Bez víry však není možné zalíbit se Bohu. Kdo k němu přistupuje, musí věřit, že Bůh jest a že se odměňuje těm, kdo ho hledají. (Židům 11,6)

Otázka: Proč je pro mne důležitá otázka vzniku života a původu člověka?
Odpověď: Je součástí mé spasitelné víry.

V obecném smyslu je víra vnitřním přesvědčením o věcech, které nevidíme. Tato obecná víra je dobrá, avšak spasitelná víra jde ještě dál. Je úzce spojena s Kristem a je si jista tím, že Kristus zemřel konkrétně za mne. Ačkoliv jsem to neviděl, Kristus položil své tělo na oltář kříže kvůli mně. Spasitelnou vírou vidím za hranice dočasnosti a vím, že příprava na věčnost má smysl (srov. 2K 4,17n).

K takové, tj. k spasitelné víře, přiznává se Bůh svým svědectvím (Žd 11,2). Učinil tak v životě Ábela (11,4), Henocha (11,5) a v životech velikého množství Božích svědků (11,39 srov. 12,1). K spasitelné víře se přiznává Bůh svým svědectvím dodnes (Ř 8,16).

Otázka: Co pro mne znamená, že Bůh je Stvořitel?
Odpověď: To, že se mu chci líbit.

Kdo se chce líbit Bohu, musí věřit, že Bůh jest (Žd 11,6a). To on stvořil nebesa (Ž 33,6; 2Pt 3,5 srov. J 1,1-3). Jeho věčnou moc a Božství, které jsou neviditelné, lze totiž jasně vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle (Ř 1,20). O díle jeho rukou vypovídá celý vesmír (Ž 19,2). Vrcholem jeho díla je člověk (Ž 139,15n), utvořený jako muž a žena (Mt 19,4).

Kdo se chce líbit Bohu, musí také věřit, že se Bůh odměňuje těm, kteří ho hledají (Žd 11,6b). Pavel na Areopagu prohlásil: “Bůh, který učinil svět a všechno, co je v něm,… stvořil z jednoho člověka všechno lidstvo, aby přebývalo na povrchu země, určil pevná roční údobí i hranice lidských sídel… proto, aby jej lidé hledali (Sk 17,24-28 ČEP).” Bůh chce, abychom jej hledali, protože jsme jeho děti, jeho rod (17,28).

Otázka: Jaké jsou konkrétní důsledky mé víry v Boha Stvořitele?
Odpověď: Je to můj důvěrný vztah s ním.

není od nikoho daleko (Sk 17,27). V něm žijeme, pohybujeme se, jsme (17,28). Nicméně našeduchovní oči jsou zakaleny hříchem. To proto musíme Boha hledat vírou.

Věřím v existenci Boha Stvořitele, a proto jej hledám.
Věřím, že On jest, a proto se kaji ze svých hříchů.
Věřím, že obětoval svého Syna, a proto mu děkuji za záchranu a prosím jej o pomoc.

Poznal jsem, že mezi mnou a Bohem stojí neviditelná překážka. Je to moje hříšnost, tj. latentní sklon činit zlo. Zjistil jsem, že svou hříšnost nedovedu překonat jinak, než že ji přestanu popírat a začnu volat k Bohu, aby mě zachránil.

V takových chvílích ke mně přistupuje nadsmyslová bytost. Vypadá jako muž, ale je to Bůh, který nemá počátek ani konec. Dobrovolně opustil nebeskou slávu, aby se stal člověkem (F 2,6). Na zemi žil bez hříchu, aby se nechal místo mne ukřižovat na Golgotě (Ř 5,8).

Když se kaji z hříchů, Kristus mě bere za ruku a uvádí do trůnního sálu. Zde se shromažďuje církev prvorozených, jejichž jména jsou zapsána v nebi (Žd 12,23). V této slavné společnosti mě naplňuje jistota víry. Směle přistupuji k trůnu milosti, abych došel milosrdenství a – u našeho společného Otce – nalezl milost a pomoc v pravý čas (Žd 4,16).