Včera jsem se svými studenty pneumatologie v programu Launchpad na Institutu letničních studií narazil v učebnici na myšlenku, že Duch svatý má rozum, vůli a cit a že je tudíž samostatnou, výraznou osobou Trojice. Jak uvádí athanasijské vyznání víry, „jiná je totiž osoba Otce, jiná Syna, jiná Ducha svatého, ale Otce i Syna i Ducha svatého jedno je božství, rovná sláva, spoluvěčná velebnost.“.

Toto pojetí je zcela správné. Napadlo mě ale, že tento fakt, že Duch svatý má rozum, vůli a cit, má důležitý dopad na to, jak fungují naše doktríny. Pokusím se to, co jsem studentům vykládal, stručně shrnout.

1) Duch svatý jako osoba s rozumem, vůlí a citem

Když se zamýšlíme nad osobností Ducha svatého, můžeme na základě Písma dojít k závěru, že Duch svatý není jen neosobní síla, ale skutečná osoba. V Bibli nacházíme mnoho veršů, které naznačují, že Duch svatý má rozum, vůli i city.

• Ve Skutcích 5,3 čteme, že Duchu svatému je možné lhát, což ukazuje na jeho schopnost vnímat morální rozměry jednání.
• V Římanům 8,27 se mluví o tom, že Duch svatý má myšlení.
• 1. Korintským 12,11 zdůrazňuje jeho svobodnou vůli, když rozděluje dary, jak sám chce.
• Římanům 15,30 ukazuje na jeho schopnost lásky, a Efezským 4,30 nám připomíná, že může být také zarmoucen.

Tyto verše svědčí o tom, že Duch svatý má skutečně tyto tři složky osobnosti: rozum, vůli a cit, což nám pomáhá lépe pochopit jeho působení a vztah s lidmi.

2) Dělení osobnosti na rozum, vůli a cit – užitečné, ale zjednodušující

Rozdělení osobnosti na tři složky je často praktické a nápomocné, především pokud chceme porozumět určitým rysům chování a rozhodování. Toto dělení je ale zároveň zjednodušené. Za prvé, nebere v úvahu historický a společenský kontext osoby, tedy to, v jakých podmínkách je „vržena“ do světa. Za druhé, opomíjí nevědomé motivace a touhy, které často formují naše rozhodnutí. A za třetí nepostihuje dynamiku mezi jednotlivými psychickými procesy, které se neustále mění a ovlivňují.

Přesto je toto dělení praktické. Stejně jako v psychologii, kde je struktura duše složitější, ale určité základní rozdělení může pomoci pochopit, jak funguje naše mysl, tak i v teologii můžeme podobně přemýšlet o Duchu svatém. Jeho osobnost je komplexní, ale rozdělení na rozum, vůli a cit nám může pomoci uchopit různé aspekty jeho působení.

3) Platónovo a Aristotelovo pojetí duše a rétorika

První, kdo rozdělil duši na tři složky, byl Platón, který mluvil o rozumu (logos), vůli (thymos) a pudových potřebách (epithymia). Aristotelés pak toto rozdělení dále rozvinul a zavedl pojem vegetativní, senzitivní a rozumové duše. Vegetativní duše je spojena s základními životními funkcemi, senzitivní duše s emocemi a vnímáním a rozumová duše s myšlením a poznáním.

Kromě toho Aristotelés přišel s konceptem rétorického trojúhelníku, který popisuje tři klíčové elementy každého projevu: ethos (důvěryhodnost mluvčího), pathos (emoce publika) a logos (logická argumentace). Vegetativní duše (instinkty) se pojí s ethosem, senzitivní duše (emoce) s pathosem a rozumová duše s logem. Jinak řečeno, rozum se pojí s tím, co se říká (logos), vůle s tím, co se dělá (ethos) a cit s tím, co se vnímá (pathos). Tato trojice elementů nachází zajímavé paralely i v teologii.

4) Doktrína a Duch svatý v rétorickém trojúhelníku

Tato dynamika se projevuje i v teologii, zvláště v oblasti doktríny. Ve fungování křesťanských doktrín můžeme rozlišit mezi třemi klíčovými prvky: ortodoxií (správné učení), ortopraxí (správné jednání) a ortopatií (správné cítění). Ortodoxie souvisí s logem – logickým a věcným obsahem víry. Ortopraxie pak odpovídá ethosu – našim činům, které musí být v souladu s učením. A ortopatie souvisí s pathosem – emocemi a vnímáním naší víry.

Pokud se ortodoxie, ortopraxe a ortopatie v naší víře neprotnou, způsobí to problémy. Buď budeme prožívat něco, co není legitimní, ačkoli se nám to třeba líbí, nebo budeme jednat v rozporu s učením a zkušeností, nebo budeme vyučovat něčemu, co v praxi nefunguje a co nedokážeme vnímat srdcem. Příkladem takového „průšvihu“ byl v době Pavlova misijního působení korintský sbor. Pavel chválí adresáty za to, že jsou horliví v duchovních darech, čili v prožitcích (1Kor 1,7) a že dokonce mají správné učení (1Kor 1,5; byť to je podle mě od Pavla ironie), ale jejich praxe je špatná.

Stejně jako v rétorice, i v teologii je důležité, aby tyto tři prvky byly vyvážené. Pokud je naše víra pouze intelektuální (ortodoxní), ale neprojevuje se v praxi a nemá vliv na naše emoce a prožitky, je neúplná. Duch svatý zde hraje klíčovou roli. On je tím, kdo dává doktríně život – spojuje rozum (logos), vůli (ethos) i cit (pathos) v harmonický celek naší víry.

Jednoduše řečeno, právě proto, že má Duch svatý rozum, vůli a cit, musí i naše doktrína mít rozum, vůli a cit. Ortodoxie se musí potkat s ortopraxí a ortopatií. A právě tak Duch oživuje naši doktrínu. Učení Ducha zasahuje rozum, vůli i cit.