Toto je první ze série vyučování, která pořádáme na setkáních Spolku letničních křesťanů. Setkání probíhají jednou měsíčně. Pokud se jich chcete osobně účastnit, napište nám na info@slkr.cz a my Vám budeme posílat pozvánky.

Od září 2024 jsou setkání dělena do dvou částí. V první části (as 45 minut) se vyučuje, ve druhé stejně tak dlouhé části máme společné modlitby s Večeří Páně.

Pro školní rok 2024/25 jsme jako základní osnovu vybrali knihu Renewing Christian Theology od asijsko-amerického letničního teologa Amose Yonga, byť se této knihy někdy moc nedržíme a jedeme si po vlastní ose. Jednotlivé kapitoly Yongovy knihy se zakládají na jedenácti článcích vyznání víry Světového společenství Assemblies of God (World Assemblies of God Fellowship), což je mezinárodní síť letničních denominací. Yongova kniha je dále zvláštní v tom, že články tohoto vyznání víry zpracovává odzadu. Začíná tedy eschatologií. I tato první přednáška se proto týká eschatologie.

Článek 11: Konec času

Článek 11 o eschatologii z vyznání víry Světového společenství Assemblies of God zní:

Věříme v premileniální, bezprostřední a osobní návrat Pána Ježíše Krista k tomu, aby k sobě shromáždil svůj lid. S touto požehnanou nadějí a závažným očekáváním se očišťujeme, jako On je čistý, abychom byli připraveni setkat se s ním, když přijde (Jan 14,1-3; Titovi 2,13; 1. Tesalonickým 4,15-17; 1. Janův 3,2-3; Zjevení 20,1-6)

Věříme v tělesné vzkříšení celého lidstva, věčnou vědomou blaženost těch, kdo vpravdě věří v Pána Ježíše Krista a ve věčný vědomý trest jako úděl těch, jejichž jména nejsou zapsána v Knize Života (Jan 5,28-29; 1. Korintským 15,22-24; Zjevení 20,10-15).

– Vyznání víry Světového společenství Assemblies of God, článek 11

Běžné systematické teologie začínají se základními doktrínami, které mají popsat Písmo jako hlavní zdroj poznání o Bohu, stvoření a pád jako základní rámec teologického myšlení a Boží trojici jako předmět víry a uctívání. Proč tedy začínat eschatologií, která bývá v běžných systematikách až na úplném konci? Hlavním důvodem dle mého názoru je, že eschatologie jako nauka o budoucí naději pojednává o ukotvení naší víry v rámci běžného života kolem (horizontálně) a v rámci historie spásy (vertikálně).

Horizont naděje

Eschatologie je složením dvou řeckých slov, a to slova eschatos a slova logos. Logos, to je slovo, povídání či nauka o něčem a eschatos znamená poslední, nebo také definitivní, konečný, finální. Eschatologie tedy pojednává o tom, co bude nakonec, o definitivním Božím verdiktu nad lidstvem, nad světem a nad celou historií. Z pohledu nás věřících je eschatologie naukou o naději. Naděje se řecky řekne elpis, takže nauka o naději je elpidologie. Eschatologie je elpidologie. Je to slovo o naději, že se na něco těšíme, něco očekáváme a směřujeme k tomu.

Naděje je nesmírně důležitá pro život všech lidí, pro lidskou psychiku a také pro dobrou zprávu o Ježíši. Lidé, kteří ve svém životě ztratí naději a už nic nečekají, nebo alespoň nic dobrého, často chřadnou. Na druhou stranu lidé, kteří prochází hroznou tísní, svízelí, utrpením, mohou mít naději, že ta tíseň skončí a z této naděje čerpat sílu. Pro základní novozákonní učení je naděje nesmírně důležitá a její pochopení klíčové. Podle učení Nového zákona spočívá naděje v tom, že hledíme na eschatologický horizont a skrze Ducha svatého přijímáme z tohoto horizontu útěchu, duchovní dary, ovoce Ducha a jistotu víry.

Téma naděje je krásně popsáno v 8. kapitole Římanům, kde Pavel hovoří o životě v Duchu. Život v Duchu je život v naději. Tuto naději dle Římanům 8, kterou nacházíme napříč Novým zákonem, bych rád jen krátce shrnul:

1. Co je zdrojem naděje? Boží láska v našich srdcích (Ř 5,5) a svědectví Ducha o našem synovství (8,15-16). Zdrojem této naděje je tedy Duch svatý. Tento zdroj je otevírán, když přistupujeme k Bohu ve víře, která je odpovědí na Boží volání.
2. Co je zárukou naděje? Opět totéž, je to Boží láska, kterou cítíme a nic nás od ní nemůže odloučit (vv. 35-39).
3. Co je cílem naděje? Je jím vzkříšení či vykoupení našeho těla a proměna celého tvorstva (8,19-21).
4. Co je průvodním znakem naděje? Tím je život podřízený Duchu svatému, kdy se přikláníme k myšlení Ducha a odmítáme myšlení těla (verše 1-8). Konkrétně je to například ovoce Ducha (Ga 5,22-23).
5. Co je podstatou naděje? Podstatou naší naděje je vyvolení Krista jako Božího služebníka, k jehož podobě nás Duch proměňuje (v. 29). Kristus „skrze věčného Ducha sebe samého obětoval neposkvrněného Bohu“ (Žd 9,14) a „v těle byl sice usmrcen, ale v Duchu obživen“ (1Pt 3,18) právě proto, abychom my, kdo máme stejného Ducha, měli sami naději na stejné vzkříšení. Právní rámec této naději poskytuje Kristovo dílo kříže.
6. Co je smyslem naděje? To, že tvorstvo bylo vydáno marnosti. Tento svět spěje k zániku, ale Duch dává naději na vylití Boží lásky na celé tvorstvo (v. 20).
7. Co je limitem naděje? To, že zatím máme pouze prvotiny Ducha (v. 23) a stále ještě očekáváme (v. 25) to, co je nám v Duchu zaslíbeno. Proto také „sami v sobě sténáme, očekávajíce synovství, to jest vykoupení svého těla“ (Ř 8,23).

Vidíme tedy, že prostředníkem a ručitelem naší naděje je Duch svatý. Ježíš Kristus sedí po pravici svého Otce v nebi, ale dal nám svého Ducha jako toho, kdo nám zprostředkuje eschatologickou realitu formou naděje. Eschatologie je učení o naději a zároveň učení o Duchu svatém, čili pneumatologie. Proto je pneumatologie klíčem k eschatologii. Pokud chceme poznat přesnou povahu budoucích věcí a jejich vývoj, pak musíme vždy k pneumatologii přihlédnout. To Duch je tím, kdo připravuje, předjímá a vyhlašuje příchod Božího království.

Boží království

Když hovoříme o limitu pozemské naděje, musíme ho chápat ne jako slabinu, ale jako časovou charakteristiku naděje. Boží království v celé slávě už existuje, ale ještě není plně zjeveno na zemi. Boží království je eschatologický pojem. Když se řekne Boží království, myslí se tím definitivní vláda Boha, který tuto vládu hodlá ve svém světě prosadit a tím svět vykoupit. V Božím království není prostor pro nemoci, nevíru, démony, nebo hřích. Kde je Boží království, Ďábel utíká. Ježíš toto Boží království oznamuje a dokazuje jeho nástup, ale nenastoluje ho. Boží království je jako malé semínko a začíná nepatrně (Mk 4,30,32), jako kvas, který tiše kvasí (Mt 13,44-45) a přiblížilo se (Mk 1,15). Ale ještě tu není. Proto i v Ježíšově službě vidíme, že jeho prorocké skutky Boží Království prezentují, ale nenastolují ho s definitivní platností. Boží království už tu je, ale ještě tu není. Platí klasický aforismus „už a ještě ne“.

Prozatimní nástup Božího království na zemi je řízen Duchem svatým. Zákoníkům, kteří zpochybňovali Ježíšovu činnost vymítání démonů, Ježíš odpovídá:

Jestliže však já vyháním démony v moci Ducha Božího, pak už k vám přišlo Boží království. (Mt 12,28)

Na tom vidíme, že Duch svatý je už nyní tím, kdo aktivně oponuje konkrétním neviditelným silám zla v tomto světě a chce odstranit to, co tyto síly napáchaly. Rovněž je Duch tím, kdo uzdravuje a jehož cílem je uzdravit všechny. Všechno se to ale děje na eschatologickém horizontu, který už zde je, ale ještě zde není. Tento horizont k nám z budoucnosti prosakuje skrze Ducha a jeho dary, ale ještě zde není úplně. Čekáme na jeho příchod.

Dále si musíme uvědomit, že i my musíme jít Božímu království vstříc. Tak, jako ono prosakuje k nám, musíme i my být proměňováni, protože ve svém současném stavu nemůžeme být dědici Božího království. Musíme se posvěcovat, jakobychom už byli v nebi, abychom i my „prosakovali“ na ten eschatologický horizont. Posvěcováním se my přibližujeme k němu, on se přibližuje k nám, ale dokud Pán nepřijde, není zde eschatologický horizont s Božím královstvím přítomen. Jak píše Pavel:

Toto vám říkám, bratři, že tělo a krev nemůže být dědicem Božího království ani porušitelné nebude dědicem neporušitelného. (1Kor 15,50)

Na druhou stranu platí, že naděje Božího království se nás týká už nyní. Kdo je nemocný, má naději na uzdravení. Kdo je chudý, má naději, že zbohatne. Kdo se trápí, má potíže, má naději, že bude z těchto potíží vysvobozen. A někdy Pán Bůh toto vysvobození dá a někdy ho ještě nedá. Ono je zajištěno v budoucnu, je nám zaslíbeno skrze Ducha, ale není nám garantováno a my na něj nemůžeme vznést právní nárok ihned.

Druhý příchod Ježíše Krista

Hlavní historickou událostí, ke které se naše eschatologická naděje upíná, je druhý příchod Ježíše Krista. V první řadě si musíme uvědomit, že i druhý příchod operuje skrze Ducha na eschatologickém horizontu, který k nám časem prosakuje. Na jednu stranu tedy druhý příchod už nastal sesláním Ducha svatého (J 14,16-18).⁷ Skrze Parakléta je Ježíš i dnes přítomen v nás jako náš Obhájce. Na druhou stranu je potřeba trvat na tom, že viditelný Kristův příchod ještě nenastal. Ježíš ještě světu nevládne, protože ještě nepřišel na svět podruhé.

O druhém příchodu Krista se dá hovořit různými způsoby. Jedním z velmi praktických a jasných způsobů je ten, který představuje David Pawson ve své knize Porozumění druhému příchodu. Ten dělí problematiku Kristova příchodu do pěti otázek: kdo, kam, jak, kdy a proč? Těchto otázek bych se přidržel, byť z Pawsona jinak vycházím jen okrajově.

1. Kdo se vrátí podruhé? Bude to Ježíš jako přicházející Král.
2. Kam se vrátí podruhé? Je možné, že to bude na Olivovou horu (Sk 1,11; Za 14,4), ale je také možné, že jeho příchod bude v určitém smyslu globální (Mt 24,30),⁸ čili ne soustředěný na jedny zeměpisné souřadnice.
3. Jak se vrátí podruhé? Vrátí se velmi viditelně. Zatímco první příchod Krista i příchod Parakléta byly relativně tiché, druhý příchod Krista má být zřetelný (Mt 24,30).
4. Kdy se vrátí podruhé? Čas příchodu není nikomu znám. Podle některých, a to např. dle Pawsona, Bible uvádí několik indicií, které na blížící se Kristův příchod ukazují (1/ Katastrofy (Mt 24,4–8), 2/ odpadlictví [Mt 24,9–14], 3/ diktátor na Blízkém východě [Mt 24,15–18], který vyvolá velké soužení a 4/ temnota na nebi [Mt 24,29–31]). Podle mého vlastního názoru současný svět sice prochází významnými změnami, ale nic nenasvědčuje tomu, že by se měl příchod Krista odehrát velmi brzy. Na druhou stranu nic nenasvědčuje tomu, že by se brzy odehrát neměl. Příchod Krista může být iminentní, což znamená, že může nastat kdykoli. V okolním světě vidíme, že duch tohoto světa vládne, evangelium často trpí násilí a různý diktátoři různého druhu si podávají dveře. Jednoduše řečeno, kdy to bude, nevíme a nemůžeme to zjistit, protože nám to nepřísluší (Sk 1,7).⁹
5. Proč se vrátí podruhé? Protože je potřeba, aby dal pozemské věci do pořádku. Kristův příchod na zem je jako příchod Krále. Jak asi příchod Krále vypadal, to víme z Ježíšových podobenství i z dobových reálií. Král je osobou, která své vůli podřizuje vše, co se nachází v jeho panství. Dobrý král není násilník, ale jeho povinností je urovnat záležitosti v jeho panství tak, aby v něm platil králem nastolený řád. Toto vidíme v Ježíšově podobenství o pánovi vinice (Lk 20,9-18).

A v tomto smyslu také můžeme chápat Ježíšova slova z vyučování o posledních časech:

34 „Mějte se na pozoru, aby vaše srdce nebyla zatížena flámováním, opilstvím a starostmi každodenního života a onen den na vás nepřišel náhle 35 jako past. Neboť přijde na všechny, kteří přebývají na povrchu celé země. 36 Bděte a proste v každý čas, abyste měli sílu uniknout všemu tomu, co se má dít, a postavit se před Syna člověka.“ (Lk 21,34-36)

Ježíš zde říká, že jakmile přijde na zem, začne pracovat na tom, aby vše podřídil pod svou vládu. Když Ježíš říká „[b]děte a proste v každý čas, abyste měli sílu uniknout všemu tomu, co se má dít, a postavit se před Syna člověka“ (Lk 21,36), říká tím, abychom usilovali o to být hodni stanout před tváří Syna člověka a tím unikli tomu, co se bude dít, protože ti, kdo hodni nebudou, budou Synem člověka kázněni. Postavit se po dobrém před královu tvář nebo dokonce spatřit Boží tvář, to ve starověku většinou znamenalo zvláštní výsadu (srov. Gn 43,3; 2Kr 13,4). Být zavržen od královy či Boží tváře znamenalo nepřátelství a blížící se soud (2Kr 17,23). Proto tuto pasáž vykládáme tak, že „mít sílu uniknout tomu, co se má dít“ se rovná „postavit se před Syna člověka“, který je Králem vykonávajícím právě „to, co se má dít“. Máme jednoduše hledat, jak být s přicházejícím Králem zadobře.

Eschatologie a milénium

Ježíš tedy přijde na svět, prohlásí se králem a začne panovat. Tomuto Ježíšovu pozemskému panování říkáme milénium, neboli tisícileté království. Existují tři hlavní názory na to, zda a jak milénium nastane. Amilenialismus říká, že milénium je symbolické a probíhá právě nyní, ve věku církve. Postmilenialismus říká, že Kristus přijde a milénium nastane, až církev splní svůj úkol evangelizace světa. Premilenialismus říká, že Kristus přijde před nástupem milénia. Všechny tři přístupy mají své opodstatnění. Silnou pasáží amilenialismu je například Efezským 2. Silnou pasáží postmilenialismu je například Matouš 24,14 a Skutky 3,21. Silnou pasáží premilenialismu je Zjevení 20,5-6.

Já osobně, i když vidím dobré argumenty na všech stranách, trvám na rozdílu mezi Kristovou budoucí pozemskou vládou a věčností, která následuje po ní. Z mého pohledu není ani potřeba trvat na doslovné délce 1000 let. Stačí, když si uvědomíme, že přicházející Král nejprve své království na zemi převezme či spíše nastolí a teprve potom nastane věčnost. (Důkazy historického premilenialismu jsem shrnul zde.)

Zvláštní pozornost by si mohla zasloužit otázka, zda před Kristovým druhým příchodem proběhne doba velkého soužení a zda budou křesťané vytrženi již před touto dobou. K tomuto se vyznání WAGF nevyjadřuje a já o něm pojednám v následujícím článku. Obecně vzato tvrdím (a nehovořím tím za celý Spolek letničních křesťanů), že Bible na žádném místě neučí, že by k tzv. vytržení mělo dojít před velkým soužením. Proto věřím, že církev velkým soužením projde, bude ušetřena Božího hněvu a dočká se druhého příchodu právě dle slov Ježíšovy Velekněžské modlitby. V ní Ježíš říká:

Neprosím, abys je vzal ze světa, ale abys je zachoval od zlého. (J 17,15)

To může naznačovat, že církev nebude před velkým soužením vzata, ale bude v něm zachována.

Závěr

Závěrem můžeme zopakovat, že eschatologie je především nauka o naději a obnově nás samotných a celého světa. Tuto naději nám zajistil Ježíš Kristus a sděluje nám ji Duch svatý. Svědectvím o té naději je Boží láska v našich srdcích.

Boží království je tam, kde Bůh reálně vládne. Jeho vláda již přichází, ale ještě zde není v plné míře, protože Boží království existuje v budoucnosti, takže ho vidíme jen na eschatologickém horizontu.

Až Boží království pronikne na zem, nastane milénium – Kristova pozemská vláda. Ta je zapotřebí k tomu, aby Kristus dal pozemské věci do pořádku, než nastane věčnost.

Děkuji za pozornost! V příštím vyučování se zaměříme na dary Ducha svatého.