Bůh stvořil vesmír a vše, co je v něm. Ustanovil také morální zákony a zásady pro vztahy stvoření k sobě navzájem a k Němu samému. Lidi pak stvořil ke svému obrazu a potěšení. Chtěl, aby k Němu měli opravdovou, dobrovolnou lásku. Dal jim svobodnou vůli, aby se mohli rozhodnout, zda ho chtějí milovat a sdílet s Ním svůj život.
Bůh nemůže tolerovat hřích
Problém nastal, když si lidé zvolili zlo místo dobra. Dostali se tím do rozporu s Božími vlastnostmi, kterými jsou Boží svatost a Boží spravedlnost. Boží svatost nesnese v Boží blízkosti nic zlého. Boží spravedlnost zase požaduje prosazování přírodních, morálních a duchovních zákonů, které Bůh nařídil. Přítomnost zla a porušení Božích zákonů tak byly legitimními důvody pro vyhnání lidí od Boží tváře a pro jejich potrestání fyzickou i duchovní smrtí, neboť “Boží hněv se zjevuje z nebe proti každé bezbožnosti a nepravosti lidí …” (Ř 1,18) Avšak Bůh je také milující a milosrdný. Nechtěl o člověka přijít, ačkoli už před stvořením věděl, že se člověk vzbouří. Chtěl člověku odpustit hříchy a opět ho se sebou smířit. Výraz „smíření“ (hebr. kippúrím) v sobě zahrnuje myšlenku „přikrytí hříchu zaplacením adekvátní ceny nebo výkupného“.
Jaká je cena za hřích?
Z Písma víme, že “… odplata za hřích jest smrt, …” (Ř 6,23) Co trumfne smrt? Jedině život. V čem je život? “… život každého tvora je v jeho krvi, ta ho oživuje. …” (Lv 17,14) Bůh tedy zařídil spasení člověka skrze prolití krve. Šlo o krev nevinných zvířat, která zástupně nesla vinu i trest lidí, kteří je obětovali. Zástupné oběti se stále opakovaly během roku podle potřeby. Bůh rovněž nařídil jedenkrát do roka dodržovat tzv. Den smíření. V tento den měl izraelský lid zakázáno pracovat, měli se postit, činit pokání a prokazovat Bohu úctu. Pomazaný kněz vykonával smírčí oběti za sebe, za svatyni, za oltář, za ostatní kněze a za shromáždění všeho lidu, aby byli zbaveni hříchů, které nebyly odčiněny v uplynulém roce. Na závěr vzal velekněz dva kozly – jednoho zabil a částí jeho krve pokropil víko slitovnice ve svatyni svatých. Tak se krev dostala mezi Boha a desky Zákona v truhle smlouvy a přikryla všechna porušení Zákona. Druhému kozlovi velekněz položil ruce na hlavu, vyznal hříchy Izraelců a vyhnal ho z tábora do pouště. Tím hříchy symbolicky zmizely. Tyto oběti učily lidi o vážnosti hříchu, o pokání a svatosti, přinášely odpuštění, poskytovaly způsob, jak přijít k Bohu a ukazovaly na budoucí oběť Ježíše Krista. Dodnes je Den smíření nejdůležitějším židovským svátkem. Nazývá se Jom Kippur – den “trýznění duší” a “očisty od hříchu”.
Navždy dostatečná oběť
Ve starozákonních smírčích obětech zvířat však Bůh nenalezl zalíbení. Zvířecí krev nedokázala “očistit svědomí lidí od mrtvých skutků k službě živému Bohu” (Žd 9,14), neměla trvalou platnost a neumožňovala lidem přímý přístup k Bohu Otci. K tomu bylo zapotřebí daleko vzácnější oběti. A Bůh ve své nekonečné lásce a moudrosti opět dal východisko. Jelikož “… miloval svět, dal svého jediného Syna …” (J 3,16) Když Boží Syn Ježíš Kristus přicházel na svět, řekl Otci: “Oběti ani dary jsi nechtěl, ale dal jsi mi tělo.” (Žd 10,5), “Zde jsem, abych konal, Bože, tvou vůli” (Žd 10,7) Nechal se dobrovolně vtělit do lidského těla, aby mohl krvácet a zaplatit za nás vlastní krví. A tak se smírčí obětí, navždy dostatečnou a definitivně upokojující Boží hněv, stal sám Bůh.
Jedinečnost krve Ježíše Krista
“… jako Otec má život sám v sobě, tak dal i Synovi, aby měl život sám v sobě.” (J 5,26) Stvořitel má život sám v sobě, ačkoli nemá fyzické tělo. Stejný život byl i v jeho Synu a jeho krvi, když chodil v lidském těle. Proto je krev víc, než dokážeme vidět fyzickýma očima. V řečtině se slovo „život (který dal Otec Synovi)“ překládá jako „zoe“, to jest „věčně trvající, vzkříšený, věčný život“. Nebylo možné, aby nám krev býků a kozlů dala věčný život, protože věčný život v těchto zvířatech nebyl, ale byl v Ježíši. Existenci a moc tohoto nekonečného života zoe Ježíš prokázal při svém vzkříšení. V Židům 9,11-12 se píše: “… když přišel Kristus, velekněz, který nám přináší skutečné dobro, neprošel stánkem zhotoveným rukama, to jest patřícím k tomuto světu, nýbrž stánkem větším a dokonalejším. A nevešel do svatyně s krví kozlů a telat, ale jednou provždy dal svou vlastní krev, a tak nám získal věčné vykoupení.”
Účinek Kristovy krve
Činíme-li pokání, jsou nyní naše hříchy obmyté velmi drahocennou Ježíšovou krví. Bezchybný Beránek dal svoji krev za nás. Bůh ji přijal, a jen skrze ni můžeme přijít před Boží trůn a být přijati Bohem a do Boží rodiny. Bůh už na nás nevidí naše selhání, chyby, hříchy, omyly, nýbrž vidí čistotu – ten život zoe. Prolitím Ježíšovy krve jsme ospravedlněni, unikli jsme věčné smrti a jsme vysvobozeni z otroctví hříchu. Naše svědomí bylo očištěno a přijali jsme sílu ke službě Bohu. V jednom navždy platném dni smíření, kdy byl Kristus ukřižován, přišla naděje na spasení pro celý svět.
Novodobá slavnost Dne smíření
Na pokyn Pána Ježíše Krista si máme tento nový den smíření připomínat slavením památky Večeře Páně. Večer před svým ukřižováním Pán Ježíš “… vzal chléb, vzdal díky, lámal a dával jim (učedníkům) se slovy: ‘Toto jest mé tělo, které se za vás vydává. To čiňte na mou památku.’ A právě tak, když bylo po večeři, vzal kalich a řekl: ‘Tento kalich je nová smlouva zpečetěná mou krví, která se za vás prolévá. To čiňte na mou památku.’” (Lk 22,19-20) Výraz překládaný jako “památka” (řec. anamnésis) v novozákonním pojetí znamená “přenést dění z hlubin minulosti tak, že jeho původní síla a životnost se přenášejí do současnosti”. Proto lámáním chleba potvrzujeme, že každý z nás je jedním z údů Kristova Těla (církve), ochotným plnit Boží vůli. Kalich požehnání, za nějž děkujeme, je pro nás vyznáním naší účasti na krvi Kristově, tj. přijetím jeho oběti.
Křesťanova potřeba slavení Večeře Páně
Nežli však můžeme přistupovat k Večeři Páně, měli bychom stejně jako v onom starozákonním Dni smíření zpytovat své svědomí a činit pokání. Hrozí totiž nebezpečí, že “Kdo by … jedl tento chléb a pil kalich Páně nehodně, proviní se proti tělu a krvi Páně.” (1K 11,27)
A tak nezapomínejme, že jsme museli být vykoupeni, protože jsme kdysi sami sebe prodali, když jsme sklonili kolena před tím Zlým, poddali jsme se hříchu a byli jsme neposlušní. Ztratili jsme tím svoji duši a svůj život. Ale Bůh nás miloval tak velmi, že se nechtěl jenom dívat na to, jak hyneme. Šel a zaplatil tu nejvyšší cenu, jaká kdy byla ve vesmíru zaplacena, aby nás koupil zpět. Tato cena určuje naši hodnotu v Božích očích, je mocí, která osvobozuje od hříchu a chrání naši duši.
Použité zdroje:
Bible: Český ekumenický překlad
Studijní Bible s výkladovými poznámkami (str. 203)
Studium epištoly Židům (str. 168–175)
Systematická teologie (str. 576)
Keith Moore: Drahocenná krev (https://www.youtube.com/watch?v=1nBOuHuDbuA)