uzdravovat? Mají všichni schopnost mluvit ve vytržení rozličnými jazyky? Dovedou je všichni vykládat (1Kor 12,29n)“? Je nasnadě na každou z těchto otázek můžeme odpovědět: Nikoli. Pavel tím osvobozuje své čtenáře od očekávání, že by snad všichni měli být nositeli jednoho určitého daru. Upozorňuje tím na to, že takto je to vlastně dobré.

Za druhé, opět zde také vidíme důraz na empatickou spolupráci a vzájemné pochopení: Trpí-li jeden úd, trpí spolu s ním všechny. A dochází-li slávy jeden úd, všechny se radují spolu s ním.

A za třetí, co se celkového kontextu týče, podobně jako v listu Římanům i zde následuje úsek o duchovních darech kapitola o lásce a plynule přechází do oddílu o řádu při bohoslužbách.  Ukazuje nám tím, že obdarování jsou vždy vymezena společenstvím, ve kterém jsou uplatňována.

V neposlední řadě zmíním ještě jednu novozákonní pasáž, která se učitelské služby týká. V Efezským 4 čteme:

A toto jsou jeho dary: jedny povolal za apoštoly, jiné za proroky, jiné za zvěstovatele evangelia, jiné za pastýře a učitele, aby své vyvolené dokonale připravil k dílu služby – k budování Kristova těla, až bychom všichni dosáhli jednoty víry a poznání Syna Božího, a tak dorostli zralého lidství, měřeno mírou Kristovy plnosti. Pak už nebudeme nedospělí, nebudeme zmítáni a unášeni závanem kdejakého učení – lidskou falší, chytráctvím a lstivým sváděním k bludu. (Ef 4,11-14)

V tomto krátkém úseku se dozvídáme, že tyto služby mají danou roli: aby Bůh své vyvolené dokonale připravil k dílu služby. Bez nároku na jakoukoliv dogmatičnost pokud jde o výčet zmíněných služebností můžeme usoudit, že právě tyto zmíněné mají v církvi roli v budování a přípravě svatých a mají je vést k tomu, aby dorůstali “zralého lidství”. Cílem je, aby čtenáři nebyli nedospělí a náchylní věřit kde čemu, ale aby byli pevní ve víře.

I zde, byť ne tolika slovy, apoštol přirovnává službu v církvi k dobře fungujícímu organismu, který ve jménu lásky svorně pracuje ke společnému cíli:

Buďme pravdiví v lásce, ať ve všem dorůstáme v Krista. On je hlava, z něho roste celé tělo, pevně spojené klouby navzájem se podpírajícími, a buduje se v lásce podle toho, jak je každé části dáno. (Ef 4,15n)

Shrnutí

Po nahlédnutí do těchto tří klíčových pasáží pro službu v církvi a potažmo pro učitelskou službu můžeme tedy vydestilovat jednoduché principy, které leží jako základ, ze kterého je nutné vycházet. Chce-li někdo být učitelem, musí pochopit, že je učitelem v určitém společenském kontextu, který je pro jeho službu klíčový. Není možné tento kontext pomíjet nebo proti němu bojovat. Naopak apoštol Pavel ustanovuje pevný rámec, který ohraničuje velmi cílená a dobrovolná láska mezi služebníky v církvi. Pokládá důraz na empatii a sociální přizpůsobivost a snahu si navzájem porozumět. Vede služebníky k řádu při bohoslužbách a k řádnému uplatňování vlastních darů. A v neposlední řadě radí proti nemístnému chování, které ubližuje nejen službě samotné, ale i celé dynamice spolupráce jednotlivých částí těla a potažmo celému společenství.

Určitý základ a rámec nám tedy zmíněné pasáže odkryly. Nyní bych se ráda podívala na zodpovědnost, která se váže ke službě učitele, ale také bych ráda nastínila, jakou zodpovědnost má vůči učitelské služebnosti církev.

Učitelský dar v kontextu církve

Zodpovědnost učitele

Z předchozích pasáží a zejména z pasáže Efezským můžeme vyrozumět, že učitelská služba patří k těm, které mají “připravovat vyvolené k dílu služby” (Ef 4,12). Ve druhém listu Timoteovi Pavel pobízí adresáta dopisu následujícími slovy (2 Tm 2,2):

… a co jsi ode mne slyšel před mnoha svědky, svěř to věrným lidem, kteří budou schopni učit zase jiné.

Jen v této krátké větě můžeme vidět, že učitel by měl být schopný a věrný. Timoteus má předávat, co se naučil, věrným lidem. A ti mají být schopni učit zase jiné. Logickým závěrem efektivního učení je, že žák se stane učitelem.

Učitelé v církvi mají připomínat Boží slovo, mají ze svého pokladu “vynášet staré i nové” (Mt 13,52). Neměli by zamlčet nic, co je ku prospěchu (Sk 20,20). Měli by povzbuzovat ve zdravém učení a být schopni usvědčit odpůrce (Tit 1,9). Své publikum vnímá učitel lidsky, má s ním soucit, je schopen vidětt jeho potřeby, jako když Ježíš “uviděl velký zástup a bylo mu jich líto, protože byli jako ovce bez pastýře. I začal je učit mnohým věcem” (Mk 6,34). Správný učitel také žije to, co učí (1K 4,17) a sám dává dobrý příklad (Tit 2,7-8).

Když hovoříme o učitelské službě, mnohým z nás vytane na mysli právě verš z pera apoštola Jakuba: “Nechtějte všichni učit druhé, moji bratří: vždyť víte, že my, kteří učíme, budeme souzeni s větší přísností.” (Jk 3,1) Je zřejmé, že ten, kdo vede jiné, by měl být zodpovědný za to, jakým způsobem je vede. Jakub toto varování propojuje právě s prostředkem, který učitelé používají nejvíce a to je jazyk. Autor epištoly varuje, že je velmi náročné nazyk udržet pod kontrolou. Mezi všemi metaforami o lidském těle pak toto spojení učitelské služby s jazykem, coby částí těla, přináší ještě zřetelnější umístění učitelské služby v rámci církevního společenství. Jakub říká, že kdo “nechybuje slovem, je dokonalý muž a dovede udržet na uzdě celé své tělo”.

Pravděpodobně každý, kdo byl někdy v učitelské pozici, ví, že je v určité chvíle velmi snadné mluvit, aniž bychom o věci měli ověřené a jasné informace, aniž by za našimi slovy stál pečlivý výzkum. Jindy je snadné být osobní a zbytečně adresovat věci, které z naší pozice vhodné adresovat není. Jakubovy verše implikují, že učitel bude za každé své slovo volán k zodpovědnosti a má si dávat velmi dobrý pozor, aby jimi “nerozpoutal oheň” (v 5). Věřím, že v této věci můžeme učinit závěr, že učitel by měl všechna svá slova vážit, ať už jsou vyřčena z kazatelny, či v osobních rozhovorech.

A ačkoli tyto požadavky na učitele se mohou zdát zřejmé, zdá se mi, že je také vhodné připomenout, jakou zodpovědnost má vůči učitelskému obdarování církev.

Zodpovědnost církve

Učitelský dar nespočívá pouze v jeho uplatňování, ale také v jeho přijímání. I na církev Bible klade nároky, pokud jde o tento dar.

V první řadě musí posuzovat učení těch, kteří vyučují. Jako Pavlovi posluchači v Beroji, kteří “přijali evangelium s velikou dychtivostí a každý den zkoumali v Písmu, zdali je to tak, jak zvěstuje Pavel” (Sk 17,11). Toto příkladné chování je přenositelné nejen do církevních kruhů, ale do jakéhokoli prostředí, kde se učíme něco nového, či kde nám někdo sděluje své poznatky. Chování Berojských ukazuje, že jakkoli kvalitní řečník před námi stojí, jeho slova musí obstát při bližším přezkoumání a porovnání s Písmem.

Za druhé, zodpovědností církve je dospívat ve víře. Již jsme četli v Efezským, že  “jedny povolal za apoštoly, jiné za proroky, jiné za zvěstovatele evangelia, jiné za pastýře a učitele,

12 aby své vyvolené dokonale připravil k dílu služby – k budování Kristova těla,
13 až bychom všichni dosáhli jednoty víry a poznání Syna Božího, a tak dorostli zralého lidství, měřeno mírou Kristovy plnosti.
14 Pak už nebudeme nedospělí, nebudeme zmítáni a unášeni závanem kdejakého učení – lidskou falší, chytráctvím a lstivým sváděním k bludu.” (Ef 4,11-14)

Dobrý učitel je samozřejmě zodpovědný za to, aby splnil svůj díl a zodpovědně a vhodně plnil svou službu. Církev ovšem má z jeho obdarování čerpat ke svému prospěchu a dosahovat dospělosti. Pokud se ovšem někdo rozhodně nedospívat, zůstat tam, kde je a z učitelského daru ke svému dozrávání nečerpat, ani ten nejlepší učitel s takovým člověkem nic neudělá.

Za třetí, nejen, že má církev růst a dospívat, ale lidé v církvi se sami mají stávat učiteli. Připomeňme si povzdech autora listu Židům: “O tom by bylo mnoho co mluvit, ale je těžké vám to vyložit, protože nejste ochotni slyšet.

Za takovou dobu už byste měli být sami učiteli, a zatím opět potřebujete, aby vás někdo učil abecedě Boží řeči; potřebujete mléko, ne hutný pokrm.” (Žd 5,12)

Pokud církev tyto zodpovědnosti vykonává důsledně, může se pak ubránit falešnému učení, které přichází v lákavém kabátě, ale neobstojí před důkladným studiem Písma.

Závěr

Z toho, co bylo řečeno a co jsme četli v klíčových pasážích můžeme říci, že učitelská služba je do určité míry službou ochrannou. V moderních společenstvích (která si to mohou dovolit) občas vzniká pozice tzv. faith-keeper, ochránce víry, který má sledovat tendence kázajících a vyučujících ve sboru a má dohlížet na čistotu učení – není to ovšem nic nového. I v historii najdeme církve, které obsazovaly pozice “pastora-učence” (scholar-pastor). Například znamý kazatel, Jonathan Edwards působil na takové pozici vedle hlavního pastora v Northamptonu a studiu Písma věnoval 13 hodin denně.

Věřím tedy, že pokud se učitelský dar využívá správně a poctivě, s bázní před Bohem, a za předpokladu, že jej církev přijme a těží z něj,  může být pro církev velikým požehnáním.

Dovolte mi, abych závěrem svého referátu vyslovila několik myšlenek k učitelské službě v našem sboru AC ELEVATE. Jedná se o mou osobní úvahu, která si neklade nároky na objektivitu, proto vás žádám, abyste následující slova vnímali jako mou osobní reflexi.

Jsou tři věci, ze kterých mám velkou radost. Jednak je to fakt, že v naší církvi mají ženy prostor v učitelské roli působit (nejen jako učitelky nedělní školy, ale i v roli kazatelek, vedoucích mládeže atp.) nebo se jim ten prostor postupně vytváří. Osobně nepociťuji frustraci z toho, jakým tempem se tyto věci v naší církvi mění, protože v mém domovském sboru dostávám prostoru celkem dost. Za to jsem velmi vděčná. Nicméně si uvědomuji, že jsou stále v AC sbory konzervativnější, které ještě k definitivním závěrům v této věci nedospěli či nemají ve svých řadách ženy učitelsky obdarované.

Rovněž si vážím toho, že obecně vzato, mají letniční učitelé v AC tendenci být poctiví a snaží se nevzdalovat se od Písma. Hovořím teď za naši jihočeskou kotlinu, se kterou mám největší zkušenost a věřím, že motivy našich učitelů jsou čisté a plné touhy přivést posluchače k pravdě.

V neposlední řadě mám naději, že učitelská služba má v naší církvi velký potenciál, který ještě může naplnit. Vzdělávání má v rozpočtu našeho sboru vlastní kolonku a naši starší štědře podporují osobní iniciativy služeníků, kteří se chtějí dál vzdělávat.

Samozřejmě i tento potenciál je limitován některými tendencemi, které bych raději v našem sboru či celkově v církvi neviděla. Jednak je to celkové mísení učitelského obdarování s jinými. Jistě, v našich malých podmínkách musí často jeden služebník zastávat různé role, ale často právě učitelské obdarování je dušeno jinými rolemi, které musí zastávat a nezůstává pro ně dost kapacity. Ani v našem sboru ještě donedávna nebylo zvykem učitelskou službu vnímat individuálně, nicméně i toto se mění.

Další nepříjemnou stránkou učitelské služby bývá občas právě to, když učitel “vynáší staré i nové” ze svého pokladu (Mt 13,52). Občas narážím na obavy z hlubokého studia Bible, které se posluchačům nezdá dostatečně praktické či je pro ně příliš “učené”. Má zkušenost mě vede k citlivé práci s citacemi a zdroji, protože běžný posluchač často nemá povědomí o vědecké práci a nechápe, proč by měl uznat mimobiblický zdroj jako důvěryhodný.

Nakonec bych ještě řekla, že ačkoli se v našem sboru daří rozpoznat, že učitelský dar má v církvi místo – zejména proto, že náš sbor má dva povolané učitele Písma – nejsou ještě tolik prošlapány cesty k tomu, aby se mladší generace blíže zabývali tímto obdarováním či aby zvážili, zda právě pro učitelskou službu nejsou sami obdarováni.

Přála bych si ale, aby poslední slova mého referátu byla slova o naději. Věřím, že stejně jako jiná povolání i učitelská služba dostává v naší církvi stále více prostoru a potenciál pro její dosah je veliký. Věřím, že ty, které si Bůh do učitelské služby vyvolil, se nenechají převálcovat žádnými tendencemi či charakteristikami místních sborů, ale že si s Boží pomocí obhájí své místo v lásce a pochopení, podle toho, jak byla učitelská služba zamýšlena.