Na minulém vyučování padla otázka, která je i jinde velmi diskutovaná, a to zda církev projde velkým soužením, nebo zda budou křesťané vytrženi před tímto soužením. Rád bych tuto otázku rozvedl a sám za sebe zodpověděl. Níže zastávám názor, že církev nebude před velkým soužením vytržena, ale že tímto soužením projde. Tomuto názoru se říká posttribulacionismus.
Co je velké soužení?
Velké soužení je koncept, který je odvozen ze Zjevení 7,14 a z Ježíšových slov v Matouši 24,21:
To jsou ti, kteří přicházejí z velikého soužení a svá roucha vyprali a vybílili v krvi Beránkově. Proto jsou před Božím trůnem a slouží mu v jeho svatyni dnem i nocí; a ten, který sedí na trůnu, nad nimi roztáhne svůj stan. … (Zj 7,14b-15)
Neboť tehdy bude velké soužení, jaké nenastalo od počátku světa až do nynějška, a nikdy již nenastane. (Mt 24,21)
S tímto konceptem se pojí několik otázek:
- Povaha? Co to vůbec soužení je?
- Účastníci? Bude velkému soužení vystavena i církev? Padne na celý svět, nebo se bude zvláštní měrou týkat národu Izrael?
- Délka? Jak dlouhé má toto soužení být?
- Příčina? Kdo toto soužení rozpoutá? Bude to Bůh, který dá světu pocítit svůj hněv, nebo to bude Antikrist, který bude soužit svaté?
Dle mého názoru velké soužení již nastává. Historie ukazuje, že v dobách pronásledování skutečná, vyznávající, biblická církev sice trpí, ale někdy jí to prospívá. Utlačovaná církev např. v Asii leckde vzkvétá, zatímco středotřídní církev na Západě, která požívá nesmírných občanských svobod, často upadá. Proto se domnívám, že soužení nespočívá jen v omezení pohodlí, ale i v morálních nástrahách, které útočí na opravdovost víry. Z tohoto hlediska velké soužení již nastává. Na některých místech formou náboženského pronásledování, v naší kultuře spíše formou plíživého odcizení upřímného, vyznavačského křesťanství od hodnot hlavního společenského proudu. Svět nám často nerozumí a nevidí v nás nic dobrého, ale nabízí nám snadný odklon od toho, co jsme přijali, když jsme uvěřili. Toto je soužení.
Účastníky velkého soužení jsou všichni, kdo jsou na zemi. Někteří jsou štváni duchem tohoto světa, aby oponovali Duchu Božímu, jiní jsou tímto zlým duchem napadáni. Všichni lidé jsou ale obětí do stejné míry, což je také jedním z důvodů, proč máme odpouštět i nepřátelům.
Délka velkého soužení není nikde stanovena. Pokud z úvahy vypustíme Daniele 9,24-27 (což musíme, pokud se naše exegeze nemá „zbláznit“ z počítání záhadných „téhodnů“), pak nemáme žádnou jasnou a biblicky stanovenou délku soužení. Může dost dobře trvat a stupňovat se napříč celým věkem církve. I tak se ale domnívám, že v budoucnu bude vystupňováno, až se vystupňuje jeho příčina.
Příčinou velkého soužení je, že Boží království tu již je a ještě není. Na jednu stranu Boží království „trpí násilí“ (Mt 11,12), na druhou stranu Boží království není věc fyzická, ale duchovní (1Kor 15,50). Na jednu stranu se pomalu prolamuje do světa, na druhou stranu je zde duch tohoto světa, který Božímu království oponuje. Duch tohoto světa je antikrist, který již je přítomen a v budoucnu bude zjeven plně, až se odpor proti Božímu království vystupňuje (2Te 2,7; 1J 4,3). Příčinou soužení tedy je, že církev je na světě. Pokud by církev byla vzata, nebyl by k velkému soužení svatých důvod. Příčinou totiž je nepřátelství antikristova ducha k Duchu Kristovu.
Co je Boží hněv?
Je tedy příčinou velkého soužení Boží hněv, nebo antikrist? Je to obojí, byť vina padá na antikrista jako na pokušitele a příčinu zla. Boží hněv se zjevuje z nebe proti každé nepravosti (Ř 1,18). Na druhé straně je zde mnoho antikristů (1J 2,18). Antikristé v tomto světě oponují pravdě, jsou ztělesněním nepravosti a Bůh za to zjevuje svůj hněv nad světem.
Pokud Bůh zjevuje svůj hněv již nyní, znamená to, že se hněvá i na svůj lid, totiž na církev? Nehněvá, ale Boží hněv se nás přesto týká. Víme, že v současnosti celé tvorstvo i my sami „sténáme“ v jakýchsi „porodních bolestech“ (Ř 8,23). Jde tedy o porodní bolesti našeho nového člověka. Můžeme za těmito porodními bolesti vidět Boží hněv? Do jisté míry ano, protože Bůh se opravdu hněval na naši starou přirozenost, a to až tak, že svůj hněv vylil na Ježíše Krista visícího na kříži (Ř 3,25; 2Kor 5,21).
Všechno staré a světské v nás tedy může být docela dobře předmětem Božího hněvu. Nemusíme se bát. V Kristu máme naději, že budeme před Božím hněvem ochráněni (1Te 1,10; Ř 5,9) a že zasaženi jím budou především bezbožní (J 3,36; Ř 1,18; 2Te 1,8; Zj 6,16-17; 14,10; 16,19; 19,15). Boží hněv se ale zjevuje proti každé bezbožnosti, čili i té, v níž se nacházíme. Nemysleme si, že když jsme křesťané, že na nás Boží hněv už nikdy nemůže. Pán přeci „trestá každého, koho přijímá za syna“ (Žd 12,6). A vzpomeňme si i na to, že k jednomu z nejvýraznějších vylití Božího hněvu došlo v církvi, když Ananiáš a Safira lhali Duchu svatému (Sk 5). Boží soud začíná od církve (1Pt 4,17).
Boží hněv se neprojevuje jako škodolibý sadismus, ale jako trest se zcela zřejmým cílem, jímž je zamezit zlu a vytvořit prostor pro dobro. Když Bůh trestal Egypt deseti ranami, dával tamním lidem najevo, že pouze On je Bůh, narozdíl od jejich falešných bohů. Právě tak si představuji velké soužení v budoucnu. Bude to podobné, jako když na Egypt dopadalo deset ran. Zdá se, že první tři, totiž krev, žáby a komáři, dopadly i na Gošen, kde bydlel Izrael. Až v Exodu 8,18n Hospodin říká, že zemi Gošen nezasáhne. I Izrael tedy trpěl ranami Božího hněvu. A i pokud jde o následující rány, Izrael nebyl z Egypta zcela vzat, ale opustil ho až po završení všech deseti ran. Nepřímé, např. ekonomické důsledky, Izrael nesl stále. Smyslem těch ran bylo odsoudit Egypt, odsoudit jeho bohy včetně faraona, a pomoci Izraeli, aby Egypt opustil.
Toto bude i smyslem Božího hněvu ve velkém soužení. Svět bude trpět a my se od něj budeme odpoutávat. V totálním chaosu, který nastane, odhodíme vše, co nás ke světu poutá, přijmeme třeba i trest a ztrátu, abychom mohli pokojně vyjít naproti přicházejícímu Králi. Boží soud nad špatností světa, začne od domu Božího (1Pt 4,17), avšak my, kdo budeme trpět, „svěříme své duše stvořiteli“ (v. 19) a tak budeme zachráněni.
Co je soužení?
O povaze soužení jsem výše napsal, že někdy může jít o brutální náboženské pronásledování, jaké dnes vidíme v některých asijských režimech, jindy může jít o podrývání naší víry ve svobodných zemích. Tak či tak, soužení je normální zkušeností křesťana (J 16,33; Sk 14,22; Ř 5,3; Zj 1,9; 1Te 3,3; 1J 2,18.22; 4,3). Mezi běžným soužením a velkým soužením nevidím rozdíl v typu, ale jen v intenzitě. Naše každodenní soužení mohou být přípravou na to jedno velké, do kterého naše současné soužení vygraduje.
Proto si nemyslím, že bude křesťan před velkým soužením vytržen pryč. Není k tomu důvod. Někteří dnešní vykladači (tzv. dispenzacionalisté) tvrdí, že církev musí být vytržena, protože během velkého soužení pak bude probíhat jakési zvláštní jednání s Izraelem. Tento názor se zakládá na extrémně doslovném výkladu některých starozákonních proroctví a sporném propočítávání chronologických údajů ve starozákonní knize Daniel. Tyto pasáže jsou však na výklad nesmírně náročné. Starozákonní proroctví je dle mého názoru dobré vykládat nejen doslovně a futuristicky, ale i historicky (některá proroctví již byla naplněna) a typologicky jako ukazatele na Krista a na církev, protože tak Bibli vykládali sami apoštolé (např. Mt 2,15; Sk 2,16-21; 1Kor 10,1-11).
Vezměme si například Daniele 9,24-27. Dle autora Knih Makabeských se tím zlým, kdo v Jeruzalémě vztyčil „ohavnost zpustošení“ (Da 9,27; 11,31; 12,11), stal Antiochos IV. Epifanés, když v židovském chrámu postavil modlu řeckého boha Dia (1Mk 1,54). Podle Ježíše (a evangelisty Lukáše) se „ohavnost zpustošení“ (Mt 24,15) rovná obkličování Jeruzaléma vojsky (Lk 21,20). To by naznačovalo, že jde o proroctví o zpustošení Jeruzaléma v roce 70 po Kr., k němuž opravdu došlo během první židovské války. Tak nebo tak, ani zde není nic, co by ukazovalo na vytržení církve před velkým soužením, ať tuto pasáž vykládáme jakkoli. Evangelikální teolog George Ladd k tomu píše:
„Každý církevní otec, který se k tomu vyjadřuje, předpokládá, že církev bude trpět rukou Antikrista. Bůh utrpením církev pročistí a Kristus církev zachrání na konci soužení, když zničí Antikrista…“
Přesně tak se na to dívám já, většina dnešních teologů a církevní otců. Církev velkým soužením projde.
Důkazy, že církev projde velkým soužením
O tom, že církev projde velkým soužením, svědčí mnoho pasáží a žádná pasáž nesvědčí jasně o opaku. Vybral jsem tři biblické pasáže, na nichž se to dá ilustrovat. Jsou jimi 24. kapitola Matouše, Lukáš 21,34-36 a 2. Tesalonickým 2,1-10.
Matouš 24
Tuto kapitolu můžeme rozdělit do několika jednoznačných celků:
- Verše 3-14: Zběžné varování před nebezpečími a svody napříč dějinami, evangelium však bude hlásáno.
- Verše 15-28: Buď popis událostí židovských válek (např. 1. židovské války 66-73 po Kr.), nebo popis budoucího velkého soužení. Tak či onak zde není nic o vytržení před tímto soužením.
- Verše 29-35: Popis druhého příchodu, výzva k bdělosti.
- Verše 36-44: Druhá výzva k bdělosti a popis druhého příchodu. To, že bude „jeden vzat a druhý zanechán“, zapadá do předchozího Ježíšova popisu druhého příchodu a nijak to nenaznačuje vytržení před velkým soužením. Dokonce zde Ježíš ani neříká, zda „být vzat“ je dobré nebo špatné. Pokud jde o popis antikristovského režimu, který bude zatýkat věrné, pak „být vzat“ je jako „být zavřen do vězení“. Je to tedy to zlé, co se věrnému může v této době stát. Pokud je „být vzat“ to dobré a znamená to „být vzat k Pánu“, vztahuje se to přímo k druhému příchodu.
- Verše 45-51: Výzva pro vedoucí církve, aby s církví jednali tak, jakoby měl Pán kdykoli přijít.
Nic zde nenasvědčuje tomu, že by měla církev být před velkým soužením vytržena. Pokud by Ježíš věděl, že církev bude před velkým soužením vytržena, proč by to alespoň nenaznačil? Proto se domnívám, že církev bude za velkého soužení na zemi přítomna.
2. Tesalonickým 2,3-12
Dalším dobrým důkazem je 2. Tesalonickým 2,3-12. Když si tuto pasáž zakreslíme na časovou osu, vidíme několik po sobě jdoucích fází druhého příchodu:
- Fáze 1: Bude odstraněn ten, kdo zdržuje „tajemství bezzákonnosti“ (v. 7). Kdo to přesně je, toť předmět velkého množství teorií. Někteří říkají, že by mohlo jít o samotného Ducha svatého, ale to je dle mého názoru velmi nesprávná teorie, která sebou nese více problému, než kolik jich řeší (srov. Jb 34,14-15). V řečtině zde navíc jde o jednotné číslo (ten, kdo je nyní zdržuje – monon ho katechón arti), rod mužský, zatímco řecké pneuma (Duch) je rodu středního. Podle některých by mohlo jít o sílu Boží vlády, kterou Bůh udržuje ve světě rovnováhu moci (srov. vv. 11n; Ř 13,1n) a tím brání bezzákonnosti. Duch svatý ani církev to však nejsou.
- Fáze 2: Bude zjeven Bezzákonný (vv. 3n), totiž Antikrist.
- Fáze 3: Bezzákonný se plně vybarví a svede mnoho lidí, kteří „nepřijali lásku k pravdě“ (vv. 9-12).
- Fáze 4: Přijde odpadnutí (v. 3). Domnívám se, že odpadnutí, o kterém se zde hovoří, je spojeno se svodem z veršů 9-10 a je tudíž součástí velkého soužení.
- Fáze 5: Nastane den Páně (v. 8).
Toto schéma nedává žádný prostor pro nauku o vytržení před velkým soužením. Máme-li se na co těšit, je to Ježíšovo vítězství (v. 8), nikoli vytržení před velkým soužením.
Lukáš 21,34-36
Tuto pasáž jsem citoval již v minulém článku o eschatologii, abych vysvětlil, jak bude vypadat příchod Krále Ježíše. Je to však zároveň pasáž, která dokazuje, že církev nebude vytržena předem, ale bude přítomna ve velkém soužení. Toto z této pasáže vyplývá, když si uvědomíme, že „onen den“ (Lk 21,34), o němž zde Ježíš hovoří je jedna událost druhého Kristova příchodu a nikoli dvě události – vytržení a druhý příchod. Druhý příchod je pouze jeden a nemá žádný „prequel“. Vytržení před velkým soužením nebude. Dojde k němu až během Kristova příchodu.
Posluchači Ježíšova vyučování se mají mít na pozoru, aby „měli sílu“ postavit se před Syna člověka. (Alternativním překladem je zde „aby byli shledáni hodnými“, protože tak to řečtina umožňuje.) Syn člověka totiž v „onen den“ přijde jako Král. To on bude činit vše, co se „má dít“, čili soudit svět, a to jako nový Král, který přichází a nastoluje ve svém království pořádek.
Postavit se před tvář krále bylo ve starověku zvláštní poctou. Pokud byl někdo naopak v králově nemilosti, pak mu král nedopřál, aby jeho tvář vůbec spatřil (takto např. v Gn 43,3; Ex 10,28; 2Kr 17,23, ale i v Mt 7,23; 25,12.41).
Tato pasáž tedy předpokládá rozdělení lidí na dvě skupiny: Ti, kdo spatří tvář Krále Ježíše a ti, kdo ji nespatří. Z toho vyplývá, že pokud budeme někam vytrženi, bude to v čase Kristova příchodu před Kristovu tvář, abychom nezůstali na zemi, kde bude Ježíš nastolovat svou vůli proti vůli satana. V té době ale bude již Ježíš na zemi přítomen a my zde budeme v proměněných tělech s ním.
I Lukáš 21,34-36 tedy dokazuje, že církev bude během velkého soužení na zemi přítomna.
Závěr
Někdo by mi mohl vytknout, že vlastně o druhém příchodu nic nevím. Nevím, kdy Pán přijde. Nevím, jak moc již ve velkém soužení jsme. Nevím, jak dlouho bude trvat. Nevím, jaká přesně bude úloha věrných židů. A navíc se domnívám, že právě v tom nevědění je klíč k eschatologii. Když Pán Ježíš říká „není vaší věc znát čas a lhůtu“ posledních věcí (Sk 1,7), sděluje nám tím důležité tajemství – není to vaše věc.
Druhý příchod Krista je definitivním Božím verdiktem nad historií. Je to dokonání všeho, co Bůh ve světě dělal a zamýšlel. Je to středobod naší naděje. Je-li tomu ale tak, pak vědět o něm víc, než to, že bude, prostě není naše věc, protože pokud bychom to věděli, stalo by se z víry v Krista počtářství, co se nám vyplatí a co nevyplatí. Někteří se snaží počítat druhý příchod i tak, ale jejich snaha je marná, jak jsem popsal na příkladu knihy Vytržení. My ale nemáme kalkulovat, ale očekávat, doufat a spoléhat se na toho, který má pro svůj příchod pravý čas. Jsme spaseni v naději. Kdo něco vidí, ví a umí spočítat, proč by v to ještě doufal?
18 Responses
Moc děkuji za tak skvělé, přehledné, vyčerpávající a biblicky ryzí zpracování tématu. Radka Doušová
Ahoj Michaeli,
díky za text, který je poměrně náročný na čtení. Dovolil bych si několik nesouhlasných poznámek, které ovšem vyjadřují jakési otazníky, nikoliv kategorická tvrzení. Předkládám je jako námět k zamyšlení. Minimálně se Tě na to budou mnozí dotazovat.
1) Pro Ducha svatého, pokud vím, řečtina používá mužský i střední rod. Tomu by odpovídal i daný text, který zpochybňuješ: „Víte přece, CO (stření rod) zatím brání tomu, aby se ukázal dříve, než přijde jeho čas. Ta nepravost již působí, ale jen skrytě, dokud nebude odstraněn z cesty TEN (mužský rod), kdo tomu brání“.
2) Ačkoliv nejsem nijak vyhraněn v eschatologii, nemyslím, že by Písmo neříkalo nic o dálce doby soužení. Mnozí ji ztotožňují s texty, kde se mluví o dnech (Zj 12,6), letech (Zj 12,14), a měsících (Zj 13,5), popisujících dobu vlády Antikrista, která bude analogií doby veřejné služby Pána Ježíše Krista (3,5 roku). Má dojít k pronásledování církve a těch, kdo nepřijmou znamení šelmy. Uvědomuji si problematičnost daného výkladu, protože by pak šel Kristův návrat vypočítat ode dne vzestupu Antikrista, ale netroufl bych si říci, že Písmo žádný údaj neuvádí.
3) Ohledně „imminence“, o které píšeš jinde. Jak si vysvětlit Pavlovo „nenastane, dokud se neobjeví člověk nepravosti, Syn zatracení.“. Pokud bych tomu věřil, musel zpochybnit singularitu závěrečného Antikrista, který usedne v chrámu, a říci, že podle Jana jde o antikristy, kteří se objevili v církvi. To už ovšem bylo za doby Pavla a nevím, nač by tedy tesaloničtí měli čekat, když antikristé zde již byl? Pak by Pavel musel napsat, druhý příchod může nastat kdykoliv.
Zajímavě o tom učil Hippolytos a pseudo-Hyppolytos. Už se tím moc nezabývám, ale stojí to za přečtení. Církevní otcové nepohrdali Danielovými datacemi: https://www.newadvent.org/fathers/0504.htm
Ahoj, vítám Tě v diskusi, kde spolu můžeme nesouhlasit 🙂
1) Uznávám, že jde o chabý argument. Sice nevím o žádném případě, kdy by se v NZ pracovalo se slovem pneuma v jiném než středním rodě, ale je pravdou, že ta změna v rodě mezi 6. a 7. veršem, na kterou upozorňuješ, je podle některých odkazem na Ducha, který je rodu středního, ale má i osobu (to katechon -> ho katechon). Nevím, někdo by mohl upozornit na J 16,13, ale tam je ta situace obrácená. „On“ je tam podle mě spíš „Paraklétos“ a ne pneuma. Jo, to Tvé schéma může dávat smysl. Na druhou stranu… Stačí to, abychom tam napasovali Ducha svatého, protože se nám to hodí?
Thiselton v komentáři k 1-2 Tesalonickým se zvláštním zřetelem k historii přijetí tohoto textu uvádí opravdu širokou škálu názorů, kdo tím „zadržujícím“ je. Jedním zajímavým výkladem třeba bylo pokládat „toho, kdo to zadržuje“ za Římskou říši nebo za vládu svěřenou lidem obecně (Ř 13,1). Takto si to myslel Tertulián a s touto myšlenkou pracoval i Augustin, byť spíš opatrněji. Právě lidská vláda měla zadržovat bezzákonnost. S nadsázkou tedy můžeme říci, že Evropská unie jako duchovní nástupkyně Říma může být pokládána za „to, co to zadržuje“.
Z pohledu hlavní myšlenky tohoto článku jde spíše o okrajovou věc, protože posttribulacionismu by vlastně tolik nevadilo, pokud by se v 2Te 2,6-7 hovořilo o Duchu svatém. Problémy to způsobuje spíše pretribulacionismu. Pokud by měl být Duch vzat spolu s církví, pak
A) obrácení křesťana už nebude možné, protože přestane působit předchozí milost – milost k obrácení (J 3,5-8),
B) Ježíšovo zaslíbení Zastánce nebude platit pro „zanechané“ křesťany (J 14,16),
C) křesťané budou během pronásledování bezbranní (Mk 13,11),
D) kdo ví, co ještě (Jb 34,14-15).
2) Údaje, které uvádíš, mohou být významné, ale pouze pokud spojíš jejich výklad s datací velkého soužení. Oněch 1260 dní ve Zj 12,6 může být například symbolická doba věku církve, což by znamenalo, že celý věk církve je věkem soužení.
Problém, který osobně vidím s doslovným výkladem časových údajů v apokalyptice, je nekonzistence. Na jednu stranu je jasné, že Zjevení 12 je prosáklé symbolikou. Máme proto na druhou stranu brát časové údaje ne symbolicky, ale doslova? Proto se spíše přikláním k symbolickému výkladu těchto údajů a neberu je jako opravdu chronologické údaje, byť připouštím, že se tím sám dostávám na tenký led, protože tak někdo může nařknout z eisegeze i mě. Stavím se tím do role arbitra žánru a toho, co chtěl autor Zjevení sdělit. Doporučuje se tedy opatrnost na obou stranách.
Moje představa o velkém soužení je taková, že probíhá během celého věku církve a v posledním období se vystupňuje. Zda a jak bude/je toto období ohraničeno, to nevím.
3) Tady máš pravdu, že jde o takovou mou zvláštnost. A je to zvláštnost i toho vyznání víry WAGF (viz minulý článek na začátku), které sice nezastává pretribulacionismus, ale iminenci ponechává. Uznávám, že řada pasáží naznačuje, že se něco před závěrečným dějem ještě musí stát. Např. dle některých Jan 21,19 (předpověď Petrovy smrti ve vyšším věku) dokazuje, že apoštolé nemohli během Petrova života vyučovat iminenci, z čehož vyplývá, že to nemůže být biblická doktrína, protože my nemůžeme vyučovat něco, co by bylo vysloveně proti apoštolskému učení.
Na druhou stranu tak nějak pořád vidím pro toto učení prostor. Pavel přirovnává události před druhým příchodem k porodním bolestem (1Te 5,3; Ř 8,22) a Ježíš k situaci před potopou (Mt 24,38-39) a před svatbou (Mt 25,1-13). (Chce nám tím Ježíš něco říci? :-D) Jiným směrem ukazuje Ježíšovo „vezměte si příklad z fíkovníku“ (Mt 24,32) a Pavlovo „nenastane, dokud napřed“ (2Te 2,3). Já se na to dívám takto:
Každý křesťan na zemi žije v těle a v čase. Každý z nás zároveň spravedlivý i hříšník. Hříšník teď, spravedlivý na Božím soudu, ale skrze Ducha se ta budoucí realita promítá do současnosti. Ducha máme jen jako závdavek. Jsme spaseni, ale v naději, ne ve skutečnosti. Jako takoví se můžeme vidět na obou stranách dveří do archy. Pouze nový člověk je schopen ty porodní bolesti vnímat (Ř 8,23). Naší staré přirozenosti se to netýká. Není schopna to vidět nebo přijmout (1Kor 2,14n). Duchovní člověk to naopak schopen vnímat je.
Můžeme tedy tušit, že se konec blíží, nebo ne? V Duchu ano, ale nikdy ne s ohledem na pocity a poznání přirozeného člověka. Z toho vyplývá, že blízkost Pánova příchodu může cítit jen náš duchovní člověk. Není ale možné zakreslit to na časovou osu a není možné informovat duchovního člověka novinkami z Blízkého východu, aby to věděl lépe, protože jde o zcela nekompatibilní druhy informací. I pokud jde o ty velké symboly druhého příchodu, jako jsou Antikrist a odpadnutí, co o nich vlastně víme? Co to znamená? Bude Antikrist diktátor, demokrat, AI, mimozemšťan, systém, …? Netroufám si lidským rozumem spekulovat, zda je současný svět blíž druhému příchodu než před 100 lety a nemyslím si, že to vůbec jde.
Z toho vyplývá, že Pánův příchod může na časové ose nastat i nečekaně, byť jej skrze Ducha vycítit můžeme. Uznávám, že je v tom hodně úvah a dedukcí, které by si zasloužily kriticky projít, ale takhle nějak to teď vidím.
ad 1) Není nikde napsáno, že Duch odchází s církví. To je jen konstrukt dispenzacionalistů. Napsal jsem o tom malou (možnou) úvahu: https://www.apologet.cz/?q=articles/id/980-kdo-zabranuje-prichodu-antikrista
ad 2) V apokalyptice jsou čísla dolovaná (70 let zajetí Izraele) i symbolická. Netvrdím, že je to nutně doslovné, ale má to vztah ke službě Krista (3,5 roku) a je to vyjádřeno ve dnech, měsících i letech. Třikrát stejné číslo, odkazující i na Daniela (1260 dní soužení Božího lidu). Je-li to symbol, co má vyjadřovat? Nemyslím, že Písmo je plné „nesrozumitelných“ symbolů.
ad 3) „Netroufám si lidským rozumem spekulovat, zda je současný svět blíž druhému příchodu než před 100 lety a nemyslím si, že to vůbec jde.“ Já tvrdím že ano. O sto let 🙂
Díky, Tvá úvaha v článku na mě určitě dělá dojem tím kontrastem mezi Duchem svatým a duchem antikrista. Sám jsem v těchto pojmech uvažoval v tom svém minulém článku. To je teologicky významné, budu o tom přemýšlet.
Jo, jsme „chronologicky“ blíž o 100 let. Ale „kairologicky“? Já myslel spíš na ta viditelná znamení a symboly, které prostě v současném světě moc nevidím. Jak píše Erickson v té mé oblíbené knize Contemporary Options in Eschatology, z níž často čerpám, je zajímavé, že totální iminenci by měli zastávat pretribulacionisté a posttribulacionisté by měli správně být „date-setters“, čili počítači viditelných znamení druhého příchodu. V praxi je to ale často naopak. Typickým znakem pretribulacionismu je date-setting, typickým znakem posttribulacionismu bývá takový trochu agnosticismus v těchto věcech a sklon k iminenci. Každý to ale může mít jinak.
No ono, záleží na tom, jaký systém zastáváš. Já například věřím v následující známky konce věků:
* Svolání Izraele ke konci času ze všech koutů země včetně budování chrámu.
* Celosvětové zavádění jednotného měnového systému umožňujícího kontrolu nad společností i jedinci.
* Vzniku nadnárodního uspořádání Evropy navazující na římskou říši i s babylonskou symbolikou.
* Celosvětové rozšíření a uznávání různých forem nemravnosti v zemích, které se dříve hlásily ke křesťanství.
* Sbližování všech náboženství formou synkretismu.
* Evangelium se hlásá všem národům.
* Rostoucí míra pronásledování křesťanů mimo Evropu a USA.
Mohl bych jmenovat dále. I když to pro Tebe asi nic neznamená, připustíš, že toto zde (minimálně většina bodů) před sto lety nebylo? Jaké budou pro Tebe přesvědčivé známky blížícího se konce, až k tomu opravdu dojde?
Ano, toto jsou zajímavé historické úkazy. Dělají na mě dojem jako výzva pro veřejnou teologii, ale nedělají ho jako nějaké datum v eschatologii, protože nic z toho není úplnou novinkou.
* Svolávání Izraele stagnuje. A význam jeho „svolání“ je dán pouze sionistickým výkladem některých starozákonních proroctví. Probuzení v Izraeli neprobíhá. Je to tedy hermeneuticky nesmírně náročné a sporné.
* Jednotný měnový systém je fajn. V minulosti se mu říkalo „zlato“ nebo „směnný obchod“. Uznávám, že představa nějakého hacknutého digitálního bankovního systému je hrozná. Mohlo by to být skoro horší, než měnová reforma v 50. letech. Ještě že většina lidí (narozdíl ode mě, chudého křesťánka), má diverzifikované portfolio. Pokud někomu budou chybět papírové peníze, může si na papír vytisknout Bitcoin a naformátovat disk. Pak se bude bát už jen staré dobré vloupačky.
* Nadnárodní uspořádání jsou zde od doby bronzové, kdy některé říše zjistily, že by rády použily svůj kulturní a vojenský vliv, aby zajistily svým dojným státům „bezpečí“. Asýrie, Babylonie, Persie, Řím, … Jasně, to nebyla globální uspořádání. Ale to současné k tomu taky nespěje.
* Celosvětová nemravnost, to je fakt pravda. Jeden můj profesor na semináři, zdatný latiník, nám vykládal o svém výzkumu v latinských archivech nějakých středověkých francouzských klášterů. Vyzkoumal tehdy pozoruhodnou korelaci mezi polohou ženských klášterů a vyššího počtu odložených novorozenců v dané oblasti. Prostě jednou je hřích zjevný, jindy je skrytý.
* Sbližování náboženství formou synkretismu je hrozné. Je to už skoro jako v 8. století před Kristem za Achaba a Elijáše. Duch Jezábel si nedá pokoj!
* Evangelium se hlásá všem národům zvýšenou měrou od 19. stol. Ale hlásá se i blud a nedorozumění. Je otázkou, co to znamená a kam se to vyvine. Jsou oblasti, které jsou navzdory misijnímu působení velmi nepřístupné evangeliu a nezdá se, že by se to mělo měnit.
* Rostoucí míra pronásledování křesťanů zde je. Uvidíme, kam se posune, do čeho se vyvine. Já se jako duchovní člověk cítím pronásledován. Ale svět není z Boha a nenaslouchá mi (1J 4,6).
Naše doba je bezprecedentní hlavně kvůli blahobytu a možnostem komunikace. Došlo k ohromnému technologickému pokroku. Mým závěrem je, že nevím a nemohu vědět, co z toho všeho je znamením druhého příchodu.
Datum ne, mluvíme přeci o znameních. Ale jak říkal náš církevní dějinář. Teolog je jen školený skeptik 🙂
Jinak:
* Sionisté tedy měli pravdu, suché kosti se shromažďují. Křesťanů bylo v Izraeli pár, dnes jsou to desetitisíce. Mluvíme o znamení, ne zatím o příchodu.
* Zlatý standard těžko mohl vést ke znamení šelmy. Elektronický systém zřejmě ano. Covidový pas mohl být malou ochutnávkou, ale možná měli digitální morové pasy již ve středověku a jen o tom nevíme.
* Ano, jak správně uvádíš, jde to přesně podle Daniele. Nyní je hlína a železo. EU a její bankovky a babylonskou věží ve Štrasburku jsou pro mne výmluvným symbolem.
* Ono už v 8. století před Kristem bylo napsáno Zjevení?
* v 19. století slyšelo evangelium stejně národů jako dnes?
* No, já jsem byl zatím pronásledován jen v církvi 🙂
Ale dlužíš mi jednu odpověď. Jaké budou pro Tebe přesvědčivé známky blížícího se konce, až k tomu opravdu dojde?
* Počkat, neměly se ty suché kosti nejdřív oživit? Jsou-li v Izraeli křesťané, je to skvělé, ale není to probuzení a nemá to statistický význam. Tvrzení o probuzení v Izraeli, která slyším od sionistů, mi někdy připomínají Bonnkeho deklarace o tom, že „Afrika je spasená“. Nadsázku chápu, ale realita je, jaká je.
* Zlatý standard mohl naprosto krásně vést ke znamení šelmy! Stačí si představit doslovné tetování, které spojí člověka s jeho zlatem v bance. Představivosti se zde meze nekladou, jako u žádné z těchto eschatologických úvah. Režimy v minulosti uměly pronásledování i pomocí papírových pasů. Spojovat digitalizaci s nástupem antikrista je úvaha, která může být správná, ale také nemusí. Podle mě spíš ne.
* To neuvádím. Tvrdím, že historie se často opakuje. Velká část Daniele se naplnila do 1. stol., včetně Daniele 2. Podivné symboly má na bankovkách i USA a vida, jak se v EU hospodaří, říkám si, aby ty bankovky a Štrasburk brzy nepozbyly významu.
* Nebylo, ale duch Jezábel již existoval. Zjevení vykládám nejen futuristicky, ale i historicky a idealisticky.
* Asi ne větší počet národů, ale pokrok evangelia byl daleko rychlejší a zřetelnější. Proto byl tehdy postmilenialismus tak populární. Reálnou misiologickou otázkou je, co znamená „zasažený národ“. Podle mě se západ stává nezasaženým, protože lidé u nás už neví tak dobře, co je evangelium, jako kdysi, kdežto globální jih se stává zasaženým.
Jako zastánce iminence si nemyslím, že je možné stanovit přesnější znamení, než ta obecná (svody, války, ochladne láska, apod.). Mou hlavní myšlenkou není, že nyní se znamení druhého příchodu nedějí, ale že nemůžeme vědět, zda na brzký druhý příchod ukazují. Nevím, kdy Pán přijde (Mt 24,42), není to moje věc (Sk 1,7). Jako článek církve po Pánově příchodu v Duchu volám (Zj 22,17), ale nevím, kdy to bude a jak to spočítat. Ti, kdo to očekávali 4. října, udělali chybu hlavně v tom, že se to pokoušeli zjistit a byli při tom příliš konkrétní. Tato základní chyba je pak přivedla k dílčím omylům ve výpočtech.
Jedna faktická: když se kosti začaly shromažďovat, Duch v nich ještě nebyl. Jinak myslím, že sionismus bude brzy potírán. Vůbec nejsem stoupencem zmiňovaných hnutí v dokumentu, dělají medvědí službu, ale stojí za to se zamyslet Cui bono? https://www.ceskatelevize.cz/porady/16072580283-modlitba-za-armagedon/
No právě to je otázka! Byl, nebo nebyl? Podle mě když už, tak spíš první to oživení (Ezechiel 37,14). (Ale jasně, je to věc hermeneutiky Ezechiele.)
Strašná spousta těch, kdo očekávali obnovu Izraele (židovských restoracionistů), si v minulosti myslela, že židé musí nejprve uvěřit a až pak být uvedeni zpět do země. Křesťanští sionisté tuto podmínku zrušili, resp. otočili pořadí. Nejdřív země, potom duchovní obnova. Toto pokládám za asi největší škobrtnutí sionismu. Smluvní zaslíbení, o které byl Izrael připraven pro neposlušnost, má být neposlušnému a proti-smluvnímu Izraeli navráceno. A největší „legrace“ je, že ortodoxní židé, kteří by mohli jako „věrný ostatek“ nejlépe sedět na „Izrael“ z Římanům 9-11, pokládají stát Izrael za nutné zlo, ne-li dílo satanovo, protože ho neustavil Mesiáš.
V článku o křesťanském sionismu pro Rozmer jsem se vloni pokusil naznačit, že kořeny této změny jsou na počátku 19. stol. v podobném podhoubí, jako bylo to, z nějž vyšel dispenzacionalismus. Jedním z pionýrů tohoto učení byl nám známý Edward Irwing.
Ten dokument jsem neviděl, ale předpokládám, že je o apokalyptickém sionismu. Vedle něj je tu charismatický sionismus ála ICEJ, který jde jinou cestou a neočekává nutně armagedon, ale dost často očekává nějakou charismatickou sjednocenou církev, v níž budou mesiánští židé pod vedením nových apoštolů očekávat Pánův příchod nebo dělat království. Člověk si nevybere.
Skoro bych až řekl, že Izrael vznikl nějakou nevyzpytatelnou souhrou náhod a okolností, s kterou vlastně nemá Hospodin nic společného, a ta proroctví, která to předpovídala, vlastně mluví o něčem úplně jiném.
Já bych to takto kategoricky neřekl, ale ano, je to možné. Když může být falešný mesiáš, prorok, falešné datum druhého příchodu, může být i falešný „Izrael Boží“. Jde ale o poměr mezi Boží zvláštní a všeobecnou prozřetelností.
Hodně na mě v tomto udělala dojem kniha The Shifting Romance with Israel od Raymonda Gannona. Všímá si tam, jak v AoG nejprve nekritická podpora Izraele zakolísala, když Izrael v Jomkipurské válce sice zvítězil, ale jen s odřenýma ušima. Ta představa, že „bojuje Bůh“, se prostě rozplynula v rozpačitých výsledcích a sporné politice, kterou Izrael prováděl. To mě vede k otázce, dokdy bude stát Izrael jako eschatologický symbol fungovat. Existuje 76 let. Kde je ta hranice, kdy si sionisté a restoracionisté řeknou, že je to asi prostě stát bez teologického významu?
Máš pravdu, je to teologicky naprosto bezvýznamný pidistát velikosti Moravy a skoro nikoho nezajímá. Všechny války vyhrál s odřenýma ušima. Prakticky žádné velké náboženství se o něm nezmiňuje. A když se zeptáš v Africe, USA nebo Asii, nikdo o něm neví. OSN ani EU o něm nevydala jedinou rezoluci. A když se podíváš do Nového Zákona, už se o něm nemluví. Je to, jak správně implikuješ „falešný Izrael“, jelikož tím pravým je nyní církev, která jej nahradila a jen ona uzří přicházejícího Mesiáše, kterého probodla 🙂
Tak samozřejmě i takto můžeš shrnout všechna důležitá témata a výkladové problémy do jedné zkratky. Pravdu máš pouze v tom, že v Novém zákoně se o zemi Izrael už nemluví jako o zaslíbené zemi, protože zaslíbení jsou naplněna jen v Kristu (2Kor 1,20). Stát Izrael může být falešný Izrael pro toho, kdo ho pokládá za předmět zvláštního Božího zjevení, čili za Izrael Boží. Ale stát Izrael sám za to nemůže, to křesťané.
* Kristus bez Krista = Antikrist
* církev bez Krista = nevěstka
* prorok bez Krista = falešný prorok
* Izrael bez Krista = ? … dávám to k úvaze …
Největším problémem moderního Izraele je allosemitismus. Víra, že Izrael a Židé jsou něco jiného (víc nebo míň) než co skutečně jsou – normální lidé. Jinak politicky jsem velký fanda Izraele a strašně jim přeji pokoj od všech nepřátel i přátel.
Ahoj,
omlouvám se za svoji ironii, promiň. Napíšu ve stručnosti, jak to vidím. Nebudu nyní psát biblické citace, jen premisy:
1. Věřím, že o návratu Izraele a uvěření mluví apoštol Pavel v Římanům 9-11. Nemluví jen o církvi, jelikož ukazuje, že i on je Žid a tuto tezi rozvíjí.
2. Věřím, že navazuje na SZ proroctví, zejm. na Ez a Iz, ale i Za, kde se mluví o tom, že Bůh shromáždí ke konci časů Izrael ze všech zemí světa (ne Babylonu) a obrátí se.
3. Věřím, že Izrael bude v době jeho návratu ještě zatvrzelým a příjme Antikrista, který usedne v chrámu (Da a Za, potažmo Mk, Mt, L, 2 Tes).
4. Věřím, že v době velkého soužení se Izrael obrátí ke Kristu (Da, Za, Zj).
5. Věřím, že se Kristus vrátí při svém příchodu do Izraele, aby jej vysvobodil z nadvlády Antikrista (Da, Za, Sk)
Jinak o Izraeli bez Krista se nepíše v NZ moc pochvalně. Jeruzalém je ve Zj 11, 8 nazván Sodoma. Ale zároveň se uvádí, že se obrátí a vzdá Bohu chválu (Zj 11,13).
Asi může být. Chápu Tě. Vidím to s mírnou odchylkou:
1. V Římanům 9-11 se nepíše o zaslíbení země. Myslím, že i toto zaslíbení přechází na křesťany a že církev je tedy právoplatným dědicem Abrahamova zaslíbení (Ř 4,13-17).
2. Proroctví o shromáždění lidu pokládám za naplněná v intertestamentárním období nebo nějak podmíněná. Nevylučuji futuristický výklad, ale zohledňuji i historický a kristologický. Tak ostatně většinou vykládali SZ apoštolé.
3.-5. Pohrávám si s myšlenkou, že Izrael Krista přijme až právě při jeho příchodu. Až „uvidí toho, koho probodli“, čili až bude vidět. Z toho by vyplývalo, že do té doby bude vylomenou ratolestí a ve chvíli, kdy jí být přestane, nastane vzkříšení (Ř 11,15). Ale v těchto úvahách jsem sám vůči sobě rezervovaný. Je to takové kombinování veršů z různých částí Bible, čili z různých kontextů.
Bez ohledu na výklad různých pasáží je pro mě hlavní to, že jako nesionista nespojuji žádné biblické texty s událostí vzniku státu Izrael. Teoreticky bych mohl zastávat názor, že tento stát Izrael projde těmi dějinami, které ho čekají a až potom vznikne jiný stát Izrael, o kterém se prorokovalo. Sice tomu tak nevěřím, ale proč ne? Někdo jiný si myslí, že právě tento stát Izrael je to, o čem se prorokovalo. Je to názor proti názoru a na žádné straně není rozhodující argument. Z mého pohledu neexistuje důkaz, že existence současného státu Izrael je dílem speciální spíše než všeobecné Boží prozřetelnosti. Tento mentální stav vlastně nemusí popírat eschatologickou důležitost Izraele jako území, lidu, věřících židů (kterých se IMHO týká Římanům 9-11), atp. Prostě to jen „drze“ nespojuje s tím, co se v novinách píše o Izraeli, protože mu to nesedí.
Představím si vývoj: Během následujících 100 let se Izrael stabilizuje, za občany přijme všechny Palestince žijící na jeho území, volby v něm vyhrají demokraticky liberální strany, změní název země na Judeo-palestinu a budou si spolu spokojeně žít a kočkovat se s íránskými šíity, které spolu svorně nesnáší. Pak bude následovat dalších 1000 let občasného shromažďování a rozptylování Židů. Kdo může říct, že to tak nebude? Politický prognostik snad. Na jakém základě by tuto představu měl vyvrátit teolog?
Já také věřím, že Izrael uvěří až při Kristově příchodu a že to bude souviset se vzkříšením z mrtvých. Ale také věřím, že to bude Izrael, který do Jeruzaléma shromáždil Bůh a tehdy se naplní Ez 37,12-28. Věřím, že to popisuje Zacharjáš:
Ale na dům Davidův, na toho, jenž sídlí v Jeruzalémě, vyleji ducha milosti a proseb o smilování. Budou vzhlížet ke mně, kterého probodli.